„Člověk musí ukázat, že má v sobě něco, co jim doopravdy přinese zisk, pak teprv bezvýhradně uznají jeho schopnosti.… Samozřejmě se musí postarat o motivaci, o správnou motivaci, to vždycky.“

„Člověk musí ukázat, že má v sobě něco, co jim doopravdy přinese zisk, pak teprv bezvýhradně uznají jeho schopnosti.… Samozřejmě se musí postarat o motivaci, o správnou motivaci, to vždycky.“

Joseph Conrad: Srdce temnoty (Překlad Josef Zábrana a Aloys Skoumal, 1996)

Prolog

Zlé znamení

Když Felixi Elizaldovi zemřela matka, bylo mu šest let.

Neměl tedy na vybranou a musel doprovázet svého otce, migrujícího dělníka, každý den na pole a do sadů amerického Západu. Po několika letech putování si otec našel zaměstnání jako stavební dělník ve Stocktonu v Kalifornii. Když se usadil, mohl Felix konečně začít řádně chodit do školy. Ačkoli byl chytrý, nikdo si toho zpočátku nevšiml. Jednali s ním, jak se říkalo v nářečí té doby a onoho místa, jako s každým jiným „blbým Mexičanem“.

Ale díky svému opravdovému nadání a vytrvalosti dokázal Felix tento stereotyp překonat. Po ukončení střední školy se propracoval přes San Jose State University na odpolední směnu v ústavu pro mentálně postižené, získal magisterský titul v oboru mediální komunikace na San Francisco State University a stal se úspěšným žurnalistou, vládním zaměstnancem a akademickým pracovníkem.

V červenci roku 1992 oslavil Felix Elizalde jednašedesáté narozeniny. Nebyl ani bohatý, ani slavný, v každém případě však reprezentoval ztělesněný americký sen. Ten měsíc se spolu s manželkou Margaret vydali na cestu do Ashlandu v Oregonu, aby tam v divadle pro pracující zhlédli několik představení Shakespearových her.

Po šestihodinové jízdě autem z domova v Castro Valley nedaleko San Franciska se zastavili na nocleh v Reddingu, malém městě v severní Kalifornii. Když se ubytovali v hotelu, vyšli si na večeři do mexické restaurace. Ten večer o několik hodin později se Elizaldovi udělalo nevolno a přepadly ho bolesti žaludku. Vysvětlil si to jako zažívací potíže a nijak zvlášť se neznepokojoval, ale Margaret se obávala o jeho zdraví a přemluvila ho, aby navštívil jednu ze dvou poměrně velkých a moderních nemocnic ve městě, Redding Medical Center.

Na pohotovosti se setkal s podsaditým, hyperaktivním jihokorejským kardiologem Chae Hyunem Moonem.

Třebaže Elizalde nevynikal vysokým vzrůstem a měřil pouhých sto pětašedesát centimetrů, Moona, jenž si zapaloval jednu cigaretu od druhé, ještě o několik centimetrů převyšoval. Lékař se zběžně zeptal Elizalda na jeho potíže a během několika málo minut, bez jakéhokoliv kardiologického vyšetření, ho hnal do katetrizační laboratoře na angiogram, invazivní vyšetření, kterému v případě absence akutních příznaků předchází elektrokardiogram a zátěžová ergometrie. Za necelou půlhodinu oznámil Moon Elizaldovi, že má stenózu koronárních tepen a že potřebuje okamžitou operaci, při níž mu bude zaveden trojitý bypass.

Překvapený a rozrušený Elizalde si přesto zachoval chladnou hlavu a namítl, že by se přece jen raději vrátil do Bay Area a slyšel druhý názor. Panovačný Moon, jenž si příliš nelámal hlavu delikátnostmi jako respektování přání pacienta a informovaný souhlas, mu stroze oznámil, že cestu nepřežije.

Moon

zanedlouho

představil

Elizalda

Fidelu

Realyvasquezovi, primáři kardiochirurgie v Redding Medical Centre, RMC. Mexiko-Američan Realyvasquez, jenž stejně jako Elizalde pocházel z dělnické rodiny, mu oznámil, že operaci bude provádět on. Poblíž stojící staniční sestra se pokoušela zmírnit úder ujišťováním Elizalda, že péče na kardiologii v RMC je v severní Kalifornii nejlepší, což bylo v souladu s všeobecně rozšířeným názorem v Reddingu a okolí. Nutno dodat, že vlastníkovi zařízení Redding Medical Center, společnosti National Medical Enterprises, chyběl jen krůček k tomu, aby se stal druhým největším řetězcem komerčních nemocnic ve Spojených státech, a RMC měla nakročeno k tomu, aby se stala jeho nejúspěšnější nemocnicí.

Staniční sestra ujistila Elizalda, že si nemusí vůbec s ničím dělat starosti a že nemocnice se postará Margaret o slušné ubytování. Avšak Elizalde, jenž nedávno absolvoval zátěžový test s negativním výsledkem, se k problému stavěl přinejmenším skepticky. Na jeho vkus se věci daly příliš rychle do pohybu. A Realyvasquez, jenž mu připadal podlézavý, zvlášť když s ním hovořil Španělsky, ho odrazoval. Ačkoliv se událost odehrávala o víkendu, podařilo se Elizaldovi sehnat svého kardiologa Davida Andersona a požádat ho o radu. Po rozhovoru jak s Elizaldem, tak s Moonem získal Anderson dojem, že to, co slyší, nezní zcela přesvědčivě. Nicméně Elizaldovi sdělil, že Moonovo rozhodnutí nemůže po telefonu hodnotit. Dodal, že se Elizalde bude muset rozhodnout sám, zda operaci podstoupí, nebo ne.

Navzdory Andersonovu váhání si Elizalde vyložil zprávu po svém. Zdálo se mu, že podle Andersonova tónu by se měl pravděpodobně rozhodnout pro operaci. Avšak když si o tom promluvil s Margaret, rozhodl se ji odmítnout.

Třebaže se ve Spojených státech ročně provádělo téměř půl milionu operací bypassu a zákrok se považoval za rutinní záležitost, přece jen s ním byla spojená možnost dlouhé a bolestivé rekonvalescence a nevelká rizika mozkové příhody či trvalého mentálního postižení. Pokud by to bylo jen trochu možné, chtěl se Elizalde těmto potenciálním následkům vyhnout.

Druhý den ráno byl Elizalde letecky přepraven na nosítkách do nemocnice Summit Hospital v Oaklandu, kde se sešel s Andersonem. Ten si prošel jeho lékařské zprávy z Reddingu a provedl u něj několik dalších vyšetření. Zjistil, že podle jeho vlastního úsudku je Moonova diagnóza a navrhovaná léčba neopodstatněná, což ho šokovalo. Zavolal Moonovi a rozhořčeně mu sdělil, že se k Elizaldovi zachoval naprosto neeticky. Moon mu odpověděl „Měl jste tam být“, při stanovení diagnózy kteroužto narážku Anderson nepochopil, poněvadž na Elizaldově angiogramu pro indikaci operace srdce vůbec nic nesvědčilo. Asi za dva týdny po Elizaldově návratu domů do Castro Valley se už neobjevily potíže znovu. Tentokrát zvracel krev.

Zanedlouho u něj byl diagnostikován zánět žlučníku, který téměř jistě zapříčinil i jeho předchozí nevolnost a bolesti žaludku v Reddingu.

Jak Anderson, tak Elizalde oznámili událost kalifornské lékařské komoře. Ta zaslala Elizaldovi úřední dopis, v němž mu oznámila, že celou záležitost přezkoumává. O čtyři a půl měsíce později jej komora informovala e-mailem, že případ uzavřela bez jakýchkoli právních opatření, poněvadž nebylo prokázáno žádné porušení zákona. Ve fiskálním roce 1992-1993 oznámila komora zákonodárcům, že obdržela šest tisíc sedm set čtyřicet devět stížností a provedla sto čtyřicet devět disciplinárních opatření. Nikoho, kdo je obeznámený s nedostatečným dozorem nad lékařskými postupy po celé zemi, by tato statistika nepřekvapila. Lékařská komora Kalifornie stejně jako většina ostatních se potýká s nedostatkem financí a personálu. Elizaldova zkušenost a selhání komory setrváním v nečinnosti zůstaly v Reddingu prakticky bez povšimnutí, ale Anderson si vzpomíná, jak upozorňoval, že případ by mohl zapůsobit jako „posel“.

Obával se, že poměrně nový, ale rychle se rozvíjející program srdečních operací RMC probíhá bez dostatečného dohledu.

V době, kdy Felix Elizalde prožíval v Reddingu dlouhou noc, měli už Moon, Realyvasquez a nemocnice RMC vybudovanou pověst v celé severní Kalifornii. Moon byl považován za kouzelníka s katétrem a vědělo se o něm, že na tu dobu provádí neobvykle mnoho angiogramů, z čehož pramenila hrdost na nemocnici a místní komunitu.

Totéž platilo o počtu srdečních operací prováděných v RMC

– většinou Realyvasquezem. Číslo bylo vyšší, než by se vzhledem k malému počtu obyvatel, jimž nemocnice sloužila, obecně očekávalo. V bombastickém výčtu úspěchů byl zahrnut i okres Shasta a ještě zaostalejší pastevecké okresy, které jej obklopují. Několik lékařů ve městě považovalo Moonovy a Realyvasquezovy metody za příliš agresivní. Nikdo však nenaznačil, že by se některý z nich provinil zneužitím lékařské péče. Ve skutečnosti převládal obecnější názor, že provádějí medicínu na hraně.

Mimo to, pokud se jednalo o léčbu srdečních onemocnění, RMC vstupovala do hry jako jediná nemocnice. Druhá velká nemocnice v Reddingu, U

Milosrdných, projekt chirurgie otevřeného srdce teprve spouštěla, ale nikdo od ní neočekával, že bude vážně konkurovat převaze California Heart Institute, Kalifornského srdečního institutu –, což byl název, pod nímž byl kardiologický program RMC oficiálně znám. Nikdo z obyvatel území o rozloze čtyřiceti tisíc čtverečních mil obklopujícího Redding v té době nepochyboval, že kardioprogram RMC je nejlepší nejen v severní Kalifornii, ale rychle aspiruje na to, aby se stal jedním z nejlepších v celé zemi. A Moona i Realyvasqueze považovali téměř všichni za lékaře s výjimečným nadáním, což hlásaly i velké billboardy, shlížející na všechny občany Reddingu i obyčejné lidi žijící izolovaně na venkovských okresech.

Viděli novinové inzeráty, televizní reklamy a slyšeli rozhlasové reklamní šoty, a ty všechny je nutily věřit stejné myšlence, program nemocnice RMC California Heart Institute patří mezi nejdůležitější národní projekty.

Do roku 2002 slyšelo ohromné množství lidí v Reddingu a v okolních okresech, že celonárodní klasifikační online program zvaný Health Grades trvale oceňuje kardiologický program nemocnice RMC jako jeden z nejlepších ve Spojených státech. Úmrtnost při operacích bypassu v RMC se pohybovala okolo dvou procent, což znamenalo výborný výsledek. A počet provedených operací bypassu do roku 2002 se přiblížil číslu tisíc za rok. Kvantita se obecně považuje za jeden z nejspolehlivějších indikátorů kvality v chirurgii. Nejvyšší váhu v Reddingu a v okolních městech však měl pravděpodobně fakt, že téměř každý znal někoho, přítele, příbuzného, kolegu, jemuž zachránil život Moon, RV (jak se mezi lidmi Realyvasquezovi běžně říkalo) nebo, a to nejčastěji, oba doktoři. Nikoho nemůže překvapit, že v malé, tradiční komunitě jako Redding mělo ústní podání vděčných pacientů a rodin daleko větší váhu než vybrouše
ná, mocná reklama. Tisíce obyvatelů Reddingu a okolí, kteří v RMC podstoupili operaci srdce, slyšely stále dokola ty dobré zprávy od sester a techniků, a pokud sami byli pacienty nemocnice, jakože většinou byli, tak od doktora Moona samotného. Věděli, že mají obrovské štěstí, poněvadž je léčí dva z nejlepších lékařů v jedné z nejlepších nemocnic vůbec. A oni jsou živoucím důkazem. Když se Moon přišel podívat za pacienty po operaci, tak jen pro případ, že by nevěděli, jaké mají štěstí, jim to oznámil. A jak by mohli pochybovat?

1

Historický precedens

Zkušenost Felixe Elizalda v Reddingu, evidentně nepříjemná pro něj i pro jeho ženu Margaret, neměla žádný patrný hlubší dopad. Klidně se mohlo jednat o prostý případ medicínského pochybení nebo prostě rozdílné posouzení dvěma různými kardiology. Lékařské omyly se vyskytují častěji a s vyšší frekvencí, než si většina lidí myslí nebo by si chtěla myslet, a to i v nejlepších akademických zařízeních; rozdíly v klinických posudcích jsou zcela přirozené. V kardiologii obzvlášť se vyskytuje řada bílých míst a dobří kliničtí lékaři se v názorech na nejvhodnější způsob léčby často rozcházejí. K tomu, aby mohla přistoupit k vyšetřování lékařů, požaduje lékařská komora státu Kalifornie podobně jako většina jejích protějšků po celé zemi celé schéma sporných kroků při léčebném postupu.

Jednotlivá stížnost nestačí. A to nakonec dává smysl. Od lékařů by se neměl vyžadovat standard dokonalosti, ani by se od nich nemělo očekávat, že budou vytvářet diagnózu podle jednotného návodu jako v kuchařce. Zneužití lékařské péče v případě Elizalda samozřejmě nebylo mimo hru, ale ani se nedalo s jistotou mluvit o tom, že k němu skutečně došlo. A o možnosti trestného činu podvodu vůbec nikoho nenapadlo přemýšlet. Viděno z dnešního pohledu, Elizalde nemel žádný konkrétní důvod podezírat nemocnici Redding Medical Center, jejího vlastníka National Medical Enterprises, doktora Realyvasqueze nebo, abychom byli úplně spravedliví dokonce doktora Moona.

Přece jen však v oné situaci zároveň existovalo něco potenciálně relevantního, o čemž Elizalde nic nevěděl, silně znepokojující vleklý případ, v němž společnost National

Medical

Enterprises

figurovala.

Koncem

osmdesátých a počátkem devadesátých let dvacátého století se angažovala celá řada psychiatrických léčeben, jež společnosti National Medical Enterprises patřily, v chladnokrevném programu, jenž v době Elizaldova příběhu v Reddingu probíhal a vyústil v neblahý konec řadou usvědčení ze spáchání trestného činu. Kdyby Elizalde o těchto aktivitách tehdy věděl, byl by možná pojal ke své léčbě ještě větší podezření.

Asi patnáct měsíců před tím, než Moon u Elizalda diagnostikoval ischemickou chorobu srdeční, došlo k následující události.

Dvanáctého dubna roku 1991 zastavil u obyčejného farmářského domu Sida a Marianne Harrellových v místě zvaném Live Oak v Texasu na předměstí San Antonia, obývaném většinou příslušníky střední třídy, přelakovaný policejní automobil. Bleděmodrý dodge s blikajícím červeným světlem na střeše měl na kapotě nápis Sector One a na zadním sedadle ochrannou síť pro vězně. Marianne a její čtrnáctiletý vnuk Jeramy se dívali, jak z auta vystupují dva statní uniformovaní muži. Jeden z nich se na ni obrátil a stroze pronesl:

„Jsme Sector One, mobilní krizová jednotka, a přijeli jsme sem vyzvednout toho chlapce.“ Marianne se domnívala, že mluví o Jasonovi, dvanáctiletém bratrovi Jeramyho, jenž prodělával vyšetření v Colonial Hills, psychiatrické léčebně v San Antoniu, kterou vlastnila společnost nazvaná Psychiatrie Institutes of America, Americké psychiatrické ústavy.

„Není tady. Co provedl?“ zeptala se. Jeden z mužů, který se představil jako „nadporučík“ Joe Saenz, však řekl: „Tam toho chlapce,“ a ukázal na Jeramyho.

Znovu se zeptala, co provedl, ale nikdo jí neodpověděl.

Marianne, Jeramy, Saenz a druhý muž, jenž se jmenoval Ulysses Jones, zašli dovnitř, kde seděl u kuchyňského stolu Sid Harrell, penzionovaný seržant armádního sboru. Saenz a Jones oznámili Harrellovým, že provádějí operaci podle rozkazů jistého doktora Bowlana z nemocnice Colonial Hills a že kdyby s nimi Jeramy nešel, dostali by zatykač, podle něhož by mohl být na dvacet osm dní zadržen. Naznačili rovněž, že pokud by k tomu došlo, měl by záznam v trestním rejstříku.

Marianne pocítila strach a zlost zároveň. Zavolala do Colonial Hills, kde jí oznámili, že policisté mají oprávnění přivézt Jeramyho do nemocnice. Když se zeptala na důvod, uvedli zneužívání léků, chození za školu a fakt, že se stal obětí zneužívání v dětství. Nato Sid zavolal místní policii, aby se pokusila prokázat, zda Saenz a Jones mají skutečné oprávnění Jeramyho odvézt. Když dorazila místní policistka, Jeramy seděl s pouty na rukou v prostoru pro trestance na zadním sedadle automobilu Sector One. Policistka zkontrolovala doklady, které jí muži ukázali, neobsahovaly však zatykač opravňující ke vzetí Jeramyho do vazby.

Nicméně Harrellovým potvrdila, že Saenz a Jones mají licenci jako příslušníci bezpečnostní služby a mohou zatykač na zadržení Jeramyho na dobu dvaceti osmi dnů ve vazbě dostat. Dodala, že jestliže manželé Harrellovi nechají vnuka odejít s policisty, pravděpodobně bude moci být propuštěn během čtyřiadvaceti hodin. V té chvíli se vystrašení prarodiče vzdali a nechali dva uniformované muže, aby Jeramyho odvezli pryč.

„Diagnóza“ doktora Marka Bowlana o zneužívání léků a obvinění, že Jeramy byl zneužívané dítě, se zakládala výhradně

na

Bowlanově

pohovoru

s

Jeramyho

dvanáctiletým bratrem Jasonem. Psychiatr Bowlan, jenž v té době vlastnil jen dočasnou a omezenou lékařskou licenci, o kterou ten rok v létě přišel kvůli falšování doporučujících dopisů, čekal čtyři dny, než se s Jeramym setkal; přitom prohlašoval, že chlapec je natolik nebezpečný, že ho musejí přivézt dva profesionální placení pátrači a do nemocnice Colonial Hills musí být přijat jako urgentní případ. Po šesti dnech, během nichž ho prarodiče jako jeho zákonní zástupci nesměli vidět, byl Jeramy propuštěn na základě nařízení habeas corpus1, vydaného senátorem Frankem Tejadou.

Senátor zašel do nemocnice osobně a pohrozil, že rozkopne dveře, jestliže nenechají čtrnáctiletého mladíka odejít.

Následovala faktura na jedenáct tisíc dolarů. Jeramyho mladšího bratra drželi v nemocnici dva týdny. Faktura za něj činila patnáct tisíc dolarů. Obě faktury zaplatila společnost CHAMPUS,

program

zdravotního

pojištění

vlády

Spojených států pro členy ozbrojených sil.

Zkušenost Jeramyho Harrella s násilným odvlečením z domu a uvězněním v ústavu pro duševně choré nebyla v análech Psychiatrie Institutes of America ojedinělá. Nebyla ani poslední. Zdálo se, že v DNA společnosti je něco v nepořádku.

Přinejmenším až do roku 1984 zpětně někteří texaští psychiatři věděli, co se v nemocnicích Psychiatrie Institutes of America děje, a někteří z toho slušně těžili. Doktor Charles S. Arnold, psychiatr ze San Antonia, si nahrál rozhovor z dvanáctého června toho roku se správcem ústavu, kam byl později Harrell převezen. Arnold uvedl, že rozhovor nahrál „kvůli tomu, co jsem se o nemocnici dozvěděl dřív“. Správce mu slíbil, že pokud se zúčastní programu, nemocnice z něj udělá boháče, jako je udělala z jiných psychiatrů, kteří spolupracovali. Nato správce uvedl

1 Občan nemůže být uvězněn bez soudního příkazu. (Pozn. Překl.) jako příklad jednoho lékaře z Houstonu: „Zavolali [jméno vymazáno] a řekli: Podívejte se, chcete zbohatnout? Necháte nás vytvořit program tak, jak ho chceme mít vytvořený.

Budete jako psychiatr přijímat pacienty, nic víc, a my z vás uděláme boháče. Udělali jsme z něj boháče.“

Správce, jenž doktora Arnolda kontaktoval, hrál klíčovou roli v obchodním plánu společnosti, vytipovat a přijímat pacienty s dobrým pojistným krytím. Harvey Friedman, viceprezident pro zajištění služeb psychiatrického oddělení, řekl, že Ron Bernstein, generální ředitel, vydal příkaz, kterým nařizoval z aplnit lůžka za každou cenu.

Najmout si nemorální zvrhlíky. Toto jsou jeho slova.

Cokoliv bude třeba. To byla jeho filozofie. Rok poté, co společnost NME, National Medical Enterprises, Arnolda kontaktovala, Norm Zober, prezident a výkonný ředitel společnosti pro specializovanou skupinu nemocnic, která zahrnovala psychiatrická zařízení, načrtl na schůzi věnované plánování ručně psanou poznámku: „ Typy doktorů, které hledáme? Lidé, kteří přikývnou.“

Na podobné schůzi o třináct měsíců později napsal Zober, že „stimulující“ smlouvy, o nichž se diskutovalo, byly „Obchody, abychom měli doktory v kapse“.

Lékaři tvořili v tomto programu základní pilíře. A protože aktivity, jež se od nich vyžadovaly, mimo jiné aby přijímali úplatky za doporučení –, byly protizákonné, NME

upekla způsob, jak tyto úplatky zamaskovat. Společnost spoléhala, že doktoři budou dělat, co se od nich očekává, a ona je na oplátku odmění funkcemi, pro které nebudou muset nic udělat a které jim vynesou slušné peníze.

V psychiatrických léčebnách dostávali spolupracující lékaři obvykle smlouvu jako primáři oddělení. Peter Alexis, regionální viceprezident Psychiatrie Institutes of America pro stát Texas, vysvětlil, že lékaři zdánlivě dostávali plat za poskytování služeb někomu, jenž zastával funkci, která byla přidělena jim. Alexis rovněž řekl, že výše platu lékaře se přímo odvíjí od počtu doporučení, která vydá.

Mark Bowlan, psychiatr, jenž přijímal Jeramyho Harrella a nakonec přiznal vinu za uplatňování neoprávněných nároků, krádež veřejných peněz a padělání listin, uvedl, že první rok, kdy pracoval na základě smlouvy, dostal od NME dvě stě padesát tisíc dolarů, druhý rok čtyři sta tisíc a na třetí rok dostal nabídku na sedm set padesát tisíc dolarů. Jak se později vyjádřil pro noviny Houston Chronicle. „Doktoři se stali na penězích závislí, ať už z hlediska životního stylu, finančních závazků nebo rekreace“.

Doktor Arturo Torres z nemocnice Laurelwood si účtoval za každou návštěvu pacienta sto dvacet pět dolarů. V

průměru obsáhl čtyřiadvacet pacientů v nemocnici a u jednoho pacienta vystavoval potvrzení na pět návštěv týdně, což mu vyneslo sedm set osmdesát tisíc dolarů hrubého za jeden rok. Pokud se návštěvy vůbec uskutečnily, odbyly se povrchním rozhovorem: Nazdar, jak se dnes cítíte? Dobře, tak to je výborné. Na shledanou.

Služby poskytované nemocnicemi narážely na spodní hranici minimálních požadavků, jež byla nastavena extrémně vysoko a účinně znemožňovala přijatelnou péči o pacienta. Marketing znamenal všechno. James Hutchinson, řídící pracovník nemocnice Baywood, sdělil vyšetřovacímu výboru texaského senátu a zvláštnímu výboru pro děti, mládež a rodinu americké Sněmovny reprezentantů, že „každý zaměstnanec, od správce hřiště po programového ředitele, od sekretářky po zdravotní sestru, má povinnost provádět týdenní marketingové telefonní hovory“. Russell Durrett, zaměstnaný od listopadu 1988 do července roku 1992 jako finanční kontrolor v nemocnici Twin Lakes v Dentonu v Texasu, patřící pod Psychiatrie Institutes of America, řekl zvláštnímu výboru Sněmovny, že v programu nemocnice Twin Lakes všichni vedoucí pracovníci od ředitele výše měli stanovenou týdenní kvótu kontaktů, v jeho případě pět, a dostáva li odměny za doporučení. V

doznání uvedl: „Dostali jsme přehled o zdravotním pojištění, který jsme pravidelně každý týden vyplňovali, a pacient byl propuštěn přesně v ten den, kdy se jeho dávky vyčerpaly.“

Jose Carranza, lékař v ústavu Laurelwood, vypověděl, že osmdesát procent pacientů se dostavilo do nemocnice bez doporučení lékaře, ale v reakci na reklamu a horké linky.

Podle generálního prokurátora z Texasu, Dana Moralese, jedna horká linka dostávala od NME sto padesát pět tisíc dolarů měsíčně na „provozní náklady“. K dalším placeným doporučujícím zdrojům patřili školní výchovní poradci, sociální pracovníci a sociální kurátoři. Psychiatři a psychologové s nejvyšším počtem doporučení byli odměňováni tím, že jim byli přiřazeni pacienti, za něž mohli vystavit pojišťovnám faktury ve výši sto až sto padesát dolarů za den. Lékaři to pak opláceli správcům nemocnic tím, že zajistili, aby pacienti zůstali hospitalizováni, dokud se nevyčerpá poslední cent jejich nemocenského pojištění.

V polovině roku 1991 inicioval Morales vyšetřování různých typů zneužívání v psychiatrických zařízeních. V té době už se zvedla poměrně značná vlna znepokojení ohledně velmi agresivní strategie NME týkající se získávání pacientů, takže si společnost najala právnickou firmu McDermott, Will & Emery, aby její psychiatrické léčebny prošetřila. Firma dodala NME dvousetčtyřicetistránkový spis se třemi sty dodatky, ten však nikdy nebyl vynesen na denní světlo. Vedoucí pracovník NME sdělil vyšetřovacímu výboru texaského senátu, že jakékoliv provinění padá na vrub jednotlivce nebo dvojice pracovníků, kteří už u společnosti nepracují, a ujistil zvláštní výbor Sněmovny reprezentantů, že vyšetřování neodhalilo žádné známky systémové praxe, která by měla negativní dopad na kvalitu péče o pacienta. Další den zaslali výkonný předseda společnosti Richard Eamer a její prezident Leonard Cohen stejnou z
právu akcionářům. O čtyři roky později v reakci na návrh žalobců, aby se věc zveřejnila, však texaský obvodní soudce Fred Edwards po přečtení výtahu ze zprávy McDermotta prohlásil, že zjištění obsažená ve zprávě „se zásadně liší“ od vyjádření NME.

Přesné důsledky neúnavné, cílené honby NME za ziskem se dají těžko vyčíslit. Jak můžete měřit lidskou cenu za podvádění rodičů, aby nechávali své děti uvěznit v zařízeních pro mentálně postižené, kde byly v nejlepších případech uskladněny a v těch nejhorších vystaveny údajným terapiím, které připomínaly spíš mučení než léčbu?

Jakou psychickou cenu zaplatily děti a dospívající mladí lidé? Jaký ovlivnila jejich schopnost vyvíjet se ve vyrovnané, sebevědomé dospělé? Co tyto zážitky udělaly s jejich schopností důvěřovat svým rodičům nebo institucím se zásadním významem, jako je zdravotnický systém? Jak velkou vinu narouboval do hlavy jejich rodičům? Odpovědi na tyto otázky se nedají kvantifikovat, ale možná nejlepší způsob, jak pochopit, jakou lidskou cenu si tento skandál vyžádal, je poslechnout si příběh Jeannie Warrenové, jedné z mnoha mladých lidí, kteří byli na základě podvodů přivedeni do zařízení Psychiatrie Institutes of America.

Osmatřicetiletý psychiatr Robert Hadley Gross z Fort Worthu se zhlédl v léčebné metodě, nyní znevažované, která se tehdy nazývala terapie „zmírnění zuřivosti“. Teoreticky byla určená pro pomoc dětem a dospívajícím, kteří nedokázali navázat normální citový vztah k ostatním.

Terapie se měla praktikovat pouze za přítomnosti rodiče a s jeho informovaným souhlasem. Podle předpokladu měli čtyři lidé držet pacienta, zatímco terapeut do něj dloubal, rýpal a lechtal ho, aby v něm vyvolal zlost, která měla mít očistný účinek.

Jeannie Warrenová byla Grossovou pacientkou v psychiatrické léčebně ve Fort Worthu. Pro Houston Chronicle vyprávěla, že se této „léčbě“ podrobila čtyřiadvacetkrát. Procedura pokaždé trvala od dvou do pěti hodin. Řekla, že podepsala písemný souhlas, který si ale neměla možnost přečíst. Ani jeden z rodičů přítomen nebyl.

V přípravě na jednu z procedur ji vzali do společenské místnosti, kde ji na nějakých žíněnkách drželo osm lidí. V

následující pasáži se dočtete, jak popisuje pro Marka Smithe z Chronicle, co následovalo:

Sesypali se na mě lidé, dotýkali se mě po celém těle a drželi mě, abych se nehýbala. [Gross a další člověk z personálu] zaťali ruce do pěstí, kotníky prstů mi vráželi do žeber a drtili je. Křičela jsem a vzdychala… Drželi mi ruce přes nos a ústa, takže jsem nemohla dýchat. Snažili se ztlumit moje výkřiky. Dvakrát jsem přestala dýchat. Když jsem popadla dech, práskli se mnou znovu na žíněnku. Po skončení jsem měla na obličeji a na hrudníku popraskané žíly.

Sestra z nemocnice potvrdila, že Warrenová měla po jedné z terapií opuchlé a tmavě červené podlitiny na boku. O

několik let později Warrenová řekla: „Zdají se mi sny, že nade mnou stojí doktor, křičí a vrhá se na mě. Té noční můry se nemůžu zbavit.“

Willem Duard Bok, psychiatr z léčebny Fort Worth, dosvědčil zvláštnímu vyšetřovacímu výboru Sněmovny, že terapie zmírnění zuřivosti je přinejmenším zbytečná, a někdy má za následek fyzickou újmu. Bok prohlásil, že terapie zmírnění zuřivosti často způsobuje silné bolesti a nepříjemné zážitky: „… u některých pre-pubertálních a dospívajících pacientek se vyskytla poranění tkáně ve formě krevních podlitin v oblasti bradavek a prsů.“ V roce 1996

rozhodl soudce okresu Tarrant, že Warrenová se stala obětí fyzického napadení a úmyslného vystavení emocionálnímu strádání, a nařídil Grossovi, aby jí vyplatil osm milionů čtyři sta tisíc dolarů.

Dvacátého července roku 1996 byl Gross obviněn z pohrdání soudem a čelil případnému šestiměsíčnímu vězení a pokutě pět tisíc dolarů za toto provinění. Byl propuštěn na kauci a uprchl do Anglie. Třináctého srpna byl Gross obžalován ze čtyř případů poštovního podvodu a dvou případů falešného vykazování nároků od pojišťovny za služby, které nebyly provedeny. Psychiatr na útěku byl mimo jiné obviněn z přijetí úplatků ve výši osm set šedesát tisíc dolarů za příjem pacientů v letech 1988 až 1991. Část z těchto peněz se promítla v částce tři sta dvacet devět tisíc dolarů, kterou dostal v průběhu jednoho roku od NME.

Zbytek tvořily účty pro pojištěnce ve výši sto padesáti dolarů na pacienta a den za oněch v průměru dvacet až pětadvacet pacientů, které mu přidělilo vedení nemocnice.

Když vezmeme nižší číslo a pětidenní týden, dojdeme k částce sedmi set osmdesáti tisíc dolarů za rok. Do chvíle, než se Gross začal skrývat, čelil trestu dvaceti let vězení a pokutě ve výši více než jeden milion dolarů. Nakonec byl vrácen do Spojených států, kde na základě dohody při přiznání viny byl odsouzen k trestu vězení v délce trvání jeden rok a jeden den, který si měl odpykat souběžně s rozsudkem o šestiměsíčním vězení za pohrdání soudem.

V červenci roku 1993 čelili dva ze zakladatelů společnosti NME, místopředseda Richard Eamer a prezident Leonard Cohen, třinácti civilním žalobám iniciovaným pojišťovnami a více než stovce individuálních žalob a následně rezignovali. Funkci předsedy převzal Jeffrey Barbakow, člen správní rady, jenž pracoval jako pojišťovací makléř a filmový producent s mizivou nemocniční praxí.

Dvacátého šestého srpna roku 1993 provedlo šest set federálních agentů pod vedením FBI razii v nemocnicích společností NME a Psychiatrie lnstitutes of America v sedmnácti státech, okresních centrálách NME a v ústředí společnosti v Santa Monice v Kalifornii. Razie vyústila v obvinění proti společnosti a jednotlivým zodpovědným pracovníkům a lékařům z nezákonného používání násilí; podplacení lékaři, školní výchovní poradci a další byli obviněni z doporučování pacientů; z nátlaku na rodiče, aby propůjčovali svoje děti; z držení pacientů, dokud nebylo vyčerpáno jejich nemocenské pojištění; poskytování zbytečné léčby, neúměrně nadsazené poplatky a vystavování faktur za léčbu, která nebyla poskytnuta. Obviněním proti společnosti, jejím nemocnicím a psychiatrům, kteří v nich pracovali, se zpočátku dalo jen stěží uvěřit. Řada lidí si lámala hlavu, zda se taková věc mohla skutečně vůbec
stát, a pokud ano, zda se v ní angažovali jen nenasytní doktoři, kteří hráli sami za sebe, nebo šlo spíš o rozsáhlou konspiraci řízenou na úrovni společnosti.

Odpověď se dostavila deset měsíců po razii FBI, když se Peter Alexis dohodl s federálními vyšetřovateli na spolupráci. Dvacátého devátého června roku 1994

společnost NME přiznala vinu v jednom bodu obžaloby ve vztahu k trestnému činu zločinného spolčení a v šesti bodech k trestným činům poskytování odměny lékařům a dalším odborníkům výměnou za doporučení pacientů do jejich psychiatrických léčeben. Společnost zaplatila tři sta sedmdesát devět milionů dolarů na peněžitých trestech a náhradách škod občanům. Soudem uložený peněžitý trest ve výši třiatřicet milionů dolarů se v té době zapsal jako rekord.

Alexis, dva správci nemocnice, čtyři psychiatři mimo Grosse, avšak včetně Bowlana, jeden vedoucí kanceláře psychiatrického oddělení a jeden poradce byli uznáni trestně odpovědnými. Nejvyšší trest v délce trvání osmi let dostal Bert Wayne Bolan, jenž řídil poradenskou službu, která naháněla pacienty do nemocnic NME. Mark Bowlan byl odsouzen k pěti měsícům vězení nepodmíněně a ke třem letům s dohledem po propuštění.

Nikdo z vrcholného managementu NME nebyl z ničeho usvědčen, stejně jako unikly desítky dalších včetně funkcionářů na střední úrovni řízení, správců nemocnic, lékařů, psychologů, terapeutů a poradců, kteří byli pravděpodobně všichni do případu zapleteni. Nicméně společnosti NME bylo nařízeno zbavit se všech svých psychiatrických léčeben a přistoupit na dohodu o poctivosti, kterou se zavazovala k lepší péči o pacienta a dodržování federálních nařízení o zdravotní péči. Za NME podepsala dokument

právní

zástupkyně

společnosti

Christi

Sulzbachová. Smlouva byla v platnosti ještě o deset let později, kdy se Sulzbachová stala víceprezidentkou společnosti Tenet Healthcare Corporation. Tento název převzala společnost NME v roce 1995 ve snaze setřást poskvrněnou pověst po debaklu s psychiatrickými léčebnami.

Federální podvod skončil, ale problémy pro NME

teprve začínaly. Před koncem roku 1994 se společnosti pověsila na paty skupina bývalých pacientů a advokátů specializovaných na medicínské právo a poškození zdraví, vedená Jimem Moriartym, tlučhubou, osmačtyřicetiletým bývalým palubním střelcem amerického námořnictva ve Vietnamu.

Moriartyho malá, ale úspěšná právnická firma sídlí v rozlehlém domě z červených cihel ve čtvrti Houston’s Museum District; ulici s převážně vilovou výstavbou po obou stranách lemují stromy. S výjimkou nekomerčního vzhledu čtvrti není nic, co by na zdejším prostředí působilo dojmem neobvyklosti. Ale v okamžiku, kdy překročíte práh, ihned pochopíte, že nevstupujete do typické advokátní kanceláře a že vás nečeká setkání s právníky v bílých botách jako ve velké firmě Gibson, Dunn & Crutcher v Los Angeles, zastupující Tenet.

Poněkud tajemná kancelář připomíná památník lovu, létání a taxidermie. V čekárně obložené dřevem se setkáte s vycpaným divočákem a maličkým jelenem běloocasým a velkou předložkou ze zebry. Najdete tam knihy o lovu, rybaření a střelných zbraních a úžasné vydání populárních dějin námořní pěchoty. Cestou přes halu na toaletu narazíte na berana s velkými rohy. Ten vás má ale jen poškádlit.

Skutečně nepříjemná věc sedí flegmaticky po vaší levé straně, přímo vedle toalety, a svírá v ruce velkou plechovku piva. Je to obrovský, chlupatý, pupkatý pavián se skleněnýma očima. Když vystoupíte po jednom schodišťovém křídle nahoru do Moriartyho soukromých prostor, setkáte se s ještě rozmanitější a neuvěřitelnější výzdobou než v čekárně. Na podlaze z borovicového dřeva jsou rozmístěny artefakty jako sedlo, jezdecké boty, laso a jiné westernové vybavení. Jinde najdete indiánské předložky a kanoistická pádla a něco, co by se na první pohled mohlo zaměnit s dvěma dětskými autosedačkami. Ve skutečnosti se jedná o Harrier, námořní letadlo s vertikálním startem, a druhá věc je z bojového stíhacího letounu A-4 Skyhawk.

Moriarty létá na skyhawcích a ve vrtulnících na leteckých přehlídkách.

Pokud jde o samotného muže, Moriarty, menší, robustní Ir s vlnitými šedivými vlasy a šilhavýma očima vybledlé modré barvy, není rozhodně typ člověka, kterého byste si přáli mít v patách. Když se do něčeho zakousne, může to být cokoliv od velkého případu sloučených žalob po divokou jízdu v jeho poskakující motokáře rychlostí sto dvacet mil za hodinu dělá to s houževnatostí bojového psa.

Ten den, kdy jsem se s ním setkal, měl na sobě džínsy, kostkovanou košili a kovbojské boty z krokodýlí kůže a připomínal kovboje upraveného jako ze škatulky. Dívá se vám zpříma do očí jakoby lehce útočným pohledem někoho, kdo chce zastrašit, a má dar věci shrnovat: „Velký projekt Tenetu je pozoruhodně jednoduchý,“

řekl s jasnozřivým nahrazením minulého času za přítomný a starého jména společnosti za nové. „Podplácejte doktory.“

A se slovy vystihujícími poselství společnosti rodičům svázaným s případy psychiatrických léčeben, dodal: „Přiveďte své nezbedné děti k nám a my už je naučíme,“ což volně přeloženo z texaského dialektu znamená: Jestliže má vaše dítě problémy s chováním, dejte nám ho a my to z něj vymlátíme.

Několik měsíců poté, co v červnu roku 1994 společnost NME přiznala před federálním soudem vinu, požádal právník jménem Tommy Fibich Moriartyho o pomoc. Fibich měl tři klienty, kteří chtěli podat žalobu; věděl však, že k tomu, aby se utkal s velkou společností se značnými finančními zdroji, jich potřebuje víc, ale nebyl si jistý, jak je získat. Moriarty bedlivě sledoval případ v novinách, jak dělával pokaždé u případů hromadných žalob, ale nenapadlo ho věnovat právě tomuto příliš velkou pozornost. Po Fibichově telefonátu změnil názor. Jeho dřímající instinkt pro velký případ se probudil. Bylo to přirozené tím spíš, že se v něm ozvalo pobouření nad zneužíváním, které podle jeho přesvědčení odnášely bezbranné děti. Na mnohé rodiče navíc pohlížel jako na ty, kteří zanedbali svou povinnost, když k předání svých dětí do péče psychiatrických léčeben svolili, což v něm vyvolalo hořk zklamání.

Moriarty a jeho společník Kevin Leyendecker se dali dohromady s Fibichem a přizvali ke spolupráci několik dalších právníků. Patřil mezi ně i Steve Hackerman, vysoký, klamně dobrácký muž, jenž si vzal na starost získávání důkazů v případu, a Richard Frankel, jenž hledal změnu a měl odborné znalosti ve zneužívání lékařské péče, které Moriartyho týmu chyběly.

Mediálně důvtipný Moriarty, jehož postoj k případům se mohl zdát stejně exotický jako jeho oblečení či výzdoba, přišel s lákavou nabídkou týdenní rozhlasové a novinové reklamní kampaně, jež využila klamavých reklam NME.

Byly zaměřeny na rodiče, kteří byli podvedeni, když dali své děti do péče psychiatrickým ústavům.

Novinové inzeráty obsahovaly fotografie Moriartyho zaměstnance s depresivním výrazem, hledícího do prázdna.

Nadpis nad nimi hlásal: „Léčba, nebo zneužití?“

Zbytek textu obsahoval specifické otázky typu: „Byli jste připoutáni za ruce a za nohy?“ nebo „Platili jste účet za terapeutická sezení, kterých jste se nikdy nezúčastnili?“ Za poměrně krátkou dobu přivedla reklama stovky klientů.

Právníci vystavěli případ na zjevném předpokladu, že psychiatři, správci nemocnic a další lákali klienty pod lživými záminkami do různých nemocnic NME a drželi je tam výhradně proto, aby se zmocnili jejich dávek nemocenského pojištění, a že NME se zaměřila na nezletilé.

V době, kdy ke zneužití došlo, bylo čtyřem stům šedesáti třem z žalujících méně než osmnáct let. Obžaloba se rozšířila mnohem dál než na federální obvinění z poskytování úplatků výměnou za doporučení a z fakturačních podvodů; tvrdila, že pacienti byli v psychiatrických zařízeních omezováni v pohybu bez legitimního lékařského zdůvodnění, což znamená, že byli uvězněni, a že mnozí z nich utrpěli psychickou i fyzickou újmu.

Třicátého července roku 1997, v předvečer očekávaného začátku občanskoprávního řízení, bylo dosaženo dohody o narovnání. Tenet a obžalovaní lékaři souhlasili s vyplacením sto jednoho milionu dolarů žalující straně reprezentované Moriartym a jeho týmem. Tenet se do té doby také dohodl na vypořádání nároků tuctu pojišťoven na tři sta milionů dolarů. Dohromady s pokutami, penále a náhradami škody zaplacenými federální vládě a následným vyrovnáním ve výši sedmnáct milionů dolarů zaplatila společnost více než tři čtvrtě miliardy dolarů, aby urovnala většinu požadavků pramenících ze skandálu kolem psychiatrických léčeben společnosti NME.

Když uvádíme, jakou šíři obsahovala povaha zločinů a zneužití spáchaných NME a jakého rozměru dosáhly, šlo do vězení jen velmi málo lidí. Alespoň částečně se to dá zdůvodnit subjektivní povahou psychiatrie. U značného počtu obětí docházelo k problémům s chováním a stěží se dá pochybovat o tom, že některým, možná mnohým, z nich mohla náležitá léčba přinést užitek. Pod vlivem těchto okolností představovala snaha usvědčit více psychiatrů ze spáchání trestného činu pro federální žalobce ohromnou, ne však nepřekonatelnou výzvu. Výsledkem bylo to, že využili svých omezených možností a šli po NME kvůli penězům podvodně získaným z programů zdravotní péče, a vysoké činitele, jako byli Eamer, Cohen a Bernstein, nechali beztrestně odejít.

Byla taková strategie moudrá? Při zpětném pohledu to vypadá, že na pokuty přesahující tři čtvrtiny miliardy dolarů nahlížela NME spíše jako na soudní výlohy za podnikání, než na odstrašující prostředek. Do doby, než byly trestní a civilní případy kompletně vyřešeny, se společnost přesunula na zelenější pastviny. Avšak věci se vyvinuly tak, že nedlouho po začátku nového milénia společnost Tenet Healthcare, což byl název, pod nímž se do té chvíle společnost zapsala do povědomí, se znovu setkává s Moriartym a spol. Tentokrát však nebude žádný zasvěcenec na vysoké úrovni jako Alexis, který by vyzradil zákulisí hry.

Místo toho se společnost ocitne v situaci, kdy bude sama čelit neobyčejně odhodlanému a neoblomnému agentovi FBI, několika bystrým místním advokátům a dvojici neuvěřitelných, pochybných outsiderů, kteří se nedají snadno zastrašit.

2

Město

Obecně vžitá mylná představa, že San Francisco se nachází v severní Kalifornii, se dá snadno opravit pohledem do mapy. Město u zálivu se ve skutečnosti nalézá v pouhých dvou třetinách cesty mezi hranicí s Mexikem a hraniční čárou státu Oregon. Skutečný Severní stát, jak jej místní obyvatelé nazývají, začíná v horní části údolí Sacramento, v Reddingu, malém městě, kde v roce 1992 Felix Elizalde jen o vlásek unikl zbytečné operaci bypassu. Cesta autem do Reddingu z Bay Area začíná na Routě 80, silnici s velmi hustým provozem blízko pobřeží. U města Vacaville, kde má zařízení velká biotechnologická firma Genentech, se stáčí na východ společně se silnicí označenou Routě 505 k mezistátní dálnici Interstate 5. Jednotvárnost prvních šedesáti mil na 1-5 nenarušuje nic než pasoucí se malá stáda dobytka, shluky obilnic, rýžová pole a občas malá farmářská vesnička. Ale hned za rýžovými poli, stále v
šak ještě sto dvacet mil před vámi, se na horizontu zjeví vulkanický monolit sahající do výšky přes čtyři tisíce tři sta metrů.

Mount Shasta, posvátná hora Indiánů kmene Modoc.

Zlatokop a rozený básník Joaquin Miller, jenž mezi nimi dlouhou dobu žil, popisuje horu poněkud nadneseně, avšak ne zcela neoprávněně. „Svobodná jako bůh a bílá jako měsíc v zimě,“ píše, „Mount Shasta vyrůstá náhle, jako samotář, ze srdce nedozírných černých lesů severní Kalifornie… Zářící pyramida oděná v brnění věčných mrazů a ledu.“ Stejně nádherným přírodním úkazem, z dálnice však neviditelným, je divoká řeka Sacramento, jež se zařezává do údolí už tisíce let. Jednou o ní kdosi řekl, že v ní plave tolik lososů, že byste ji mohli přebrodit po jejich hřbetech.

Redding, sídelní město okresu Shasta, se klene po obou březích řeky Sacramento. To místo mu daroval bůh, říká se, a mnozí lidé, kteří tam žijí, chápou tuto literární figuru doslova. Avšak protože ďábel nikdy nebývá daleko, v období od května do listopadu údolí nic neochlazuje.

Uprostřed léta se tedy začíná mluvit o vedru, až když teploměr ukazuje nad čtyřicet stupňů Celsia. Celkem vzato, přírodní scenerie se zdá být blahodárnější než počasí.

Redding je branou do divočiny o rozloze čtyřiceti tisíc čtverečních mil lemované skalisky, s divokými řekami a umělými jezery na pozadí gigantických přehrad, kde vysoká zvěř svým množstvím zřejmě převyšuje lidskou populaci, zatímco pro pstruhy to platí bezpochyby. Tři čtvrtiny rozlohy okresu Shasta tvoří národní lesy a parky. Ve vzdálenosti čtyřicet mil směrem na východ se tyčí sopka Mount Lassen, která chrlila žhavou lávu do údolí pod sebou poměrně nedávno, v roce 1914. A mezi jezerem Whiskeytown na západ od Reddingu a Tichým oceánem poskytuje útočiště malým stádům dobytka Herefordu i největším laboratořím na výrobu metamfetaminu ve Spojených státech nádherné pohoří Trinity Alps.

Území Trinity County představovalo ideální místo pro ilegální výrobu drog: venkovský, hustě zalesněný kraj, kde nepůsobilo mnoho strážců zákona a pořádku. Výroba pervitinu vyžaduje jen malý prostor a jednoduché vybavení a je snadná jako pečení bábovky. Jedna zcela typická špičková laboratoř se před zavřením nacházela na izolovaném vrcholku kopce na hranici okresů Trinity a Shasta, odkud shlížela na silnice do všech stran. Každého, kdo sem přijížděl, bylo tedy vidět na míle daleko. Drogy, které se tam vyrobily, byly rozváženy do Los Angeles a dalších dvou velkých měst. Avšak ne všechen metamfetamin uvařený v Trinity Alps se z oblasti posílal pryč.

Metamfetamin představoval v Reddingu a jeho okolí už dlouhou dobu velký problém. Řada bývalých narkomanů závislých na kokainu přešla na pervitin, poněvadž byl levnější, působil déle a intenzivněji a nerozežíral nosní sliznici. Žili v blažené nevědomosti o jeho pustošivějších účincích. Bývalí uživatelé, z nichž se později stali informátoři, řekli kalifornskému detektivovi pro boj s narkotiky, že kdyby přidělili orgasmu číslo deset, pak pervitinu by dali stovku. Je velmi pravděpodobné, že kdokoliv obeznámený s příznaky vypovídajícími o užití drogy, záškuby, neschopnost soustředit se déle než několik vteřin, zničené dásně a zuby a zpustošené tělo a obličej, mohl ukázat na několik uživatelů na ulici v Reddingu kterýkoliv den. Méně viditelné byly účinky drogy na kardiovaskulární systém, které mohou vyústit v náhlou smrt.

Samozřejmě že většina lidí žijících v Trinity a ostatních okresech okolo Reddingu se neživila výrobou a prodejem pervitinu. Tento skalnatý, hustě zalesněný kraj byl také domovem pro nevelký počet izolovaně žijících, sociálně a politicky

konzervativních,

nábožensky

založených

venkovanů. Mnozí z nich měli sklon podezřívat vládu, zejména její federální variantu, ale uznávali tradiční autoritu farářů a lékařů. Oblast byla také rájem pro lidi, kteří trávili hodně času venku. Tento fakt, stejně jako existence blízkého letiště, rovněž sehrál svou roli v tom, že do Reddingu přicházeli mocní muži a instituce, s nimiž byli úzce spojeni.

Sportovci přicházeli odevšad za rybolovem do rybářského ráje na řekách Upper a Lower Sacramento, Pit, McCloud, Fall a Hat Creek.

Lidem ze zemědělské severní Kalifornie jejich život v roztroušených samotách vcelku vyhovoval. I v samotném Reddingu se mnozí obyvatelé s jistou dávkou inteligentního humoru a pýchy sami nazývali křupany. Byli mezi nimi takoví, kteří stále toužebně hovořili, v některých případech žertem, ale ne všichni, o státě Jefferson, což byl název, který v roce 1941 malá skupina separatistů dala úchvatnému, nádhernému území s borovými lesy, zahrnujícímu čtyři okresy severní Kalifornie a jeden okres jižního Oregonu. Vydali své vyhlášení nezávislosti, jež obsahovalo ustanovení, že v novém státě se nebude platit prodejní daň, daň z příjmu a spotřební daň z alkoholu.

Služby budou financovány skrze malé procento z těžby, výroby a prodeje stavebního dříví. Třebaže tomuto grandióznímu projektu učinila konec událost ze sedmého prosince, kdy Japonci tajně napadli Pearl Harbor a Spojené státy vstoupily do druhé světové války, myšlenka na jeho uskutečnění přetrvala.

V malé hornické osadě, obývané prospektory v okrese Old Shasta, který se táhne podél silnice Route 299 mezi Reddingem a městem duchů French Gulch, jsem potkal muže, jenž výstižně popsal situaci, když řekl, že „tam žil šťastně, dokud nadmořská výška [tři tisíce pět set stop, měřeno na nižším okraji města] převyšovala počet obyvatel [tři tisíce šest set třicet v roce 2003]“. A nikomu nevadila dlouhá, horká léta a studené, ale deštivé zimy.

Díky zlatu zažíval Redding svůj první rozkvět. Zároveň dával signál, že nadvláda indiánských kmenů Modoc, Wintu a Yana, které v rozlehlých severních lesích lovily po staletí, se chýlí ke konci. Zanedlouho poté, co bylo zlato objeveno v Sutter’s Mill na řece American River východně od Sacramenta, se tam vydal na obhlídku Pierson Barton Reading, jenž v té oblasti spravoval mexický pozemkový grant. Po návratu domů si všiml, že stejně jako na úpatí hor kolem nečekaného nálezu zlata i na jeho pozemku se hojně vyskytuje červený jíl a nízký poléhavý keřík medvědice, jenž je v daném kraji stále všudypřítomný. Příliš nápadné vodítko to nebylo, ale Readingovi stačilo k tomu, aby v nedalekém Clar Creeku za tři dny proséváním vytěžil zlato v hodnotě osmi set dolarů. Svou vlastní práci potom doplnil o práci několika místních Indiánů, které si vzal k ruce, odjel na sever k řece Trinity a za šest týdnů prosév
áním zpracoval zlato v hodnotě kolem osmdesáti tisíc dolarů. Brzy nato mu pohrozila skupina obyvatel Oregonu, že jeho indiánské pomocníky zabijí. Reading, jenž už byl velmi bohatý, se rozhodl práce na dobývání zlata zanechat. Brzy začali do oblasti proudit zlatokopové ze všech stran. Do roku 1872

přilákalo zlato tolik lidí, že k železniční trati Central Pacific Railroad byla postavena další větev nahoru do údolí Sacramenta, aby zajišťovala dopravu pro nová města jako Maryville, Chico, Tehama a Red Bluff. Potřebovali však lokomotivní depo, které bylo postaveno třicet pět mil severně od Red Bluffu podél řeky a pojmenováno Benjamin Bernard Redding po generálním správci železnice a prvním starostovi Sacramenta.

Zásoby zlata se začaly pomalu vyčerpávat, ale s příchodem železnice a s výstavbou města významně vzrostl zájem o měď. Rozkvět začal v devadesátých letech devatenáctého století a skončil v roce 1919, kdy byla zavřena poslední z pěti hutí. Těžba a tavení kovů přispívaly k místní ekonomice, ale převážnou část z pětadvaceti let byl kvůli hutím Redding zahalen do permanentního, zapáchajícího a jedovatého mraku. Se zánikem průmyslu mědi nastalo období střídání prosperity a krize, které pokračuje až do dneška. Deset let před krachem na burze v roce 1929 upadl Redding do ekonomické krize, z níž se začal vzpamatovávat až v roce 1938, kdy vyslala federální vláda stavební skupinu z nově postavené Hooverovy přehrady, aby zahájila stavbu přehrady Shasta, jež byla otevřena na konci druhé světové války. Mnoho dětí a vnoučat těchto stavebních dělníků žije v Reddingu a přilehlém okolí dodnes. Po dlouhou dobu
po dokončení přehrady poskytovaly práci obrovské borové lesy, v nichž se těžilo dřevo a dále se zpracovávalo, avšak před koncem roku 1990 byla těžba na několika milionech akrech půdy ukončena především z důvodu obav o zachování starého lesního porostu a ochrany vzácného druhu severní velké sovy, a průmysl tak uvadl.

Do roku 2000 se Redding stal do značné míry městem pro zaměstnance ve službách a maloobchodě a dalších profesích, kde tvrdě pracovali za nízké mzdy. Začal se však rozmáhat stavební průmysl a obchod s realitami, poněvadž se tam začali stěhovat penzisté ze Sacramenta, Bay Area, a dokonce z okolí Los Angeles. Tito takzvaní „spravedliví uprchlíci“ prodávali domy, v nichž bydleli, a za třetinovou cenu si kupovali v Reddingu větší. Město se fyzicky proměnilo v cosi, co připomínalo obrovský nákupní areál; model nové ekonomiky založené na minimální mzdě s minimální originalitou. V Reddingu jste si mohli pořídit prakticky cokoliv, ale jen málo z toho se tam vyrábělo.

Zákazníci z Yreky a Dunsmuiru, Weaverville a Etny, Red Bluffu a Shingletownu zaplavovali prodejny se značkovým zbožím, v nichž se pohyboval první a jediný eskalátor v Reddingu.

Proměna nastala v roce 1960, kdy se spojila dohromady hrstka místních iniciátorů a nadšenců, aby zastřešili tři bloky uprostřed starého města a vytvořili nákupní centrum, zdánlivě rozumná strategie ve městě, kde se v létě dusíte horkem a v zimě je v něm sychravo a nevlídno. Dlouho předtím však vyrostla podél řeky modernější střediska a centrum města nechaly zpustnout a odumírat, jeho obchody zabednit a vážené staré hotely byly ponechány svému osudu.

Až na dvě výjimky byl po dlouhou dobu téměř jediným prosperujícím podnikem, který v centru zůstal, Jack’s na ulici California Street. Zvenčí vypadal naprosto zpustle, ale uvnitř bylo teplo, zakouřeno, hlučno a plno lidí. V Jack’s servírovali velké steaky připravované na pánvi, které byly tak výtečné, že pravidelní návštěvníci běžně čekali na stůl hodinu venku, v horku či v dešti. Ty další výjimky představovaly dvě velké moderní nemocnice. Nemocnice Redding Medical Center přispívala místní ekonomice dvanácti sty pracovních míst většinou na úrovni střední třídy a přibližně osmi sty tisíci dolarů ročně na daních.

Nemocnice U Milosrdných poskytovala podobný počet pracovních míst, ale jelikož se jednalo o neziskové zařízení, neodváděla žádné daně.

Navzdory výkyvům, kdy se městu dařilo a kdy ne, stal se Redding s počtem obyvatel kolem osmdesáti pěti tisíc metropolí Severního státu. Když jste směřovali do Oregonu, museli jste ujet přes sto dvacet mil, minout Yreku, kde vyrostl nejznámější advokát města specializovaný na medicínské právo a na poškození zdraví Dugan Barr, a přejet státní hranici, abyste se dostali do dalšího města s počtem obyvatel okolo pěti tisíc. Redding byl v mnoha ohledech typickým městem Ameriky s venkovskou střední třídou. Klidný a přátelský, alespoň na povrchu. Lidé v něm se převážně chovali zdvořile a dávali se do řeči s neznámými na ulici a v obchodních centrech. Typ komunity, v níž ředitel pohřebního ústavu jako Rudy Balma se mohl dát dohromady se skupinou přátel, založit novou banku a rozjet ji. Úzce propojená střední třída ve městě, lékaři, právníci, bankéři a okresní, státní a federální úředníci zejména, se
každý týden setkávali na obědech Rotary klubu. Touha zapojit se do Rotary byla tak silná, že Redding podporoval pět samostatných klubů. Avšak většina městské elity patřila k největšímu, nejstaršímu a nejprestižnějšímu klubu známému prostě jako Redding Rotary Club a scházela se každý čtvrtek v poledne na obědě v restauraci golfového klubu Riverview Golf And Country Club na ulici Bechelli Lane.

Schůzky měly neformální, avšak rituální podobu. Po deseti či patnácti minutách přátelského povídání si členové položili ruce na srdce, přísahali věrnost vlajce a pomodlili se před jídlem. Potom při konzumaci sekané se šťouchanými brambory nebo něčeho podobného, kdy si povídali vtipy a klepy, vymýšleli občanské projekty. Po obědě následovaly zprávy výboru. Na každé schůzi byl vyzván jiný člen, aby pronesl několik slov o tom, čemu se v poslední době věnoval, a aby poskytl do společného fondu nespecifikovaný obnos, sto dolarů nebylo výjimkou. Klub rovněž přiřazoval všechny své členy do provozních týmů, odpovědných za činnosti v oblasti sociální, dárcovství krve a dobročinných darů.

V souladu s neutuchající láskou Reddingu k Divokému západu dostaly tyto týmy v letech 2002-2003 názvy jako the Earps, the Jesse James Gang a the Hole in the Wall Gang.

Dva týmy vedené ženami byly pojmenovány Belle Starr a Annie Oakley.

Jak se asi dalo čekat, titíž muži a menší, ale rozrůstající se kroužek žen spolu pravidelně hrávali golf a večeřívali v Riverview, společenské spojnici zámožných lidí v Reddingu. Nevýrazný dvoupatrový dům s dřevěnou konstrukcí, sloužící jako klub, se nacházel na nízkém útesu na východním břehu řeky Sacramento deset minut od centra města. Přes prosklené stěny jídelny v obou patrech byl krásný výhled na udržovaný trávník a dál za něj na širokou řeku a osmnáctijamkové golfové hřiště se zakrslými duby, které už v roce 1947, kdy se hřiště stavělo, byly letité.

Pozemek stále poskytoval útočiště vysoké zvěři, lišce obecné a stříbrné, jezevci, bobru a občas pumě. Na uhynulých dubech pravidelně hnízdili orli bělohlaví a další dravci. Budovu klubu navrhl místní architekt jménem Bill Woodward, jenž pomáhal Franku Lloydu Wrightovi se stavbou malého kostela v Reddingu v roce 1950. Stejně jako jiné, podobné kluby kdekoliv jinde, i tento dával příležitost lidem s podobnými společenskými a obchodními zájmy, aby se zde seznamovali a navazovali přátelství v příjemném prostředí u sklenky vína, u večeře nebo při hraní golfu.

Jestliže se tam skutečně uzavřel nějaký obchod, členové dohlíželi na to, aby se o něm příliš nemluvilo.

Riverview se podstatně lišil od ostatních country klubů v tom, že se v něm neplatil přijímací poplatek, alespoň ne v tradičním slova smyslu. Aby se člověk stal členem s volebním právem, koupil si v klubu podíl, který mohl být kdykoliv prodán za tržní cenu.

V roce 2005 bylo k dostání množství akcií za relativně nízkou cenu pohybující se kolem tří tisíc dolarů. Členové, jejichž počet byl omezen na pět set, platili měsíční příspěvky ve výši dvě stě padesát dolarů, v nichž byly zahrnuty výsady týkající se golfu a tenisu. Mimo to existovalo také členství bez vlastnického práva, kdy nebylo nutné platit předem nic.

Společenské členství stálo pouhých šedesát dolarů měsíčně.

V ceně bylo zahrnuto vše kromě golfu a tenisu, což znamenalo užívání plaveckého bazénu, jídelen a klubových zařízení pro pořádání svateb a jiných společenských událostí. Nízké ceny a obecně vstřícná politika pro získání členství přivedly do klubu rozrůstající se střední třídu města.

Proces získání členství se zdál být zcela neformální, tak jako mnoho jiných věcí v Reddingu. Pokud někdo projevil zájem o členství, obrátil se buď na klubového manažera, nebo golfového profesionála, kteří oba měli oprávnění vést vstupní pohovor. Podle dřívějšího prezidenta klubu Billa Woodwarda, jestliže žadatel nebyl notorický kriminálník nebo psychopat, našel manažer nebo golfista členy, kteří jej sponzorovali. Závěrečné rozhodnutí o přijetí leželo na výboru.

Při zběžném čtení seznamu členů se dá usoudit, že většinu z nich tvoří podnikatelé, cechy nebo penzisté.

Pohled na jména a několik návštěv klubu prozradí, že pokud jde o náboženství a etnické příslušenství, většina členů patří k bělochům a protestantům. Navenek má klub dost značný počet katolíků, Asiatů (z nichž většinu tvoří lékaři), asi deset až patnáct židů a jednoho či dva muslimy. Nejméně jeden člen je černoch, James Tate, lékař narozený na Jamajce, jenž vede v Reddingu luxusní nemocnici s nadstandardní péčí a nadstandardními cenami. Chae Moon, bezpochyby nejvýznačnější lékař ve městě, je také jedním z členů a pravidelně se účastní golfových turnajů. Stejně tak Riaz Malik, chirurg v nemocnici Redding Medical Center.

Toto pohodové společenství Rotary klubu a Riverview samozřejmě neznamená, že v Reddingu se nepohybují kalné spodní vody stejně jako v kterémkoli jiném městě, ať velkém či malém. Kolovaly různé klevety o sexuálních pletichách mezi lékaři a sestrami nebo lékaři a lékařkami, občas se vyskytly zlé fámy, na nichž někdy bylo zrnko pravdy, a podobné nepřátelské pomluvy. A podobně jako malá města po celé Americe, zejména však v Sun Beltu, i Redding procházel změnou, někdy velmi bolestivou.

Počátkem devadesátých let dvacátého století problémy související s příchodem nových obyvatel způsobily v Reddingu značné sociální napětí. Počet důchodců stěhujících se sem z měst položených víc na jihu se do roku dva tisíce neustále zvyšoval. Kromě relativně nízkých cen domů lákala čerstvé přistěhovalce nádherná přírodní scenerie, nízké životní náklady a velký rozsah lékařské péče, považované za nadprůměrně kvalitní. Celkem vzato, od těchto dobře zajištěných důchodců se očekávalo, že budou bezesporu pro komunitu přínosem. Nicméně, někteří bystří pozorovatelé varovali, že pokud jejich příliv neustane, vyženou zanedlouho ceny nemovitostí nahoru, čímž znemožní mladým rodinám koupit si domy do začátku společného soužití. A našli se i takoví, kteří varovali, že přistěhovalci s sebou přinesou své městské zásady a hodnoty, které podle jejich názoru rozleptají a zničí malom
ěstský charakter reddingské komunity. Přesto však někteří místní obyvatelé, kteří se styděli za obraz křupana z jihu, jejž mnozí z jejich sousedů ztělesňovali a nemnozí tento kult i rozvíjeli, viděli v nově příchozích potenciální přívržence a podporovatele svých pokrokových postojů jak v ekonomice, tak v kultuře, a vítali nově příchozí s větší srdečností.

Navzdory těmto počátečním třenicím přetrvával v Reddingu zřejmý duch soudržnosti, který byste těžko nalezli ve větších městech nebo stále obtížněji i v malých městech.

Mike Warren, starosta města od roku 1995, se domníval, že ví, proč si Redding tyto prchavé kvality dokázal uchovat.

Warren pracoval v malých městech v Oregonu a v Kalifornii a byl přesvědčený, že v Reddingu jsou lidé laskavější. Jsou tolerantnější, říkal, méně političtí a více se podílejí na životě komunity. „Nejprve,“ řekl, „jsem si myslel, že to nějak souvisí s ohromným množstvím řek, ale pak jsem si postupně uvědomil, že jsou prostě jiní…, protože každý, kdo tady pracuje, tady i žije, a každý, kdo tady žije, tady i pracuje. V důsledku toho si prostě skoro musíte rozumět. Je to vaše komunita. Nikdo nedojíždí do práce déle než deset patnáct minut. Je to spřátelená komunita. Všichni k ní cítí loajalitu a všichni cítí loajalitu vzájemně, jeden k druhému.“

Na Warrenově hodnocení je asi kus pravdy. Lidé v Reddingu se zdají být neobvykle občansky uvědomělí. V

posledních letech se například za podpory vedení města a s pomocí místních občanů vybudovala nová sportovní zařízení, nádherně se opravilo kino, které se změnilo v kulturní centrum, jež přitahuje talenty z celé země.

Zároveň se však nedá popřít, že v květnu roku 2000

vyplulo na povrch určité napětí. Zřejmě nejvýraznější se týkalo mostu Spandial Bridge, klenoucího se přes řeku Sacramento. Projekt vznikl v roce 1995, kdy Warren do Reddingu přišel. Po různých sporech kvůli penězům se stavba nakonec uskutečnila. Když byl čtvrtého července roku 2004 uveden do provozu, shodli se téměř všichni, že jde o inženýrský a estetický triumf, včetně těch, kteří se stavěli proti jeho výstavbě.

Zatímco město zápasilo s ekonomickou a sociální přeměnou, obě jeho nemocnice vzkvétaly a prosperovaly, zejména Redding Medical Center. Počátkem nového tisíciletí představovaly nemocnice dvě největší a nejvlivnější soukromé instituce ve městě.

Tato moderní lékařská zařízení ze skla a betonu, obě posazená na vyvýšeném místě a snadno viditelná ze třiceti metrů vysokých útesů za řekou, dominovala Reddingu fyzicky a do značné míry i ekonomicky. Instituce dohromady poskytovaly více než dva tisíce pracovních míst, odváděly městu téměř milion dolarů ročně na dani, ztělesňovaly značnou míru občanské hrdosti, o neobvykle širokém rozsahu lékařských služeb pro město jako Redding nemluvě. Prakticky všichni v severní Kalifornii a mnozí v blízkém Oregonu a v Nevadě pociťovali pýchu na prvotřídní lékařskou péči, poskytovanou ve vysoce ziskovém RMC a v nemocnici U Milosrdných, katolické neziskové nemocnici na opačné straně města. Ze všeho nejvíc však byli pyšní na srdeční program RMC. Stačilo říct, a na povel doktora Moona nemocnice vyslala do vzduchu vrtulník, aby z odlehlých míst přepravil pacienty se srdeční chorobou

3

Medicína Divokého západu

Medicína v Reddingu nebyla vždycky nejmodernější.

Když Jim Charles přišel ve čtyřicátých letech dvacátého století do města, aby si otevřel lékařskou praxi, podobalo se léčení spíše praxi ve městech Dodge City a Tombstone ve čtyřicátých letech devatenáctého století než soudobým trendům v Los Angeles a San Francisku. Redding byl izolovaný zapadákov s počtem obyvatel pod deset tisíc. I o deset let později, přibližně v době, kdy byla v Clevelandu vynalezena angiografie, revoluční metoda v kardiologii, připomínala lékařská péče v Reddingu stále Divoký západ.2

2

Jen pro ilustraci: jiný z penzionovaných lékařů z Reddingu, Rush Blodget, vypráví příběh o pacientovi se střelným poraněním, kterého jednou přivezli do nemocnice v Reddingu z vesničky Hayfork v Trinity County. Pacient měl mít údajně v těle tři kulky, ale chirurg jménem Bridgman našel pouze dvě.

Bridgman, pravděpodobně proto, aby nemusel vysvětlovat chybějící kulku, vystřelil jednu ze své zbraně do desky na svém dvoře, vydlabal ji a odevzdal šerifovi společně s těmi, které vyňal z Jedinou nemocnicí ve městě při Charlesově příjezdu byla nemocnice Svaté Karolíny, postavená v roce 1907.

Svou praxi tam měl člověk jménem Thomas Wyatt. Podle Charlesových slov přicházel nevysoký, asi stokilový Wyatt na operační sál bez košile a s převislým pivním břichem hmátl po chirurgickém plášti. Charles říkal, že Wyatt se rád vychloubal svou rychlostí, ale chirurgovo tempo působilo někdy problémy, poněvadž „měl několik případů krvácení, které nemohl dost dobře zvládnout“. Vyprávěl, že pro Wyatta bylo příznačné, že obdržel telefonát o nutnosti operace slepého střeva, zatímco hrál karty v jednom z barů na ulici California. Přeběhl do nemocnice, bleskově pacienta odoperoval a co nejrychleji se vrátil ke kartám. O Wyattovi se rovněž šuškalo, že za zamčenými dveřmi operačního sálu provedl v katolické nemocnici Svaté Karolíny poměrně značný počet potratů. Charles vzpomínal, že Wyattovi bylo doporučeno kvůli potratům z nemocnice Svaté Karolíny odejít. Po svém odchodu v roce 1945 založil nemocnic
i Memoriál Hospital. Tucet investorů včetně Charlese ji od Wyatta o sedm let později odkoupilo a v roce 1972 ji prodali společnosti National Medical Enterprises, předchůdci Tenetu. V roce 1984 byla přejmenována na Redding Medical Center.

těla pacienta. Člověk může jen doufat,že chirurgii ovládal lépe než balistiku, poněvadž jeho náboj měl jiný kalibr než ony dva, které našel v těle oběti.

Za Charlesova raného pobytu v Reddingu dělali praktičtí lékaři všechno kromě hrudní chirurgie. Charles uvedl, že ještě předtím, než přišel první neurochirurg, „dokonce tu a tam otevřeli lebku. Jestliže někdo přišel s frakturou, otevřeli lebku a odstranili sraženiny a já nevím co ještě. Nebáli jsme se ničeho, dělali jsme i spoustu žlučníků.“

Charles nakonec svou praxi na konci devadesátých let opustil, poněvadž neměl pojištění odpovědnosti za výkon lékařské činnosti. „Byl jsem jednou z výjimek,“ přiznává.

„Měl jsem důvěru svých pacientů.“

Avšak poté, co National Medical Enterprises koupila Memoriál, se některé věci začaly měnit. V roce 1977, ve stejném roce, kdy charismatický německý lékař Andreas Gruntzig, pracující v Curychu, poprvé provedl koronární angioplastiku, přestavěli noví vlastníci nemocnici od základu. Nemocnice Svaté Karolíny byla rovněž zmodernizovaná a přestěhovala se na nejdůležitější místo na vrcholu kopce, odkud shlížela na město a přejmenovanou nemocnici U Milosrdných. V malém Reddingu měla stát dvě dobře vybavená, moderní zdravotnická zařízení. Během doby je dvouletý studijní program univerzity v okresu Shasta plynule a trvale zásoboval zdravotními sestrami, z nichž mnohé se nikdy ani nedostaly, ani nezískaly praxi mimo hranice Reddingu.

Dvě nemocnice společně s nádhernou polohou města a levným, maloměstským prostředím, velmi vhodným pro bydlení, přitahovaly lékaře, zejména ty s mladými rodinami, kteří hledali bezpečné, homogenní místo, kde by vychovávali své děti. Stejně tak oslovovaly každého, kdo se rád věnoval pobytu v přírodě, jako například Harry Danieli, praktický lékař s diplomem z Harvardu, jenž chodil po horách pěšky neboje brázdil na horském kole a jehož manželka nesnášela chlad. A také to bylo místo, v němž v podstatě věřící, společensky a politicky konzervativní obyvatelstvo dobře přijímalo myšlenku, že lékaři jsou důvěryhodní a spolehliví, samostatní profesionálové, jejichž úsudek se dá sotva kdy, pokud vůbec, zpochybnit. Velmi málo občanů města se zamýšlelo nad kvalitou a kontrolou výdajů ve zdravotnické péči, či si dělalo s takovými záležitostmi starosti, a stejně jako většina lékařů ve městě i oni od mítali řízenou péči. Byli spokojeni se situací takovou, jak ji znali.

Na otázku, proč si myslí, že lékaři z Reddingu se tak ostře stavějí proti řízené péči, odpověděl Daryl Cardoza, výkonný ředitel instituce Hill Physicians, zařízení HMO3, která podnikala v Reddingu v letech 1995-2000, ale nedokázala se tam udržet: „Stavěli se proti zodpovědnosti, nechtěli skládat účty.“ Označením „oni“ narážel Cardoza na lékaře, kteří si přáli provozovat lékařskou praxi tak, aby jim nikdo nemohl kontrolovat, jak dobře si počínají. Bez řízené péče a bez účinného vzájemného dohledu kolegů v

3 HMO (Health Maintenance Organization) – typ řízené lékařské péče. (Pozn. překl.)

nemocnicích, který podle toho, co se povídá, vlastně neexistuje, měli lékaři volnost dělat si, co se jim zachce, a účtovat si, kolik chtějí. „Účtovali si víc, protože mohli,“

vysvětlil Cardoza a dodal, že nedostatek konkurence v Reddingu, zejména mezi specialisty, umožňoval lékařům řízenou péči nepustit ke slovu. K podobnému názoru se kloní i další z lékařů, George Anderson, který se rovněž pokusil v Reddingu zavést řízenou péči HMO, avšak v roce 1999 se stáhl. Pro deník Sacramento Bee uvedl: „Existuje tam společenství, kam lékaři ve skutečnosti odjeli z městských oblastí, aby unikli řízené péči. Funguje tam systém poplatků za služby. Skončíte s řadou zbytečných procedur a využívání vybraných operací ve vyšší míře, než je normální. Nejsme schopni náklady na péči pokrýt.“

A nebyli to jen lékaři, kteří si v Reddingu přišli na své, ale také nemocnice. I podle vysoce nastavených standardů společnosti Tenet představovala RMC zlatý důl. Průměrný výnos z jednoho pacienta denně pro Tenet činil v roce 2001

tisíc šest set šedesát jeden dolar. Průměrný výnos pro Redding Medical Center činil tři tisíce sto osmdesát jeden dolar, tedy skoro dvakrát tolik, a tempo udávaly srdeční zákroky. Vlastník nemocnice U Milosrdných jménem Catholic Healthcare West ve stejném roce vydělával tisíc tři sta deset dolarů za jednoho pacienta denně, nemocnice U

Milosrdných dva tisíce osmdesát osm dolarů. Od poloviny devadesátých let stála nemocnice RMC na vrcholu nebo téměř na vrcholu žebříčků v počtu operací bypassů provedených v rámci zdravotního programu. V roce 1996 se umístil Redding na prvním místě v zemi a RMC prováděla dvakrát tolik operací bypassů jako U Milosrdných. Do roku 1999 byl počet operací v Reddingu dvakrát tak vysoký jako v Sacramentu, vzdáleném asi dvě stě třicet kilometrů na jih, nebo v Medfordu v Oregonu, necelých dvě stě kilometrů na sever. Podle toho, co se říká, byl Redding stále místem, kde mohli lékaři zkoušet, co se jim zlíbilo, doktoři a nemocnice si mohli účtovat, co chtěli, a pojišťovny, veřejné i soukromé, sbíraly účtenky a na nic se neptaly.

Lékaři

Zdálo se, že lidé v Reddingu a v jeho šesti přilehlých okresech jsou s nemocnicemi a s péčí, kterou poskytují, spokojeni. Obdivovali zejména dva relativně nově příchozí lékaře, Chae Moona a Fidela Realyvasqueze. Moon přijel v roce 1978, přibližně na rok odjel na praxi do okresu Orange nedaleko Los Angeles a potom se vrátil. Realyvasquez přišel do Reddingu na Moonovo pozvání, nejprve jako člen týmu na bázi střídání chirurgů ze Sacramenta v roce 1987 a o dva roky později na plný úvazek. Téměř každý tyto lékaře vysoce hodnotil za jejich věhlas kvůli srdečnímu programu RMC a také za ekonomický přínos, který z programu plynul do místní obce.

Jakkoliv prosluli v Reddingu svými úspěchy, bylo v jistém smyslu zajímavější, ale jen zřídkakdy se o tom mluvilo, že se oba muži těšili tak vysokému uznání navzdory faktu, že etnicky a zeměpisně stáli mimo skupinu, tedy byli cizí. V době, kdy každý z nich přicestoval, tvořilo reddingskou

populaci

z

devadesáti

procent

bílé

obyvatelstvo, většinou protestantského vyznání. S výjimkou úzké skupiny profesní smetánky šlo o příslušníky dělnické nebo nižší střední třídy. Že tito starousedlíci bezvýhradně přijali ve své náruči vysoce ctižádostivého Korejce s jazykem ostrým jako břitva, jehož náboženská příslušnost, pokud vůbec nějakou měl, byla obecně neznámá, a náladového, do sebe zahleděného Mexiko-Američana římskokatolického vyznání, svědčí o Moonových a Realyvasquezových schopnostech a nezaujatosti obce.

Během desetiletí před Moonovým příchodem do Reddingu se v americkém lékařství odehrálo mnoho změn, které Moonovi a Realyvasquezovi připravily půdu pro jejich přijetí místními obyvateli. Za zřejmě nejdůležitější lze považovat odstavec v legislativních normách zdravotních pojišťoven Medicare a Medicaid zaměřujících se na seniory a rodiny s dětmi z roku 1965, které přinesly do nemocnic nečekaný příliv peněz. Do konce sedmdesátých let se částečně díky těmto fondům, částečně jako výsledek nových technických vymožeností a postupů stala kardiologie nejvíce se rozvíjejícím průmyslem ve Spojených státech.

Angiografie, odhalující ucpávání tepen, byla objevena koncem padesátých let a operace bypassu koncem let šedesátých, v obou případech na klinice v Clevelandu.

Použití angioplastiky, při níž se do ucpaných cév vpraví nafouknutý balónek na katétru, aby cévy zprůchodnil, bylo uvedeno v život ve Švýcarsku koncem sedmdesátých let.

Předchůdce Tenetu, National Medical Enterprises, jako sdružení nemocnic po celé zemi, se snažila na tomto triu nových, vysoce výnosných procedur vydělat.

Nemocnice v Reddingu se nacházela v oblasti, kde bylo dostupných

jen

málo

kardiologických

služeb,

a

představovala proto významnou obchodní příležitost.

National Medical Enterprises potřebovala ambiciózního, agresivního kardiologa, jenž by projekt rychle vybudoval.

Svého člověka našli v Chae Moonovi. Moon navštěvoval lékařskou školu Yonhap v Soulu v Jižní Koreji, kde vyrůstal. Do Spojených států přišel v polovině sedmdesátých let, působil jako rezident v Metropolitní nemocnici v New Yorku a poté strávil dva roky na klinice v Clevelandu, kde se vzdělával v oboru kardiovaskulární medicíny. V roce 1978 si ho National Medical Enterprises najala, aby založil v Reddingu kardiologické oddělení. Ačkoliv neměl oficiální osvědčení o atestaci v kardiologii, záhy začal v RMC

provádět vaskulární a intervenční procesy jako angiogramy a angioplastiky. Brzy také začal aktivně a velkoryse lobovat u praktických lékařů v okrese Shasta a přilehlých okresech, aby mu posílali pacienty s onemocněními srdce. Zajistil například, aby jim National Medical Enterprises nakoupila přístroje na zátěžové testy, jejichž výsledky často rozhodují o tom, zda má lékař poslat pacienta na další vyšetření ke kardiologovi.

V té době bylo ve městě jen málo kardiologů a Moon byl ohromný pracant. Zvládal procedury mnohem rychleji než jeho kolegové a rozhodl se být k dispozici, v kteroukoli denní či noční dobu, což mu zajistilo oblibu u praktiků, jejichž pacienty někdy přebíral uprostřed noci. Ostatní kardiologové se často pokoušeli vyhnout vstávání z postele a chození do nemocnice tím, že se ptali službu konajícího lékaře: „Jsi si jistý, že se jedná o infarkt?“ Některé, jako například Garryho Crawforda, uráželo, že se Moon často neobtěžoval je upozornit, že se chystá u jejich pacientů provést angiogram, ale zároveň byl vděčný, že ho v noci nikdo nebudí. „Když už Moon zavolal,“ zmiňoval se Crawford, „obvykle pronesl typickou větu: Tvůj pacient měl na devadesát devět celých devět procent stenózu. Miloval devítky.“

Moon si svou praxi vybudoval rychle a na tu dobu prováděl vysoký počet zákroků. Do poloviny osmdesátých let provedl pěknou řádku angioplastik a zajistil, aby se kardiochirurgové včetně Realyvasqueze střídali v Reddingu, a poskytovali tak zázemí. V oněch dnech nebylo nic neobvyklého, že se zákrok nezdařil, a pacient se musel podrobit operaci bypassu, aby se ho podařilo zachránit.

V době, kdy začaly rotační programy, stál Moon těsně před vytvořením celonárodního projektu chirurgie otevřeného srdce v RMC. Nemocnice realizovala program s grandiózním názvem California Heart Institute. Nyní však pro něj nemocnice Redding Medical Center chtěla postavit novou, čtyřpatrovou budovu, a výrazně tak povýšit institut na celonárodní kardiologický program. Tato snaha se ukázala jako nadmíru úspěšná; California Heart Institute se stal zlatým dolem pro National Medical Enterprises, a to učinilo z Moona a v menší míře i z Realyvasqueze žijící legendu Reddingu.

Moon prováděl čtyři až pětkrát tolik katetrizací jako jeho kolegové jinde, významná akademická zdravotnická zařízení nevyjímaje. To se samozřejmě hodilo i Realyvasquezovu podnikání. Mezi Moonovými kolegy lékaři se našlo několik nedůvěřivců, ale téměř všichni ostatní připisovali jejich pochybovačnost závisti. Celkem vzato, Moona si vážila široká veřejnost stejně, jako si ho vážili doktoři a sestry a chovali se k němu s úctou a poddajností, což platilo i pro Realyvasqueze. Bill Browning, bystrý armádní plukovník na penzi, jenž pracoval šest let pro RMC jako vedoucí lékárník, vypozoroval, že jak Moonovi, tak Realyvasquezovi tento přístup lichotil, a spekuloval, že to bylo proto, že „nevyšli z bělošského amerického prostředí“. I když oba muži vydělávali mnohem víc než kterýkoli jiný lékař v Reddingu, Browning se domníval, že obdiv pro ně měl daleko větší cenu než peníze.

Avšak úcta, jíž se Moon těšil, byla přísně profesionální.

Ani ti, kteří ho měli rádi, si nemohli nevšimnout jeho domýšlivosti, vznětlivosti a urážlivého jednání s pacienty, sestrami, a dokonce i s jinými lékaři. A rozhodně mu nebylo proti mysli ohánět se svým postavením. Zároveň však dokázal být štědrý. Podporoval vzdělávací programy pro sestry ze svých vlastních fondů a nakupoval pláště do deště pro muže, kteří pracovali venku na nemocničních pozemcích. Byl společenský, průbojný a sebe prosazující člověk nabitý energií, jenž hovořil na veřejnosti bez zaváhání navzdory své gramaticky nesprávné angličtině se špatnou výslovností. Nikdy se neopomenul zmínit před kýmkoli, kdo poslouchal, že je jedním z deseti nejlepších kardiologů v zemi a že ve své praxi se pohybuje daleko rychleji, než jak jde kupředu technický vývoj. Moon se choval, jako by ostatní kardiologové ve městě, například Bob Piek a Roy Ditchey v nemocnici U Milosrdných, byli lékařská nemeh
la, ačkoliv oba měli oficiální certifikáty pro specializaci v intervenční kardiologii a Ditchey strávil přibližně patnáct let na akademické medicínské půdě na univerzitách ve Vermontu a Coloradu.

Pro vytvoření lepší představy o Chae Hyunu Moonovi pomůže, když uslyšíte jeho hlas. Tato možnost existuje díky nahrávce pořízené na setkání s Moonem nazvaném „meet-the-doctor“ v roce 1996. V následující ukázce je výňatek z jeho odvázaného, přisprostlého, gramaticky omezeného proslovu, v němž se trapně zamotává do úvah o tom, jak jeho otec provozoval medicínu v Koreji, a o svém vlastním talentu pro povolání lékaře s odvážnou, ráznou obhajobou své obecně známé neschopnosti vést dokumentaci.

Když byl můj táta rodinný lékař praktikující ve městě, jediné, co jsme si mohli během japonské a čínské války dovolit, bylo, a neměl žádné auto, nic a chodil na návštěvy k pacientům domů, po řece, nebo v bryčce s koněm nebo na saních, když spěchal k urgentnímu případu nebo k operaci nebo něco podobného. Kde jsou lékařské záznamy, co?

Když doktor Schwartz [doslova, měl na mysli Alberta Schweitzera?] byl v Africe, kde byla zatracená lékařská dokumentace? Chápete, co říkám? Minulý rok v Redding Medical Center jsem provedl devatenáct set zákroků sám.

Kolik pacientů zemřelo? Nula. Uh! To je kvalita medicíny.

Ne proto, že mám čitelný rukopis, nebo, víte co, tamto a támhle to a podobné kecy: Říkám, proč to, lidi, děláte? Jste jako Demokrati. Moc papírování! Kdy budeme mít čas starat se o pacienty?4

4

Moonovi ani Realyvasquezovi advokáti nedali svolení, aby s jejich pacienty byly vedeny pohovory pro tuto knihu.

Nicméně těsně před jejím dokončením jsem se sešel s Realyvasquezem a hovořil s ním skoro hodinu a půl. Později jsem s ním mluvil ještě jednou půl hodiny po telefonu. Tato Moonova citace je převzata z přepisu magnetofonové nahrávky z šestého února 1996, kterou pořídila dcera jednoho z Moonových pacientů.

Realyvasquez by mohl posloužit jako odstrašující příklad stejně jako Moon. V roce 1987, těsně před tím, než nastoupil do Reddingu na plný úvazek, se sešel s Kevinem Linkusem, členem své chirurgické skupiny, který byl tehdy rezidentem na kardiochirurgii v RMC. Linkus se nadchl, protože si myslel, že mu chce Realyvasquez nabídnout partnerství v nemocnici. Místo toho mu Realyvasquez v jídelně chladně oznámil u oběda, že má vyhazov, a odmítl mu vysvětlit, proč. Údajný důvod byl ten, že se Linkus nesnáší s Moonem a kardiolog si přeje, aby odešel. Linkus uvedl, že až do následujícího dne nevěděl, že Realyvasquez dostal nabídku místo něho. Realyvasquez občas nadával sestrám a technikům a zahrnoval je výčitkami s nevybíravým slovníkem. Při jedné příležitosti si sestry z operačního sálu stěžovaly vedení RMC, že vytváří na operačním sále nepřátelské prostředí.

V lednu roku 1999 napsal generální ředitel RMC Steve Schmidt písemné sdělení Dennisi Brownovi, regionálnímu viceprezidentovi Tenetu, v němž si stěžuje, že „verbální urážky, sprosté nadávky a naprostá neúcta k personálu se vyhrotila do té míry, že si všichni hledají novou práci“.

Schmidt také napsal, že Realyvasquez odmítl své hrubé výrazy omezit, poněvadž jsou údajně součástí jeho osobnosti. Stejně jako Moon, i Realyvasquez čas od času urážel své kolegy. V jednom případě pohrozil, že zažaluje místního kardiologa za urážku na cti. Kardiolog se stáhl a od té doby si nechával kritiku pro sebe. Realyvasquez propukal v zuřivé výbuchy méně často než Moon, ale udržoval nevraživost delší dobu, často s lidmi nemluvil celé týdny poté, co se na ně obořil. Bill Browning a další tvrdili, že jak Realyvasquez, tak Moon odmítali přijímat hodnocení či posouzení své práce jinými odborníky. Ani jednoho nedonutil ani zdravotnický personál, ani vedení nemocnice, aby to změnili.

Avšak v jiných ohledech představoval Realyvasquez naprosto odlišný typ, a to jak vzhledem, tak charakterem.

Byl asi sto pětasedmdesát centimetrů vysoký, střední postavy, měl tmavé vlasy, na temeni prořídlé, a něžné hnědé oči. Měl dlouhé, zašpičatělé prsty, které se často připisují klavíristům a chirurgům. Ačkoliv nepůsobil impozantně svou postavou, měl vystupování chvílemi tvrdé a velitelské, jindy laskavé a roztomilé. Nebyl ani asketický, ani plachý; spíše by se dal charakterizovat jako uzavřený a tichý, v jistém ohledu tajemný. Zatímco v přímém rozhovoru byl výřečný a pohotový, na veřejnosti se projevoval jako chabý řečník. Často huhňal a zadrhával se, jako by byl nervózní, ačkoliv angličtinu ovládal bravurně jako vzdělaný, rodilý Američan. Důvěřoval si, pokud jde o intelekt a profesionální schopnosti a dovednosti, a mimo veřejnou platformu, obecně řečeno, měl klidné vystupování člověka, který nestrpí hlupáky a nepotřebuje řvát. Avšak podléhal výbuchům vzteku, když jeho okolí nefungova lo tak, aby se vyrovnalo jeho standardům.

Realyvasquez navštěvoval lékařskou fakultu na University of California v Davisu a vzdělávání dokončil na Stanfordu a University of California v Irvine. Na rozdíl od Moona se zajímal o základní výzkum, často cestoval na profesionální mítinky po celé zemi a publikoval v chirurgických časopisech, i když asi ne tolik, jak by si přál.

Nikdy však neotiskoval význačné studie, a proto se nezařadil mezi významné chirurgy jinde v zemi. To, že se stal nedůležitou osobností, ho zřejmě trápilo. Jednu věc však měl s Moonem a s velkou řádkou dalších lékařů společnou, a to nedostatek trpělivosti při vedení záznamů. Hodiny strávené diktováním lékařských záznamů nejsou hodiny strávené péčí o pacienta; ani nejsou zúčtovatelné. Měl také sklon nechávat na svých asistentech zvládání většiny návštěv pooperačních pacientů.

Realyvasquezův otec, rodilý Mexičan, pracoval jako automechanik na jihu San Franciska. Realyvasquez a Moon vyrůstali v naprosto odlišném sociálním a kulturním prostředí, ačkoliv po ekonomické stránce by nemusel být rozdíl tak značný, jak by se mohlo podle profesí jejich otců zdát. Moonovým cílem v mládí bylo jít ve stopách otce lékaře profesionálně, nikoliv však ekonomicky, a už vůbec ne, pokud jde o společenské postavení. Jeho otec za své kvalifikované služby občas dostal živé kuře, což Moon považoval za ponižující způsob odměňování a což zřejmě zapůsobilo jako raný stimul, ženoucí ho k provozování velmi dobře placené, prestižní specializace. Realyvasquez neprojevil nejmenší zájem následovat otce profesně a stát se automechanikem. Nicméně jako teenager vystupoval jako tvrdý hoch ve stylu Jamese Deana, nosil koženou motorkářskou bundu, hrál na střední škole americký fotbal, a alespoň ze začátku pat
řil mezi průměrné studenty bez jakýchkoli známek akademických ambicí. Avšak pak se k nim kdysi přistěhoval pracovitý a úspěšný bratranec s rodinou, probudil v něm soutěživé buňky a inspiroval ho ke studiu. Proti všem očekáváním ho právě toto přivedlo na lékařskou fakultu a na dráhu kardiochirurga.

Jakkoli se životy obou lékařů v dětství odlišovaly, měli tito muži hodně společného. Oba byli vysoce ambiciózní, dokázali se sami prosadit a byli tvrdí dříči. Zejména Moona jste mohli zastihnout v nemocnici v kteroukoliv hodinu ve dne či v noci. Z hlediska své profese byli oba samotáři; každý z nich měl ve své lékařské praxi během let v Reddingu jen jednoho partnera a ani jedno z partnerství nevydrželo. Shodou okolností pocházeli oba z velkých rodin, kde všechny děti byly mužského pohlaví. Moon měl pět bratrů, Realyvasquez šest, ale jeden zemřel jako malé dítě. Oba měli zájem o výtvarné umění, Moon jako sběratel i jako provozovatel. Některá jeho plátna velkých rozměrů zobrazovala krvavě rudé abstraktní výjevy. V jednom rozhovoru pro noviny Record Searchlight uvedl, že maluje velké obrazy, poněvadž jeho intelekt je velký a on není typ člověka, který vidí život v malém měřítku. U Realyvasqueze se jednalo
o sběratelství, v první řadě umění Západu včetně Frederika Remingtona, i když jeden jeho blízký přítel, jenž viděl jeho bezmyšlenkovité kresby, tvrdil, že má na kreslení talent. A oba muži byli filantropové. Realyvasquez daroval muzeu Turtle Bay v Reddingu bohatou sbírku fotografií Ansela Adamse a Moon podporoval městskou výstavní síň na staré radnici a nechal vyrobit několik abstraktních soch od korejského umělce, které stojí před současnou radnicí.

V těch nemnoha hodinách, kdy byl vzhůru a nekatetrizoval pacienty, trávil Moon rád čas malováním v ateliéru, který si vybudoval ve svém rozlehlém domě ve středozemském stylu na ulici Texas Spring, asi patnáct minut jízdy autem z Redding Medical Center. Žil tam se svou ženou Sun a třemi dětmi. Z obrovského bílého domu s červenou střechou měli nádherný výhled na Mount Lassen; dům byl obestavěn plotem zakončeným nahoře ostnatým drátem. Poněkud nevhodně působily posuvné zástěny v japonském stylu místo dveří uvnitř. V domě nechyběl bazén a tenisový kurt. Avšak Moonovou oblíbenou hrou byl golf, který hrál tak často, jak jen to šlo, v Riverview Country Clubu.

Realyvasquez, který prohlašoval, že jedním z důvodů, proč přišel do Reddingu, bylo to, že „mám rád hovna na botách“, trávil volný čas s velkým traktorem na sekání trávy na svém ranči Palo Cedro východně od Reddingu. Místo skýtalo úžasný výhled na Mount Shasta i na Mount Lassen.

Žil tam se zdravotní sestrou jménem Theresa Rattermanová, svou dlouholetou partnerkou, a jejich dvěma dětmi. Na rozdíl od Moona, jenž byl pyšný na své dědictví a přisuzoval svou pracovní morálku výchově v korejské rodině, Realyvasquez se identifikoval víc s americkými kovboji než s Mexičany. Jeho rozměrný dům, o němž říkal, že je směsicí španělských, mexických a indiánských prvků, by se dal snadno zaměnit za mexickou haciendu. Rád tráví dovolenou v Santa Fernandez a přivedl si odtamtud řemeslníky, aby mu udělali na domě precizní tesařskou práci. Když nabídl nemovitost k prodeji na jaře roku 2004, byla inzerována jako „styl Santa Fe“, nikoliv mexický. Požadovaná cena byla šest milionů tři sta sedmdesát pět tisíc dolarů.

Jedna věc není v Reddingu příliš známá, a to fakt, že se oba doktoři neměli moc v lásce. Prezident čtyřleté vysoké školy Simpson College v Reddingu Jim Grant tvrdil, že spolu dokonce ani nemluvili. Jako předseda výboru RMC

Foundation by to měl vědět. Také se zmínil, že se spolu neukazovali na veřejnosti, pokud to nevyžadovaly obchodní zájmy. Aby podpořil své tvrzení, vypráví Grant následující příběh.

Když stavěla RMC výškovou budovu kardiologie a kardiochirurgie, konala se schůzka, které se museli Moon a Realyvasquez zúčastnit společně, aby schválili projekty. Po podpisu

dokumentů

oběma

muži

Moon

odešel.

Realyvasquez zůstal a zeptal se jediné další přítomné osoby: „Chápete, co je tohle za schůzku?“ Odpověď zněla: „No, ano, evidentně je to nějaká důležitá schůzka.“ Realyvasquez na to údajně zareagoval slovy: „Ne, je to poprvé, kdy jsem byl pohromadě v jedné místnosti s tím malým zkurvysynem.“ Realyvasquez později uvedl, že si na schůzku pamatuje jen velmi matně, ale že citát je pravdivý.

Nicméně, vzájemný prospěch z jejich vztahu musel převážit osobní nevraživost, poněvadž pokračoval rok za rokem pořád dál.

4

Případ zanedbané péče

V témže měsíci únoru roku 1996 na setkání s lékaři, kde Moon hovoří o svém otci a „doktoru Schwartzovi“, přímočarý kardiolog vedl ještě jednou monolog na téma problému vedení zdravotnické dokumentace, tentokrát konkrétně v nemocnici U Milosrdných, kam měl povolený vstup, ale ošetřil jen málo pacientů. Jeho nahrané komentáře naznačují jakýsi druh spasitelské povýšenosti kombinované s vysoce vznětlivou osobností. Když to přičteme k hodnotě, jakou přisuzoval rychlosti, s níž prováděl zákroky a vyšetřil maximální počet pacientů, pak tyto vlastnosti přispějí k tragickému závěru pro jednoho z jeho pacientů později v témže roce.

„Co řekne nemocnice?“ ptal se Moon řečnicky svého obecenstva.

Nevím. Ne, říkám, že nemocnice, říkám, že nemocnice U

Milosrdných se mě snažila před dvěma lety vykopnout. Toto je pravdivý příběh, uh, toto je pravda. Tedy, doktore, vy nevedete lékařskou dokumentaci. Řekl jsem, že důvod, proč nevedu lékařskou dokumentaci, je ten, že mně vaše nemocnice mi nedovolila vstup na oddělení pohotovosti.

Lhali jste mým pacientům, když jdou na pohotovost v U

Milosrdných, doktor Moon už sem nepřijde. Proč? Protože jsem primář v Redding Medical Center.… Tak nakonec jsem řekl, fajn, jestli se mnou chcete jednat takhle, tak já nebudu zpracovávat lékařské záznamy. Vím, že mají v úmyslu mě vyhodit ze zaměstnání. Chtěl jsem, aby se z toho stala právní záležitost. Chápete, co říkám? Nemůžete jednat se zdravotnickým personálem protiprávně, protože někdo je ředitel programu jiné nemocnice, konkurenční nemocnice.

Chápete, co říkám? Tak jsem si najal právníka. Stálo mě to za dva měsíce čtyřicet pět tisíc dolarů. Šel jsem na komoru a řekl jsem: Poslouchejte, ve dvanácti letech, děcku, mi řekl Bůh, abych se stal doktorem. Jsem jistým způsobem bláznivý člověk; miluju medicínu pro medicínu samu. Možná mám staré tělo, vlasy mi možná šediví, možná mám artritidu a to všechno, možná mám dehet na plicích a rozedmu plic.

Přesto budu pořád pečovat o svoje pacienty.

U Milosrdných Chae Moona nevyhodili, ať kvůli způsobu vedení dokumentace nebo kvůli něčemu jinému, tehdy ani kdykoliv jindy, ačkoliv jedna příhoda z roku 1996, v níž kardiolog figuroval, vyvolala v několika lidech dojem, že to nemocnice udělat měla. Sedmnáctého července toho roku jeden Moonův bývalý pacient jménem Charles Kenneth Brown přišel na pohotovost v nemocnici U

Milosrdných. V té době všichni s výjimkou malé hrstky lidí v Reddingu měli pocit, že mají neuvěřitelné štěstí, že v jejich malém městě pracuje „špičkový“ kardiolog „světové úrovně“, jako je Moon. Skoro každý věděl, že se na pacienty často utrhuje, přehlíží jejich obavy a je arogantní. Většina však byla ochotná jeho nepřívětivost přehlédnout kvůli kvalitě

péče,

kterou

poskytoval.

Ale

Brown,

sedmašedesátiletý zpěvák country hudby, jenž zároveň pracoval v oboru tvarování dřeva, a jeho žena Geanetta, povoláním sestra, a také countryová kytaristka, tvořili výjimku. Když Charlesi Brownovi vyletěl krevní tlak na hodnotu 329 na 101 a cítil mírnou bolest na hrudi, paní Brownová ho přivedla do nemocnice U Milosrdných výhradně proto, aby se vyhnula možnosti, že jejího manžela dostane do péče doktor Moon.

Brown se už dříve dostavil k Moonovi kvůli hypertenzi a ani on, ani jeho manželka nebyli spokojení s péčí, jíž se mu dostalo. Vypadalo to, že na rozdíl od doktora v Renu, kde Brown bydlel předtím, než se přestěhoval do Reddingu, Moon není schopen dostat jeho tlak pod kontrolu. Navíc Brown už měl s Moonem jeden nepříjemný zážitek. V

listopadu roku 1990 u něj Moon provedl angiogram a Brown špatně zareagoval na kontrastní látku. Bylo nutné ji okamžitě dostat z těla pryč propláchnutím. Moon buď nebyl informován, nebo nevěnoval pozornost faktu, že kdysi v osmdesátých letech, když Brown ještě bydlel v Renu, také špatně zareagoval na kontrastní nástřik, a v důsledku toho u něj došlo k akutnímu selhání funkce ledvin a k vysokému tlaku. Po angiogramu v roce 1990 odeslal Moon Browna k Realyvasquezovi na operaci trojitého bypassu, kterou nemohl podstoupit dřív, než se z reakce na kontrastní látku zotaví.

Ačkoli Moon prováděl U Milosrdných zřídkakdy nějaké zákroky, v ten den roku 1996, když tam zmíněného pana Browna přivezli, byl náhodou zrovna přítomen. Když Brownův praktický lékař Norman Arai informoval Moona, že Brown je na urgentním příjmu, zašel Moon za pacientem, jenž byl pod sedativy, a oznámil mu, že u něj hodlá provést angiogram. Důvod, proč se tak rozhodl, nebyl úplně jasný.

Nic v Brownových záznamech nenaznačovalo, že by zákrok potřeboval, a doktor Arai již informoval paní Brownovou, že podle testů, které provedl, se nejedná o poškození srdce. Pan Brown, stále ještě roztřesený a pod vlivem sedativ, řekl později manželce, že mu Moon oznámil, že u něj potřebuje provést angiogram, a objednal ho k výkonu na druhý den v devět hodin ráno. Paní Brownová mu odpověděla, že proceduře zabrání, ale ve chvíli, kdy následující den dorazila do nemocnice, už byl manžel pryč.

Jedna ze sester, Kim Schlenkerová, hovořila s Brownem těsně před jeho převezením do přípravné místnosti v půl deváté. V jejích poznámkách k případu z toho dne můžeme číst: „Pacient bdělý, reaguje, slovně potvrzuje, že rozumí, jakému zákroku se podrobí. Pacient při vědomí, orientovaný.“ Poté, co byl Brown připravený a přikrytý, dostavil se Moon do katetrizační laboratoře a ve tři čtvrti na deset začal s výkonem. Schlenkerová vypověděla, že Moon, pracující jako vždy s maximální rychlostí, operoval se správným srdečním katétrem. Zákrok je riskantní, poněvadž katétr může odškrábnout kousek tkáně z tepenné stěny, ten pak může cestovat až do mozku a způsobit mozkový infarkt.

Ale pouhých několik minut po začátku této choulostivé procedury se Moon rozhodl vstříknout do Brownovy prsní tepny kontrastní látku. Schlenkerová vysvětlila, že normálně by lékař vyměnil katétry, ale Moon byl netrpělivý, říkal, že v RMC na druhém konci města má spoustu případů, a mohl provést nástřik barvy injekční stříkačkou do podklíčkové tepny, odkud by látka proudila přes vertebrální tepnu do prsní tepny. Pokud se provádí zákrok opatrně, je tato technika přijatelná, ale Moon spěchal a zřejmě způsobil v pacientově mozku embolii. Brown začal řvát bolestí a utrpěl mozkovou mrtvici.

Jeho systolický tlak se okamžitě prudce zvýšil z hodnoty 170 na 230 a pacient mluvil nesrozumitelně.

Schlenkerová potřebovala pomoc. Nechala pagerem zavolat sestru Mary Roachovou, aby se dostavila do katetrizační laboratoře a pomohla jí monitorovat neurologický stav pacienta. Moon oznámil, že u pacienta probíhá mozkový infarkt a musejí mu podat intravenózně esmolol, lék, který by měl jeho krevní tlak snížit. Nato, místo aby akci dotáhl do konce dalšími příkazy nebo činy, si stáhl rukavice a podrážděným tónem se rozkřikl, že musí jet na druhý konec města, poněvadž tam na něj čeká sedm pacientů v RMC.

Roachová právě převážela pacienta, když uslyšela stropní pager. Zdálo se to být naléhavé. Nechala pacienta na koronární jednotce intenzivní péče a okamžitě se vydala do katetrizační laboratoře. Když o několik minut později dorazila, byl už Moon ve vstupní hale a byl nesterilní. Kim Schlenkerová ji podrobně informovala o tom, co se děje, zatímco sama společně se sálovou instrumentářkou Bonny Purcellovou pokračovala v přípravě infuze. Roachová pohlédla na pacienta a okamžitě si všimla, že je jen slabě při vědomí, má potíže s řečí a nehýbá jednou polovinou těla.

Moon řval na sestry, aby pacientovi snížily tlak, a Purcellová se Schlenkerovou se snažily zjistit, co po nich ještě chce, aby udělaly. Zeptaly se, zda chce provést CT

vyšetření. Také se ptaly, zda chce, aby mu zavolaly. Moon však bez dalších příkazů odešel.

Sestry nemohly uvěřit, že odchází od neurologicky nestabilního pacienta a nechává na nich, aby ho samy, bez přítomnosti lékaře, resuscitovaly a zajistily mu péči. Asi v deset hodin deset minut vyrazil Moon ven ze dveří. Čekající Brownově manželce oznámil: „Srdce vašeho manžela je v pořádku, ale jestli něco neuděláte s jeho ledvinami, zemře.“

„Jsme objednaní u velmi dobrého specialisty na ledviny v Nevadě,“ řekla mu, načež po ní Moon vyštěkl: „A co ode mě tedy chcete, abych s ním teď letěl do Nevady?“

„Co se děje, co se stalo?“ zeptala se Moona.

On však její otázku ignoroval, otočil se, nastoupil do výtahu a zmizel. Někdo zavolal Billu Jenningsovi, vedoucímu katetrizační laboratoře, aby se dostavil a pomohl Browna stabilizovat.

V půl jedenácté telefonoval Moon do laboratoře. Patrick Green zvedl telefon a předal jej sestře Schlenkerové, jež se Moona zeptala, zda si přeje, aby zajistila jiného lékaře, jenž by si vzal pacienta na starost. Informovala ho, že esmolol nezabírá, a chtěla vědět, jestli jej nemá nahradit jiným lékem, nipridem. Moon, jenž působil zbrkle a hovořil úsečně, její otázku na jiného lékaře přešel bez povšimnutí, ale schválil nasazení nipridu, který skutečně Brownův tlak snížil. Rovněž nařídil CT vyšetření. Schlenkerová vyšla ven, aby promluvila s Brownovou rodinou, zatímco Roachová, Purcellová a Green ošetřovali pacientovi ránu v třísle po vpichu, kudy se zaváděl katétr, a monitorovali jeho dýchací cesty a neurologický stav. Schlenkerová oznámila třem čekajícím členům rodiny, že utrpěl mozkovou příhodu, a až ho uvidí, nebude vypadat stejně. Rovněž jim oznámila, že by si měli sehnat jiného lékaře. Brow
nova dcera, očividně znepokojená a rozzlobená, odpověděla Schlenkerové, že Moon sdělil Geanettě Brownové, že její manžel zemře a že je to prý její vina, protože ho nepřivedla do nemocnice včas.

Schlenkerová nevěděla, co na to má říct nebo co má udělat, a také potřebovala přepravit pacienta na CT scan, vyvezla ho tedy na kolečkovém křesle ven z místnosti. Když projížděli přes chodbu, kde seděli členové jeho rodiny, manželka, dcera a vnuk, podařilo se mu říct: „Ublížil mi, moc mi ublížil.“

Když na konci dne připravovala Schlenkerová protokol o průběhu zákroku, jak bylo vyžadováno, zadokumentovala, že pacient utrpěl v katetrizační laboratoři mozkový infarkt a doktor Moon odešel, když se pacient nacházel v nestabilizovaném stavu. Během následujících tří týdnů podstoupil pan Brown dialýzu z důvodu selhání ledvin. Po dvaceti třech dnech, které uplynuly od jeho příchodu na pohotovost U Milosrdných, zemřel. V Moonově protokolu k angiogramu ze dne devatenáctého července pod nadpisem „Komplikace“ stojí „Žádné“. Podle úmrtního listu, podepsaného doktorem Araiem, Brown zemřel devátého srpna 1996 a „příčinou smrti byla zástava srdce, k níž došlo v důsledku srdeční arytmie způsobené selháním ledvin v důsledku podání kontrastní látky“. Paní Brownová o Moonovi od té doby již neslyšela.

V poledne dvacátého sedmého srpna svolala doktorka Nena Perryová poradu výkonného výboru zdravotnických pracovníků nemocnice U Milosrdných, jemuž předsedala.

Zúčastnili se jí rovněž ředitel nemocnice George Govier, jakož i náměstek ředitele pro zdravotnický personál Jim Campbell senior. Jak se dočteme v zápisu, výbor projednával Moonovo chování v případě pana Browna a zvážil doporučení podvýboru, aby Moonova činnost v katetrizační laboratoři byla monitorována. Diskutovalo se i o jiné události, v níž Moon také figuroval. Byl podán návrh požadující, aby se Moon vyjádřil do třiceti dnů, jak odpovídalo pravidlům výboru. Druhý návrh s požadavkem, aby Moonova činnost v katetrizační laboratoři byla sledována, byl schválen a doktoři Perryová a David Short byli pověřeni, aby sestavili dopis pro Moona, v němž mu bude uvedené rozhodnutí sděleno. V dopise datovaném dvacátého osmého srpna, se píše:

Vážený doktore Moone,

Lékařský útvar a výkonný výbor dostal upozornění týkající se péče o pacienta a bezpečnosti zaměstnance při práci. Výkonný výbor vás žádá o vyjádření k následujícím záležitostem, týkajícím se vedení výkonu u pacienta Charlese Browna.

1. Pacient utrpěl mozkový infarkt v průběhu srdeční katetrizace. Údajně jste odešel z nemocnice, aniž jste dal zdravotnickému personálu jasné instrukce, jak má při zvládání komplikace postupovat, což ještě ztížil fakt, že pacient byl nestabilizovaný. Tím, že jste ponechal na sestrách, aby řešily komplikaci, jste se dopustil nevhodného jednání s vážnými následky, pokud jde o kvalitu péče.

2. V pacientově lékařské zprávě chybí jakýkoli záznam o předchozím zhodnocení jeho stavu.

3. V pacientově lékařské zprávě není žádné diktované hlášení.

Očekáváme vaši písemnou odpověď do třiceti dnů po obdržení tohoto dopisu.

Pokud se týká záležitosti péče o pacienta, byly rovněž projednávány otázky týkající se bezpečnosti zaměstnance při práci.

V jednom případě se sestra (Kim Schlenkerová) během výkonu píchla o jehlu a vy jste nedovolil, aby byla rána prohlédnuta a vyčištěna, ani jste jí nedal čas, aby si vyměnila rukavice.

Vzhledem k závažnosti obou problémů, týkajících se jak péče o pacienta, tak bezpečnosti zaměstnance při práci, předložil výkonný výbor dne dvacátého sedmého srpna 1996

návrh, aby veškeré katetrizační výkony byly monitorovány, a to s okamžitou účinností. Monitorování bude prováděno následovně:

• Veškeré zákroky prováděné v katetrizační laboratoři budou monitorovány.

• Při výkonu vás budou sledovat vedoucí lékař katetrizační laboratoře (Dr. Tretheway) nebo jím pověřený zástupce. Je vaší povinností kontaktovat příslušného poradce před začátkem výkonu.

• Bez přítomnosti doprovázejícího lékaře nebude zákrok proveden.

• Nebudete pacienta vystavovat nebezpečí. Vysoce naléhavé případy budou pečlivě zkoumány z hlediska náležité dokumentace.

• Monitoring bude probíhat tak dlouho, dokud výkonný výbor neshledá, že bezpečnost pacienta a zaměstnance nejsou dále ohrožovány.

V případě jakýchkoliv dotazů prosím kontaktujte jednoho z nás.

S pozdravem

Nena L Perryová, M.D., předsedkyně výkonného výboru zdravotnických pracovníků, David Short, M.D., předseda úseku lékařské péče

Do dvacátého sedmého září Moon na dopis od výkonného výboru, jejž obdržel dvacátého devátého srpna, neodpověděl. Doktorka Perryová mu napsala znovu a upozornila ho, že pokud neodpoví ve lhůtě do jednoho měsíce, bude to mít za následek automatické pozastavení činnosti do doby, než odpověď obdrží.

Třicátého

září

dostala

Perryová

od

Moona

šestistránkový dopis určený do vlastních rukou, s jednoduchým řádkováním a plný pravopisných chyb, což se týkalo i psaní jejího křestního jména, když ji přejmenoval na Ninu.

V dopise se Moon zmiňuje, že pan Brown trpěl chronickým selháváním ledvin a vysokým tlakem, který se dal těžko zvládnout. Důvodem ke katetrizaci, jak píše Moon, bylo to, že Browna postihla „příhoda dlouhotrvající mírné bolesti na hrudi“. Dále pokračoval v popisu, že pacient byl inteligentní a byl si vědom, že u něj může v důsledku katetrizace dojít k druhému srdečnímu infarktu, mozkové mrtvici nebo selhání ledvin, a proto nechal na pacientovi, aby se sám rozhodl, zda chce zákrok podstoupit.

Moon napsal, že okamžitě po skončení výkonu viděl, že u Browna došlo k mozkové mrtvici. Co potom následovalo, však není z Moonova dopisu, jenž byl ve verzi dostupné ze soudních záznamů značně zredigován, jasné. Zdá se však, že napsal, v přímém rozporu se svědeckými výpověďmi sester Schlenkerové a Roachové, že nařídil provést CT scan ještě předtím, než odešel z laboratoře. Rovněž napsal, že „okamžitě potom“ volal doktoru Normanu Araiovi, Brownovu praktickému lékaři, diskutoval s ním o případu a požádal Araie, aby se obrátil na neurologa, specialistu na intenzivní péči, a na nefrologa, doktora Williama DeVlaminga.

Dále prý sdělil Araiovi, že si myslí, že už se nebude muset na péči o Browna podílet, ale pokud by to bylo nutné, bude k zastižení.

V pacientově lékařské zprávě není o ničem z tohoto ani jediná zmínka, včetně tvrzení o zapojení uvedených lékařů.

Moon si také v dopise stěžoval, že „osoba, která učinila obvinění“ proti němu, s ním měla spor v RMC, o němž členové výboru věděli a svévolně jej přehlíželi. Zdá se pravděpodobné, že měl na mysli Mary Roachovou. O

dalších oznámeních, napsaných Kim Schlenkerovou a dalšími sestrami, zřejmě nevěděl.

Moon popřel obvinění, že nedovolil Kim Schlenkerové, aby si vyměnila rukavice po píchnutí jehlou.

„Neumím si představit sám sebe, že nedovoluji sestře vyměnit si rukavice v případě poranění po píchnutí jehlou.

Píchnutí je píchnutí, když jednou ucítíte, že jste se píchli, jak moc se můžete vyšetřit a dělat si s tím starosti, a nezaslouží si to přerušení procedury,“ napsal.

Po vznesení celé řady procesních námitek požadoval Moon slyšení výkonného výboru nebo přezkoumání případu nezávislým orgánem. Potom napsal sarkasticky: „Nechci z tohoto udělat soudní případ mimo nemocnici, ale jestliže bude váš výkonný výbor pokračovat tímto nelegálním způsobem, nebudu mít jinou možnost, než podniknout právní kroky proti výboru a nemocnici.“

Svou výhrůžku doplnil slovy: „Jediný způsob, jak v současné době analyzovat tuto situaci, v níž se před vaším výborem nacházím, je, že to je politická msta, kterou vedou nemocnice U Milosrdných a výkonný výbor zdravotnických pracovníků. Rozhodnutí na základě jednotlivého obvinění zdravotnického personálu, že po šestnácti letech praxe v Reddingu mám být sledován poradci, také nemá co do činění se samotným výkonem, a je velmi diskutabilní.“

Moon dále zpochybňuje nestrannost a nezaujatost doktorky Perryové, poněvadž odmítl pomoc jejímu manželovi ve věci, kterou nazývá „politický rozchod“ v RMC.

Na závěr požádal o včasnou odpověď od výboru, „protože se musím rozhodnout ohledně předání případu k soudu…“

Patnáctého října píše Perryová Moonovi, že monitorování si nemá vykládat jako disciplinární krok, ale spíše jako výzkumnou akci na zhodnocení kvality péče, již poskytuje. Následně jej výbor vyzval, aby případ prezentoval, což učinil dvacátého sedmého listopadu.

Zopakoval obhajobu, kterou zdlouhavě popsal v dopise doktorce Perryové a doktoru Shortovi.

V zápise z porady je citován nejmenovaný člen výboru: „Naše otázky jste zodpověděl. Potom, co jsme vyslechli váš popis událostí, se patrně nedá hovořit o zanedbání povinné péče.“

Rovněž se zde uvádí, že jiný člen řekl: „V pacientově zprávě není zmínka, že by se cokoliv z toho, co uvádí Moon, stalo. Komunikace s ošetřujícím personálem vůbec není zaznamenaná.“ Výbor nakonec své původní rozhodnutí pozměnil a sledování Moonovy práce při výkonu omezil na dva případy. Monitorování ostatních kardiologů neomezil a povolil Moonovi, aby si své poradce vybral. Zápis byl příliš nesrozumitelný na to, aby se dalo spekulovat o důvodu, jenž k tomuto kroku vedl, a členové výkonného výboru nebyli ochotni o té věci diskutovat. Výbor rovněž nařídil, aby v Moonově osobní složce byl uložen dopis vyjadřující znepokojení, napsaný pracovníky katetrizační laboratoře.

Geanetta Brownová o několik let později uvedla, že dvacátého listopadu roku 1996 napsala doktoru Campbellovi dopis, v němž popisuje, co se přihodilo, a stěžuje si na Moonovo chování. Řekla, že Campbell jí odpověděl telefonicky, že přezkoumávání případu je v plném proudu, ale že ji nebude moci o výsledcích informovat. Sdělila Campbellovi, že se chystá oznámit Moona lékařské komoře státu Kalifornie, načež on jí odpověděl: „To děláte dobře.“

Komora případ vyšetřovala, ale nakonec jej zamítla. Paní Brownová zvažovala možnost zažalovat Moona za zneužití lékařské péče, ale právníci ji odmítli. Řekla, že se jí svěřil James Wyatt v Reddingu, že Moon způsobil újmu na zdraví jeho matce. On spolu s advokátem Davidem Smithem ze Sacramenta, k němuž ji Wyatt doporučil, jí ozřejmili, že utkat se s Moonem v Reddingu se rovná ztracené věci, a to i přesto, že Smith si nechal Brownovy záznamy ověřit dvěma kardiology, kteří se shodli, že angiogram nebyl nutný.

Nakonec paní Brownová řekla: „Už jsem z toho unavená.

Není to jen boj s radnicí, je to boj s celým Reddingem a státem Kalifornie a mě to prostě unavilo.“

Téměř přesně za rok se Moon dožadoval nápravy, ne-li odplaty. Byl rozzlobený, choval se, jako by byl pronásledovaný, a napadl nemocnici, její vedení a zdravotnický personál. Nejdříve počátkem února roku 1997

umístil v novinách Record Searchlight inzerát ve čtyřech sloupcích, jímž informuje své pacienty, že od nynějška omezuje praxi v Redding Medical Center. Potom zažaloval nemocnici U Milosrdných, jejího vlastníka Catholic Healthcare West, lékaře, předsedu výkonného výboru zdravotníků a ředitele nemocnice. Podal žalobu u okresního soudu Shasta pro nepoctivé obchodní praktiky a u obvodního federálního soudu pro porušování federálních protikartelových nařízení, porušování obchodního a pracovního zákoníku, urážku na cti, ztrátu pracovní příležitosti, zasahování do jeho práva provádět svou profesi a zasahování do případných ekonomických výhod. Případ byl u federálního soudu zamítnut v září roku 1999 a u okresního soudu Shasta v prosinci 1999.

O mnoho let později Jim Campbell prozradil jinému reddingskému lékaři, Patricku Campbellovi, s nímž ho nepojil žádný příbuzenský vztah, něco, co Geanettě Brownové neřekl. Poté, co se dostal Brownův případ na světlo, nemocnice U Milosrdných nikdy oznámení na Moona ke státní lékařské komoře Kalifornie nepodala, poněvadž s Moonem podepsali dohodu, jež jim zabraňovala to udělat; v jednom z ustanovení se hovoří o podmínce minimálních sankcí na něho uvalených. Na konci léta roku 1996 o Brownově případu psaly noviny Record Searchlight a povídalo si o něm celé město, ale časem se na něj do značné míry zapomnělo. Nezdálo se, že by ta aféra nějak pošramotila Chae Moonovu pověst nebo uškodila jeho praxi.

Na rozdíl od rodiny Brownových většina lidí dospěla k závěru, že nikdo není dokonalý, a dále zastávali názor, že Moon je nejlepší a že mají štěstí, když ho mají v Reddingu.

Jenže jen málo z nich vědělo o jedné věci, a to, že Charles Kenneth Brown nebyl první pacient, kvůli kterému byl Moon obviněn ze zanedbání péče v extrémní situaci. Jiný muž, Comealous „Tex“ Morrison, když byl v Moonově péči, zemřel na předávkování draslíkem. Znalec v oboru medicíny najatý rodinou na přezkoumání případu, jenž skončil vyrovnáním ve výši čtyřicet tisíc liber, věc uzavřel s tím, že „doktor Moon, praktický lékař, byl několik hodin nedostupný a nedosažitelný, zatímco pacient se nacházel v kritickém stavu. Toto je pod úrovní péče lékaře, který má pohotovostní službu.“

5

Outsider

Když ujel Otec John Corapi na jaře roku 2000 sto šedesát mil na sever od Sacramenta, aby našel nový domov někde poblíž Reddingu v řídce osídleném okresu Shasta, kvalita dostupné lékařské péče ho netrápila. Ve svých třiapadesáti letech byl Corapi vitální a energický a podle svého vědomí se těšil výbornému zdraví. Redding ho lákal tím, že se nachází v blízkosti divokých řek, plných lososů i pstruhů, a lesů obývaných divokou zvěří. Nevelká hustota osídlení okresu vyhovovala Corapiho samotářské nátuře.

Kromě skvělých podmínek pro lov zvěře a rybolov se mu zamlouval i fakt, že v Reddingu se dá pořídit levné bydlení a v blízkosti se nachází letiště, což vzhledem k jeho neobvyklým kněžským povinnostem pro něj byla nutnost.

Tyto důvody ho vedly k rozhodnutí usadit se poblíž Reddingu, ale v žádném případě tehdy neměl ponětí, že se to ukáže jako velmi příhodné. Netušil, že bude podroben fyzickému a psychickému utrpení, které ho bude tížit celá léta. A také neměl ponětí, že jeho činy radikálně změní osudy velkého množství lidí kvůli tomu, že přichází odjinud, je tedy outsider, bez vazeb na instituce v Reddingu.

S velkou pravděpodobností by se nic z toho nebylo stalo, kdyby Corapi žil obyčejným životem předtím, než se vydal na kněžskou dráhu. A nestalo by se to, kdyby se stal obyčejným knězem. Od vysvěcení papežem Janem Pavlem II. v roce 1991 mu nebyla přidělena farnost. Sloužil jako cestující pastor podle tradice svátého Pavla, jenž přestoupil na jinou víru na cestě do Damašku a putoval po Malé Asii, kde šířil křesťanství mezi nežidovské obyvatelstvo. Stejně jako Pavel, duchovně obrozený John Corapi, jemuž bylo čtyřicet čtyři let v době, kdy se dal na kněžství, cestoval do všech koutů, aby pronesl kázání. Podle dnešních standardů jeho hluboce konzervativní kázání byla téměř tak radikální jako Pavlova, až na to, že Corapiho publikum evidentně nepotřebovalo obrácení na jinou víru. Corapi to tak ovšem neviděl. Věřil, že většina „věrných“ římských katolíků, jimž kázal, svou víru dobře nezná, a prot
o podle ní neumí dost dobře žít. Ve svých kázáních přinášel poselství návratu víry v jednoho boha a v jedno náboženství. Vycházela z hlubin jeho duše a opírala se z velké části o jeho vlastní pochybovačné bloudění na hranicích s peklem.

Corapi byl vychováván v tradiční italské katolické rodině v Hudsonu v New Yorku. Jeho otec Anthony, napůl Sicilan a napůl Kalábrijec, byl novinář a matka Veronica, napůl Milánka a napůl francouzská Kanaďanka, byla zdravotní sestra. Problém byl v tom, že Anthony Corapi, pohledný muž sportovní postavy, nadbíhal ženám, příliš pil a holdoval hazardu. A pokaždé, když Veronica objevila nový milostný poměr, nesly se domem vřískot a ječení.

Anthony Veroniku nikdy neuhodil, stejně jako nikdy nevztáhl ruku na svého syna Johna nebo dcery Carol a Mary Ann, jež zahynula ve čtrnácti letech spolu se čtyřmi spolužáky při autonehodě, když se vraceli domů z fotbalového zápasu. Místo toho je proklínal a ponižoval, často v hrozivém opileckém vzteku. Johna to tak děsilo, že se někdy zavíral do skříně.

Když byl John malý, bydlela rodina v přízemí malého domu pro dvě rodiny, jenž patřil rodičům jeho matky. Dům se nacházel ve staré čtvrti, blízko řeky a nádraží. Jeho prarodiče bydleli naproti v ulici. Pokoje byly malé, zadní dveře vedly do dvora a do uličky vedle Johnovy ložnice. Za sousedy měli přistěhovalce převážně 7 Polska, dvě italské rodiny, několik Irů a Němců a také dvě židovské rodiny.

Kolem řeky se táhla mokřina, kam chodili všichni lovci kachen. Johnovi utkvěly v paměti vůně jara a podzimu, zejména šeříky na jaře, a konkrétně jedna událost. Když mu bylo asi sedm let, stál u babičky na dvoře a náhle se tam objevila nějaká žena.

V domě žila jeho teta Mary, která učila hru na klavír, takže se tam často objevovali neznámí lidé, kteří přišli a zase odešli. Na dvoře rostl košatý, vonící šeřík. Ta žena stála u toho keře a oslovila ho. „Johnny,“ řekla, usmála se a odešla. Nic víc.

Corapi byl plaché dítě a měl pocit, že ho otec zavrhuje.

John byl introvert a ostatních dětí se bál. Pravidelně dostával nářez a čas od času ho doma museli nutit, aby šel do školy.

Když se doma objevil plný modřin a v roztrhaných šatech, rodiče mu ztrpčovali život, protože se nebránil.

Když bylo Johnovi třináct let a stále sbíral sebevědomí, otec se s matkou rozvedl. John začal brzy nato chodit na střední školu, patřil k průměrným studentům, hrál americký fotbal a byl zvolen nejprve pokladníkem, později místopředsedou třídy. Na podzim roku 1965 nastoupil na vysokou školu State University of New York v Albany, hlavním městě státu New York. Kvůli špatnému prospěchu na začátku studia však ze školy odešel, vrátil se do Hudsonu a nějakou dobu se potloukal s bývalým vojákem, jenž sloužil u osmdesáté druhé letecké divize. Společně se věnovali parašutismu, což Corapiho, jenž se bezcílně poflakoval a nevěděl, co bude dělat dál, inspirovalo k tomu, aby narukoval do armády na jaře 1967. Podepsal smlouvu na službu u zvláštních jednotek, ale při nehodě vrtulníku se mu obnovilo zranění ramene, které si přivodil dříve při hraní fotbalu, a skončil v Heidelbergu jako administrativní asistent. Z armády
byl propuštěn asi o dva měsíce dříve v roce 1970 a začal navštěvovat univerzitu Pace University v Pleasantvillu ve státě New York. Hned asi po týdnu na škole, kde chtěl studovat účetnictví, se Corapi setkal s ženatým studentem Joem Zergou. Corapi a starší, vzdělanější Zerga, jenž žil dva roky v Anglii a v Rakousku, se rychle spřátelili. Dva mladí Italo-Američané spolu trávili čas nicneděláním, chodili na lov a na cvičiště pro lovecké psy.

Účetnictví Corapiho nenadchlo, ani v něm příliš nevynikal, ale držel se. Na druhé straně Zerga, jehož hnal aspoň částečně otcův úspěch v podnikání, byl nejlepší student ve skupině. Když na Pace absolvovali, Zerga s výsledkem summa cum laude a Corapi s průměrným prospěchem –, nastoupil Corapi do firmy v New Yorku a Zerga v Las Vegas. O dva měsíce později Corapi odešel ze zaměstnání, které ho dusilo, a odjel za Zergou do Las Vegas, kde jej následoval do firmy Harris, Kerr, Foster. Corapi a Zerga byli v účetní firmě jediní dva, kteří nebyli mormoni.

Aby ušetřili mormony nutnosti pracovat v kasinech a hotelech, spravovali veškeré účetnictví těchto institucí.

Mormony to těšilo, neboť mohli posílat Italy z New Yorku do zločineckých doupat a dál vybírat poplatky. Corapi prováděl audit v hotelích Flamengo, Tropicana a malém klubu v centru města, jehož majitelem byl „mafián“, jak říkal Corapi, „který měl devět nádherných dcer“.

V roce 1975 Corapi z firmy odešel a stal se zástupcem finančního ředitele hotelu Tropicana. Měl za úkol dohlížet na to, že nikdo nekrade peníze z hracích stolů. Byla to doba, kdy do Tropicany chodily známé osobnosti ze světa filmu, sportu a show businessu. Corapi měl klíč od šatny ve Folies Bergere, špičkové revue v hotelu. Stačilo mu požádat a byl uveden do kterékoliv gurmánské restaurace nebo na jakékoliv představení.

Nicméně po roce z Tropicany odešel a začal pracovat jako vyšetřovatel v úřadu pro kontrolu hazardu v Nevadě.

Zhruba ve stejnou dobu začal pro úřad pracovat i Zerga.

Corapi později řekl, že tuto práci viděl jako stupínek k významnější práci pro kasino.

Práce auditorů v Las Vegas a zkušenosti z jejich činnosti vyšetřovatelů posunula oba muže, kterým stále nebylo ani třicet let, daleko za jejich věkovou hranici. Denně byli vystaveni pokušení úplatků a sexuálních služeb a v jejich světě se neustále vznášelo násilí. To vše je utužovalo.

Také se naučili, že lhaní a podvody jsou běžnou věcí a že korupce je prostě jen část lidské nátury, což je podněcovalo k obezřetnosti a pragmatičnosti.

V době, kdy Corapi pracoval v úřadu pro kontrolu hazardu, vedl bokem účetnictví pro několik klientů. Jeden z nich, jenž měl možná styky s mafií, vlastnil restauraci. Když nemohl dát dohromady peníze, aby Corapimu zaplatil za jeho práci, dal mu polovinu restaurace. To a ještě fakt, že Corapi chodil se sekretářkou, jež pracovala pro úřad, vedlo k tomu, že Corapi pod tlakem rezignoval. Nebál se však změny. Pracoval asi rok jako účetní v Arizoně, avšak nevedlo se mu příliš dobře a chtěl si rychleji vydělat víc peněz. Přečetl několik knih včetně Winning Through Intimidation5 od Roberta J. Ringera, což povzbudilo jeho chuť na velké peníze, eventuálně v realitách.

5 Vítězství pomocí zastrašování. (Pozn. překl.) Los Angeles v té době zažívalo rozkvět, v roce 1978 se tedy přestěhoval do Marina del Rey, o měsíc později získal licenci na obchodování s nemovitostmi a sehnal si práci u velké firmy specializující se na bytové domy. Přibližně za dva roky získal licenci jako zprostředkovatel a otevřel si dvě kanceláře. První rok vydělával málo nebo nic. Druhý rok vydělal asi padesát tisíc dolarů. A potom, třetí rok se Corapi dostal k přeměnám družstevního vlastnictví, což byla vstupenka, na niž čekal. Koupil bytový dům, změnil byty na družstevní a prodával je jako izolované jednotky, což bylo extrémně výnosné. Později se tento postup stal nelegální, poněvadž likvidoval nájemní byty. Corapi řekl, že dokázal zdvojnásobit své jmění za dvanáct nebo osmnáct měsíců. Do roku 1980 vydělával stovky tisíc dolarů ročně.

Corapi si koupil obrovský dřevěný dům na řece v Oxnardu asi čtyřicet mil severně od Los Angeles za velmi výhodnou cenu, poněvadž stavitel přišel na mizinu. V doku parkoval svou dvacetimetrovou jachtu a v garáži stály automobily značky Ferrari a Cadillac. Trávil čas s podnikavci kolem realit, lidmi, kteří chtěli rychle přijít k velkým penězům. Šňupali kokain, rádi se ukazovali v nejlepších klubech a nechávali si před nimi zaparkovat auta osobními sluhy. Pracoval sedm dní v týdnu, osmnáct hodin denně bez jakýchkoli vysokých a vznešených ambicí. Měl jediný cíl, vyhrávat; vydělávat velké peníze. Jako všichni věděl, že honba za penězi vyžaduje vysoké nasazení, ale jaksi se mu nikdy nepodařilo uspět. Koupě domu ve vzdáleném, nemoderním Oxnardu byla typickým příkladem jeho nemotorného úsilí.

Přesto však Corapi se snědou pletí a drsnou krásou žil jistým způsobem na vysoké noze, možná na periférii, ale stále jezdil drahými, rychlými auty, dostával pozvánky do míst, kde se občas objevovaly celebrity, a stýkal se s vyhledávanými ženami, které ho stály spoustu peněz. Asi po ročním pobytu v Los Angeles se zúčastnil narozeninového večírku v luxusní vile v Hollywood Hills. Dostavil se tam s mladou modelkou, s níž chodil, a její neméně krásnou matkou, s níž chodil také. Na oslavě narozenin se setkal s další krásnou mladou ženou. Povídali si asi dvacet minut při drinku, když mu řekla: „Budu tě muset představit svému nejlepšímu příteli.“ Corapi to vzal doslovně a řekl: „Tak dobře.“ Šli spolu do prázdného pokoje na druhé straně domu a ještě chvíli si povídali. Když se nikdo neukázal, Corapi se jí zeptal: „Kde je tvůj přítel?“ Rozesmála se a řekla: „Ach ano,“ a vytáhla malou ampulku naplnnou bílým práškem.

Měla u sebe lžičku, kterou použili, když šňupali kokain.

„Byl to svůdný okamžik,“ řekl Corapi. „Ona byla herečka, zatím ještě ne moc známá, ale herečka. A rozhodně vypadala dobře. A v prostředí Hollywoodu se určitě vyznala.

Do hry vstupovaly dvě věci: jednak obchodní rozměr, aby se člověk dostal mezi ty lidi a vydělával s nimi peníze. Pak tam taky šlo o sex. Byla krásná. Nenapadlo mě, abych řekl ne, děkuji, já nechci. Prostě jsem se nechal unášet davem a to byl počátek mého konce.“

O šest měsíců později se Corapi přes matku dívky, s níž šel na večírek, setkal s hudebníkem Ike Turnerem. Turner se dostal do ohromných finančních potíží. Byl závislý na kouření kokainu a dostal se až do fáze, kdy prodával cokoliv, aby měl peníze na svou dávku. Podle některých záznamů prodával i platinové desky, jež měl pověšené na zdech svého nahrávacího studia. Corapiho představili Turnerovi, aby mu pomohl studio prodat. Když se na něj přišel podívat, Turner vzal Corapiho nahoru do svého hnízdečka nad studiem, kde pořádal večírky. Vcházelo se tam přes několikerý vysoké, úzké dveře, které vedly do místnosti s růžovými koberci se sexuálními výjevy na zdech.

Zařízení tvořil velký skleněný stůl, pohovka, konferenční stolek a několik židlí.

Dveře do Turnerova hnízda byly vyrobené z patnácticentimetrové oceli. Byla na ně zaměřena videokamera, takže kdokoliv uvnitř viděl, když přicházela policie. Ta dveře pravidelně vyrážela, ale Turner viděl policisty vždycky první, takže kokain rychle spotřeboval nebo spláchl do toalety. Po nějaké době vyráběl Turner vysoce kvalitní peruánský kokain a začal jej kouřit ze skleněné dýmky. „Zkusil jsem to,“ řekl Corapi, „a to bylo všechno. Vezmou kokain a smíchají ho buď s eterem nebo zažívací sodou. Tehdy večer, myslím, to byla směs s éterem, taková, co po ní začal hořet Richard Pryor. Pro introvertní jedince se sklonem k plachosti je to Svatý Grál. Vaše osobnost se změní téměř okamžitě, nemáte žádné zábrany, ničeho se nebojíte, s ničím si neděláte starosti. Je to okamžitá euforie. Jenže, samozřejmě, co vyletí nahoru, musí spadnout dolů. A taky to spadne, tvrdě. Poněvadž ta výška netrvá příli dlouho, musíte ji udržovat, jinak spadnete dolů a to je mimořádně nepříjemné.“

Corapi datuje svoje období drogové závislosti zhruba od konce roku 1979 někdy do roku 1982. Navštívil večírek v Hollywood Hills, jehož se zúčastnil komik John Belushi, jenž byl později ten večer nalezen mrtvý v Château Marimont. Řekl, že za poslední rok, kdy žil v Los Angeles, zemřelo dvanáct lidí, které znal, polovina na infarkt a polovina spáchala sebevraždu. Všechna jejich úmrtí připisuje užívání drog. Pro Corapiho se dny také začaly krátit. Jednou večer šel do klubu na večírek u příležitosti Halloweenu, který pořádala Elvira the Witch. Tam začal třídenní drogový flám, jenž ho málem zabil a skončil pokusem jeho občasné přítelkyně odvézt ho do nemocnice.

Několik nemocnic ho odmítlo přijmout, až ho konečně přivedla do nemocnice pro veterány v Los Angeles.

I tam ho odmítli, ale když jim řekla: „Já ho prostě nechám na schodech,“ souhlasili a přijali ho.

Asi jeden nebo dva týdny po přijetí začal Corapi zuřit a popral se s jedním ze zaměstnanců nemocnice. Převezli ho na bílý vyšetřovací sál, připoutali ho řemeny ke stolu, dali mu dávku thorazinu a nechali ho tam. Bezradně hleděl do stropu a s údivem si říkal: „Jak to, že jsem tady? Býval jsem hodné malé děcko, nebyl jsem zločinec.“ Později vstoupila do místnosti sestra a s ní tam vstoupila vůně šeříku.

Probudilo to v něm vzpomínku z dětství na babiččině dvoře.

Sestra stála u nohou jeho postele, potřásala hlavou, usmívala se jakoby tajemným úsměvem a řekla: „Johnny.“ Potom odešla z místnosti. Corapi chápe, že možná použila šeříkový parfém, že si mohla jeho jméno přečíst na kartě a použít zdrobnělinu. Nicméně, pro někoho, kdo tíhne k víře v mystické věci, to byl ten pravý zážitek. Byl ztuhlý hrůzou, připoutaný ke stolu a to mu dalo pocit velkého klidu a útěchy. V té chvíli neměl v hlavě žádné zbožné myšlenky.

Po téměř roce stráveném v nemocnici doktoři rozhodli, že může odejít. V tu dobu však už jeho dům, jachtu a auta vlastnil někdo jiný a lékaři ho nenechali odejít, aniž věděl, co bude dál dělat. Jeho matka souhlasila, že mu do začátku pomůže s penězi, aby mohl znovu začít podnikat s realitami.

Po propuštění si najal malý byt a kancelář, začal bez přípravy s obvoláváním majitelů a snažil se znovu dát dohromady seznam. Svou první provizi vydělal rychle a koupil si auto. Brzy nato se vydal na čtyřdenní výlet do Las Vegas navštívit starého přítele Joea Zergu. Během celé doby, kdy Corapi žil v Los Angel es, prakticky neudržoval se Zergou, jenž odešel z kontrolního úřadu přibližně ve stejnou dobu, žádný kontakt. Zerga rozšířil svou účetnickou praxi, kterou si držel bokem, ale nenabídl Corapimu, aby se k němu připojil. Nepovažoval ho za skvělého účetního.

Říkával, že Corapi nemohl uspět u zkoušky CPA pro autorizované účetní znalce, protože nikdy nedělal domácí úkoly.

Jednoho dne, nedlouho po výletu do Las Vegas, seděl Corapi u oběda v malé kavárně v budově, kde pracoval, když tam přišla neuvěřitelně krásná mladá žena, asi dvacátnice. Zeptala se, jestli si k němu může přisednout.

Později řekl: „Byla posel z pekla.“ Byl pátek, šli na večírek.

Řekl: „Jedna věc následovala za druhou a lítal jsem v tom znovu.“ Myslí si, že dostal kokain, někam s tou dívkou šel a strávil s ní noc. Během měsíce se ocitl znovu v zoufalém stavu.

Zavolal matce a ona přijela, aby mu pomohla. O několik dnů později, když se chystala odjet, zpanikařil. Řekl jí, že nemá na světě ani jediného přítele a připadá si jako idiot.

Matka dostala strach, že by se mohl pokusit o sebevraždu, a zavolala policii. Později Corapi uvedl, že si opravdu přál zemřít, ale o sebevraždě neuvažoval.

Policie se pokusila zajistit sociálního pracovníka, který by zasáhl, ale Corapi ho nepustil do bytu. Povolali speciální jednotku SWAT, aby ho dostali ven. Byl v bytě sám. Vytáhl zbraň a položil ji na stůl pod utěrku. Měl představu, že když policie vtrhne dovnitř, odkryje zbraň a oni ho zabijí. Dveřmi vtrhli dva policisté a jeden z nich se rychle přiblížil.

Nevystřelil a Corapi se zbraně ani nedotkl. Policie odvedla Corapiho do nemocnice v poutech. Zůstal tam několik dní, dokud policie neusoudila, že je v pořádku, a propustili ho.

O několik dní později se ocitl na ulici jako bezdomovec.

Nevěděl, co má dělat, a bylo mu to jedno. Jen čekal, až zemře. Přežíval tím, že jedl zbytky z popelnic a spal pod stromy v parku ve čtvrti Encino. Matce se podařilo zkontaktovat jeho přítele, kterého potkala, Libanonce známého jako A. J. Poslala A. J. dopis pro Johna a A. J.

jezdil kolem a hledal ho. Nakonec ho našel v parku v Encinu a dopis doručil. (Později si A. J. vystřelil mozek z hlavy poté, co kvůli kokainu spadl na úplné dno.) V dopise matka doporučuje Johnovi, aby se modlil. Přiložila obrázek s modlitbou a on potom každý den odříkal Zdrávas, Maria. O

několik týdnů později zavolal matce a požádal ji o jízdenku, aby se mohl vrátit domů. Poslala ji do poštovní schránky, kterou používal pro svou kancelář. Odjel domů do Hudsonu krátce před svými sedmatřicátými narozeninami.

Corapi měl pocit, že zažívá kombinaci deprese a náhlé úzkosti. Všechno se změnilo. Bydlel v domě na pláži, měl velké balkony, člun na vodě a luxusní auta v garáži a teď se díval na polorozpadlé, staré, špinavé domy. „Je mi třicet sedm let a jsem ztracený,“ pomyslel si. „Nemám nic; jsem bez prostředků. Musím hledat útočiště u své ubohé matky.

Jsem muž středního věku bez ničeho.“

V tomto stavu malomyslnosti setrval několik týdnů, odříkával každý den Zdrávas, Maria, ale neviděl, že by jeho život někam směřoval. Potom se stalo, že jednou v červnu, velmi časně ráno nemohl spát. Ve stavu, kdy nevěděl kudy kam, se posadil v posteli a vykřikl na Boha: „Jestli jsi skutečný, a já nevím, jestli jsi, nebo ne –, tak mi musíš rychle pomoct, protože jsem si úplně jistý, že už je to tady.

Jsem na konci. Brzy umřu. Takhle už to nemůže jít dál.“

Znovu si lehl na postel. Neměl žádné vidiny, neslyšel žádné hlasy. Ale pocítil v sobě hluboký klid. Nemohl se pohnout.

Neměl žádné myšlenky, jen vše prostupující, všudypřítomný klid. Kolem šesté ráno vstal s pocitem hlubokého přesvědčení, že Bůh ho miluje. Cítil nesmírnou lítost za své hříchy kvůli Boží lásce. Teologický výraz, který nakonec našel pro ten stav, byl „dokonalá lítost“. Ten zážitek si zhmotnil do věty „Boží jméno je milosrdenství“. Také věděl, že je povolán, aby se stal knězem.

Vstal, oblékl se a vešel do předsíně, kde se setkal s matkou.

„Mami, chci jít ke zpovědi,“ svěřil se jí.

„Dobře,“ odpověděla matka prostě.

Aniž věděl proč, řekl jí, že nechce jít ke zpovědi u nich v místě. Odvětila, že to není žádný problém a že ví, kam jít.

Vzala ho do Svatyně severoamerických mučedníků v Auriesville v New Yorku. Vyjeli později dopoledne a došli pěšky do jezuitského kostela, velmi rozlehlé budovy z kulatých klád, kam se vešlo deset tisíc lidí. Starý kněz v sutaně vyslechl jeho zpověď. Corapi začal: „Otče, hřešil jsem, nebyl jsem u zpovědi dvacet let.“ Později uvedl, že navzdory své pestré minulosti mu zpověď nezabrala tolik času, jak by se dalo čekat, poněvadž je pouze deset přikázání. Kněz dal Corapimu rozhřešení a pak se podíval na hodinky.

„Úžasné!“ zvolal. „Jsou přesně tři hodiny odpoledne, čas, kdy Ježíš zemřel. Tvé hříchy ti mohou být odpuštěny.“

Kněz dodal, že cítí ještě něco jiného, ale že neví, co to je. Corapi řekl, že on to ví.

„Jsem povolán, abych se stal knězem,“ vysvětlil, načež starý kněz zareagoval se znatelnou ironií.

„Inu, to víš, s Bohem se může stát všechno.“

Corapi a jeho matka se vrátili do Hudsonu a další den šli na mši; potom už chodili každý den. Četl bibli a denně se modlil. Tak to pokračovalo déle než rok. Kromě matky se téměř s nikým nestýkal. Přečetl celou bibli a také znovu objevil charismatického arcibiskupa Fultona Sheena, kterého jako dítě vídal v padesátých letech v televizi.

Když začal Corapi konečně hledat, kde by mohl formálně vystudovat kněžství, začal mít pocit, jako by se v církvi děly divné věci. Jako by byly dvě církve, dvě náboženství. Zajímal se o františkány, když však navštívil jejich poradce, slyšel od něj většinou jen řeči jako: „My už nenosíme hábity, můžeme chodit do kina.“

„Já jsem tam přišel, ideologický navrátilec k víře, a on se málem omlouval za to, jací jsou,“ řekl Corapi. „To mě skutečně odradilo. A po celou dobu kouřil doutník.“

Následovala řada podobných pohovorů. V některých seminářích ho nepřijali kvůli jeho věku, ale on si pomyslel: „Nebyl bych tam šel, protože byli tak pokřivení.“

Nakonec zatelefonoval knězi, který upoutal jeho pozornost během jeho četby, a zeptal se ho, kam by šel, kdyby si musel vybrat seminář. Kněz doporučil seminář Svatých apoštolů v Cromwellu ve státě Connecticut.

Po dvou letech, které strávil v klášteře ve státě Maine, byl Corapi přijat do semináře Svatých apoštolů, kde studoval čtyři roky a získal magisterský titul v biblických studiích. Během prvního měsíce svého pobytu tam se setkal s otcem Jimem Flanaganem, zakladatelem nepříliš známého, na texaském základě postaveného řádu nazvaného Společnost Nejsvětější Panny Marie ve městě Robstown.

Idea otce Flanagana byla nechat kněží, církevní i laiky, pracovat pohromadě v oblastech, kde je to nejvíce třeba.

Flanagan se s Corapim setkal, když hledal nové členy pro společnost, a zeptal se ho: „Chtěl bys, abych ti pověděl o tvém povolání?“

Když Corapi nic nenamítal, řekl mu: „Víš, ty jsi kazatel.“ Corapi byl přesvědčený, že Flanagan nehádá nebo mu prostě neříká to, co chce slyšet. Flanagan pověděl Corapimu konkrétně, že byl povolán, aby následoval biskupa Sheena, a že získá stejné vzdělání, jaké měl ve své době Sheen. Později, během Corapiho pobytu v Cromwellu, měl v semináři přednášku Opus Dei kněz jménem John McCluskey. Hovořil o univerzitě Navarre, institutu hnutí Opus Dei v severovýchodním Španělsku. Během jeho přednášky se Corapiho zmocnil silný pocit, že do Navarre pojede a skutečně půjde v Sheenových stopách.

Joe Zerga, jenž si udržoval povědomí o Corapiho pohybu tím, že volal jeho matce, věděl, že navštěvoval seminář a studoval kněžský obor. Ačkoliv se Zerga narodil do katolické rodiny, ve skutečnosti nebyl nikdy pokřtěný v kostele. Zprávu o tom, že se jeho kamarád stane knězem, přijal se smíšenými pocity šoku a pobavení, když si vybavil některé divoké chvilky, které spolu v Las Vegas prožili.

Později řekl doslova, že „nepatřili zrovna mezi panny v bordelu“. Také se zmínil, že jakkoli si Corapiho váží, v mnoha názorech se velmi lišili, například pokud jde o sňatky homosexuálů, s čímž, jak přiznal, nemá vůbec žádný problém. Když trávil Corapi tři roky ve Španělsku, Zerga čas od času „vyměřil“ svým gamblerským klientům pár stovek dolarů, aby je poslali jeho příteli, jenž studuje na kněze.

O tom, že Navarre neuznává americké tituly, se Corapi dozvěděl až po příjezdu do Pamplony. Znamenalo to, že musí vykonat řadu zkoušek ve španělštině, aby se kvalifikoval ke studiu, po jehož absolvování získá titul v oboru církevní teologie. Celé léto strávil biflováním španělštiny od rána do noci, u zkoušek uspěl a začal studovat filosofii a teologii. Tehdy měl vůbec poprvé pocit, že má k něčemu nadání.

„Byl jsem v tom dobrý,“ říkal, „hned od začátku.“ Mezi jeho oblíbence patřili Tomáš Akvinský a svátý Augustin.

Dokončil doktorské studium a byl v Římě vysvěcen papežem na kněze. Během slavnosti svěcení ve Svatopetrské bazilice se dostavil zážitek se ženami a šeříky potřetí.

Během tříhodinového obřadu, kdy čekal, až poklekne před papežem, za ním stála Matka Tereza. Po skončení Corapi a další noví kněží začali vycházet ven z baziliky. Nalevo stáli rodinní příslušníci a napravo kolegium kardinálů. Přímo za nimi stála velmi krásná žena židovského zjevu, tajemně se usmála, potřásla hlavou, a když procházel kolem ní, liše řekla: „Jolmny.“ Kolem se vznášela nezaměnitelná vůně šeříků.

Na podzim roku 1993 už jako plně kvalifikovaný kněz s diplomem v ruce se Corapi vrátil do Spojených států, aby plnil své povolání. Zpočátku přijímal nabídky na kázání na různých místech; farář odpovídající za farnost mu dával pár stovek dolarů vybraných od věřících a on jezdil domů k matce, kde bydlel. Poměrně krátkou dobu kázal v severní Kalifornii a sbírka vynesla asi osmnáct tisíc dolarů.

„Farář nikdy nic podobného neviděl,“ vyprávěl Corapi.

„Byl svátek Božího těla. Přišlo přes pět tisíc lidí. Konal se o víkendu, v pátek v noci, celou sobotu a část neděle. Farář byl starý monsignore, dobrý muž. Viděl jsem to vepsané v jeho tváři. Nijak se nelišil od mnoha jiných pastorů a ta sbírka ho zaujala.

Kolik, kolik? ptal se. Z jeho výrazu jste mohli číst, jak okamžitě začal počítat. Pokoušel se dát si dohromady, jak teď peníze rozdělit. To víte, podmínky se změnily.“

Při dalších dvou vystoupeních zapomněli poslat kolovat misku pro sbírku. Poté se Corapi, jenž měl konec konců zkušenosti účetního, rozhodl účtovat si poplatek za svou službu. Začal na částce dva a půl tisíce dolarů, později ji zvýšil na tři a půl tisíce a tento poplatek mu zůstal po léta.

Spočítal, že když mluvil on, sbírka pokaždé vynesla osm až deset tisíc dolarů, takže církev měla vždycky zisk.

Jak se zvyšovala pozvání na jeho vystoupení a on si svá kázání nahrával, najal si Corapi manžele Kurta a Sandru Schirmerovy, aby se starali o jeho obchodní záležitosti. Jak uvedl, problém tkvěl v tom, že oni si brali devadesát procent a jemu zůstalo deset. Při jedné příležitosti varoval Zerga Corapiho, že Schirmerovi řídí veškeré jeho obchodní transakce, inventář, obrat, hotovost a úspory. Corapi Zergovi vysvětlil, že žádný prodej v hotovosti nemají, pouze přes platební karty. Zerga jej však ubezpečil, že ví jistě, že kolem třiceti procent se vždy uskuteční v hotovosti. Schirmerovi tvrdili, že vzhledem k tomu, že pomáhají s videonahrávkami většiny Corapiho práce o katechismu, jsou producenti, a proto mají právo na podíl na úspěchu.

Corapi se nakonec rozhodl koupit si potřebné přístroje a vyrábět si věci sám. Po domáckých začátcích si v roce 2003

založil vlastní malou firmu. K výnosům se vyjádřil: „Podporuji Společnost Nejsvětější Panny Marie a další církevní projekty. Mám světské sdružení a starám se o ně. Já činím rozhodnutí. Oni se dívají na sklizené ovoce; v bibli najdete pasáž: Poznáte je po jejich ovoci. Já za svá vystoupení nedostávám nic. EWTN (Eternal World Television Network) neplatí nic. Mám s nimi dohodu, že já jim poskytnu program a na konci svého vystoupení vystavím štítek, kde mě mohou lidé kontaktovat nebo si objednat mé nahrávky. Je to obchod nejméně za milion dolarů. Webová stránka na internetu přináší přes sto tisíc měsíčně. Zisk z prodeje se velmi rychle vyšplhá na dva miliony ročně. To si dříve nebo později někdo spočítá a dojde k závěru, že z toho bude něco chtít. Ale nedostane to.“

Corapiho duchovní poselství bylo kajícně staromilské, čímž se rozcházel v názorech na hierarchii s americkou katolickou církví. Domníval se, že pokud si nebude dávat pozor, může to ohrozit jeho živobytí.

„V katolické církvi se dějí divné věci,“ říkal. „Stejné pohromy, které vyústily v sexuální skandály, vyústily v jiné pohromy, doktrinální pohromy. Vládne shovívavost, jež po dlouhou dobu umožňovala chovat se agresivně. Nevíte, kdo jsou vaši přátelé, nebo kdo jsou vaši nepřátelé.“ Corapi se svěřil, že před dávnou dobou se rozhodl nenechat se zatlačit do kouta, kde by s ním církev mohla manipulovat pomocí hrozeb, jako upírání důchodu nebo domova nebo postupu.

Obával se, že kdyby ho církev požádala, aby šel žít do kláštera a vzdal se svých světských vymožeností, byla by to pro něj opravdová zkouška věrnosti.

„Doufejme, že bych to udělal,“ řekl o několik let později s tónem v hlase, jenž naznačoval, že možná ne. V

tísni však připustil, že má nadřízené jako kdokoliv jiný a kdyby řekli „Končíš,“ skončil by. Avšak na přímou otázku, co by dělal, kdyby dostal nařízeno svůj majetek odevzdat, odpověděl, že vzhledem k jeho postavení, někde mezi členem církevního řádu a farářem, je církevní zákon v této otázce poněkud dvojznačný.

Než odjel z diecéze Sacramento, Corapi dokončil své životní dílo, sérii přednášek v trvání jedenapadesáti hodin, objasňujících katechismus římskokatolické církve. Když tento projekt dokončil, nastal čas jít dál. Vyrazil na sever a usadil se v Lake California na hranici okresů Shasta a Tehama. Koupil si skromný dům z bílých cihel a šedých trámů, s pozemkem vedoucím k jezeru a k molu s malým člunem, jejž využíval k rybaření. Také pronajal malý dům ve městě pro Tamru, svou asistentku a manažerku, která mu pomáhala vést podnik, zařizovala cesty a obecně se starala o všechno, co bylo potřeba. Bylo to skvělé místo. Dalo se odtamtud autem dojet za patnáct minut na letiště. A také bylo dost daleko od Reddingu a dostatečně izolované a chráněné, takže mohl zůstat neviditelný, což chtěl částečně kvůli své touze vyhnout se cvokům, které jako by přitahoval, ale také proto, že to odpovídalo jeho nátuře.

Navzdory své profesi a zřejmé pohodě, kterou cítil, když stál před tisícovým shromážděním, byl Corapi uzavřený člověk a ve společnosti neznámých lidí, i když oddaných fanoušků a příznivců, se necítil dobře. Tento rys jako by se k němu nehodil, vezmeme-li v úvahu jeho vzezření a vystupování. I když měřil pouhých sto sedmdesát centimetrů, vrhal dlouhý stín. Byl statný a pohyboval se sebevědomě jako zápasník, pružně a obezřetně. Z jeho oválné tváře s olivovým zbarvením lehce vyčníval nos a oči nad ním byly velmi tmavé. Nosil třídenní plnovous, ne nepodobný Stevenu Spielbergovi. Nejnápadnějším dojmem však působil jeho hlas.

Corapi nevyhledával přátele mezi ostatními obyvateli Lake California, z nichž mnozí byli lékaři působící v Reddingu. Přesto však navázal přátelství se sousedy z vedlejšího domu, Lindou a Nickem Costanzovými, starším italo-americkým manželským párem. Nickova rodina pocházela z malého města na Sicílii a Linda přišla z vesnice poblíž Říma. Linda pro Corapiho dokonce nějakou dobu pracovala, když mu vyřizovala telefonické objednávky.

Corapi si oblíbil jejich italskou kuchyni a často s nimi jedl.

Během dalších dvou let žil tichým životem na jezeře, cestoval po zemi a příležitostně i do zahraničí, kde mluvil k velkým shromážděním katolíků, často dosahujícím tisíců, a staral se o svůj podnik. Když měl čas, chodil na lov a na ryby. Zřídka jezdil do Reddingu. Pokud tam něco potřeboval, zařídila to většinou Tamra. Byl spokojený a vědomý si toho, že vzhledem ke své bouřlivé minulosti má být za co vděčný.

6

Chybný úsudek

Šestnáctého května roku 2002 se v klubu Riverview Country Club konala slavnostní večeře na počest týmu kardiologů z Redding Medical Center, kteří provedli v minulém měsíci sto čtyři kardiologické operace. Pro nemocnici to byl rekord a i pro mnohem větší, akademický lékařský ústav by to představovalo úchvatné tempo.

Doktorům Moonovi a Realyvasquezovi i jejich kolegům přišla vzdát hold řada lidí. O dubnovém výkonu lékařů se hovořilo jako o „úsilí budícím respekt“ a recepce v klubu svědčila o pýše, jakou nemocnice cítí ke svému hojně inzerovanému srdečnímu programu.

S jistotou nemůže nikdo říct, kolik z oněch sto čtyř pacientů si vybralo Redding Medical Center kvůli jeho všudypřítomné reklamě. Zároveň však nikdo nemůže popřít, že probíhající kampaň v rozhlase, televizi, v novinách, na zdravotnických veletrzích sponzorovaných nemocnicí i reklama doručovaná přímo do schránek byla masivní a účinná. Jeden obzvláště působivý leták, vyrobený v Dallasu, propagující screeningové vyšetření srdce za třicet devět dolarů hlásal na přední straně:

KAZDOU MINUTU umírá v této zemi manžel, otec nebo syn na kardiovaskulární chorobu.

Na zadní straně stojí na pozadí šedé žuly otázka vyrytá velkými hůlkovými písmeny:

KDE JE V KAMENI NAPSÁNO, ŽE MUŽI NAD

ČTYŘICET LET BY MĚLI UVAŽOVAT O SCREENINGU

SRDCE?

Odpověď na tuto zlověstnou otázku se nachází uvnitř letáku. Je orámovaná dramatickou fotografií hřbitova, jemuž v popředí dominuje velký náhrobní kámen, na němž je prostě vyryto:

Milovaný manžel, otec, syn John Smith, 1955-2002.

Jestli tohle nebylo rafinované.

Krátce po této sebeuspokojivé večeři v Riverview si Nick Constanzo všiml, že jeho soused John Corapi vypadá neobvykle unavený. Doporučil mu, aby navštívil rodinného lékaře Daniela Alcalu, vedoucího lékařského týmu v Redding Medical Center, kvůli běžné prohlídce. Corapi s tím souhlasil. Kněz nevěnoval reklamám RMC téměř žádnou pozornost, i když jedna s obrázkem Moona byla umístěna na letišti. Corapi právě dovršil padesát pět let věku a jeho otec trpěl srdeční chorobou. Zašel tedy za Alcalou, který ho prohlédl a nenašel nic závadného. Avšak vzhledem k příznakům, vyčerpání a dusnosti doporučil Alcala Corapimu návštěvu doktora Moona.

Nick Constanzo, jenž měl v jedné ze srdečních tepen implantovaný koronární stent, který mu voperoval Moon, upozornil Corapiho na Moonovo ne zrovna vybrané chování, ale zároveň ho označil za prvotřídního lékaře.

Corapi, jenž měl z návštěvy kardiologa poněkud obavy, hovořil o svém plánu s Joem Zergou, jenž měl rovněž zavedený stent. Před několika lety mu jej voperovali po běžném vyšetření srdce. Zerga svého starého přítele povzbuzoval, aby si nechal kvůli věku a rodinné anamnéze srdce vyšetřit. A Zergova přítelkyně Christine Mody, sestra z koronární jednotky intenzivní péče, se snažila Corapiho uklidnit. Přesvědčovala ho, že pokud se mu doktor, k němuž byl doporučen, nebude líbit, může si vždycky najít jiného kardiologa. Ani jeden z nich nevěděl, že na Corapiho působí značný stres, jenž mohl přispět k jeho příznakům nebo je přímo způsobit. Právě v tu dobu s ním zahájili manželé Schirmerovi občanský soudní spor, v němž se dožadovali podílu na zisku z kazatelova podnikání. Corapiho navíc vrcholně znechutily sexuální skandály, které tehdy otřásaly katolickou církví.

V každém případě Corapi přece jen zašel za doktorem Moonem do jeho ordinace ve Východní ulici naproti vchodu do Redding Medical Center. Moon u něj provedl standardní cvičební stressový test, kdy Corapimu měřili pulz při běhu na pásu při zvyšující se rychlosti po dobu dvaceti minut.

Moon vyhodnotil výsledky okamžitě a sdělil Corapimu svým typicky netaktním způsobem, že jsou sice normální, ale že to bylo zbytečné, čtyřicet let staré vyšetření; tím v Corapim vyvolal údiv, proč se mu tedy musel podrobit a platit za ně. Vůbec ho nenapadla možnost, že to bylo prostě jen proto, aby mu naúčtovali vyšetření navíc. Na nic se neptal a souhlasil, že zajde do centra mammogramu pro ženy v Reddingu a nechá si provést skenování srdce, vyšetření známé též jako kalciové skóre. Sken měří obsah vápníku v koronárních tepnách a mnoho kardiologů na něj pohlíží jako na ukazatel pravděpodobnosti vzniku budoucího onemocnění koronární tepny. Corapi si nechal vyšetření provést a odešel poněkud znepokojeně domů, kde čekal na výsledky. Třetího června měl telefonát z Moonovy ordinace, oznamující mu, že jeho skóre je sedmdesát pět, což znamená mírné zvýšení, a že doktor Moon u něj chce provést an
giogram, za který, ačkoliv to Corapi nevěděl, si nemocnice Redding Medical Center může účtovat až třicet tisíc dolarů. Corapiho to překvapilo a poněkud rozladilo, ale řekl: „Jestliže si doktor myslí, že bych to měl podstoupit, tak to udělám.“ Zákrok byl naplánován na jedenáctého června v půl sedmé ráno.

Manažerka Corapiho kanceláře Tamra ho vyzvedla u jeho domu kolem šesté ráno a odvezla ho do nemocnice Redding Medical Center. Ranní vzduch byl chladný, ale den sliboval příjemné letní teploty. Počasí však bylo to poslední, o čem přemýšleli. Žádný z nich netušil, co mají od angiogramu očekávat, a trápily je obavy. Tamra a Corapi se zastavili u recepce, odkud je poslali do přijímací kanceláře, aby vyplnili formuláře včetně prohlášení, že akceptují rizika spojená se zákrokem. Potom byli převedeni do prosté bílé místnosti, kde si Corapi oblékl nemocniční plášť a byl připojen k infuzi. Čekali tam tři hodiny, až už se Tamra, která snadno vybuchuje, zvlášť pokud jde o Corapiho blaho, neudržela.

Když uslyšela hlasy venku, jak se hlučně baví o nakupování oblečení ve slevách, vyrazila energicky k sesterně a nasupeně se dožadovala vysvětlení, proč tam Corapiho tak dlouho drží, aniž mu cokoliv řeknou. Řekla, že je nervózní a je mu zima. Sestra jí odpověděla, že mu přinesou deku, což Tamru jen ještě víc rozčílilo. Zeptala se sestry, proč ho pozvali do nemocnice na čtvrt na sedm ráno, když ho do jedenácti nevzali do laboratoře. Odpověď připadala Tamře arogantní.

„Protože doktor Moon má rád pacienty pohromadě,“

odvětila sestra. Dodala, že pokud dojde ke zrušení objednávky, doktor Moon chce mít pacienty k dispozici, aby zaplnili případné prostoje v laboratoři. Kdyby tam byl tehdy přítomen Michael Stewart, kardiolog z Red Bluffu, byl by Tamře pověděl, že doktoři i pacienti musejí v RMC často na katetrizační laboratoř čekat, poněvadž Moon pravidelně vyhazuje ostatní doktory a neústupně trvá na svém, že jeho pacienti jsou akutní případy. Někdy by se zdálo, že pro Moona znamenají slova běžný a naléhavý totéž. Jednou se vychloubal kardiochirurgovi v nemocnici U Milosrdných Jonahu

McDermottovi,

že

devadesát

procent

z

kardiochirurgických operací v RMC bylo provedeno jako akutních.

Konečně, kolem jedenácté hodiny dopoledne, přemístili Corapiho do jiné místnosti, připravili ho, odvezli na pojízdných nosítkách do katetrizační laboratoře a položili na stůl pod sérii rentgenových přístrojů a monitorů. Moon ho nenechal čekat. Vešel dovnitř okamžitě, dal mu injekci xylocainu na lokální umrtvení a začal s výkonem. Při aplikaci rychle účinkujícího anestetika se Moon Corapiho zeptal: „Co děláte?“

Corapi, jenž se nesžil s označením římskokatolický kněz, odpověděl: „Přednáším.“

„A co přednášíte?“ tázal se Moon dál.

„Přednáším etiku.“

Moon a další dva technici, kteří mu asistovali, vybuchli smíchem. Jeden z techniků prohodil: „No, tak o tom by měl Tenet vědět všechno.“

V té chvíli se Corapi zabýval svými vlastními starostmi a až za hodně dlouho se začal podivovat, co jim přišlo tak k smíchu.

Moon nechal anestetikum chvíli působit, poté provedl rychlý řez v Corapiho třísle, zavedl katétr do stehenní tepny a protahoval ji směrem ke koronárnímu řečišti. Když se konec katétru dostal na místo, provedl Moon nástřik tepny kontrastní látkou a vytvořil několik pohyblivých rentgenových snímků. Corapi viděl na monitoru umístěném nad hlavou, jak barva proudí dovnitř. Všiml si, že je tam ještě jiný monitor. Moon mu zavedl druhý katétr a prováděl zároveň intravaskulámí ultrazvukový test, známý pod označením IVUS, který v takové fázi diagnostického postupu využívalo jen málo kardiologů. Moon však tvrdil, že tak získává cenné informace, a používal ho často. V

předchozím roce provedl dvě stě šedesát šest těchto IVUS

vyšetření, což obnášelo zavedení malinkého ultrazvukového vysílače do koronárního řečiště, aby vytvořil obraz po celém obvodu tepenné stěny o rozměru tři sta šedesát stupňů.

IVUS je riskantnější a dražší zákrok nežli angiografie a většina ostatních kardiologů jej využívá jen k potvrzení, kde se přesně nachází poškozené místo, typicky v levé koronární tepně, když už bylo předtím na základě angiografie rozhodnuto, že je třeba přistoupit k intervenční léčbě, katetrizační nebo chirurgické. Obrazovka, na níž byl vidět angiogram, byla umístěna před Corapim a obrazovku na intravaskulámí ultrazvukový test měl vedle sebe vpravo.

Corapi byl napjatý, ale cítil jen mírný neklid a žádnou skutečnou bolest.

Ze své polohy na břiše viděl Corapi, jak Moon ukazuje na ultrazvukový monitor, a slyšel ho, jak říká technikům: „Vidíte tohle? To není dobré.“

Hned potom zákrok překvapivě rychle skončil. Téměř okamžitě poté, co vytáhl katétr, se Moon při svlékání pláště sklonil ke Corapimu a oznámil mu: „Je mi líto; nemůžu pro vás nic udělat. Potřebujete trojitý bypass, zítra ráno.“ A najednou byl ten tam a Corapiho, jenž byl v šoku, tam nechal.

„Co to znamená?“ zeptal se Corapi jednoho z techniků.

„To znamená, že potřebujete operaci koronárního bypassu zítra ráno,“ odbyl ho technik.

Na možnost akutní operace byl Corapi naprosto nepřipravený a nikdo mu nevysvětlil, proč ji potřebuje.

Nikdo mu nic neřekl o lokalizaci trombů v jeho artériích nebo o tom, do jaké míry omezují průtok krve. Je operace obvykle indikována, když se omezení průtoku pohybuje nad sedmdesáti procenty, nebo pod touto hranicí? Nevěděl, jestli má blokace, způsobené tromby, ve velkých cévách, jako jsou levá koronární tepna a levá přední sestupná tepna, která vyživuje levou komoru, nebo v pravé koronární arterii. A ani mu nesdělili, zda schopnost jeho srdce pumpovat krev do zbytku těla je snížena, což je důležitý indikátor pro chirurgický zákrok, koronární bypass.

Corapi teď byl vystrašený a zmatený zároveň. Přemýšlel o tom, že následující týden má pronést důležitý projev na výročním shromáždění v Norfolku ve Virginii. I když mu byl právě indikován trojnásobný koronární bypass a operace se měla provést druhý den ráno, reflexivně se zeptal technika, jestli si myslí, že by se operace mohla odložit.

Technik mu odpověděl, že jediná možnost je odmítnout operaci proti doporučení lékaře.

Mezitím Tamra seděla nervózně v čekárně, kde Corapi čekal před angiografickým vyšetřením. Téměř neustále jí zvonil mobilní telefon, poněvadž katolická televizní síť EWTN odvysílala mylnou zprávu, že Corapi utrpěl srdeční infarkt. Mezi telefonáty se u dveří objevil Moon a řekl ostře: „John Corapi.“

Tamra vzhlédla v očekávání, že vejde dovnitř, posadí se a pohovoří s ní, jak viděla u jiných lékařů, ale on to neudělal. Místo toho jí prudce a hrubě naznačil prstem, aby za ním šla do chodby. Podle jeho kategorického chování usuzovala, že se stalo něco vážného. Jakmile se dostala dost blízko k němu, hodil po ní Moon hromádkou snímků a řekl: „Trojitý bypass.“

Pokusila se obrázky chytit, ale spadly na zem. Sehnula se, aby je zvedla. V okamžiku, kdy se znovu napřímila, byl už Moon pět metrů daleko od ní v chodbě. Šedovlasý nemocniční dobrovolník, jenž viděl, co se stalo, sdělil Tamře, že Corapiho povezou přes čekárnu a že s ním bude moci mluvit.

O pět minut později se objevil muž, zdravotní sestra, tlačící Corapiho na pojízdných nosítkách, a Tamra se k nim připojila.

Cestou k výtahu se kousavě zeptala zdravotníka: „Kolik takových denně děláte, a kontroluje to někdo?“

Corapi, s hlavou plnou obav kvůli nadcházející operaci, neměl zájem dělat si nepřátele z kohokoliv v nemocnici, kdo se mu věnuje a stará se o něj, a otázka mu připadla zbytečně kritická.

„Tamro!“ napomenul ji tónem, jímž chtěl výslech ukončit. Ale zdravotník odpověděl: „Ano, máme kontrolní systém. Všechny nemocnice ho mají.“

Cestou do pooperačního pokoje, kde se měl Corapi po výkonu zotavit, položila Tamra ještě několik dalších, ale vlídnějších otázek, včetně té, kdy se bude operace konat.

Ošetřovatel jí odpověděl, že buď následující den, nebo o den později. Nato Corapi řekl Tamře: „Potřebuji, abys pro mě zařídila několik věcí. Musíš se postarat o mou závěť, vyzvednout v bance kartu s podpisovým vzorem a zavolat lidem do Norfolku.“

Tamra odešla, aby se o uvedené záležitosti postarala, a do pokoje vstoupila další sestra. Začala Corapimu popisovat některé postupy, o nichž bude nutné před operací vědět. I když mu řekli, že potřebuje okamžitý chirurgický zákrok, a prakticky neexistovala šance, že by ho Moon propustil, zeptal se sestry, zdaje nějaká naděje, že by ho Moon nechal odcestovat na konferenci do Norfolku, což pro kněze bylo velmi důležité. Souhlasila, že Moona vyhledá a zeptá se ho.

Odešla z pokoje, asi za pět minut se vrátila a ke Corapiho velkému překvapení mu sdělila, že Moon s jeho cestou souhlasí. Zároveň ho informovala, že jej přijmou do nemocnice další pondělí, sedmnáctého června ve dvě hodiny odpoledne. Corapi okamžitě zavolal Tamře, která odešla před necelými patnácti minutami. Zastihl ji v pobočce banky Bank of America a pověděl jí, aby přišla zpátky do nemocnice, protože on jde domů a do Norfolku nakonec pojedou.

Když se Tamra vrátila, plná obav, že Corapi snad nerozumně přemluvil doktora, aby ho z nemocnice propustil, zeptala se sestry: „Vezmete si za nás odpovědnost? Uvědomujete si, že poletí celou cestu do Norfolku a zpátky? Bude mluvit celý pátek večer a celou sobotu. To je velmi nabitý program.“ Sestra rozhodně odpověděla: „Doktor říká, že je to v pořádku.“

Než mohl Corapi nemocnici opustit, byly tři hodiny odpoledne. Tamra ho odvezla do Lake California a on si šel okamžitě lehnout. Bylo mu špatně a byl tak vynervovaný, že málem propadl depresi. Potom zazvonil telefon. Volal Joe Zerga. Tamra telefon zvedla a mluvila s ním, aby ji Corapi neslyšel. Svěřila mu, že Corapi potřebuje operaci trojitého bypassu a že ona si myslí, že možná přemluvil personál, aby ho propustili. Ačkoliv jí jak Corapi, tak sestra tvrdili, že Moon mu dovolil odejít, stále věřila, že Corapi, jehož řemeslem je přesvědčování, je přemluvil, aby ho navzdory svému úsudku propustili. V tom se však mýlila. Corapi, jako většinou každý, koho čeká velká operace, měl strach, byl zmatený a rozhodně neměl náladu stavět se proti lékařovu nařízení. Zerga navrhl Tamře, že by se možná Corapi měl nechat operovat v Las Vegas. Pověděl jí, že jeho partnerka Christine tam zná všechny lékaře a že by to možná moh
la domluvit. Také jí slíbil, že si o tom promluví s Corapim a že můžou zůstat u něj v domě, dokud jeho přítel nenasbírá dostatek sil, aby se vrátil do Kalifornie. Potom Tamra odjela domů do Reddingu.

Následující den ráno probudil Zerga svou přítelkyni z hlubokého spánku kolem šesté hodiny ráno a řekl jí: „Můžeš si promluvit s Otcem?“

Mody sloužila den předtím dvanáctihodinovou směnu na jednotce intenzivní péče, ale probrala se rychle, což je v její profesi přirozené, a prostě odpověděla: „Jistě.“

„Pokus se ho přemluvit, aby se nechal operovat v Las Vegas,“ naléhal Zerga. Načež Corapimu zavolal a krátce s ním pohovořil. Řekl mu, že když vezme v úvahu Modyiny kontakty, měl by přijet na operaci do Las Vegas. Corapi mu oponoval, že Redding Medical Center má skvělý koronární program, že se prezentují jako jedno z deseti nejlepších středisek v zemi.

Zergovi, vyznačujícímu se podezíravostí, k níž má jednak sklony, jednak k tomu byl vytrénovaný, přišlo dost divné, že poměrně malá nemocnice v malém městě v zemědělské severní Kalifornii by měla tak vysoce hodnocený srdeční program, ale ta myšlenka ho opustila stejně rychle, jak přišla. Pověděl Corapimu, že Mody může sehnat přímo nejlepšího kardiologa a chirurga v Las Vegas, aby provedli potřebná vyšetření a operaci, a že se o něj budou starat v době rekonvalescence. Pak předal telefon Mody.

Mody se domnívala, že přesvědčit Corapiho, aby přijel, ji bude stát velké úsilí.

„Co kdybys přijel do Las Vegas, otče Johne? Zajistím pro tebe nejlepší lékaře a sestry, přijedeš, zůstaneš u nás a my se o tebe budeme doma starat,“ řekla mu.

Překvapilo ji, ale zároveň potěšilo, když Corapi nekladl žádný odpor. Vyprávěl Mody, jež byla silně věřící vyznavačka maronitské katolické církve libanonské odnože, že se mu minulou noc zdál sen, v němž hovořil s Modyinou babičkou, jež mu předpověděla, že se uzdraví, a on souhlasil, že odjede do Las Vegas co nejdříve.

„Nasedni do letadla se zubním kartáčkem a svými snímky, nic jiného nepotřebuješ,“ vybídla ho Mody.

Hned jak zavěsil telefon, zavolal Corapi Tamře a požádal ji, aby mu zajistila letenky do Las Vegas, protože se rozhodl nechat se operovat tam. Řekl jí, že bude muset zajet do nemocnice a vyžádat si jeho zdravotní dokumentaci, aby si ji mohl vzít s sebou. Rovněž požádal Tamru, aby zrušila cestu do Norfolku. Téma konference v Norfolku, jež byla uspořádána pro námořní důstojníky a vedoucí činitele z Pentagonu, znělo Svět po jedenáctém září. Tamra zatelefonovala a navrhla sponzorům konference, aby promítli Corapiho videonahrávku „Nový Svět, starý svět“, duchovní interpretaci událostí z jedenáctého září, v níž Corapi používá analogii mezi bitvou a vojenským výcvikem k přednášce o vedení války v duchovní rovině. Zároveň požádala, aby se armádní důstojníci a ostatní účastníci pomodlili za Corapiho uzdravení. Mezi jedenáctým a čtrnáctým červnem Tamra zrušila akce přibližně na šest měsíců. Mimo jin
é to znamenalo, že sponzoři přijdou o zálohy na rezervaci v kongresových centrech.

Jako by to nestačilo, televize EWTN pojala informaci špatně a odvysílala, že Corapi utrpěl infarkt, nikoliv že se podrobí operaci trojitého bypassu. V důsledku toho přicházely tucty telefonátů, v nichž se lidé ptali, jak se mu daří a zdali je v pořádku. Tamře trvalo asi dva týdny, než celou věc urovnala.

Tehdy odpoledne poslala nemocnice Corapimu faxem propouštěcí formulář k jeho zdravotní dokumentaci, který podepsal a odfaxoval zpátky, a další den v osm hodin ráno se dostavila Tamra do nemocnice k vyzvednutí dokumentace. Když oznámila dvěma ženám na recepci, že si přišla pro Corapiho zdravotní záznamy, obě se tvářily velmi nešťastně. Jedna z nich někam krátce zatelefonovala a potom se radila s druhou. Konečně sdělila Tamře: „Není tady nikdo, kdo by vás tam doprovodil.“ Tamra, jíž už do té doby došla trpělivost, odpověděla: „No dobře, myslím, že když mi popíšete, jak se tam dostanu, zvládnu to sama.“

Žena jí odpověděla, že doufá, že to bude v pořádku, a vysvětlila Tamře, kam má jít.

Tamra se bez problémů dostala na místo ke dveřím, na nichž bylo napsáno: „Evidence“. Nějaká žena Tamře oznámila, že dokumentace není připravená. Tamra jí oponovala, že jí bylo řečeno, ať se dostaví v osm hodin.

Žena navrhla, že jí dá psané záznamy, ale nikoliv angiografické a IVUS snímky. Když se Tamra nedala odbýt a trvala na jejich vydání, žena prohodila: „Když tady počkáte, někdo sem přijde.“

O několik minut později se dostavila sestra jménem Tamara Caudleová. Odvedla Tamru do jiné místnosti a řekla jí, že kopie snímků ještě nejsou hotové. Caudleová se zeptala Tamry, jestli by se nemohla vrátit později a vyzvednout si je, ale Tamra odvětila, že odpoledne musí stihnout letadlo a že počká, až jí Caudleová kopie udělá.

Trvalo to asi čtyřicet pět minut, ale potom se Caudleová vrátila s kopií videokazety a CD-ROM diskem. Na disku byl nahrán angiogram a na videokazetě IVUS. Caudleová stále držela materiály v ruce.

„Víte, můj nevlastní otec měl stejný problém. Kdyby se tady jednalo o mého otce nebo o mého nevlastního otce, nechala bych ho přijmout sem, aby si nechal zákrok udělat,“

řekla Tamře.

Tamra si všimla, že se Caudleové třesou ruce.

Domnívala se, že to mohl způsobit její tvrdý přístup k ní, jímž ji mohla vyvést z rovnováhy. Nakonec Caudleová Tamře záznamy předala.

Když vycházely ven, Caudleová se znovu pokusila přesvědčit Tamru, aby její „otec“ na operaci přistoupil.

Tamra se jí zeptala, proč má takový názor, když doktor Moon Corapimu schválil cestu do Norfolku.

„Nevím, ale kdyby se jednalo o mého otce, nechala bych ho operovat tady,“ odpověděla. Caudleová se zeptala Tamry, kam si jde Corapi pro druhý posudek. Tamra jí vysvětlila, že si nejede pro posudek, ale že jede na operaci.

Jede do Nevady, protože tam má kamarádku, jež pracuje jako sestra na kardiologii. Tamra také prozradila Caudleové, že se jí Moonovo chování k pacientovi nelíbí.

„No ano, v tom ohledu mu to moc nejde, ale je opravdu dobrý doktor“ oponovala Caudleová. Nato Tamra odešla z nemocnice se záznamy a odjela domů. Za několik hodin letěla spolu s Corapim do Las Vegas.

Když Joe Zerga vyzvedl Corapiho a Tamru ten večer na letišti, zdálo se mu, že je Corapi neobvykle zaražený.

Rovněž si všiml, že Corapi vypadá starší, a podle jeho gest a pohybů usoudil, že ho tíží nesmírné břímě. Když ale přijeli k Zergovu uměním napěchovanému domu, zdálo se Mody, vysoké, štíhlé ženě s jemně truchlivým výrazem a hřejivým úsměvem, který úplně mění její tvář, že Corapi vypadá naprosto normálně. Měl hlad. Mody zašla do kuchyně a přichystala pro něj a Tamru několik sendvičů. Přivolala kardiologa Richarda Shehanea a kardiochiruržku Nancy Donahoeovou, aby se domluvili na přezkoumání Corapiho záznamů a naplánovali operaci. Požádala Corapiho, jestli by jí ukázal svůj lékařský nález. Vysvětlila, že má strach vložit CD disk do svého počítače, aby jej náhodou nezničila, ale Tamra jí podala zprávu a Mody ji začala číst.

Asi za minutu narazila na Moonovu dříve neuvedenou diagnózu spontánní arteriální disekce, což ji šokovalo.

„Spontánní arteriální disekce!“ zvolala. „To je akutní případ! Nikdy jsem spontánní arteriální disekci neviděla.“

Nemohla uvěřit, že mu s takovou diagnózou dovolili letět letadlem. Když se tento problém opravdu vyskytne, pak má téměř vždycky fatální následky. U kohokoliv jiného s výjimkou mladých žen však téměř nikdy nevzniká spontánně a prakticky pokaždé jej zapříčiní skutečnost, že katétr prolomí plát a vnitřní stěnu tepny v důsledku toho, jakým způsobem s ním lékař manipuloval. Důsledkem je krvácení mezi vnitřní a vnější stěnu tepny.

Poněvadž si ale Mody byla vědoma, že Corapi je už v té chvíli dost vystrašený, pokusila se opožděně zmírnit svou znepokojivou reakci.

„Co já vím, já jsem jenom sestra.“

Zároveň si ale pomyslela, že to přece nedává smysl.

Corapi vypadá dobře, nejsou u něj patrné žádné akutní známky bolesti nebo jiných potíží a na její otázku, jak se cítí, odpověděl, že si na nic nestěžuje. Zvlášť si všímala jeho dýchání, které nebylo povrchní, a také barvu měl normální.

Zdálo se, že je v pohodě. Podívali se na statický snímek Corapiho tepen, jejž si s sebou přinesl, a dospěli k závěru, že také vypadají normálně. Uvedla, že neviděla žádné vměstky.

Znovu si ale řekla sama pro sebe: „Já nejsem doktor. Něco mi tady chybí.“

Nakonec vyšla z pokoje a znovu zavolala Shehanea.

Přečetla mu Moonovu diagnózu a zeptala se ho, proč se domníval, že má být Corapi okamžitě přijat do nemocnice a má mu být zaveden intraaortální kontrapulzační balónek (IABP). Shehane se jí zeptal, jak pacient vypadá.

„Dobře,“ odpověděla.

„Uklidněte se a přiveďte ho zítra ráno do ordinace,“

poradil jí.

Když Mody zavěsila, vzala si stranou Tamru a upozornila ji, aby nebyla překvapená, kdyby chtěl chirurg poslat Corapiho přímo na operační sál.

Následující den ráno vstali ještě za tmy a dali si k snídani bagety a kávu. Na první zastávce před příjezdem do nemocnice zašel Corapi ke zpovědi, kterou pro něj Tamra zorganizovala v římskokatolickém kostele svátého Tomáše.

Corapi vyskočil z auta a vysvětlil čekajícímu knězi otci Michaelu Keliherovi situaci. Ten ho okamžitě zavedl dovnitř, vyslechl si jeho zpověď a udělil mu svátost pomazání nemocných, dříve známého jako poslední pomazání, které připravuje vážně nemocné na smrt. Poté Mody odvezla Corapiho do Shehaneovy kanceláře nedaleko nemocnice Sunrise.

Shehane, jehož pleť s nádechem lehce olivové barvy a svěšený knír mu dávaly neurčitý vzhled Mexičana, položil Corapimu ruku na rameno a zeptal se ho, jak se cítí. Corapi odpověděl, že je nervózní, ale jinak se cítí dobře. Odpověděl na Shehaneovy otázky stran důvodů, které ho vedly k návštěvě doktora Moona, a povyprávěl mu rodinnou historii, pokud se týká infarktu myokardu. Shehane si potom vzal CD disk a videokazetu, odešel do vedlejší místnosti a zavřel za sebou dveře. Mody se toto chování zdálo poněkud zvláštní, ale potom si vzpomněla, že Shehaneho upozornila na spontánní arteriální disekci. Když se lékař za deset minut vrátil, oznámil jim, že jak angiogram, tak intravaskulámí ultrazvuk vypadají naprosto normálně. Mody to ohromilo a zeptala se: „Máme správný film? Je tam jeho jméno?“

Bylo tam. Shehane pak provedl u Corapiho základní lékařské vyšetření a naplánoval mu několik kardiologických diagnostických vyšetření.

Shehane používal intravaskulámí ultrazvuk po celá léta.

Později objasnil, že odchlíplá část, flap, vzniklá v důsledku koronární disekce bývá velmi dobře viditelná, a že žádnou nevidí, natož pak tři, které Moon ve svém záznamu diagnostikoval. Doplnil, že použil IVUS jen proto, aby vyhodnotil léze, jejichž závažnost byla sporná. Rovněž dodal, že v minulosti se tato technika využívala často k zavedení stentů, ale v současnosti ji kardiologové používají jen zřídka v určitých případech. Shehane nikdy neslyšel o nikom, kdo by používal IVUS způsobem, jakým jej použil Moon. Lékař dále vysvětloval, že spontánní arteriální disekce jsou nejen mimořádně vzácné, ale obvykle mají fatální následky a doslova řekl: „Nemůžete dopravovat někoho se spontánními koronárními disekcemi z Reddingu do Las Vegas.“

Shehane zavolal chiruržce Nancy Donahoeové, aby jí sdělil, že může Corapiho stáhnout z operačního programu, ale že by přesto byl rád, kdyby se na jeho zdravotní záznamy a snímky podívala. Corapimu oznámil, že pokud to jsou jeho snímky, pak je vše v pořádku a „není důvod ani přistoupit ke katetrizaci, natožpak k operaci“. U muže jeho věku hodnota kalciového skóre sedmdesát pět představuje normální hodnotu.

Mody potom odvezla Corapiho do nemocnice Valley za doktorkou Donahoeovou, vysokou štíhlou ženou, z jejíchž jasných očí vyzařuje ostražitost a sebevědomí, typické pro chirurgy. Mody s doktorkou Donahoeovou nejen pracovala jako zdravotní sestra, ale v dřívější době jí také jako realitní makléřka prodala dům. Když Mody doktorce řekla, že jeden Zergův dobrý kamarád potřebuje operaci bypassu a rozhodl se ji podstoupit v Las Vegas, jelikož Mody se může domluvit s lékaři a sestrami, odpověděla jí na to Donahoeová, že jí bude ctí a že jí to lichotí. Přeorganizovala si program, aby se mohla setkat s Corapim další den odpoledne a aby se mohl dostavit k operaci den nato ráno.

Právě když na ni čekali a Zerga zavolal, aby se zeptal, jak se věci vyvíjejí, Mody mu řekla: „Věřil bys tomu? Otec má věnčité tepny v pořádku. Žádné koronární okluze nemá.“

Zerga tomu nemohl uvěřit. Mody zavolala doktorce Donahoeové na pager. Když se s nimi setkala v hale, odvedla je do místnosti poblíž katetrizační laboratoře, kde si mohli společně prohlédnout angiogram. Dívali se jen na film, poněvadž Donahoeová, jako většina chirurgů, vyšetření IVUS nečetla. Doktorka také řekla Mody, Corapimu a Tamře, že za deset let, co se věnuje kardiochirurgii, ještě neviděla nikoho se spirální disekcí v obou koronárních systémech, levém i pravém současně.

Zasunula disk do počítače, a když se na monitoru objevily pohybující se obrázky, zastavovala je vždy po několika vteřinách, aby se mohla důkladně podívat. Ukázala na oblast na obrazovce, Corapimu se vybavovalo, že snad vlevo nahoře, a řekla: „Tato tepna má dvacetiprocentní zúžení, ale není nutné to léčit.“

Obrátila se na Corapiho a zeptala se: „Vidíte něco, vidíte v těchto tepnách nějaké zúžení, vidíte nějaké místo, kde se vyskytuje sevření?“

Neviděl.

Načež mu doktorka Donahoeová sdělila, že žádnou operaci bypassu nepotřebuje.

„Kdybyste byl můj příbuzný, neoperovala bych vás,“

řekla mu.

Corapimu utkvělo v paměti přirovnání, které doktorka použila. Řekla, že má cévy tak velké a otevřené jako zahradní hadice.

„Jestliže tedy nemám žádnou poruchu, k čemu potřebuji trojitý bypass?“ zeptal se.

„Žádný nepotřebujete!“ ujistila ho Donahoeová.

Corapi se ptal dál, jestli je lékařská věda tak nepřesná, že ze stejné diagnostické informace mohou vzejít dva diametrálně odlišné závěry?

„V žádném případě! To není možné!“ odpověděla mu Mody. „Díky bohu, že jsme tady. Mohli jsme být jinde. Ty ses do toho mohl pustit a tu operaci podstoupit.“

O něco později, když společně procházeli přes halu, Donahoeová zřejmě vycítila, že Corapi je stále znepokojený, a řekla mu tedy: „Poslyšte, nedělejte si starosti, nic vám není.“

Jenže ať se snažil jak chtěl, stoprocentně tomu nevěřil. I Tamra a Mody mu neustále opakovaly, aby se přestal strachovat. Corapi se však nedokázal tak snadno vzdát. V té době už ostatním začínalo docházet, že byl zřejmě spáchaný podvod. Corapi, jenž ještě cítil bolest v třísle od angiogramu a byl mimořádně vystresovaný, si však nebyl tak jistý. Zdálo se mu, že všechno vypadá skoro až příliš dobře, aby to mohla být pravda.

Když se v to odpoledne vrátil do domu po odběru krve na testy, jež nařídil Shehane, zdálo se Zergovi, že je jeho přítel velmi zmatený. Konec konců, jestliže lékaři v Reddingu mají pravdu a on s tím nic neudělá, tak zemře. Na druhou stranu, kdyby se tam vrátil a nechal se operovat, nechal by si možná řezat hrudník zbytečně.

Zergova povaha a temperament, na rozdíl od Corapiho, byly v souladu s jeho vzhledem, muž s mohutným hrudníkem, ježatými, popelavě šedými vlasy a hustým, úhledně zastřiženým knírem. Měl pronikavého ducha a dokázal se rychle rozhodovat. A když něco chtěl, nebylo snadné ho zastrašit ať profesionálně nebo ať se to týkalo jeho dalších zájmů jako historie a umění. Při této příležitosti, když Zerga viděl Corapiho úzkost, udělal samozřejmě to, co mu připadalo jako přirozené; chopil se případu.

Požádal Corapiho, aby mu dopodrobna vylíčil chronologii všeho, co se událo, když šel v Reddingu na angiogram, což kněz učinil. S tímto výčtem v ruce Zerga využil svých zkušeností účetního s bohatou soudní praxí vyšetřovatele výboru pro hazardní hry a člověka, jenž na vlastní kůži zažil srdeční příhodu. Usoudil, že skutečnost, že Moon dovolil Corapimu opustit nemocnici, je v rozporu se strašlivou diagnózou. Zeptal se Mody, kolikrát za dvacet let práce zdravotní sestry viděla někoho se spontánními arteriálními disekcemi.

„Ani jednou,“ zněla odpověď.

Zerga, jenž studoval statistiku a rozuměl zákonům pravděpodobnosti, řekl, že on „když přišel do Las Vegas, věděl jen to, že existuje pouze šest způsobů, jak dvěma kostkami hodit sedmičku“. Navíc přemýšlel o jednom večeru asi před šesti nebo sedmi lety, kdy večeřel u Nancy Donahoeové doma. Během rozhovoru navrhl Zergovi kardiolog Vincent Siragusa, který byl také přítomen, aby si nechal udělat zátěžový test. Zerga namítl, že se cítí dobře a nemyslí si, že by to potřeboval, ale Siragusa ho přesvědčil.

Podstoupil tedy test a vyšlo najevo, že by mohl mít problém.

Siragusa ho poučil, že dalším krokem bude thaliový zátěžový test, aby se vyloučily případné chybné pozitivní hodnoty v testu opírajícím se o fyzickou zátěž. Jak se ukázalo, Zergův thaliový test byl pozitivní. Podstoupil tedy angiogram, jenž odhalil devadesátipětiprocentní uzávěr levé přední sestupné tepny levé koronární artérie. Provedli u něj operaci zvanou angioplastika a zavedli stent. Do detailu si pamatoval, jak s ním zacházeli a jakou péči mu věnovali.

Když tyto faktory vztáhl k případu, kterého se ujal, musel se podivit, proč Corapi nebyl vyzván, aby se podrobil thaliovému testu.

Tehdy večer si chtěl Corapi, kterého stále zmáhala nejistota a úzkost, zajít na večeři. Navrhl, aby si zašli do prvotřídního lasvegaského steakhouseu, kde už dříve slavili Zergovy šedesáté narozeniny. Dostali přidělený dobrý stůl, protože majitel byl Modyin přítel. Na začátek Corapi objednal mísu s mořskými plody pro celý stůl, jež stála asi sto dolarů. Mody, jež se pořád usmívá a mluví potichu, byla tou cenou poněkud zaskočená, a začala si Corapiho dobírat.

„Teď jsem tě mohla krmit pudingy z prášku,“ řekla mu.

Také napodobila bzučivý zvuk připomínající pilku, jíž se rozřezává hrudní kost při operaci bypassu, a zeptala se Corapiho: „Pověz, co je tohle?“ Corapi se hlasitě zasmál.

Načež řekla:

„Měl jsi ohromné štěstí. To byl Boží zásah. Poslal nás sem záměrně.“ Myslela tím sebe a Zergu. Mody rovněž naléhala na Corapiho, aby zavolal matce, a on jí slíbil, že to udělá.

John, Joe, Mody a Tamra šťastně zapíjeli ústřice, slávky, garnáty a jiné mořské živočichy bílým vínem, a zatímco se později podivovali nad událostmi posledních sedmdesáti dvou hodin, Corapi si pochutnával na velkém steaku. Konečně jim všem, dokonce i Corapimu, začínalo být jasné, že to, čím se zabývají a co řeší, asi není nehoda nebo anomálie. Když událost rozebírali u kávy na verandě restaurace, začali si klást otázky. Jak je možné, že největší kardiologické centrum je v Reddingu v Kalifornii? Jak je to možné z demografického hlediska? Zřejmě bylo použito i slovo podvod. Než se zvedli k odchodu, Zerga oznámil odhodlaně: „Johne, letíme zpátky do Reddingu. Chci se sejít s Halem Chiltonem.“ Hal Chilton byl generální ředitel nemocnice. Corapi byl emocionálně a fyzicky na dně a neměl chuť se tou záležitostí dále zabývat, ale Zerga z ní stejně začínal rychle dělat svou vlastní show. Corapi vyrovnal čet a rozjeli se zpátky k Zergovu domu na noc.

Druhý den ráno vzala Mody Corapiho do Shehaneovy ordinace na nukleární zátěžový test, při němž se měří průtok krve v klidu a během cvičení, a také na ultrazvukové vyšetření karotid, aby se zjistilo, zda nemá tromby v karotidách, které mimo jiné zásobují krví mozek. Všechny tyto testy, jakož i laboratorní vyšetření krve včetně určení hladiny cholesterolu, ukázaly negativní výsledky.

Zerga, jenž ve svém profesionálním životě v Las Vegas viděl korupce víc než dost, už nepotřeboval nic dalšího slyšet. Dospěl k přesvědčení, že ví, o co jde. Společnost Tenet Healthcare, jež vlastnila nemocnici, byla, jako většina korporací, řízena pragmaticky. Zajímal ji jen zisk a tato firemní idea byla přenášena i na nemocnice. Na lidi, jako byli Moon a Chilton, kteří vytvářeli velmi vysoké a stále rostoucí zisky, se pohlíželo jako na zlaté hochy.

„Ti hoši to udělali pro peníze,“ konstatoval Zerga. „Tito lidé udělali ze své profese prostitutku, aby vydělávali peníze. A prováděli to tak, že lidem řezali hrudníky.“

Corapi stále nebyl naprosto přesvědčený, ale nechtěl o tom slyšet; chtěl jen, aby už měl od všeho pokoj. Spolu s Tamrou zůstali v Las Vegas ještě další dva dny a prostě jen odpočívali doma. Ani nebrali mobilní telefony. Odpočinek udělal Corapimu dobře a po návratu do Reddingu podlehl Zergovu nátlaku, aby se pokusil sjednat si schůzku s Chiltonem.

Zerga naplánoval strategii. Dal Corapimu pokyn, aby zavolal do nemocnice a domluvil schůzku, ale aby jim neprozradil, že Zerga přijede do Reddingu a schůzky se zúčastní také.

Tamra zavolala Chiltonovi, jehož sekretářka jí oznámila, že Chilton s Corapim nebude mluvit a že cokoliv se stalo, je věc mezi Corapim a lékaři. Řekl, že nemocnice jim pouze poskytuje místo k operacím a nenese žádnou odpovědnost za jejich diagnózy. Corapi to sdělil Zergovi a ten se zeptal Mody: „Kdyby se něco podobného stalo v nemocnici Sunrise, zajímala by se o to nemocnice?“

„Rozhodně!“ odpověděla.

Zerga tedy doporučil Corapimu, aby znovu zavolal Redding Medical Center a nechal jim vzkaz: On, Corapi, bude ve vestibulu nemocnice druhý den ve dvě hodiny odpoledne a doufá, že se mu dostane laskavosti v podobě schůzky. Nato Zerga odletěl do Reddingu.

Mezitím začal Corapi pátrat na internetu a hledat informace o Redding Medical Center a Tenetu. Jeden odkaz vedl k druhému a on brzy nahlížel do statistiky pojišťovny Medicare, četl o míře úmrtnosti a podobně. Když procházel údaje o RMC, vybavil si velký billboard s Moonovou podobiznou na letišti v Reddingu, propagující kardiologický program nemocnice. Když dokončil průzkum internetových stránek, došel Corapi k přesvědčení, že „logicky, statisticky a demograficky je nemožné, aby Redding Medical Center mohla provádět tak vysoký počet kardiologických zákroků“.

Porovnal procento úmrtnosti v RMC s údaji v několika desítkách jiných nemocnic. V RMC byla míra nižší než v ostatních nemocnicích, z čehož usoudil, že za pravděpodobným vysvětlením může stát fakt, že operují zdravé lidi. A údaj, že RMC je nejziskovější ze všech sto patnácti nemocnic patřících pod Tenet, u něj vzbudil ještě větší podezření. Corapi a Zerga už dospěli k závěru, že případ Corapiho nebude odchylka, poněvadž naprosto zapadal do šablony. Jelikož se nejednalo o výjimečný případ, byli přesvědčeni, že musí být součástí modelu nezákonného jednání. Výsledky Corapiho pátrání na internetu tuto tezi potvrzovaly.

Další den, sedmadvacátého června, přišli Corapi a Zerga do nemocnice a ve vstupní hale se setkali s Tamarou Caudleovou. Zerga popsal, že na něj pohlédla a zatvářila se, jako by měla opožděnou reakci, ale neřekla nic. Odvedla je do malé místnosti, kde už čekal Chilton. Kromě něj tam přišel také ředitel útvaru pro informace, jenž si psal poznámky. Chilton seděl v čele stolu, Caudleová a Zerga naproti sobě na druhém konci a Corapi seděl vpravo od Zergy.

Chilton zahájil schůzku otázkou: „Proč jsme tady?“

Zerga mu odpověděl, že jsou tam kvůli vážnému znepokojení, jež vyvolala Moonova diagnóza u Corapiho.

Chilton mluvil o Corapim jako o panu Corapim, zjevně netušil, že je římskokatolický kněz. Zerga předal Chiltonovi nějaké materiály o Corapim, které stáhl z internetu. Když se na ne Chilton podíval, vypadal, jako by ho to poněkud vyvedlo z konceptu. Zerga si povšiml, že se Chilton potí.

Caudleová velmi sebevědomě oznámila Corapimu: „Mluvila jsem se dvěma dalšími kardiology. Shodují se s názory doktora Moona, že zemřete. Musíte tu operaci okamžitě podstoupit.“

Caudleová držela v ruce černobílý snímek. Zerga se jí zeptal, jestli je kardioložka. Když odpověděla záporně, ptal se dál: „A co tedy jste?“

„Jsem sestra,“ odvětila.

Požádal ji, aby mu ukázala, kde se tepny rozpadají.

Zvedla černobílý snímek a učinila před ním kruhový pohyb rukou. „Přímo tady,“ odpověděla.

Potom položila snímek na stůl a dodala: „Samozřejmě se mohou zahojit.“

Zerga, jehož toto představení přivádělo k úžasu, se jí zeptal:

„Děláte v Redding Medical Center operace bypassů preventivně?“

V té chvíli už se Chilton tvářil velmi znepokojeně.

Caudleová však vytrvávala v úsilí přesvědčit Corapiho, že se má podrobit operaci co nejdříve. Využívala přitom stejnou taktiku, jakou už použila na Tamru.

„Kdybyste byl můj otec, nutila bych vás, ať na ni jdete ještě dnes odpoledne. Udělejme to dnes odpoledne,“ řekla.

Když se Corapi zajímal, jestli hodnotil angiogram a IVUS někdo jiný než Moon, odpověděla Caudleová: „Ano, dva další kardiologové.“

Corapi a Zerga ji požádali o jména oněch kardiologů, ale ona jim je odmítla dát. Corapi se tedy zeptal, zda své závěry zaznamenali písemně, ale na svou otázku nedostal odpověď.

Chilton navrhl, aby zavolali Moona, ať jim všechno vysvětlí, avšak Zerga namítl: „Proč bychom se měli chtít bavit s Moonem? Proč by nás mělo zajímat, co k tomu teď řekne? Bude jen obhajovat to, co už jsme slyšeli.“

Tehdy už si byl Zerga naprosto jistý, že mají co do činění s možným trestným činem podvodu, přinejmenším ze strany Moona a Realyvasqueze. Corapi však měl pořád strach a váhal. Caudleová mu znovu zopakovala, že zemře.

Chilton a Caudleová se snažili na Zergu a Corapiho udělat dojem a přesvědčovali je, že v léčbě srdečních onemocnění je RMC mnohem pokrokovější a zkušenější než jiné nemocnice. Neopomněli zdůraznit, že Moon je vysoce zkušený kardiolog, jenž provedl už více než třicet pět tisíc katetrizací, ačkoliv je mu teprve padesát pět let.

„Myslíte si, že John a já jsme pitomci?“ obrátil se Zerga na Chiltona.

„To ne,“ odpověděl Chilton.

„Tak proč s námi jako s pitomci jednáte?“ naléhal dál Zerga. „My nejsme pitomí. Proč jste mu účtovali stressový test?“ ptal se Chiltona.

V tomto okamžiku, jak Zerga později vypověděl, se Chilton třásl.

„Nač jste mu vůbec dělali angiogram? Copak každý, kdo přijde do této nemocnice, jde na angiogram? Udělali jste mu stressový test a rovnou ho poslali na angiogram, aniž jste provedli thaliový zátěžový test.“

Připomněl Chiltonovi, že thaliový test stojí tři a půl tisíce dolarů zatímco angiogram stojí třicet tisíc. Zerga dodal, že Chilton ani na jednu z těchto otázek neodpověděl.

Navzdory vlastní zkušenosti a vlastnímu zkoumání, a dokonce navzdory nepřesvědčivému výstupu Chiltona a Caudleové

odcházel

Corapi

tohoto

pětačtyřicetiminutového mítinku otřesený a stále si nebyl jistý, jestli operaci nepotřebuje. Na jedné straně viděl statistiky, chápal demografii a logiku situace, a proto bylo z racionálního hlediska snadné uvěřit, že se děje něco velmi nekalého. Na druhou stranu však pokládal za nesmírně obtížné uvěřit tomu, že doktoři rozřezávají hrudníky lidem, kteří žádnou nemocí netrpí. Kdesi hluboko v Corapiho mysli se také skrývala vzpomínka, že jeho otec se dvakrát podrobil operaci bypassu a také operaci srdeční chlopně. A nebylo to tak dávno, kdy po rutinní lékařské prohlídce bylo u Zergy zjištěno pětadevadesátiprocentní zúžení životně důležité přední sestupné větve levé koronární tepny, ačkoliv nepociťoval žádné potíže.

Když po mítinku Zerga viděl, že se Corapi stále nezbavil strachu a nejistoty, řekl mu, že se musejí vrátit zpátky do Las Vegas, kde si nechají provést ještě jeden posudek. Zpočátku se Corapi bránil.

„Už toho moc víc nesnesu,“ říkal. Zerga mu však tvrdil, že nemá jinou možnost. Rozhodl se tedy, že zavolá Mody a požádá ji, aby mu domluvila schůzku s jiným kardiologem.

Ten večer zašli Corapi, Zerga a Tamra společně do restaurace nazvané Velrybí ocas na jezeře Shasta v naději, že si dopřejí odpočinkovou večeři pryč z Reddingu. Jakmile se usadili, zvedl Corapi oči a uviděl Moona s manželkou, jak jsou ponořeni do konverzace u vedlejšího stolu. Moon téměř jistě musel Corapiho vidět, ale pokud ho poznal, nedal to najevo.

Corapi se vrátil do Las Vegas spolu se Zergou třicátého června. Druhý den zašli do ordinace kardiologa jménem Allen Rhodes, s nímž Mody domluvila schůzku v nemocnici Sunrise. Rhodes se podíval na angiogram a IVUS, ačkoliv Corapimu řekl, že si myslí, že není nutné se dívat na IVUS, jelikož se primárně nejedná o diagnostický test. Po chvíli ubezpečil Corapiho, že je naprosto v pořádku. Dodal také, že malá skvrna na tepně, jíž si všimla i Donahoeová, byla pravděpodobně způsobená krytem katétru, jenž narazil do cévní stěny.

„Kdybych si myslel, že s vámi něco není v pořádku, podnikli bychom další kroky,“ oznámil.

Zerga se Rhodese zeptal, co si myslí o pětapadesátiletém kardiologovi, jenž provedl více než třicet pět tisíc katetrizací.

„Mně je padesát pět let, mám velmi nabitý program a mnoho pacientů a provedl jsem teprve asi sedm nebo osm tisíc katetrizací,“ odpověděl mu na to Rhodes.

Zerga se dále ptal na jeho názor ohledně diagnózy spontánní arteriální disekce. Rhodes vysvětlil, že on viděl takový případ jednou v životě. Takové disekce jsou nesmírně vzácné a objevují se u mladých žen. Také jsou téměř vždycky fatální a okolo sedmdesáti procent z nich se určí až posmrtně. Zerga dále pokračoval v dotazování.

Zeptal se lékaře, co by dělal, kdyby takový případ viděl, a Rhodes odpověděl: „Musíte okamžitě volat záchranku,“ a dodal, že by pacient zřejmě nepřežil.

„To je všechno, Johne,“ řekl Zerga a Rhodes dodal: „Toto je problém pro ministerstvo spravedlnosti,“ čímž jako by chtěl naznačit, že si myslí, že se Moon dopustil trestného činu podvodu, a nikoliv jen zneužití lékařské péče. Zerga chtěl vědět, zdaje možné stanovit v takové míře tak chybnou diagnózu, a Rhodes vysvětlil: „Ne. Toto není případ dvou lékařů, kteří poznají běžnou chorobu a liší se v názoru na její léčbu. Toto je černá a bílá.“

Příští den Rhodes Corapiho vyšetřil a posoudil zprávy Shehaneových diagnostických testů. Potom ukázal angiogram svému kolegovi Johnu Bedottovi, jenž se shodl s Rhodesovým názorem, že žádná invazivní léčba není zapotřebí. Konečně Corapiho přesvědčili. Společně se Zergou se vrátili do Zergovy kanceláře a zavolali Halu Chiltonovi. Oba byli na lince. Na opačném konci byli Chilton a Tamara Caudleová. Zerga je informoval, že nyní mají další dva atestované kardiology, kteří definitivně potvrdili, že „pro Moonovu diagnózu a doporučení není žádné opodstatnění.“

„No dobře, a co s tím chcete dělat?“ zajímal se Chilton, jako by naznačoval, že mají přijet zpátky do Reddingu a sejít se s kardiologem.

„Navštívili jsme už dost velkou řadu kardiologů a už toho máme dost. Nemyslíte si, že byste se tím měli zabývat?

Nemyslíte si, že byste to měli vyšetřovat?“ zeptal se Corapi.

„Ne, my máme v doktora Moona absolutní důvěru,“

oponoval Chilton. „My si za naším názorem stojíme. Jestli si chcete hledat advokáta, poslužte si.“

Chilton měl dost pádný důvod cítit se silný v kramflecích. Moon vykazoval více než dvacet let obdivuhodné výsledky. Občas vyvstaly drobné problémy, obvykle související s jeho osobností, ale žádná závažná zpochybnění týkající se jeho věhlasu mezi reddingskými kardiology. Jediná vážnější výjimka, případ Charlese Keimetlia Browna, jehož postihla mozková příhoda, skončila na chvíli tím, že se pod Moonem zakymácela židle, ale později, po třech týdnech, definitivně upadla v zapomnění, když ji zdravotnický výbor a vedení nemocnice U Milosrdných úspěšně zametli pod koberec. A poněvadž Moon byl šaman RMC, vytvářející mnohem větší zisky než kterýkoliv z jeho kolegů jednak přes svou vlastní praxi a jednak tím, že posílal pacienty k Realyvasquezovi a dalším kardiochirurgům, kardiologové věděli, že Tenet mu bude kompletně krýt záda, jestliže Corapi podá žalobu za zneužití lékařské péče. Zároveň
Chiltonovi během schůzky nemohlo ujít, že Zerga je neústupný a chytrý, Corapi mluvil celkově málo, pokud vůbec –, ale vůbec není jasné, zda Chilton pochopil, do jakého problému se řítí, když se rozhodl, že prostě tu záležitost v klidu nevyřeší. Nevěděl, že jak Corapi, tak Zerga jsou účetní, že oba pracovali jako vyšetřovatelé ve výboru pro hazardní hry státu Nevada, že Corapi viděl ze stinné stránky života víc, než většina lidí uvidí za tři životy, a že Zergovi daly sudičky do kolébky dvojitou porci houževnatosti a bystrosti.

I když teď už Corapi nepochyboval, že se stal obětí zbytečného invaznivního zákroku, netoužil po tom, aby se dostal do situace, která přitáhne pozornost médií. Mimo to už se účastnil soudního řízení s Kurtem a Sandrou Schirmerovými a nechtěl se stát účastníkem dalšího soudního sporu. Tamra mu ale říkala: „Musíš to udělat, víš příliš mnoho; nemůžeš od něčeho takového prostě utéct.

Nejsi jediný, s kým se tohle děje.“

„Příliš moc jsi mě poslouchala,“ odpověděl jí.

Nakonec však dospěl k závěru, že morální imperativ musí dotáhnout do konce, protože lidé pravděpodobně umírají a jsou fyzicky i citově traumatizovaní. Dále o tom diskutoval se Zergou a oba se společně rozhodli, že si budou muset najmout advokáty. Také zjistili, že FBI vyšetřuje podvod společnosti Medicare, a pokud případ Corapiho není ojedinělý, tak v něm podvod Medicare bude určitě figurovat.

Rozhodli se kontaktovat kalifornskou státní lékařskou komoru, oddělení podvodů Corapiho pojišťovny Blue Shield a, co je ze všeho nejdůležitější, FBI.

7

Vyšetřování

Koncem prvního červencového týdne zvedl Joe Zerga telefon a zavolal na informace. Ke svému překvapení se od operátorky dozvěděl, že FBI má v Reddingu kancelář.

Vytočil číslo a zastihl Mika Skeena, robustního, v tradičním pojetí hezkého a půvabně tiše hovořícího dvaačtyřicátníka, jenž zastával pozici vedoucího agenta pobočky. Než se Skeen, syn profesionálního vojáka, takzvaný vojenský spratek, dal do služeb FBT, následoval svého otce ve vojenské službě, létal s vrtulníky a krátce sloužil jako člen dálniční policejní hlídky ve státě Washington. O umístění v Reddingu zažádal v rámci pravidel služebního postupu v roce 1999, a kdyby nepožádal o přeložení, protože ho úřad potřeboval jinde, byl by tam zůstal po zbytek své profesní kariéry. Skeenovi i jeho manželce Roxanne se v Reddingu líbilo a odchod jinam neplánovali.

Zerga se představil jako soudní účetní znalec s vyšetřovací praxí a zkráceně Skeenovi vylíčil, co se Corapimu přihodilo. Skeen pozorně naslouchal a Zergu, jenž se ho snažil přesvědčit, že Corapi se stal obětí trestného činu podvodu, nepřerušoval. Nicméně přes Zergovo naléhání se Skeenovi zdálo, že se jedná o typický případ zneužití lékařské péče, nikoliv o model kriminálního chování, jenž by vyžadoval zapojení FBI. Mimo to byl v úřadu sám, jeho kolega byl přeložen na školicí centrum FBI a zatím za něj neposlali náhradu, a měl před sebou větší množství naléhavých záležitostí. Skeen tedy svým rozvážným způsobem, kdy přesně formuloval každé slovo, zdvořile, avšak vůbec ne přezíravě, Zergovi vysvětlil, že se blíží první výročí jedenáctého září a jeho prioritou je terorismus. I když okolí Reddingu nepředstavovalo zjevný cíl pro ty, kteří nejsou s oblastí obeznámeni, Skeenovy ob
avy nebyly zbytečné. Velké přehrady a blízké elektrárny jako Shasta, Keswick, Lewistown, Trinity a Whiskeytown zásobovaly vodou a elektřinou významnou část Kalifornie.

Na druhou stranu, během téměř tří let, které od jeho příchodu do Reddingu uplynuly, už Skeen vyslechl o nemocnici v různých obměnách nejeden vtip, kolující v místě po desetiletí.

Typická varianta vypadala následovně: „Vyhněte se automobilové nehodě před RMC, nebo skončíte se zipem v hrudníku.“ Každý věděl, že se tím míní operace bypassu.

Také slyšel jinou anekdotu, známou v právnických a lékařských kruzích ve městě: „Jestli se v Reddingu najde nějaká žena, která má ještě dělohu, pak je to turistka.“

Skeen ze zkušenosti věděl, že v jeho oboru by se podobné žertíky, třebaže nic nedokazují, neměly brát na lehkou váhu. V dané chvíli však neshledával žádný důvod pro zahájení vyšetřování a to také řekl Zergovi.

Skeen rovněž věděl, že kdyby byl Moon zažalován pro podvod, obhajoba by přišla se znaleckým posudkem a namítla by, že v případě Moonem stanovené diagnózy u Corapiho se jedná jen o zneužití lékařské péče, ale rozhodně ne o podvod, že jde pouze o ojedinělý případ a neexistuje skutečný důkaz. To řekl Zergovi také, nicméně dodal, že je ochotný se podívat na lékařské záznamy a pohovořit si s Corapim osobně.

Lasvegaský účetní, jenž se mohl pochlubit tím, že mezi své klienty započítává i pět pokerových hráčů s nejvyššími sázkami na světě, na to Skeenovi odpověděl se záměrnou břitkostí v hlase: „Ano, dobrá, ale chci, abyste věděl tohle: budu kontaktovat také lékařskou komoru státu Kalifornie.“

Neblufoval. Oznámení na výbor odeslal devátého července, ve stejný den, kdy zaslal Corapiho lékařské záznamy Skeenovi.

Když Skeen zavěsil a nechal si rozhovor projít hlavou, připadal mu ten případ velmi zajímavý. Zerga působil dojmem velmi vzdělaného a inteligentního člověka. Hned po telefonátu se agent pustil do vyhledávání informací o Moonovi na internetu. Nalezl tři články v řadě za sebou, které vyšly v místním deníku Record Searchlight. Vesměs vyznívaly lichotivě, avšak něco v Moonově osobnosti a v jeho pohrdání vládním dozorem upoutalo Skeenovu pozornost. Články společně s informacemi, jež mu poskytl Zerga, přesvědčily Skeena, že ta obvinění si zaslouží bližší prozkoumání. Usoudil, že bude rozumné si promluvit s reportérkou Malině Hazleovou, jež články o Moonovi napsala.

Hazleová byla talentovaná novinářka, jež přišla do kraje kolem Reddingu se svým manželem s úmyslem usadit se tam na penzi, ale nemohla se od zpravodajské práce odpoutat. Povyprávěla Skeenovi všechno, co se dalo, a seznámila ho s případným zdrojem. Po rozhovoru s Hazleovou a po zvážení informací, které se od ní dozvěděl, se rozhodl, že výchozí příběh Corapiho stačí k tomu, aby zahájil vyšetřování a úředně otevřel případ.

Skeen, jenž na sebe v Reddingu příliš neupozorňoval, telefonoval řadě známých, aby získal vodítka pro řešení případu. Mimo jiné oslovil také zprostředkovatelku pojišťovny Marge Beckovou, již celá léta znepokojovalo podezření, že se v RMC provádějí zbytečné operace. Když jí řekl, že potřebuje pomoc s výkladem informací a záznamů, které nashromáždil, usoudila, že mu může věřit a že to s vyšetřováním myslí vážně. Informovala ho, že v Reddingu je běžně známo, že se v RMC provádí příliš velké množství srdečních zákroků, a poskytla mu kopie statistických údajů, které za celá léta nashromáždila.

Becková slíbila Skeenovi, že zavolá několika lékařům, o nichž si myslí, že budou ochotni mu pomoct. Jeden z nich vedl tažení za to, aby se s bezdůvodnými zákroky skoncovalo, už několik let. Jména neprozradila, poněvadž Redding je malé město a ona věřila, že Moon, Realy Vasquez, RMC a Tenet jsou dostatečně mocní, aby kterémukoli lékaři znepříjemnili život.

První lékař, jemuž zavolala, nechtěl se Skeenem mluvit.

Druhý byl onen bojovník na křižácké výpravě, poněkud výstřední, nabručený a občas neupravený praktický lékař jménem Patrick Campbell, jenž svou lékařskou praxi zahájil, když byl o deset let starší než většina jeho kolegů, a do Reddingu přišel v roce 1993. Několik let shromažďoval důkazy, o nichž věřil, že usvědčí Moona a Realyvasqueze z výkonu zbytečných procedur včetně operací bypassu a srdeční chlopně. I když zpočátku váhal, poněvadž jeho předchozí pokusy nechat Moona a Realyvasqueze vyšetřovat byly zmařeny, nechal si Campbell celou věc projít hlavou a nakonec souhlasil, že Skeenovi poví svůj příběh a odpoví na jakékoliv dotazy, které by vyšetřovatel FBI mohl mít.

Campbell si všiml už brzy po svém příchodu, že na nemocnici takové velikosti jako Redding Medical Center, která se nachází v podprůměrně zalidněné oblasti, se tam ročně provádí neobvykle velký počet srdečních zákroků.

Avšak tato čísla nebylo zdaleka jedinou příčinou, jež ho přiměla k zamyšlení, že Moon a Realyvasquez mohou systematicky porušovat směrnice Americké kardiologické společnosti. Trvalo další dva roky, než začal věřit, většinou na základě zkušeností svých pacientů, které Moon a Realyvasquez léčili, že mnoho jejich klinických posudků se natolik vymyká běžnému standardu, že poctiví lékaři by v žádném případě nemohli pochybovat o jejich nepravosti.

Avšak když Campbell na to téma opatrně zavedl s kolegy řeč, brzy se ukázalo, že někteří z reddingských lékařů nejsou ochotní připustit, že Moon a Realyvasquez jednají v rozporu se standardy kvality poskytované péče. Jiní buď neměli zájem, nebo se báli na své kolegy donášet.

Campbell si uvědomoval, jakým se vystavuje rizikům, když se postaví Moonovi a Realyvasquezovi. To nebyli jen ledajací doktoři. Představovali sílu stojící za mimořádně úspěšným projektem RMC nazvaným California Heart Institute, největším ziskovým střediskem Tenetu a nejvýznamnějším zdrojem občanské pýchy Reddingu.

Nebyli to jen dva nejmocnější mužové v Redding Medical Center, byli to zároveň dva z nejmocnějších a vysoce uznávaných mužů ve městě, mužů, jichž bylo třeba se bát a zároveň si jich vážit. Nicméně, v období pěti let se Campbell občas pokusil varovat vedení nemocnice, v jednom případě i místní a státní úředníky, že Moon a Realyvasquez provádějí riskantní, invazivní zákroky na lidech, kteří to nepotřebují.

Campbell udělal víc než dost, avšak jeho pokusy nebyly dost důrazné, aby podnítily vyšetřování. Navíc by mu asi politicky protřelejší doktoři v té době řekli, že když půjde za řídícími pracovníky nemocnice, jeho vyhlídky prokázat výsledky jsou asi stejně velké jako šance, že v tenise porazí fenomenálního Rogera Federera.

Přes Campbella a Boba Picka, kardiologa, jenž pracoval na opačném konci města v nemocnici U Milosrdných, našel Skeen brzy další osobu s velmi dobrými znalostmi o srdečním programu RMC. Doufal, že tento člověk by mohl přinést důkazy o vině, že právě to by mohl být jeho informátor. Bohužel však tato osoba se velmi obávala rozhovoru s FBI i toho, že veřejnost zjistí její totožnost, takže Skeen postupoval pomalu a opatrně. Nakonec se bude o tomto cenném zdroji zmiňovat jako o záruce číslo jedna, CW1. Mezitím Skeen hovořil s několika dalšími lékaři ve městě. Začal shromažďovat důkazy. Corapi netrpěl téměř žádnou nemocí, a přesto mu sdělili, že zemře. Zdálo se, že Campbell bude moct potvrdit, že existují ještě další oběti. A jiní lékaři pojali podobná podezření na základě setkání s pacienty, které vyšetřovali. Za necelý týden měl Skeen jistotu, že jsou splněny veškeré předpoklady pro podání žalo
by. Z popisované situace se dalo usuzovat na porušení federálních zákonů; důkazní materiál řádně dokládal obvinění a vymezil případ, v němž úřad státního návladního zahájí trestní stíhání. Skeenův nadřízený Mike Mason, zvláštní agent v Sacramentu, souhlasil, a když mu byla doručena Skeenova žádost, podepsal ji.

Skeen zavolal Zergovi, aby mu oznámil, že vyšetřování se rozběhlo a že se chce brzy sejít s Corapim. Mezitím už mu Zerga poslal Corapiho zdravotní dokumentaci. Skeen Zergovi rovněž vysvětlil, že pokud by Zerga podnikl další kroky, například kdyby podal oznámení o tom, co se stalo, dalším institucím včetně lékařské komory nebo by podal stížnost k soudu, mohlo by to Tenet a RMC upozornit, co se děje, a oni by mohli zničit záznamy nebo jinak zmařit vyšetřování. Skeen si dal pozor, aby toto upozornění formuloval jako návrh, nikoliv jako návod nebo příkaz.

Věděl, že jako úředník federální instituce vymáhající právo by neměl doporučovat postup, který by jakkoliv mohl poškodit zájmy občana. Nicméně, podle očekávání Zerga jeho naléhání vycítil. Souhlasil se Skeenovým návrhem až na dvě výjimky. Řekl mu, že Corapi už kontaktoval svou pojišťovací společnost Blue Shield a státní lékařskou komoru. Zároveň uvedl, že na základě rozhovoru se zaměstnankyní komory získal dojem, že nemají o Corapiho případ zájem. Tento pocit ještě posílil dopis z komory ze sedmnáctého července 2002 jednak kvůli svému mlhavému, nic neříkajícímu obsahu, jednak proto, že nebyl podepsaný.

Zerga potom neměl z komory žádné zprávy až do konce října, kdy dostal dopis informující ho, že Corapiho stížnost byla zaslána k přezkoumání a vyhodnocení. Mezi dvanáctým červencem a čtrnáctým srpnem obdržel Corapi čtyři stručné dopisy z pojišťovny Blue Shield, podepsané třemi různými zaměstnanci, slibujícími, že se budou jeho záležitostí zabývat. Žádný z nich to neudělal.

Třicátý červenec roku 2002, jako každý červencový den v Reddingu, kam až paměť sahá, začal slunečným a velmi teplým ránem. Mike Skeen dorazil do své malé kanceláře v ulici Mistletoe Lane před osmou hodinou. Hnědé vlasy měl hladce sčesané dozadu a vzdor horku měl uvázanou kravatu.

Oblekové košile se mu poněkud lepila na tělo. Popíjel kávu a připravoval se na pohovory s Patem Campbellem a Johnem Corapim, které na sebe měly navazovat. Skeen s oběma muži mluvil po telefonu a na setkání s nimi se těšil.

Campbell se dostavil jako první, v devět hodin.

Ačkoliv v té době provozoval lékařskou praxi v Reddingu už skoro deset let, byl Campbell, stejně jako John Corapi, outsider. Nebyl místní občan Reddingu. Se svými liberálními politickými názory a kulturními zájmy, dalo by se i říci se slabostí pro šedesátá léta, nepatřil ke kandidátům na funkci do městských institucí. Nebyl členem Rotary klubu ani nevstoupil do klubu Riverview Country Club. Campbell vyrostl v Portlandu ve státě Oregon v padesátých a šedesátých letech v dělnické rodině, jež by se dala zařadit k nižší střední třídě. Otec často měnil zaměstnání, pracoval v továrnách, později jako prodejce aut.

Podle Pata nebyl otec příliš dobrý obchodník; byl zřejmě příliš hodný a nedařilo se mu uzavírat obchody. Na počátku sedmdesátých let, kdy docházelo k mnoha únosům letadel, zakončil kariéru tím, že dostal práci jako ředitel celní správy Spojených států. K této práci měl zřejmě nadání a už u ní zůstal.

Pokud jde o Campbella, jeho zájmy se vyvíjely jinak, a zdálo by se, že nepředvídatelně. Ačkoliv u nich doma nikdo nehrál na hudební nástroj ani neposlouchal klasickou hudbu, on jako desetiletý někde slyšel smyčcový kvartet, do toho zvuku se zamiloval a brzy nato zjistil, že má hudební nadání.

V době rozvodu svých rodičů navštěvoval druhý ročník střední školy. Začal se potýkat s problémy a jeho prospěch ve škole tím utrpěl. Neměl představu, co by chtěl dělat kromě toho, že se chce dál věnovat hudbě. O dva roky později dostal stipendium na prestižní hudební škole v Portlandu a po roce mu bylo nabídnuto částečné stipendium na hudební konzervatoři v Nové Anglii. Nabídku přijal, ale nakonec se zalekl a nenastoupil. Na kariéru klasického hudebníka postupně změnil názor; kromě jiného jej odrazoval poměrně nízký plat hudebníků v orchestru. Když vyrůstal, setkával se s problémy s penězi a byl přesvědčený, že jedním z důvodů, proč se jeho rodiče rozvedli, byla finanční nejistota.

Campbell nakonec zakotvil na University of California v Santa Cruz, kde si zvolil jako hlavní obor biologii.

Bakalářský titul získal v roce 1981. Nějaký čas strávil ve státní instituci zabývající se energií a využíváním přírodních zdrojů, kde se začalo rodit jeho politické uvědomění. To ho však nepřipravilo na to, co mělo přijít.

V této době začal uvažovat, že lékařství by mohlo být finančně spolehlivé a morálně přijatelné zaměstnání. Nijak ale nespěchal. Vrátil se do Santa Cruz a několik let studoval převážně chemii.

V devětadvaceti si nakonec podal přihlášku a byl přijat na lékařskou fakultu University of California ve městě Irvine. Studium ukončil v roce 1988 a o tři roky později dovršil rezidentům v interním lékařství v Davisu.

Po dvouleté praxi v Sacramentu získala nemocnice RMC Campbella v náboru na místo k praktickému lékaři jménem Dinesh Mantri. Společnost Tenet Healthcare motivovala lékaře, aby pracovali poblíž a odkazovali pacienty do jejích nemocnic, jak to dělala jiná zisková sdružení nemocnic, jen k tomu možná přistupovala agresivněji. Campbell nabídku přijal společně se zárukou ročního platu sto dvacet pět tisíc dolarů během prvních dvou let.

Po jednání a podpisu smlouvy s ředitelem Donem Griffinem se Campbell spolu s manželkou a dvěma malými dětmi přestěhoval do Reddingu. Zanedlouho po jeho nástupu však přišla smlouva z ústředí zpět. Byla značně přepracovaná a on ji odmítl podepsat. Na Griffina se obrátit nemohl, neboť ten mezitím odešel. Jednoho dne, kdy Campbell o svém problému týkajícím se smlouvy diskutoval s Lynn Seaburgovou, jež měla na starosti vztahy lékařů s nemocnicí, objevil se Moon, a jak si Campbell vzpomíná, řekl Seaburgové něco ve smyslu „Prostě to udělejte“ a odešel. To, co měla udělat a udělala, byla skutečnost, že Campbell nastoupil do práce bez smlouvy. Během necelého roku vydělával tolik peněz, že na tom ani moc nezáleželo.

Od samého začátku se setkával s pacienty, kteří podstoupili operace bypassu, a stále měli neobvykle vysokou hladinu cholesterolu. Udivovalo ho, proč se po operaci nedělá nic pro to, aby se jejich hladina tuků a jiných rizikových faktorů udržovala pod kontrolou. Ke konci prvního roku svého působení v Reddingu, někdy v zimě roku 1993, se zúčastnil třídenního semináře o léčbě chorob vztahujících se k lipidům. Seminář a to, co viděl ve své praxi, v něm dohromady probudilo zájem o preventivní kardiologii obecně a o snižování vysoké hladiny lipidů.

Když se nad tím důkladněji zamyslel, získal dojem, že by stálo za to zřídit v nemocnici kliniku preventivní kardiologie a diabetologie. Campbell zašel za přednostou kardiologické kliniky v RMC Moonem a osvětlil mu svůj záměr.

Přednosta však neprojevil zájem. Campbell si nebyl úplně jistý, ale přemítal, že nedostatek zájmu mohl souviset s tím, že taková klinika by v nejlepším případě hospodařila s nulovým ziskem. Peníze pro Moona nikdy nebyly nepodstatné.

Moon Campbella brzy po jeho příchodu vyhledal a řekl mu, že by se měl zamyslet, jestli se nechce stát kardiologem kvůli penězům, které vydělávají. Vychloubal se, že v uplynulém roce jeho praxe vynesla více než čtyři miliony dolarů hrubého. Campbell později hovořil o nápadu zřídit kliniku ještě se Seaburgovou a správcem nemocnice Wallym Quirkem, ale vzhledem k nezájmu z Moonovy strany ho nepřekvapilo, že nápad vyšuměl do ztracena. Mezi lékaři a ostatními zaměstnanci RMC se obecně věřilo, že Moon je mocnější než kterýkoliv správce a že těsně před tím, než přišel Campbell do nemocnice, zosnoval odchod oblíbeného ředitele Jerryho Kneppa. Podle jednoho reddingského lékaře šířil Moon na Kneppovu adresu urážlivé pomluvy.

Přibližně ve stejnou dobu odeslal Campbell k Moonovi pacientku pojišťovny Medicare jménem Mary Rosburgová, jelikož zátěžový test na běhacím pásu, který u ní provedl, vyšel jako lehce pozitivní. Moon provedl angiogram a sdělil jí, že potřebuje jednoduchý bypass levé sestupné koronární tepny a náhradu mitrální chlopně. Kardiochirurg z Realvvasquezova operačního týmu Walter Schell zavolal Campbellovi a informoval ho, že podle jeho názoru není operace nutná, a doporučil řešit problém konzervativně.

Campbell jej požádal, aby věc prodiskutoval s Moonem.

Následně se Campbell dozvěděl, že druhý den ráno provedl Schell operaci bypassu a chlopně.

Asi po dvou měsících se paní Rosburgová radila s Campbellem, jestli pro ni bude bezpečné jet na dovolenou k moři. Lékař jí plán schválil, ale upozornil ji, že jen za předpokladu, že si nezapomene vzít lék proti srážení krve coumadin, jehož užití je nesmírně důležité zejména po operaci srdeční chlopně.

Žena odjela a během dovolené na ostrově Trinidad se v její umělé chlopni utvořila krevní sraženina, zřejmě v důsledku užití příliš nízké dávky coumadinu. Byla rychle převezena zpět do RMC, kde Moon provedl urgentní katetrizaci v Campbellově přítomnosti. Campbell viděl na monitoru, že chlopeň je trombem ucpaná a skoro se nehýbá.

Poté Moon odjel na dovolenou a nechal případ na starosti svému kolegovi Walteru Fletscherovi. Následující den operoval doktor Schell paní Rosburgovou podruhé.

Vadnou chlopeň jí nahradil prasečí chlopní a vše se zdálo být v pořádku. Za týden ji však postihlo selhání ledvin a zemřela.

Na základě Schellova komentáře dospěl Campbell k závěru, že paní Rosburgová především vůbec neměla být operována. Nemohl dokázat, že její smrt nastala jako přímý důsledek zbytečného chirurgického zákroku, ale byl přesvědčený, že tomu tak bylo. Tehdy poprvé pojal vážné podezření, že za Moonovou vysoce propagovanou institucí California Heart Institute se může skrývat něco nekalého.

Asi za rok poté se na Campbella obrátil Bob Piek, s nímž už dříve Campbell probíral svůj nápad se založením kliniky preventivní kardiologie a diabetologie, a zeptal se ho, jestli by nechtěl pracovat v nemocnici U Milosrdných, konkurenčním ústavu RMC na opačném konci města, jejímž vlastníkem byla nezisková organizace Catholic Healthcare West. Campbell se nejprve naivně domníval, že by obě nemocnice mohly zřídit kliniku jako společný podnik, ale brzy zjistil, že na lékaře RMC, jenž by vedl kliniku U

Milosrdných, bude vedení nemocnice RMC a spousta, ne-li většina, lékařů pohlížet jako na zrádce.

Mezi oběma ústavy panovala rivalita odjakživa, ale zároveň existovala jakási nepsaná dohoda, že RMC se bude specializovat na léčbu srdečních chorob a Milosrdní na léčbu rakoviny.

Když nemocnice U Milosrdných zřídila v roce 1992

program operací otevřeného srdce, rivalita ještě zesílila a občas byla až nechutná. Campbellovo přeběhnutí by se obzvlášť stalo trnem v oku, neboť obě nemocnice dychtily po upevnění loajality ke skupině svých chlebodárců a Campbellův tým výrazně přispíval k rozšíření pacientské základny RMC. Přesto však byl nažhavený to udělat, neboť odmítnutí jeho záměru ze strany RMC ho stále sžíralo a rozčilovalo.

Piek, vysoký, pohledný muž s postavou obránce amerického fotbalu, prošel výcvikem na kardiologii v námořnictvu a začal provádět angioplastiku v roce 1980, kdy byla tato metoda ještě v plenkách. Řekl, že podle jeho úsudku Moon a jeho kolegové začali provádět zbytečné angiogramy a srdeční operace až na počátku devadesátých let, kdy vznikl U Milosrdných kardiologický program, aby tak postupně navyšovali počty provedených výkonů.

Picka najala nemocnice do Moonova týmu, avšak on zanedlouho přišel na to, že Moon je arogantní člověk a není snadné s ním vyjít. Rovněž mu neušlo, že přibližně třetina případů angioplastik prováděných Moonem byla neúspěšná a pacienti museli být operováni. Už tehdy to bylo neobvykle vysoké číslo. Piek byl tak naivní, že Moonovi nabídl pomoc, aby se výsledky zlepšily, načež podle jeho slov Moon spustil dvouhodinový sarkastický proslov. Mimo jiné mu řekl, že se chce stát členem elitní skupiny kardiologů, kteří provedli nejméně deset tisíc katetrizací, a že chce v RMC vybudovat vysoce úspěšný kardiologický program. Obojího později dosáhl.

Brzy po této události, která vyústila v nabídku od nemocnice U Milosrdných, se Campbell zúčastnil každoročního kardiologického sympozia RMC pořádaného Moonem a Realyvasquezem ve velmi luxusním resortu Squaw Creek u jezera Tahoe. Na akci bylo zastoupeno patnáct až dvacet farmaceutických firem, jež také hradily polovinu nákladů, které činily asi dvě stě tisíc dolarů. Pro částku, která se smí utratit, existovala přísná pravidla, neboť jinak by se na akci pohlíželo jako na nepřípustné ovlivňování lékařů, a tudíž jako na protiprávní.

Na vzdělávací akce ráno, golf a rodinné aktivity odpoledne a okázalé recepce večer se dostavila asi stovka lékařů. Mezi členy lékařského sboru se často objevovaly celostátně uznávané autority z oboru kardiologie a kardiochirurgie, jako například Christiann Barnard, první lékař, jenž provedl transplantaci srdce, nebo Marcus DeWood, jenž použil metodu zvanou selektivní koronární angiografie k prokázání faktu, že většinu srdečních infarktů mají na svědomí krevní sraženiny v koronárních tepnách.

Skutečným účelem setkávání však nebylo vzdělávání, nýbrž snaha stimulovat lékaře v zemědělské oblasti, jíž nemocnice sloužila, aby posílali pacienty do RMC.

Na sympoziu kardiologů se Campbell obrátil na Wallyho Quirka, o němž předpokládal, že by mu mohl pomoct. Pověděl Quirkovi, že o něj nemocnice U

Milosrdných projevila zájem a že „RMC si má trhnout nohou, protože s tím nic nedělá“. Campbell využil i jiný kanál. Postěžoval si svému nadřízenému kolegovi Dineshi Mantrimu, jenž téměř všechny své kardiologické pacienty posílal k Moonovi, a očekával, že přes spojení Mantri-Moon se jeho nabídka od Milosrdných dostane k vedení nemocnice. Campbell preferoval založení kliniky v RMC.

Když se však během několika následujících týdnů nic nepohnulo, přijal nabídku od Milosrdných. Jak později uvedl, „rozpoutalo to peklo. Lidé z RMC mě nazývali zrádcem.“

Ačkoliv Campbellovy vztahy se správou RMC a zaměstnanci byly zjevně napjaté, dál tam vedl praxi a nepřestávaly ho udivovat Moonovy standardy pro diagnózu koronárních chorob a doporučení k chirurgickým zákrokům.

Vzhledem ke svému zaměření na zvládání hladiny tuků ho zejména zarazila Moonova váhavost ohledně předpisování léků snižujících hladinu cholesterolu, zvaných statiny.

Vzpomíná si, jak mu Moon řekl, že léky jsou příliš drahé.

Campbellovy profesní kontakty s Moonem byly omezené na rozhovory o péči o pacienty a stručné diskuze podobného druhu s výjimkou toho, že Moon asi za dva roky po jeho příchodu zařídil sloučení Mantriho a Campbellovy praxe ještě s ordinacemi dalších dvou praktických lékařů, Bruce Kittricka a Garyho Crawfroda.

Campbellovo znepokojení týkající se Moona a jeho týmu zůstávalo na mrtvém bodě až přibližně do roku 1996, kdy se Campbell setkal s pětašedesátiletou pacientkou jménem Emma Jean Montgomeryová, která si stěžovala na atypickou bolest na hrudníku. Již dříve se podrobila angiogramům a dalším koronárním diagnostickým testům a podle Campbellova vědomí u ní žádná závažná srdeční choroba nebyla zjištěna. Přesto si dělal dost velké starosti, a proto zavolal doktoru Thomasi Russovi, Moonovu společníkovi. Russ u pacientky provedl thaliový zátěžový test, kterým prošla, ale chtěl ještě provést angiogram.

Campbell to nepovažoval za bezdůvodné, poněvadž výsledky jejího thaliového testu se pohybovaly na hraničních hodnotách, takže se mohlo jednat i o zkreslený negativní obraz. Russ tedy provedl angiogram a oznámil Campbellovi, že paní Montgomeryová má prasklý plát a další dva tromby, které vyžadují okamžitou operaci trojitého bypassu. Operaci provedl Realyvasquez, u pacientky nenastaly žádné komplikace a odešla domů.

O dva měsíce později dostal Campbell kopii protokolu o katetrizačním výkonu, kde se psalo, že u pacientky se zjistil nějaký nález na třech cévách, ale ani jeden není kritický, a že bolesti na hrudi nemohou být vysvětleny katetrizačním výsledkem. Tato zpráva jednoznačně potvrzovala, že operace nebyla nutná.

Nejprve si Campbell pomyslel: „To je divné, možná zaměnil dva pacienty.“ Ale pak v něm začaly hlodat pochybnosti. Chtěl zůstat co nejvíce v utajení, požádal tedy jednoho ze svých pacientů, technika v laboratoři echokardiografie v RMC, aby pro něj snímek „vypůjčil“.

Potom požádal Pickova kolegu Roye Ditcheyho, aby s ním snímek v nemocnici U Milosrdných zhodnotil.

„Řekni mi, co vidíš,“ vyzval Campbell Ditcheyho.

„Přesně to, co se píše v diktovaném záznamu,“

odpověděl Ditchey, „trojitou cévní neobstrukční chorobu.

Potřebovala medikamentózní léčbu.“ Nikoliv operaci. Když Campbell Ditcheymu řekl, že pacientka prodělala operaci trojitého bypassu, Ditchey zkameněl.

Campbell se nyní domníval, že má v ruce skutečný důkaz. Jeho znepokojení, že Moon, Realyvasquez a jejich společníci jednají příliš agresivně, se ukazovalo jako vážné podcenění problému. Začínal být přesvědčený, že tito doktoři diagnostikují nemoc tam, kde žádná není, doporučují a provádějí zbytečné katetrizace a operace, při nichž otevírají hrudník i srdce. Začal o svých domněnkách hovořit s Ditcheym, Pickem a dalšími lékaři z Reddingu. Promluvil také s lékaři ze svého týmu, ale až na jedinou výjimku nikdo z nich nebyl ochotný Moona a Realyvasqueze kritizovat.

Dinesh Mantri neřekl nic a Bruče Kittrick prohlásil: „Podívej se, my tady máme velmi malý výskyt selhání srdce,“ čímž evidentně naznačoval, že Moon a Realyvasquez dělají profylaktické procedury, které zabraňují případným srdečním chorobám v budoucnu.

Výjimku tvořil Gary Crawford, jenž řekl: „Já si myslím, že Moon je hňup, a myslím si to už hodně dlouho.“

Považoval Moona za nehorázně agresivního a na rozdíl od většiny reddingských doktorů měl rovněž pochybnosti o kardiologově intelektuální kapacitě. Na druhé straně, Crawford občas o svém přesvědčení zapochyboval a říkal si, že Moon možná jen dělá kardiologii na hraně.

Bob Piek, jenž přišel do Reddingu v roce 1990 z nemocnice v jižní Kalifornii, se do té doby setkal nejméně s jedním případem, jejž považoval za ukázkový příklad zbytečné operace bypassu. Týkalo se to jednoho jeho pacienta, jenž se podrobil angioplastice kvůli zprůchodnění pravé věnčité tepny. Tento pacient rovněž trpěl chronickými bolestmi zad. Objevoval se na pohotovostních odděleních po celém kraji a popisoval příznaky srdeční příhody tak věrohodně, že mu často nařídili angiogram a dostal opiáty proti bolesti. Piek věřil, že se na nich stal závislý. Někdy v roce 1995 prováděl u zmíněného pacienta angiogram Pickův kolega Steven Mendelsohn v nemocnici U Milosrdných a žádnou novou srdeční chorobu nenašel. Avšak přibližně za týden se pacient objevil na pohotovosti v RMC. Moonův kolega Tom Russ u něj provedl angiogram a poslal ho k Realyvasquezovi na čtyřnásobný bypass.

O několik dnů později Piek omylem zabloudil do pacientova pokoje a uviděl ho v posteli s velkým obvazem na hrudníku.

„Copak tady děláte?“ zeptal se Piek.

„Operovali mi čtyřnásobný bypass,“ odpověděl pacient.

Pickovi se to nezdálo a zašel si vyžádat snímek. Požádal vrchní sestru z kardiologie Sheryl Hallstromovou, aby se na snímek podívala s ním.

„Vy se na to přece díváte denně, Sheryl,“ řekl jí. „Kde tady vidíte srdeční chorobu?“

„Já nevím; já tady jen pracuji,“ odbyla ho mírně Hallstromová, obdivovatelka jak Moona, tak Realyvasqueze.

Hallstromová si nepamatuje, že by byla požádána o svůj komentář k angiografickému snímku, ani že by Pickovi dala uvedenou odpověď, ale Piek později toto setkání potvrdil pod přísahou.

Toto byl první případ podobného druhu, na nějž si Piek vzpomněl, ale nebyl poslední.

V polovině devadesátých let i jiní lékaři ve městě, dokonce i ti, kteří žádný přímý důkaz provinění nebo zneužití neviděli, začali kroutit hlavou nad velkým objemem srdečních zákroků v RMC. Moon prováděl dvě stě i více katetrizací měsíčně. Jeho zastánci ho obhajovali, že zvládne tolik výkonů díky své zručnosti a rychlosti. Nabízelo se však pravděpodobnější vysvětlení: místo toho, aby věnoval čas nezbytné a předepsané anamnéze a vyšetření pacienta, nechával za sebe tyto úkony dělat sestry. Co bylo ještě horší, pořizoval příliš málo snímků, takže jeho katetrizace byly často značně uspěchané a ledabylé, a nedaly se proto použít.

Ohromující počty katetrizací a kardiochirurgických zákroků vzbudily dokonce i pozornost vydavatelů vysoce váženého akademického projektu pro sestavování statistik Dartmouth Atlas of Health Care. Campbell se rovněž zeptal několika kardiologů mimo město, kteří poskytovali podpůrné názory na případy diagnostikované Moonem, co si myslí o Moonových metodách. Tyto rozhovory posílily jeho podezření, že se děje něco velmi nekalého.

Campbell v té době vykonával funkci předsedy výboru pro lékařskou péči v RMC a z toho titulu dostával měsíční hlášení o stížnostech pacientů. Po dvou měsících bylo zřejmé, že na Moona a Russe přichází neobvykle vysoký počet stížností. Ačkoliv to, co věděl z první ruky, se omezovalo na dva případy, cítil Campbell nutnost něco v té věci udělat. V létě roku 1996 náhodou narazil na ředitele RMC Stephena Corbeila na parkovišti u golfového hřiště a pověděl mu o stížnostech pacientů.

„Hleďte si svého,“ odpověděl mu Corbeil jednoznačně.

V podtextu této záhadné odpovědi se skrývalo, že RMC

– vzhledem ke svému vysokému počtu koronárních případů, své kobercové reklamě na kardiologický program a své nepřetržité službě Medevac, přivážející pacienty ze vzdálených oblastí, míří vysoko a ty uděláš sakra nejlíp, když od toho dáš ruce pryč.

Zhruba ve stejné době zažil Bob Piek podobně neuspokojivý rozhovor s Corbeilem v hale RMC. Piek už si v té době stěhoval celou ordinaci do nemocnice U

Milosrdných kvůli znepokojení nad nepotřebnými zákroky a proto, že veškeré případy z urgentního příjmu v RMC se posílaly k Moonovi a jeho týmu.

Corbeila, jenž odešel z RMC v září 1996, nahradil Ken Rivers, jeden ze sedmi ředitelů nemocnice, kteří se tam během devadesátých let vystřídali.

Campbell využil změny ve vedení a přemluvil své partnery Bruče Kittricka, Dineshe Mantriho a Garyho Crawforda ke schůzce s Riversem na jaře roku 1997, aby s ním projednali své narůstající znepokojení, že se v RMC

provádí příliš mnoho srdečních zákroků a že některé z nich mohou být z lékařského hlediska zbytečné.

Ke Campbellovu překvapení, myslel si totiž, že Kittrick je typ člověka „kdo chce s vlky žiti, musí s nimi výti“, se Bruče ujal role mluvčího skupiny. Informoval Riverse, aniž kohokoliv jmenoval, že členové týmu se doslechli o nevhodnosti některých zákroků a že si dělají starosti, aby se pacientům dostávalo náležité péče. Navrhl Riversovi, aby byla provedena revize zhruba deseti náhodně vybraných angiogramů nezávislými kardiology. Campbell nevěděl, že se Kittrick chystá přednést tento návrh, ale byl rád, že to udělal.

Riversova odpověď byla zdvořilá, až přátelská.

Obhajoval projekt a zmínil se, jakou sklízí chválu v různých žebříčcích hodnocení na internetu, ale Campbellovi se zdálo, že je upřímně a nefalšovaně znepokojený. Řekl, že si myslí, že by se měl provést průzkum, pokud bude pacientům zajištěna anonymita. Podotkl, že se bude muset poradit s právníky nemocnice, ale Campbell alespoň získal dojem, že se věci dají do pohybu a bude provedena kontrola. Uplynulo však pět nebo šest měsíců a Campbell nedostal žádnou odpověď.

V říjnu roku 1997 si ho Rivers pozval do kanceláře na schůzku s Morrisem Eaglemanem, pověřeným dohledem nad ošetřujícím personálem na kardiologii, aby všichni společně projednali možnost převedení Campbellovy kliniky preventivní kardiologie z nemocnice U Milosrdných do RMC. Rivers se zeptal Campbella, kolik mu U Milosrdných za vedení kliniky platí, což činilo čtyři tisíce dolarů zajeden den práce týdně na klinice. Rivers mu nabídl stejnou částku.

Když však Campbell požádal o stejný personál, jaký má U

Milosrdných, tedy dvě sestry na plný úvazek a dietetika na plný úvazek, Rivers odmítl. Campbell tedy nabídku nepřijal, ale před odchodem se Riverse zeptal: „Mimochodem, jak to dopadlo s tím průzkumem, který jste se chystal provést?“

Rivers vypadal zmateně a neodpověděl hned. Potom řekl: „Aha, ano, ta studie. Ještě to mají právníci.“

O několik dnů později poslal Campbell Riversovi protinávrh, žádající dvakrát tolik, než kolik mu platí U

Milosrdných, čímž mu dal svým způsobem najevo, ať jde k čertu.

Další rok na jaře Campbell hovořil na diabetologickém semináři organizovaném RMC, kam stále posílal většinu svých pacientů. Když Rivers odcházel ze semináře, zastavil se a potřásl Campbellovi rukou s úsměvem, který Campbell pochopil jako „my dva si nemusíme nic povídat“. Campbell si z toho vyvodil, že Rivers a další členové správy RMC

vědí o tom, že Moon a Realyvasquez provádějí zbytečné zákroky. O několik týdnů později Rivers z RMC odešel do Lake Medical Center, nemocnice patřící společnosti Tenet, nedaleko Long Beach v Kalifornii.

Během Riversova krátkého funkčního období v Redding Medical Center nastoupil do vedení čtyřicetiletý muž jménem Greg Gibson na pozici provozního ředitele. Jelikož se o něm vědělo, že se dostal do problému s drogami, měl ve smlouvě zakotvenu měsíční zkušební dobu. Urostlý, krásný, společenský muž, jenž bydlel poblíž Moona, působil jako naprosto odlišný typ od většiny svých kolegu v RMC.

Jednak chodil pravidelně na pohotovost, aby si zkontroloval, jak se sestrám a technikům daří a zda mají všechno, co potřebují, včetně takových drobností, jako je dostatek času na oběd nebo pravidelné přestávky. Podle jedné ze sester, jež pracovala u dálniční policie, dokud nepřišla k úrazu páteře, projevoval o kvalitu životních podmínek pro zaměstnance RMC i o kvalitu péče o pacienty opravdový zájem.

„Byl velmi charismatický,“ vypověděla Carrollová, „prostě moc milý člověk.“

Jedna z prvních věcí, které Gibson zjistil ihned po nástupu do funkce, byla, že tlak vyvíjený kvůli zisku pro nemocnici a pro Tenet je nesmírný. V jistém smyslu měl během prvního roku svého působení štěstí, protože nemocnice měla neobvykle vysoké tržby. Důvodem nebyl jen vzkvétající koronární byznys, ale také fakt, že v tom roce udeřila chřipková epidemie, kvůli níž měli na pohotovosti neustále obrovské množství práce. Počet přijímaných pacientů převyšoval počet lůžek, takže mnozí z nich leželi na postelích, skládacích lehátkách nebo pojízdných nosítkách na chodbách. Z obchodního hlediska to byl pro provozního ředitele vysněný rok. Ale kvůli neukojitelným požadavkům Tenetu na zisk lapil Gibsona jeho úspěch do osidel a zahryzl se mu do zad. Vedení Tenetu mu oznámilo, že od něj očekávají ty samé výsledky v příštím roce. Namítl, že toho nemůže dosáhnout. Jeho šéfové však trvali na tom, e nejen že toho dosáhnout může, ale pokud si nechce uškodit, tak toho taky dosáhne. Stalo se. Zisk před zdaněním vzrostl v následujícím roce téměř o čtyři miliony dolarů.

Další, co se Gibson v RMC rychle naučil, byl fakt, že Moon a Realyvasquez jsou prakticky nedotknutelní a oba požívají

nesmírného

množství

výjimečných

zaměstnaneckých výhod. Tak například Moon používal nemocniční vrtulník pro své cesty na golfové turnaje. Pro ně neplatila pravidla. Oba doktoři byli velmi nedbalí, pokud jde o diktování záznamů do protokolů, což je typické pro mnoho lékařů, ale Moon tím byl notoricky známý. Běžně by byl lékař za takové provinění v případě tak dlouhodobého opakovaného výskytu, jak pro něj bylo běžné, sankcionován nebo zbaven iúnkce, ale Gibsonovi bylo řečeno, ať nechá Moona na pokoji.

Gibsonovi také neušlo, že prvořadou povinností krásné blondýnky Ellen Readové, jež měla v pracovním zařazení napsáno vrchní sestra, bylo obšťastňovat Realyvasqueze.

Totéž tvrdil vedoucí lékárny Bill Browning. Když se po létech Readové zeptali na její vztah s Realyvasquezem, odpověděla: „Fidel a já jsme se stali nejlepšími přáteli,“ ale jakýkoliv intimní vztah s ním popřela.

Jednou z věcí, jež pro něj ve své dvojroli dělala, byla snaha ho přinutit, aby diktoval zápisy o pacientech do protokolu. Když na něj naléhala, aby to udělal, jeho odpověď zněla: „Nepotřebuji matku.“ Byli si natolik blízcí, aby se jí Realyvasquez svěřil, že ho Moon přivádí k šílenství, ale zároveň dodal, že si nemyslí, že by byl nebezpečný.

Od roku 1998 až do roku 2000, kdy Readová z nemocnice odešla, si spolu dávali kávu prakticky každý den za zavřenými dveřmi její kanceláře, vždy mezi Realyvasquezovým prvním a druhým případem. Podle její výpovědi spolu hovořili o statistikách úmrtnosti a o tom, co se děje ve venkovských nemocnicích. Gibson však naznačil Kacii Carrollové, že vztah Realyvasqueze a Readové má ještě jiný rozměr a že Readová je po nemocnici známá jako „hlavní sestra“. S tím ale Bill Browning nesouhlasil.

Nevěřil, že spolu měli milostný poměr. Na druhou stranu, velmi znevažoval lékařské znalosti Readové a řekl, že si myslí, že se s ní Realyvasquez cítil dobře hlavně proto, že pro něj nepředstavovala absolutně žádnou hrozbu. Gibson uvedl, že Readová dostávala neobyčejně štědrou kompenzaci včetně šesticiferné částky v bonusech a příplatek na bydlení.

Ačkoli byl Ken Rivers formálně Gibsonův přímý nadřízený, v praxi podával Gibson zprávy Dennisi Brownovi, regionálnímu viceprezidentovi Tenetu. Rivers strávil valnou část své pracovní doby budováním obchodu, což v praxi znamenalo, že brázdil silnice v překrásné krajině kolem Reddingu a zřizoval nebo rozšiřoval síť venkovských praktických lékařů, na jejichž doporučení závisel koronární program. Kvůli Riversovým častým výjezdům mimo město přebíral většinou odpovědnost za chod nemocnice Gibson.

Brown jezdil dvakrát do měsíce do Reddingu na porady a Gibson občas zajel do San Franciska na regionální ústředí, aby se s ním poradil.

Gibsona obzvlášť ohromilo, jak důkladně vedoucí pracovníci Tenetu jako Brown sledují finanční výkony RMC. Od finančního ředitele RMC a jeho protějšků z jiných nemocnic zřizovaných Tenetem se vyžadovalo, aby každý měsíc podávali podrobná hlášení s popisem nejdůležitějších aktivit, které ovlivnily finanční toky nemocnice, a ve statistické části mimo jiné analyzovali, jak se který lékař na těchto výsledcích individuálně podílel.

Mezi citlivé záležitosti, do nichž byl Gibson během Riversova působení ve funkci generálního ředitele zasvěcený, patřilo i jednání o nové smlouvě pro Realyvasqueze. Více než rok před vypršením staré Realyvasquezovy smlouvy, o níž Gibson prohlásil, že byla v přímém rozporu se Stárkovým zákonem6, obdržel Rivers od chirurga celý soubor požadavků. Jeho úkolem bylo ušít smlouvu na míru tak, aby vyhovovala Realyvasquezovým požadavkům, které zahrnovaly náhrady ve výši přes milion dolarů ročně po dobu devíti nebo deseti let. Byl to složitý úkol, neboť jak Moon, tak Realyvasquez dostávali náhrady v různých formách, z nichž některé neměly být transparentní.

Obsahovaly plat, bonusy založené na nesmírných ziscích zahrnutých do rozpočtu, příplatky za vedoucí funkce, které v polovině devadesátých let činily sto dvacet tisíc dolarů ročně pro Moona a sto osmdesát tisíc pro Realyvasqueze, příplatek za pohotovost na telefonu, podporu na bydlení a smluvní platy a okrajové výhody, jako používání letadla v majetku nemocnice. Rivers však místo projednávání chirurgových technicky a legálně komplikovaných požadavků založil návrh smlouvy do zásuvky svého psacího stolu. Kdykoliv se Realyvasquez zeptal, jak je smlouva daleko, Rivers se vymluvil a vyprovodil ho.

Když si Realyvasquez konečně uvědomil, co se děje, začal být nepříčetný. Zašel na vedení Tenetu a pohrozil odchodem, přičemž jim ukázal dopisy z jiných nemocnic, jež mu nabízely, co chtěl, lato roztržka vyústila v Riversovo přeložení a ve funkci generálního ředitele ho nahradil Steve

6 Tato norma, pojmenovaná po kongresmanovi Peteu Starkovi z Kalifornie, je koncipována tak, aby odstranila korupci ve zdravotnictví. (Pozn. překl.)

Schmidt. Od té chvíle nabrala jednání o smlouvě s Realyvasquezem s pomocí Dennise Browna a jiných docela vysoké obrátky. Gibson řekl, že se věnovala velká pozornost tomu, aby Realyvasquez dostal, co chce, a zároveň se smlouva zformulovala tak, aby nedošlo k porušení Starková zákona.

Po několika schůzkách byl načrtnut koncept smlouvy, který Realyvasquez schválil, ale podrobnosti se držely v tajnosti. Podle Gibsona zanedlouho následoval podobný proces s Moonem. Výsledkem byla stejně lukrativní nová smlouva, jejíž podmínky byly také drženy v tajnosti.

Gibson vypověděl, že to, co Tenet od Moona žádal, a dostal, na oplátku, bylo tři sta katetrizací měsíčně, což byl mnohem vyšší počet, než jaký se dal odůvodnit mírou onemocnění místních obyvatel, a dá se říci, že s vysokou pravděpodobností ani kdekoliv jinde. Takové tempo nemohl žádný kardiolog při zachování profesionální úrovně výkonu vydržet, a to ani Chae Moon, nejrychlejší muž s katétrem na Západě. Avšak větší počet katetrizací plodil větší počet operací bypassu, což si pravděpodobně kladl Tenet za cíl.

Greg Gibson odešel z RMC nečekaně v roce 1999, zanedlouho poté, co Steve Schmidt nastoupil do funkce ředitele. Podle slov Kacie Carrollové spolu Gibson a Schmidt nevycházeli dobře. Jednou prý přišel Gibson na urgentní příjem, posadil se a řekl: „Víte, přišel jsem se s vámi rozloučit. Posílají mě pryč, do Phoenixu v Arizoně.“

Bill Browning, jenž věděl o Gibsonovu problému s drogami, řekl, že ho Schmidt požádal, aby sestavil průkazné schéma Gibsonova zneužívání léků, což Browning odmítl udělat s odvoláním na lékařské tajemství. Odpověděl Schmidtovi, že právě on, Schmidt, má smluvně uloženou povinnost monitorovat, jak Gibson léky užívá.

Schmidt a Gibson měli kanceláře vedle sebe. Browning se zeptal Schmidta, jak to, že si nevšiml, že se Gibson často nadměrně potí, a podobných příznaků. Nato Schmidt zareagoval, že se domníval, že Gibson se hodně potí, protože je tak statný muž. Browning se ho zeptal, jak dlouho už dělá medicínu, což byla zřejmě poslední kapka, aby pohár přetekl.

O několik měsíců později dostal Browning výpověď kvůli obvinění z podvrhu, které popřel a které mu nikdy nebylo prokázáno. Uvažoval o podání žaloby, ale věrný svým vojenským zásadám od toho záměru upustil se zdůvodněním: „Vedení firmy dělá to, co si firma zamane.“

Během doby, kdy RMC vedli Rivers a Gibson, doporučoval k nim Campbell stále pacienty, pokud se domníval, že mají akutní problémy. Dělal to i přes své silné přesvědčení, že Moon a jeho partneři vystavují pacienty zbytečným invazivním zákrokům a že někteří z těchto pacientů skončí se zbytečnými operacemi. Přece jen však nebyl skálopevně přesvědčený, že Moon úmyslně diagnostikuje neexistující nemoc a že Realyvasquez operuje pacienty, kteří zjevně operaci nepotřebují.

Kromě toho Campbell řekl: „Pravidla jsou taková, že pokud pacient neprojeví určitou výhradu proti návratu ke zmíněnému kardiologovi, já nemohu říct, že já nechci, abyste tam znovu chodil. Tak to prostě chodí ve skutečnosti a v praxi,“ čímž vyjádřil názor, který pomáhá objasnit, proč jen tak málo lékařů je svými profesními společnostmi potrestáno.

Následně se začátkem roku 1999 stalo, že druhý pacient, jehož Campbell poslal k Moonovi, se podrobil operaci a krátce nato zemřel. Jednalo se o prudkou, energickou ženu ve věku asi sedmdesáti osmi let s cukrovkou druhého typu.

Přišla ke Campbellovi a stěžovala si na bolesti na hrudi.

Domníval se, že může jít o srdeční problém, a nechal jí u sebe v ordinaci udělat zátěžový běhací test. Test vyšel mírně pozitivní, tak jí dal doporučení k návštěvě kardiologa.

Nejednalo se o akutní případ. Její manžel se jí zeptal, za kým by chtěla jít. Sám prodělal operaci srdce a byl v péči doktora Moona.

„No, doktor Moon je snad nejlepší, ne?“ zeptala se.

„Chtěla bych jít k doktoru Moonovi.“ Na jejich žádost ji Campbell odeslal k doktoru Moonovi. Zanedlouho jí byl operován bypass a vrátila se domů.

Přibližně za šest týdnů zastavil její manžel Campbella v nemocniční chodbě a oznámil mu, že jeho žena leží v nemocnici. Campbell se za ní zastavil, prohlédl si její chorobopis, z něhož vyčetl, že prodělala operaci a její stav se zhoršil. Když byla znovu hospitalizována, užívala přípravek glucophage, lék používaný na snížení hladiny cukru v krvi. Campbell okamžitě poznal, že toto není vhodná medikace pro někoho, kdo nedávno prodělal operaci, a písemně nařídil, aby bylo podávání léku přerušeno. Z chorobopisu dále vyčetl, že její srdce vykazuje sníženou aktivitu, ačkoliv před operací byla jeho funkce normální. Pacientka byla propuštěna a péče o ni se ujal Campbell. Téměř okamžitě jí přestal fungovat mozek, její stav se neustále zhoršoval a brzy nato zemřela. Campbell cítil, že pacientka se sedmdesát osm let těšila dobrému zdraví a že operace pro ni byla nepatřičná.

Nedlouho po smrti této pacientky se Campbell setkal s pacientkou z MediCal, přibližně pětapadesátiletou ženou, u níž Moon provedl několikrát katetrizaci a implantoval jí několik stentů. Stěžovala si na bolesti na hrudi a Campbell ji odeslal zpět k Moonovi. Když ji další den zašel zkontrolovat na pokoj, přišel Moon, mával v ruce snímkem tepny a ukazoval na malý záhyb: „Podívejte se, Campbelle, měl jste pravdu. Má disekovaný plát.“

Ne že by mu Campbell nevěřil, nicméně Moon později pacientce řekl, že se srdcem nemá žádný problém a že má jít znovu ke Campbellovi. Ten se jí zeptal, jestli si přeje navštívit jiného kardiologa. Odpověděla mu, že jí kamarádky radí, aby to udělala, a Campbell ji tedy odeslal k Ditcheymu. Mezitím se objevila na urgentním příjmu U

Milosrdných. Ditchey pacientku přijal, provedl katetrizaci, zjistil, že její tepny jsou volně průchodné, a odeslal ji domů.

Později si Ditchey vyžádal její předchozí snímky z RMC, přezkoumal jc a napsal Campbellovi dopis, v němž ho informuje, že u pacientky se nikdy nejednalo o žádnou obstrukční nemoc a nebyl důvod indikovat implantaci stentů nebo opakované angiogramy. Rovněž napsal, že Moonovy analýzy byly velmi nekvalitní. Takové tvrzení v té době vyžadovalo velkou odvahu. Podle Ditcheyho úsudku Moon neudělal dost záběrů a ty, které provedl, svědčily o nedostatečném pochopení pacientčina koronárního systému i zařízení, které používal. Moonovy písemné zprávy rovněž označil za ledabylé a povrchní.

Brzy nato se Campbell s Ditcheym setkali na chodbě v nemocnici U Milosrdných a Ditchey kolegovi řekl, že pacientka žádnou invazivní léčbu nepotřebovala. Když mu Campbell řekl o odchlípnutém plátu, Ditchey mu vysvětlil, že se jednalo o kontrastní látku v krvi, jež obrázek zkreslila.

Do roku 1999 posílal Campbell k Moonovi jen ty pacienty, kteří byli už dříve v jeho péči a trvali na tom, že si přejí, aby je vyšetřil. Vzhledem k velikosti Moonovy ordinace a jeho renomé ve společnosti se samozřejmě jednalo o významný počet pacientů. Campbell ještě pořád neměl pocit, že má dostatečně velký a dostatečně přesvědčivý soubor důkazů, aby mohl pacientům říct o svém podezření, že Moon a jeho partneři provádějí nepotřebné zákroky a stanovují falešné diagnózy. Jedním z důvodů byl fakt, že se neuskutečnil namátkový průzkum deseti angiogramů na základě návrhu, jejž předložil Kittrick. Navíc se Campbell obával, že cokoliv negativního o Moonovi řekne, se dostane k mocnému kardiologovi, a nakonec povede k odplatě. Přesto však, ve stavu rozhořčení a frustrace z toho, že se mu nepodařilo zabránit, aby Moonův společník Tom Russ provedl katetrizaci u pacienta, v jehož případě byl Campbell pesvědčený, že ji nepotřebuje, dal dohromady soubor čtyř případů a v březnu se obrátil na místního advokáta jménem Jerrald Pickering. Campbell požádal Pickeringa, aby mu zjistil, jak by mohl dovést do konce případ léčebných postupů, při nichž došlo ke zbytečným invazním zákrokům. O pravdivosti tohoto tvrzení už v dané chvíli nepochyboval. Zároveň právníka požádal, aby jeho totožnost uchoval v tajnosti.

V průběhu následujících dvou týdnů provedl Pickering řadu nenápadných šetření. Informoval Campbella, že se radil s advokátem z úřadu okresního prokurátora v Shastě McGregora Scotta a s lidmi z oddělení pro podvody v Medicare a MediCal. Podle Pickeringa se mu advokát ze Scottova úřadu svěřil, že se k němu donesly řeči o lékařsky neodůvodněných kardiologických zákrocích v RMC, ale že bez dalších informací, které poskytl Campbell, nemohl zahájit vyšetřování. Zmínil se, že vedoucí pracovníci z Medicare a MediCal mu řekli naprosto stejnou věc. Na podnět jednoho pracovníka Medicare kontaktoval Pickering asistenta federálního prokurátora v Sacramentu a bylo mu znovu řečeno, že nemá dostatek informací, aby mohl zahájit šetření. Pickering rovněž hovořil s lidmi spojenými s oběma nemocnicemi, ale vzhledem k tomu, že neodhalil Campbellovu totožnost ani neposkytl lékařské záznamy, řekli mu i oni, že se tou záleži tostí nebudou zabývat.

Později ve svědecké výpovědi uvedl, že „dospěl k závěru, že by se z toho měla stát velká kauza, nejen kvůli případným obviněním z trestného činu, ale i pro úmyslný daňový únik a další protizákonná jednání“. Nicméně, v dopise Campbellovi datovaném prvního dubna 1999 píše, že pod vlivem Campbellova pochopení situace se snažil do případu zapojit a proniknout i do rizik, která by z tohoto zapojení mohla vyplynout.

Vážený pane Campbelle,

… prošli jsme poskytnuté dokumenty a přezkoumali je s lékařem, jenž není místní. Provedli jsme diskrétní šetření a navázali kontakty v místě. Interně jsme o případu diskutovali. Veškerá zjištění ukazují na závažný případ nejen z důvodu možných obvinění z trestného činu, ale i pro úmyslný daňový únik a také další skutky.

… Tento konkrétní případ je jen špičkou ledovce, poněvadž v obou nemocnicích se vyskytují ve větší či menší míře stejné podněty a metody.

Ne každá nemocnice se potají tak raduje, když druhou instituci sužují problémy jakéhokoliv druhu. Každý se ochotně postaví za kohokoliv (daleko dozadu), kdo chce donášet na ty druhé, a neveřejně ho podpoří. To všechno už víte. Co však nevíte, je fakt, že veřejné orgány v zásadě buď nemají zájem, nebo v prvé řadě posuzují politickou správnost nebo prospěch, a teprve potom podstatu (tedy Co z toho budu mít?).

Proto jsem jako váš nezaujatý a velmi zkušený právní poradce na nějakou dobu odložil vaše informace stranou, vrátil se k nim a situaci znovu posoudil Závěr je nevyhnutelný:

Nikomu

informace

nesdělujte!

Nic

neoznamujte!

Konec. Tečka.

Své rozhodnutí zdůvodňuji takto: 1. byl byste naprosto osamělý, 2. ve hře je příliš mnoho peněz, 3. s výjimkou obětí a/nebo jejich rodin to nikoho nezajímá, 4. okamžitě byste se ocitl v klubku nových, silných nepřátel.

S upřímným pozdravem

ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ PICKERING Jerrald K

Pickering

Pickering naúčtoval Campbellovi za své služby něco málo pod tisíc dolarů, což Campbella dopálilo, a jak řekl, právník mu nevrátil zdravotní záznamy pacientů, které měl od něj k dispozici. Přesto však se Campbell další tři roky řídil Pickeringovou radou.

Brzy nato, v dubnu roku 2000 se Campbell s manželkou pokoušeli adoptovat dítě ze zahraničí. Nakonec se jim to podařilo, ale proces byl drahý a emocionálně vyčerpávající.

Jeho součástí se staly i dvě cesty do Ruska na podzim roku 2001 a v dubnu 2002, kdy si dítě přivezli domů. Po všech prožitých událostech, vzhledem k náročné práci a shánění informací ohledně podání žaloby „qui tam“7, se Campbell ocitl pod nesmírným tlakem, ale ve své činnosti neustal.

Ke konci roku 2000 léčil třiapadesátiletého muže s cukrovkou, jenž neměl žádné příznaky srdeční choroby. Po prohlídce v prosinci jej Campbell objednal na další kontrolu za šest měsíců. S pacientem se nesetkal až do května, kdy na něj a jeho ženu náhodou narazil v supermarketu. Když mu oznámili, že jeho pacient podstoupil koncem března operaci vícečetného bypassu, Campbella to šokovalo.

7

False Claims Act a žaloba Qui tam: Americký zákon False Claims Act zavádí tzv. žalobu Qui tam (z latinského qui tam pro domino rege quam pro se ipso in hacparte sequitur, což volně přeloženo znamená „k do se soudí v této věci za krále, soudí se i za sebe“). Zákon umožňuje fyzickým a právnickým osobám s důkazy o podvodu u federálních zakázek nebo dotačních programu žalovat pachatele jménem federální vlády Spojených států. Vláda má právo zasáhnout a připojit se k žalobě. Pokud tak neučiní, může soukromý žalobce pokračovat na vlastní pěst. Tyto žaloby jsou zdlouhavé a komplikované, ale pokud se podaří vysoudit na pachateli pro federální vládu náhradu, má soukromý žalobce nárok na 15-30% odměny. Soukromý žalobce může zahájit žalobu pouze v případě, že se jedná o dosud nežalovaný podvod. (Pozn. překl.) Ani Moon, jenž u pacienta diagnostikoval srdeční chorobu, ani Realyvasquez, který operaci provedl,
ani kdokoliv jiný v RMC Campbella neuvědomil. Když se potom pacient dostavil na plánovanou kontrolu, vysvětlil, co se přihodilo. Muž řekl své manželce, jež pracuje jako sálová sestra s Realyvasquezem, že cítí bolest na hrudníku.

Domluvila mu návštěvu u Moona, jenž s ním několik minut mluvil, změřil mu tep a nařídil angiogram. Moon stanovil diagnózu vícečetného postižení tepen a doporučil operaci bypassu. Pacient dal Campbellovi svolení, aby posoudil jeho chorobopis a angiografické snímky. Campbell je zrevidoval s Bobem Pickem, který potvrdil Campbellův předpoklad, že se u pacienta žádná významná srdeční nemoc nevyskytovala.

Tenkrát v létě diskutoval Campbell o situaci v RMC s jedním svým pacientem, Leonem Malcolmem, jenž pracoval jako vyšetřovatel pojistných podvodů. Před setkáním se pan Malcolm zeptal, zda by mohl přizvat agenta FBI, který by jejich rozhovor vyslechl. Campbell souhlasil a kvůli většímu utajení se setkali v mormonském kostele na jihu Reddingu, kde spolu hovořili asi hodinu a půl. Agent FBI se však neukázal. Malcolm doporučil Campbellovi, aby věc oznámil státní lékařské komoře. Campbell jej požádal, aby informace předal sám bez uvedení Campbellova jména. Malcolm souhlasil, ale nic se nedělo.

O něco později, dvacátého devátého července roku 2002, Campbellovi zčistajasna zavolala jeho kamarádka, pojišťovací makléřka Marge Becková, a zeptala se, jestli by byl ochoten si promluvit s Mikem Skeenem z FBI. Po sedmi letech, kdy v Campbellovi narůstalo podezření, na něž zmateně a rozporuplně reagoval, a kdy zažíval stále intenzivnější pocit zmaru kvůli své neschopnosti zachovat se podle toho, o čem je přesvědčený, mu tento telefonát otevřel dveře do nové etapy.

Druhý den dopoledne od devíti do dvanácti seděl Pat Campbell naproti Skeenovi a se vším se mu svěřil. Když odcházel, předal agentovi kopie veškerých informací, které v potu tváře nashromáždil o Moonovi, Realyvasquezovi, jejich profesních společnících i jejich pacientech, a také dlouhý seznam potenciálních zdrojů informací. Asi o týden později hovořil Campbell s Bobem Pickem, jenž o jeho návštěvě u Skeena neměl tušení, a Piek nadhodil řečnickou otázku: „Jak to, že nás nenapadlo zavolat FBI?“

Rozhovor se Skeenem poskytl Campbellovi příležitost zaměřit myšlenky na to, co se stalo a proč se to stalo, ale stále s ním zmítaly pochyby. Nepřestával věřit, že čas od času Moon jednal v nejlepším zájmu svých pacientů, podle svých vlastních představ. Zároveň však věřil, že to je jen jedna strana mince, že Moon je komplikovaná osobnost, která občas vědomě dělá věci, které se s nejlepšími zájmy pacientů neslučují. Campbell jako by stále řešil rozpory a snažil se dojít k závěru, co si má myslet o tom, co se děje, a o lidech, kteří se tohoto dění dopouštějí.

Domníval se, že Moon cítí neskutečnou potřebu být nejlepší, nejmocnější, být velké zvíře, vrcholný alfa samec.

Měl za to, že kardiolog občas cítí opravdovou starost o své pacienty, zatímco jindy jimi naprosto pohrdá. Lidé, kteří tvrdě pracují, byli u Moona zapsáni dobře. Campbell si také myslel, že Moon provádí na pacientech zbytečné procedury kvůli své megalomanii. Vypracoval se sám jak po stránce psychologické, tak profesionální na pozici, v níž si nejenže nepřipustil, že by mohl něco udělat špatně, ale kde ho vlastně nikdo nebude zpovídat. Cílem bylo vydělat víc peněz; víc peněz znamená větší moc; čím vyšší čísla, tím větší je jejich moc v Tenetu. Nic složitějšího se v tom hledat nedalo.

Campbell však přesto hloubal, jestli to přece jen není komplikovanější. Třeba Moon v zásadě věřil tomu, že jedině pomocí katetrizace může zjistit, co se s lidmi děje. Určitě o tom spoustu místních lidí přesvědčil.

Campbellovy úvahy o Moonovi a Realyvasquezovi možná nezískaly úplně jasné obrysy, ale aspoň našel někoho mimo malý okruh svých kolegů a přátel v Reddingu, kdo mu bude naslouchat. A ještě důležitější byl fakt, že se jedná o člověka, jenž by případně mohl udělat něco pro to, aby zabránil tomuto kardiologovi a kardiochirurgovi v provádění zbytečných zákroků na důvěřivých pacientech. Campbell měl ze Skeena dobrý pocit a věřil, že pro dobrou věc udělá, co bude v jeho silách. Protože byl ale první, kdo začal mít podezření na páchání něčeho zlého, stával se z něho cynik.

Věřil, že většina jeho kolegů ho potopila, že Pickering neudělal všechno, co mohl, a že vedoucí pracovníci, které Pickering oslovil, buď neměli zájem, nebo v horším případě jedou společně s Tenetem, což je korporace, jež má v Kalifornii nesporně velký politický vliv. Přes to všechno pociťoval velkou úlevu, že ze sebe setřásl obrovské břímě, které ho tížilo. Teď ukáže jenom čas, jestli díky informacím, které poskytl, přijde ke slovu i víc dobra, než je sejmutí břemene z jeho beder.

8

Vyšetřování II

Asi za hodinu a půl potom, co Pat Campbell odešel třicátého července roku 2002 z kanceláře Mikea Skeena, vstoupil do ní John Corapi, oblečený do džínsů a trička s límečkem. Kněz a agent FBI si byli v mnohém podobní. Oba byli schopní, robustní muži, kteří sloužili v armádě a milovali zbraně a pobyt venku. A oba také zasvětili celoživotní práci svým tradičním morálním vizím. Po krátkém počátečním rozhovoru přikročili oba přímo k jednání. Corapi začal vyprávět svůj příběh a Skeen ho občas zdvořile přerušoval, aby si ujasnil smysl nebo aby mu položil otázku. Na Skeena, bohatě obdarovaného nedůvěřivostí přiměřenou jeho profesi, udělal Corapi ohromný dojem. Zjistil, že je inteligentní, logicky uvažuje, dokáže výborně uchopit fakta a takřka doslovně si pamatuje, co kdo řekl. Skeen už dříve hovořil s Corapim po telefonu a část jeho příběhu si vyslechl. Corapi jej tehdy odpoledne zopakoval téměř beze změny.

Corapi byl nejen zásadový, ale zdál se být také upřímně rozhořčený tím, co se mu přihodilo, vštěpování strachu z potenciální smrtelné nemoci a z velké operace ho asi naštvalo víc než poměrně drobné zneuctění v podobě zbytečného angiogramu. Když tvrdil, že jeho jedinou motivací je takové chování zarazit, aby jiní lidé nebyli vystaveni stejné nebo ještě horší zkušenosti, hovořil nejen přesvědčivě, ale i vášnivě. Skutečnost, že Corapi je římskokatolický kněz, pro Skeena měla malý nebo spíš nulový význam s jedinou výjimkou: napadlo ho, že kdyby seděl na místě prokurátora, velmi by se mu líbilo mít za svědka někoho jako Corapi, čestného, bezúhonného duchovního, jehož jedinou pohnutkou je učinit přítrž tomuto násilí, aniž si dělá naději, že z toho bude finančně profitovat.

Nakonec však Skeen svůj úsudek poopravil. Začal Corapiho hodnotu jako svědka zpochybňovat, zejména kvůli jeho značným a částečně sobeckým obchodům za účelem zisku, které byly v případě kněze přinejmenším neobvyklé a u soudu by mohly vyvolat pochybnosti o jeho charakteru.

Corapi vyprávěl Skeenovi svůj příběh, aniž se zmínil o Joeovi Zergovi. Řekl, že šel k lékaři sám, poněvadž si dělal starosti kvůli rodinné anamnéze z důvodu srdeční choroby.

Corapi popsal, že Moon mu provedl a vyhodnotil zátěžový test na běhacím pásu, ačkoliv v jeho zdravotní dokumentaci bylo uvedeno, že vyšetření provedl doktor Sander Saidman, a potom mu řekl, že je to bezcenná, čtyřicet let stará metoda.

Poté Corapi popsal do detailů, jak ho doktor Moon poslal na vyšetření kvůli kalciovému skóre a jak mu někdo z Moonovy ordinace oznámil, že jeho skóre je špatné a že doktor Moon se domnívá, že by měl podstoupit katetrizaci.

Corapi plynule pokračoval ve výčtu událostí od katetrizační laboratoře v RMC až po své rozhodnutí kontaktovat FBI.

Rovněž se Skeenovi zmínil o tom, že generální ředitel Hal Chilton mu navrhl, ať si sežene právníka. Corapi si vzpomněl na Skeenovu odpověď: „Jestli povedeme vyšetřování, pracujte s námi. Nepodávejte žádné stížnosti, poněvadž je naprosto nutné, aby se nikdo nedozvěděl, že se něco děje. Nemluvte o tom s nikým s výjimkou svého právního zástupce.“

Skeen poslouchal trénovaným uchem všechno, co Corapi řekl, a když kněz o několik hodin později odešel, pomyslel si, že to, co ten den slyšel, do sebe zapadá a dává smysl. Fakt, že slyšel po sobě jdoucí výpovědi lékaře a pacienta, mu připadal jako obzvlášť přesvědčivý. I když byl v úřadovně sám, blížící se výročí jedenáctého září na něj neúprosně doléhalo a také cítil obvyklý tlak ostatních případů, věděl jistě, že tady se děje něco, co nemůže přehlížet, třebaže si zároveň uvědomoval, že tento případ zabere nebývale mnoho času. Skeen neměl žádnou zkušenost s případy lékařských podvodů a o léčbě koronárních nemocí, jejich rozšíření a stupni úmrtnosti věděl málo nebo nic. Křivka postupu ve zdokonalování bude velmi strmá.

Za několik dnů po pohovoru s Campbellem a Corapim zatelefonoval Skeen Danu Linhardtovi, asistentovi okresního prokurátora v Sacramentu, s nímž pracoval dříve na mnoha vyšetřováních. Skeen nepotřeboval od návladního povolení zahájit vyšetřování, ale obecně se považuje za vhodné zeptat se na názor prokuratury, než se rozhodnete pro určité řešení. Pokud je případ nenadchne, stojí za to zamyslet se nad tím, jestli hodiny lidské práce a výdaje na vyšetřování budou oprávněné. Skeen hovořil s Linhardtem, právníkem s olivově snědou pletí v předdůchodovém věku, člověkem s velkými zkušenostmi, čtyřicet pět minut. Na začátku rozhovoru řekl Linhardt Skeenovi, že případy lékařských podvodů jsou velmi obtížné a že ty, které se týkají nežádoucích zákroků, patří vůbec k nejtěžším. Poučil ho, že obvykle skončí jako spor znalec versus znalec, což zmate porotu, a pokud se nejedná o černobílé případy, c ož se vyskytuje vzácně, prokurátoři se jim obvykle snaží vyhýbat.

Skeen mu však vysvětlil, že tento případ je jiný, protože existuje množství nezvratných důkazů. Sdělil Linhardtovi, že pro každého pacienta jsou k dispozici angiogramy znázorňující cokoliv nežádoucího v jejich tepnách, a ty by se daly zvětšit a ukázat členům poroty. Linhardt se brzy nechal přesvědčit, a než ukončili hovor, dohodli se, že Skeen bude ve vyšetřování pokračovat a že vypracuje koncept místopřísežného prohlášení formulovaný tak, aby přesvědčil soudce, aby vydal povolení k domovní prohlídce. Povolení umožní FBI zabavit záznamy z nemocnice a z ordinací lékařů. Vypracování místopřísežného prohlášení a získání povolení k domovní prohlídce běžně trvá asi dva dny. Ale tentokrát to bylo jiné. Závěrečný dokument o šedesáti sedmi stranách prošel devíti změnami a jeho dokončení zabralo tři měsíce. Úřadující generální prokurátor John Vincent chtěl, aby bylo „neprůstřelné.

Zatímco Skeen navazoval kontakty, domlouval a vedl pohovory a zároveň se věnoval své další práci, snažil se co nejvíce a co nejrychleji nastudovat informace týkající se srdečních

chorob,

kardiologie

a

kardiochirurgie.

Prozkoumával dostupné zdroje na internetu, četl knihy a hovořil s lékaři, na jejichž diskrétnost se mohl spolehnout a kteří byli ochotní mu pomoct. Jeden z nich, Roy Ditchey, slyšel zvěsti o nevhodných léčebných postupech v rámci koronárního programu RMC ještě dřív, než se v roce 1996

přestěhoval do Reddingu z Eureky na pobřeží v Missouri.

Právě on byl obzvlášť nápomocný, když odpovídal Skeenovi na otázky, co může kardiolog vyčíst z angiografického záznamu, jak se pořizuje a jak a kde se uchovává. Ditchey ho také odkázal na správné zdroje s dodatečnými informacemi a načrtl mu schémata, aby mu pomohl pochopit srdeční převodní soustavu a způsob, jak fungují lékařské přístroje.

Když Skeen četl o koronárních nemocech a jejich léčení v knize, vždycky úplně všemu nerozuměl. Zašel tedy za zdrojem, obvykle za Ditcheym, aby jej požádal o bližší vysvětlení. Naučil se, jak funguje krevní oběh, dozvěděl se o nejčastějších příčinách infarktu myokardu.

Skeen se rovněž musel dozvědět něco z důležitých statistik: kolem půl milionu Američanů ročně zemře na následky ischemické choroby srdeční, třináct milionů Američanů ji má a více než sedm milionů žijících Američanů prodělalo infarkt myokardu. Navíc díky dokonalejší léčbě a změnám životního stylu se od roku 1950

do roku 1999 snížila míra úmrtnosti v důsledku srdeční choroby o padesát devět procent, ačkoli skutečný počet úmrtí klesl mnohem méně výrazně z důvodu zvyšujícího se průměrného věku Američanů.

Co však bylo důležitější, Skeen potřeboval vědět, jak často se provádějí po celé zemi kardiologické zákroky včetně diagnostických katetrizací, jako angiogramy, angioplastiky a operace bypassů. To mu umožní udělat si představu, jestli se v RMC neprovádějí neúměrně často.

Skutečná čísla pro rok 2002, která se v té době dala jen odhadovat, udávala jeden milion čtyři sta šedesát tři tisíce diagnostických katetrizací, jeden milion dvě stě čtyři tisíce angioplastik a tři sta šest tisíc bypassů. Za šest měsíců pochopil základy, ale studijní proces pokračoval pořád dál.

Během této doby si Skeen budoval zdroj uvnitř nemocnice, aby získal poznatky o jejím uspořádání ve smyslu fyzickém i logistickém. Lékařů, s nimiž hovořil, se ptal, kde se uchovávají různé druhy záznamů. A když se mu podařilo získat důvěru svého anonymního zdroje CW1 (o němž se budu z praktických důvodů dále zmiňovat v ženském rodě), vysvětlila mu, jak přes tento systém kolují pacienti. Nakreslila mu také plány jednotlivých poschodí a řekla mu, kde by se jednotlivé záznamy daly najít.

Vzhledem k tomu, že Skeen se stýkal téměř výhradně jen s malou skupinou přátel, z nichž většina patřila k ochráncům zákona, a jejich rodinami, nebyl ve městě příliš známý. Mohl chodit do nemocnice osobně, aniž by ho někdo poznal, a sám si zapisoval do paměti, co vidí. Udělal to několikrát, aby se s místem obecně seznámil, ale zdržoval se v místech pro veřejnost. Do katetrizačních laboratoří ani na kardiologické operační sály nevstupoval.

Během těchto návštěv se Skeenovi podařilo zjistit, kde má kancelář výkonný ředitel a také kde jsou uložené lékařské záznamy. Jeho vnitřní zdroj mu řekl, kde se uchovávají záznamy mimo nemocnici, což pro něj bylo důležité, neboť povolení k prohlídce se vydávala pouze pro ta místa, která v nich byla uvedena. Místní kardiolog mu řekl o přístroji podobném hracímu automatu, v němž se uchovávají záznamy včetně angiogramů na kompaktním disku. Potřeboval zjistit, kde se nachází katetrizační laboratoř, kardiologické operační sály a co označují různé zkratky jako CCU (koronární jednotka intenzivní péče) a CVOR (kardiovaskulární operační sál). To všechno vyžadovalo čas a zároveň stále hrozilo riziko prozrazení, v jehož důsledku by vyšetřování bylo rozbité na kousky, záznamy by zmizely nebo by byly zničeny a veškeré úsilí by přišlo vniveč.

Skeen požádal Campbella, aby se zeptal Picka a Ditcheyho, zda budou ochotni s ním mluvit, a oba souhlasili.

Hovořil s nimi odděleně v rozmezí asi dvou dnů v jejich ordinacích v komplexu jednopatrových budov sousedících s nemocnicí U Milosrdných. Ditchey se svěřil Skeenovi, že začal mít podezření, že se srdečním programem v RMC

něco není v pořádku, už v roce 1996. Tehdy ještě stále pracoval v Eurece, městě vzdáleném od Reddingu asi sto šedesát kilometrů, kde se doslechl o pacientovi, jenž podstoupil nepotřebnou operaci bypassu po Moonově diagnóze. Během dalších dvou let došel na základě vlastního vyšetřování mnoha pacientů k závěru, že Moon často provádí katetrizace, které nikdo nevyžaduje. Rovněž Skeenovi řekl, že Moon prováděl angioplastiku nebo implantoval stenty pacientům bez závažného onemocnění koronárních tepen. Navíc ještě Skeenovi sdělil, že Realyvasquez Moonova doporučení nekriticky přijímal a prováděl operace bypassu u pacientů, kteří žádný chirurgický zákrok nepotřebovali.

Ditchey Skeenovi také poskytl informace, že někteří pacienti, kteří se za ním přišli poradit a vyslechnout si druhý názor poté, co navštívili Moona, mu řekli, že Moon nedělá standardní neinvazivní vyšetření založené na fyzické zátěži, které se užívá, aby se eliminovala nutnost relativně riskantní, invazivní katetrizace. Uváděli, že často se ani nezeptal

na

osobní

anamnézu

nebo

nenařídil

elektrokardiogram, zátěžový běhací test, thaliový zátěžový test nebo laboratorní test na zjištění zvýšené koncentrace srdečních enzymů. Všechna tato vyšetření poskytnou informace, které mohou katetrizaci vyloučit. Tato opakující se metoda odpovídala přesvědčení, že katetrizace je jediný způsob, jak s jistotou stanovit diagnózu onemocnění koronárních tepen, a dělat cokoliv jiného je tudíž mrháním časem a penězi. Rovněž odpovídala mimořádně vysokému počtu katetrizací, jimiž se Moon chlubil, a provádění bezdůvodných zákroků.

Od Ditcheyho se Skeen dále dozvěděl, že Moon často zneužíval ultrazvukové vyšetření cév, aby přesvědčil pacienty, že potřebují operaci bypassu. Vysvětlil mu, jak toto vyšetření probíhá, popsal, jak vypadá snímek a co se z něj dá vyčíst. Ditchey sc dozvídal od pacientů, že Moon často poukazoval na tmavé oblasti na obraze, jako to udělal v případě Corapiho, a vystrašil pacienty, že mají spontánní arteriální disekci.

Lékař vypověděl, že na jaře roku 2002 byl pozván k Halu Chiltonovi, řediteli Redding Medical Center. Chilton a další vysoce postavení úředníci nemocnice pravidelně zvali kardiology z nemocnice U Milosrdných, aby je přesvědčovali o svém programu a podpořili je v doporučování pacientů. Během tohoto setkání Ditchey Chiltonovi řekl, že podle jeho mínění je RMC dobrá nemocnice s přátelským přístupem k lékařům, ale že je přesvědčený o tom, že Moon a Realyvasquez provádějí invazivní zákroky u pacientů, kteří je nepotřebují, a naléhal na Chiltona, aby věc vyšetřil. Chilton se zatvářil nevěřícně a Ditcheymu sdělil, že nemá žádný důvod se domnívat, že něco takového se skutečně děje. Ditchey mu to však nevěřil.

Dó té chvíle už dospěl k přesvědčení, že vedení RMC ví moc dobře, co se v nemocnici odehrává, a nic s tím nedělá vzhledem k desítkám milionů dolarů ročně, které Moon a Realyvasquez nemocnici a společnosti Tenet Healthcare přinášejí. Dokonce napsal úvodník do lékařského časopisu, kde se zaměřuje na nepřiměřeně vysoké počty operací bypassu a dalších srdečních zákroků v RMC. Aby zmírnil obavy své manželky z možné žaloby za křivé obvinění, požádal právníka, aby mu úvodník zhodnotil. Po úpravách, které právník navrhl, vznikl výsledný útvar, s nímž se Ditchey naprosto nemohl ztotožnit, a tak článek nikdy k vydání nepředložil. Od Ditcheyho Skeen rovněž dostal jména tří pacientů a dvou profesionálních zdravotnických pracovníků, kteří mu byli schopni informaci potvrdit.

Další osobou, s níž se Skeen setkal, byl doktor Piek.

Předtím, než se stal kardiologem, pracoval jako chiropraktik v Eurece a Lorna Lindě. Potom se přestěhoval do Reddingu.

Piek Skeenovi řekl, že se o Moonovi poprvé dozvěděl v roce 1987, když jel do RMC provést nějaké kardiologické zákroky. Údajně v té době neslyšel ani neviděl nic, co by vzbudilo jeho podezření ohledně Moona a jeho léčebných postupů. Právě v tom roce se projekt operací otevřeného srdce v RMC rozběhl na plné obrátky a Realyvasquez začal v nemocnici pracovat jako kardiochirurg na plný úvazek.

Když se Piek o tři roky později přestěhoval do Reddingu a zapojil se do spolupráce s Moonem, koronární program rychle vzrůstal a RMC připravovala masivní reklamní kampaň, aby jej propagovala jako nejlepší projekt v zemi.

Avšak Picka, jenž v té době působil v obou nemocnicích, jak bylo běžné pro většinu kardiologů ve městě, začalo před koncem prvního roku jeho působení znepokojovat, že Moonovy diagnózy a léčebné postupy se vymykají standardní péči. Právě přibližně v té době se začala řada jiných lékařů bavit o tom, že Moon a Realyvasquez jsou ve svých diagnózách a způsobech léčení pacientů příliš radikální.

Piek popsal Skeenovi případ pacienta, o němž se dozvěděl, že mu Moon poškodil katétrem tepnu a způsobil spirálovou disekci. Moon se pokusil o nápravu pomocí stentu, avšak neuspěl. Pacient musel být okamžitě operován, a později v důsledku spirálové disekce zemřel. Piek Skeenovi vysvětlil důvody, proč je riziko poranění a disekce zdravé tepny, případně smrti, vyšší u zdravého jedince, který katetrizaci nepotřebuje.

Stejně jako jeho kolega Roy Ditchey, i Bob Piek shromažďoval údaje o svých pacientech, které měli v péči Moon a Realyvasquez. Uvedl, že u devatenácti z nich se nejednalo o srdeční chorobu, jež by vyžadovala jakýkoliv druh chirurgického zákroku. Zároveň dodal, že v letech 1998 a 1999 informoval tehdejšího generálního ředitele Redding Medical Center Stevea Schmidta o své domněnce, že se provádějí zbytečné srdeční zákroky a že jde o závažný problém, který je třeba napravit. Když se až do léta 2001 nic nestalo, zašel za Halem Chiltonem, jenž mezitím post generálního ředitele převzal, a za jeho finančním ředitelem Richardem Phillipsem, aby jim oznámil v podstatě to samé, co řekl Schmidtovi. Vzpomínal si, že mu Chilton odpověděl poněkud záhadně: „Slyšeli jsme o tom něco, ale nejsme si jistí, jak se s tím vypořádat.“

Ačkoliv to Chilton nikdy neřekl, Piek získal dojem, že si představuje, že problémem by se měli zabývat lékaři, a ne správci nemocnice. V každém případě se opět nic nedělo.

Stejně jako Campbell, i Pick dal Skeenovi najevo obavy, že kdyby informace o vyšetřování unikly a dostaly se ke správcům RMC nebo Moonovi či Realyvasquezovi, mohli by se tito lidé pokusit záznamy zničit nebo pozměnit. Krátce před schůzkou se Skeenem požádal Piek o angiografický snímek svého pacienta z nedávné doby. Bylo mu řečeno, že film byl zničený, ačkoliv Medicare po nemocnicích vyžaduje, aby uchovávaly záznamy šest let a tři měsíce.

Nechal Skeenovi také detailní informace o devatenácti pacientech, u nichž provedl invazivní zákrok Moon a v některých případech Reály vasquez.

Další věc, na kterou Skeena upozornil Piek, ukazovala na naprostý nedostatek dozoru a zájmu ze strany federální vlády. Jeden z Pickových kolegů diskutoval o svém přesvědčení, že v RMC se provádějí nadbytečné srdeční zákroky, se zástupcem Medicare ve Stocktonu v Kalifornii.

Zároveň

jej

informoval,

že

v

RMC

někdy

echokardiografické vyšetření popisují technici, nikoliv lékaři. Zástupce pojišťovny však neprojevil zájem a informacemi se nezabýval.

Ze všech zdrojů mimo lékaře, s nimiž Skeen vedl pohovor, byl téměř jistě nejcennější CW1, osoba, s níž Boba Picka pojilo blízké přátelství. CW1 z východního pobřeží, z města poblíž Newburghu ve státě New York, pracovala čtyři roky v nemocnici U Milosrdných, než v červnu 2000 přešla do RMC. CW1, jež měla břitký jazyk, věděla o Moonových příliš agresivních praktikách do roku 1998. U Milosrdných pracovala jako specializovaná klinická sestra na kardiovaskulární nemoci a s Pickem, jenž už si tehdy dělal velké starosti kvůli Moonovi, se dost spřátelila.

Piek ukázal CW1 angiografický snímek osmatřicetileté ženy, jež se podrobila v RMC operaci bypassu.

„Srdeční chorobu nemá,“ konstatovala CW1.

„No ale prodělala operaci bypassu,“ odvětil Piek se záměrným důrazem; neříkal nic nového. Řekl CW1, že to, co dělá Moon, je šílené. Těsně předtím, než odešla od Milosrdných do RMC, se jí Piek zeptal: „Co říkáš, nebylo by úžasné, kdybys tam přešla a toho chlápka dopadla?“

Přibližně o rok a půl později se CW1 dozvěděla, že Moonův blízký spolupracovník B. V. Chandramouli měl v péči jednoho z Moonových pacientů v době kardiologovy nepřítomnosti. Prohlédl si pacientův angiogram a oznámil mu, že není zapotřebí žádného léčení. Avšak když se Moon vrátil, prozkoumal snímek znovu a pacientovi sdělil, že Chandramouli neví, co dělá, a že pacient potřebuje operaci.

Když CW1 slyšela, že pacient je na programu operací, rozzuřila se. Zašla za Chandramoulim a naléhala na něj, aby pacientovi řekl, že se musí dostat z nemocnice pryč.

Kardiolog to nakonec udělal. CW1 si myslí, že pacient nakonec odešel a operovaný nebyl, ale s naprostou jistotou to neví.

CW1, jež získala magisterský titul v oboru ošetřovatelství na University of California v San Francisku, učili číst angiografické snímky různí lékaři v nemocnicích v Renu, kde před příchodem do Reddingu pracovala. V

nemocnici RMC se nacházel promítací přístroj, instalovaný přímo v zásobovací místnosti za koronární jednotkou intenzivní péče, a CW1 jej používala k prohlížení snímků ze srdečních operací. V září roku 2002 poprvé viděla v nemocnici snímek naprosto čistých původních tepen pacienta, jenž se podrobil operaci bypassu. Úplně zapomněla na filmy, které jí v roce 1998 ukázal Piek, a opatrně řekla Cindy Gordonové, vrchní sestře z kardiologie: „Než jsem sem přišla, slyšela jsem spoustu historek naznačujících, že se tady operují pacienti, aniž je to nutné.

Obávám se, že tento pacient operaci nepotřeboval.“

Gordonové ztuhly rysy. Ustoupila o krok dozadu a pronesla přiškrceným, ale pronikavým šepotem: „My jsme tady radikální, ale nikdy bychom neoperovali pacienta, kdyby to nebylo nutné. Rozumíte?“

Tváří v tvář této odpovědi své přímé nadřízené se CW1

stáhla. Po tomto rozhovoru se na promítačce objevila cedulka s nápisem: „Tento přístroj je určen pouze pro lékaře.“

CW1 ho však používala i nadále, protože považovala za důležité znát podrobně stav arterií pacienta, jenž jí byl svěřen do péče.

V průběhu následujících asi dvou měsíců bylo oznámeno, že přístroj má poruchu, a později byl ze skladu odstěhován.

Nikdo na případ nadbytečných operací znovu neupozornil, ale zapomenut nebyl. Dostavila se odveta. CW

1 si podala žádost o několik zaměstnání v nemocnici. Nikdy ji nepozvali ani na pohovor navzdory faktu, že pro uvedené pozice měla kvalifikaci jak po stránce vzdělání, tak pokud jde o zkušenosti. Mezi zaměstnanci se šířily řeči, že je patologická lhářka a že její písemná doporučení jsou podezřelá. Dva přátelé ji pravidelně informovali o tom, co se o ní povídá. Drásalo jí to nervy, ale vydržela. Dlouhou dobu cítila, že ji někdo chce dostat. Dostávala telefonáty a e-maily. Ostatní členové ošetřovatelského personálu říkali například: „My tě dostaneme.“

Jednoho dne přijel k jejímu domu, jejž měla na venkově asi třicet mil od Reddingu a nebylo snadné ho najít, chirurg z RMC Riaz Malik. Když zastavil, byla nahoře na stromě a zastřihávala větve. Slezla dolů, zeptala se ho, co tam dělá a jak ji našel. Odpověděl, že jel prostě jen okolo. Nedokázala vysvětlit, co tam dělal, a jeho přítomnost jí naháněla strach.

CW1 se nějakou dobu bála, ale po určitém čase se zdálo, že se situace uklidnila, a jí se trochu ulevilo.

CW1 nesnášela pitomce, což se snadno dalo mylně chápat jako nadřazený postoj člověka z východního pobřeží.

Konstatovala s opovržením, že většina sester v RMC

pochází z dělnického prostředí v Reddingu, z rodin dřevorubců a horníků, a že jsou to typy sdružující se v Rotary Clubu a tvořící kliky. Vyprávěla, že když sestry přišly do práce na svou směnu, nejdřív tři čtvrti hodiny klábosily a bavily se a teprve potom se věnovaly pacientům.

Řada z nich vystudovala vyšší odbornou školu na Shasta College v Reddingu a jen malé procento získalo bakalářský titul.

CW1 považovala úroveň většiny sester, jež studovaly v místě, nanejvýš za průměrnou a stejný názor sdílely i jiné sestry přicházející do Reddingu z větších měst a zdravotnických zařízení. Uváděla, že byly ve své nekvalifikovanosti podporovány, poněvadž Tenet a RMC

chtěli mít na úrovni středního zdravotnického personálu lidi, které mohli snadno ovládat. Zároveň se domnívala, že RMC

nabírala špatně přizpůsobivé lidi, kteří byli loajální, protože nemohli sehnat práci jinde. Hovořila o své vlastní zkušenosti, kdy požádala v RMC o práci sestry pro pacienty se selháním srdce. Tato pozice vyžadovala vysokoškolské vzdělání s magisterským titulem. Pohovor vedly Tamara Caudleová, Cindy Gordonová a ještě jedna sestra jménem Georgia. Když přišla řada na Cindy Gordonovou, aby položila otázky, řekla, že se na nic ptát nemusí.

„Víte, budu vám prostě muset sdělit o CW1 všechno.

Znám ji velmi dobře,“ řekla.

CW1 tu práci nedostala. Dali ji sestře s dvouletým nástavbovým kurzem.

CW1 objednala disketu s nahrávkou kurzu, podle něhož se učila číst IVUS (intravaskulámí ultrazvukový test). Ironií osudu jí rovněž dával instrukce Moonův blízký spolupracovník a partner Thomas Russ, který absolvoval školení na IVUS. Řekl však CW1, že on toto vyšetření jako primární diagnostický nástroj nepoužívá, poněvadž je to experiment a při jeho interpretaci se dá velmi snadno udělat chyba. Zároveň se jí svěřil, že tyto obavy tlumočil zástupci vedení RMC již v roce 1996, krátce poté, kdy tuto metodu začal Moon používat, ale dotyčný správce se nijak nevyjádřil. Jakmile se CW1 naučila snímky číst, věnovala se jim, kdykoliv se jí naskytla příležitost. Narazila na mnoho případů, kde byly v psaném záznamu uváděné disekce, ale na filmu je neviděla. Jednou ukázala jeden z Moonových ultrazvukových snímků Russovi a zeptala se ho, zda vidí disekci, o níž se Moon zmiňuje v popisu. Russ ji neviděl.

K dispozici byly i další zdroje informací. RMC

shromažďovala podklady pro National Registry of Myocardial Infarction8 a pro databázi vedenou společností

8 NRMI, Národní registr infarktů myokardu. (Pozn. překl.) Society of Thoracic Surgeons9. Údaje se uchovávaly v zařízení, jehož vlastníkem je společnost Genentech, pro niž CW1 občas pořádala přednášky o péči týkající se kardiologických pacientů. Měla přístup k databázi a občas do ní nahlížela. Zjistila, že pacienti z RMC jsou tam šifrováni jako pacienti s akutním infarktem myokardu, kteří kritériím pro akutní infarkt myokardu nevyhovují. Jména těchto pacientů byla zapsána na seznam čekajících, byli odesláni domů a později znovu přivezeni do nemocnice na operaci bypassu. CW1 oznámila Marku Eliasonovi, jenž měl na starosti typy pojištění a zodpovídal za sběr dat v RMC

pro národní registr, že v databázi se vyskytuje seznam pacientů, kteří nevyhovují kritériím. Řekl jí, aby je ze seznamu odstranila. Avšak i potom nacházela CWl další záznamy pac iontů nesplňujících kritéria. A poté, co někteří z nich byli přijati k operaci, mohla si prohlédnout jejich angiografické snímky. Nikdo se nepokusil jí v tom zabránit, poněvadž věděli, že shromažďuje údaje pro NRMI.

Odhadla, že během jednoho měsíce v roce 2002 u sedmdesáti pěti procent pacientů, jimž byl v RMC operován bypass, tato operace nebyla nutná, a za tříměsíční období napočítala sto šedesát pět podle jejího úsudku nadbytečných operací.

CWl si všímala mnoha případů, jež považovala nejen z bezdůvodné, ale obzvlášť do nebe volající, včetně

9 STS, Společnost hrudních chirurgů. (Pozn. překl.) třiačtyřicetiletého maratonce a jednatřicetiletého pacienta, jehož matka podstoupila operaci bypassu tři měsíce před ním. Nakonec ji ale dohnala k šílenství situace, kdy Realyvasquez jásal nad operací trojitého bypassu u osmadvacetiletého muže, v jehož případě CW1 věřila, že má postiženou jen pravou věnčitou tepnu. Rovněž byla přesvědčená, že odpovídajícím řešením by byla angioplastika a zavedení stentu, nikoliv operace, protože intervenční zákrok byl potřebný právě jen na jedné tepně.

Měla na starosti pooperační péči o tohoto pacienta. Zjevně nadšený Realyvasquez vstoupil do pokoje a řekl jí: „Věřila byste

tomu?

Dělali

jsme

trojitý

bypass

u

osmadvacetiletého!“

„A za to jste na sebe hrdý?“ odpověděla mu chladně.

„Napadlo vás vůbec provést laboratorní testy na tuky, zjistit, jestli nemá problémy s hemocysteinem a ověřit si, jestli to není vrozené?“ Rozzuřil se a zabručel: „Nechejte udělat testy, jaké chcete.“

„Na mě se nerozčilujte. Věnujte lidem péči, jakou potřebují,“ odsekla mu zlostně.

„Cože, vy jste doktor? Objednejte to!“ rozkřikl se a hlučnými kroky vyrazil z místnosti. Dva týdny s ní potom nemluvil.

Někdy v té době se chystal Realyvasquezův spolupracovník Ricardo Moreno-Cabral odejít z RMC a vrátit se ke své rodině v jižní Kalifornii. S CWl ho pojilo přátelství, protože měl rád její domácí salsu, ostrou mexickou omáčku s cibulí a rajčaty, a jednoho dne se za ní zastavil na kus řeči, když měla zrovna pacienta.

Na jeho otázku, co dělá, odpověděla, že právě objednala dvě balení červených krvinek, poněvadž podle laboratorních testů u pacienta nedochází k okysličování krve, jak by mělo.

„Musíš si tady dávat velký pozor,“ řekl jí Moreno trefně. „Nedělej nic, k čemu nemáš písemný příkaz. Já odcházím a chci, abys poslechla, co ti říkám. Vím, že jsi opravdu inteligentní a víš, o čem mluvím. Nedělej nic bez písemného příkazu.“

Poznámky Morena-Cabrala byly nepřímé, až záhadné, ale CW1 neměla žádné pochyby ohledně toho, co jí chtěl říct. Věřila, že Moreno-Cabral odchází proto, že má strach, že to, co se děje v RMC pod hlavičkou srdečního programu, povede ke katastrofě, a on by nevyhnutelně skončil jako ten, kdo je v ní zapletený. Nevěřila, že Moreno-Cabral sám prováděl nadbytečné operace.

Nedlouho poté zmizely v RMC údaje pro NRMI a STS

z místa, kde k nim CW1 normálně měla přístup. Bylo jí řečeno, že Tenet už nechce dál platit společnosti Genentech za data pro NRMI a buduje si svou vlastní databázi, a že nikdo, kdo se dostane k údajům pro STS, není k dispozici.

Do onoho dne však CW1 vytvořila seznam šedesáti čtyř pacientů s bypassem, kteří všichni zemřeli. Informace nashromáždila z oněch databází. Podle jejího názoru jejich angiografické snímky jasně ukazovaly, že u nich operace nebyla nutná. Seznam i přiložené rentgenové snímky předala FBI. Úřad jí doporučil nenechávat si kopie u sebe v zájmu její vlastní bezpečnosti.

CW1 nebyla jediná ošetřující sestra, jež si dělala kvůli Moonovi a Realyvasquezovi starosti, založené na osobních zkušenostech a pozorováních.

K dalším patřila například Mary Rose Roachová, jež započala svou kariéru zdravotní sestry v RMC v roce 1978.

S Moonem sloužila na kardiologii asi od roku 1986. Později s ním pracovala na koronární jednotce intenzivní péče a v letech 1990 až 1995 v katetrizační laboratoři. Než poznala Moona blíže, působil na ni dojmem tichého profesionála.

Avšak když s ním začala spolupracovat, svůj názor změnila.

Začala věřit, že Moonův důraz na rychlost spolu s jeho vznětlivostí vyvolávají u sester a techniků strach a úzkost, jež někdy vyúsťují v zásadní chyby. Na žádost, aby uvedla nějaký příklad pod přísahou, popsala případ pacienta s infarktem, jenž byl překládán z pojízdných nosítek urgentního příjmu na stůl v katetrizační laboratoři. Léky podávané intravenózně musely být přemístěny z infuzní pumpy urgentního příjmu do intravenózní infuzní pumpy laboratoře.

„Doktor Moon opravdu šíleně spěchal, aby už začal, ale my jsme ještě nebyly připravené,“ líčila Roachová. „Začal už s katetrizací a křičel na lidi, aby sebou hodili a vypadli z místnosti. A jeden z léků se nepředvídaně celý vylil do pacientova těla. Pacient dostal záchvat a došlo u něj k srdeční zástavě (a zemřel). Nemohu říct, že to byla úplně jeho chyba. Jenom mohu říct, že stres kvůli rychlosti, která se od sester vyžadovala, byl ještě znásobený tím, že po nás křičel.“

Roachová zažívala často Moonovy slovní útoky, někdy dokonce před pacienty. Avšak tyto verbální urážky vcelku neovlivnily její názor na kardiologovy odborné schopnosti.

Považovala ho za technicky velmi zdatného; měla za to, že je extrémně rychlý a má výbornou paměť. Ohromovalo ji, kolik si toho dokáže zapamatovat o pacientovi a jeho nemoci. Avšak jako sestře v laboratoři nemohlo Roachové ujít, že se provádí mnohem více normálních katetrizací, než by se dalo čekat. Signalizovalo to, že se ke katetrizaci indikují pacienti bez zjevných objektivních známek srdeční choroby. Přesto však, když vrchní sestra kardiologie Sheryl Hallstromová ukazovala snímky pacientům a jejich rodinám, tak pokud Roachová mohla soudit, snímky nemoc prokázaly.

Ale šest měsíců před odchodem Roachové z RMC, v roce 1995, začal Moon využívat IVUS, a tím se všechno změnilo. Sestry a technici pracující v laboratoři nebyli z nové techniky nadšení. Naučili se přístroj nastavit a věděli, že má za účel pomáhat při umístění stentu, ale snad až na jednu výjimku nedokázali z obrázků nic vyčíst. Také věděli, že většina kardiologů IVUS jako primární diagnostický nástroj nepoužívá, což právě Moon dělal. Když ukázal na místo, o němž tvrdil, že je neprůchodné, oni to neviděli.

Ukazoval na místa, která vypadala jako stíny nebo trhliny, což viděli, ale v žádném případě nedokázali určit, zda se jedná o chorobný stav.

„Přesně popisoval, co jsme viděli,“ řekla Roachová.

Lidé přicházeli s potížemi, jež připomínaly srdeční chorobu, ale měli normální průtok krve. Na základě IVUS je Moon posílal na operaci.

„Tehdy začal být úplně šílený a všechny nás urážel.

Tehdy jsem odešla,“ vysvětlovala. Také se zmínila, že jeho kdysi jemné zacházení s katétrem začalo být drsnější a pohyby trhavé. Když se na to Roachová podívala zpětně, domnívala se, že Moon začal být agresivnější v reakci na námitky ze strany laboratorního personálu po zavedení IVUS. Říkala, že na sestry a techniky křičel a běsnil, i když měli v místnosti pacienty, a nazýval je „bandou zasraných idiotů“. Říkala, že v takovém prostředí se Moona nikdo na nic neptal; prostě dělali, co řekl. Roachová prošla se stížností na Moona postupně přes celý řetěz nadřízených včetně etického výboru společnosti, ale nikam se nedoslala.

Maria Ruaová, sestra z urgentního příjmu, jež pracovala v nemocnici Stanfordovy univerzity na počátku devadesátých let a měla zkušenosti jak s chirurgií otevřeného srdce, tak s transplantacemi, přišla do Reddingu v roce 1998, když Roachová odešla. Ruaovou si najali v nemocnici U Milosrdných, ale zanedlouho jí byla nabídnuta práce na částečný úvazek v RMC, kterou také přijala. V té době jako samoživitelka rodiny sloužila čtyřikrát až pětkrát do týdne dvanáctihodinové směny, tři U Milosrdných a jednu nebo dvě v RMC. Brala si také noční pohotovosti U

Milosrdných na jejich letadle záchranné služby.

Ruaová přišla do kontaktu s Moonem hned první den služby na urgentním příjmu. Jako na příchozí ze Stanfordu na ni oddělení zapůsobilo poněkud staromódním dojmem.

Byla ohromená horečnou aktivitou. Viděla, jak sestry a technici „pobíhají ze všech stran kolem vystrašeného pacienta“ na stole, jak zapojují hadičky, i když z monitorů nevyčetla žádný důvod pro tuto naléhavou pozornost. Moon byl přímo namístě a pobízel je, aby spěchali a převezli pacienta do katetrizační laboratoře.

Přišel další pacient s bolestí na hrudníku. Vypadal jako zdravý padesátiletý muž. Někdo řekl: „Panebože, on má bolesti na hrudníku.“ Moon se tam vřítil a poručil jim: „On je další, je další, připravte ho.“

„S dovolením!“ namítla Ruaová. Pacient neměl zkontrolované žádné vitální funkce, nebyly u něj provedeny žádné testy, nic.

„Říkáte, že máte bolesti na hrudníku. No a zmírní se to, když si říhnete? Měl jste v poslední době velký stres?

Můžete ukázat, kde přesně vás to bolí?“ Říkala, že pacienti často označili místo, které naznačovalo, že by se mohlo jednat o problém se žlučníkem.

Po celou dobu stál Moon za ní a opakoval: „Na to nemáme čas, na to nemáme čas!“

Ona i další sestry si připadaly jako Charlie Chaplin, pracující na neustále se zrychlující montážní lince ve filmu Moderní doba-, rychleji, pořád rychleji.

„Jejich systém byl nastavený tak, že kdokoliv vešel dovnitř a stěžoval si na bolest na hrudi, putoval do katetrizační laboratoře, aby prostě skončil s nožem v hrudníku,“ vysvětlovala.

Postřehy Ruaové z prvního dne odpovídaly obrazu, který viděli ostatní od začátku. Bill Browning, vedoucí lékárny, jenž se na urgentním příjmu často pohyboval, řekl, že „existovala minimální diagnostická kritéria pro převoz pacientů z urgentního příjmu do katetrizační laboratoře.

Žádné lékařské zhodnocení; možná nařídili udělat srdeční enzymy, ale rozhodně nedostali výsledky. Potrubí vedlo k Realyvasquezovi.“

Tentýž den seděla Ruaová u postele jednoho pacienta a pokoušela se mu najít žílu, aby mu zavedla infuzi a nezpůsobila bolest. Moon stál těsně za ní, prstem jí dloubal do ramene a opakoval: „Honem, dělejte, my musíme dělat svou práci, pospěšte si!“

Ruaová, jež se nedala snadno zastrašit, se k němu otočila a řekla: „Poslyšte, i kdybyste byl sám prezident, budete muset odprejsknout.“

Byla v nemocnici první den a neměla ponětí, kdo je Moon, ani jak mocný je to člověk. Překvapivě, Moon opravdu vycouval. Řekl, že je to jen upozornění. Ostatní sestry zůstaly hledět v úžasu.

„Víš, kdo to byl?“ zeptala se jedna z nich, když Moon dusal ven a do laboratoře. Ruaová to samozřejmě nevěděla, ale další sestra jí napověděla:

„To je ten, kdo dělá RMC tržbu.“

Později, když měla Ruaová noční službu, připravovali pacienta na převoz do katetrizační laboratoře. V té době se v nemocnici prováděly klinické testy dvou nových léků. Moon vešel dovnitř a řekl: „Chci ten nový lék.“

Ruaová se ho zeptala, který lék má na mysli.

„Já nevím, ten nový lék, co se testuje, jak se jmenuje?“

odpověděl Moon.

Další sestra uvedla nějaký název.

„Jo, jo, ten,“ řekl.

Začal se prohrabovat ve skříňce, našel medikament a podal ho Ruaové se slovy:

„Chci, abyste ho tomu pacientovi dala.“

Zeptala se ho, v jakém množství, protože předtím nikdy ten lék nepodávala.

„Nevím, prostě si přečtěte návod,“ odbyl ji lékař.

Za chvíli se zeptala Moona znovu, jakou dávku chce nasadit, poněvadž podle návodu byla doporučena celá řada možných dávkování.

Podíval se na lahvičku, řekl, že neví, a potom se rozhodl: „Ále, pusťte se do toho a dejte mu to všechno.“

Ruaová namítla, že se jí to nezdá; jednak proto, že si Moon ani nevzpomněl na název léku, a taky proto, že varianta „všechno“ se mezi možnostmi uvedenými na instruktážním letáku nevyskytovala.

Moon jí tedy řekl, ať si vybere jakoukoliv dávku, kterou chce podat. Ruaová znovu namítla, že jí nedělá dobře, když o tom má rozhodnout, a že by to měl udělat sám.

„No tak dobře, dejte sem ten krám. Já to udělám,“

zareagoval Moon.

Podle slov Ruaové nikdo neřekl ani slovo, protože to byl Moon. „On byl Bůh.“

Ruaová také vyprávěla, že na urgentním příjmu si nikdo jiný nestěžoval na to, co se dělá špatně, a bylo jí řečeno, aby držela jazyk za zuby. Podobně jako v případě CW1, i ona měla dojem, že některé ze sester, jež přišly ze zdravotnické školy a nastoupily do práce přímo v RMC, prostě nic lepšího nepoznaly. Jejich odpovědi na její stížnosti jí připadaly skoro automatické. Používaly nacvičené uklidňující fráze, pořád ty samé, jen aby si ospravedlnily to, co dělají. Dva muži, zdravotní sestry, jež dobře znala, Teď Blankenheim a Terry Brushett, se od nich v ničem nelišili. Kritizovali nemocnici U Milosrdných, ačkoliv ona měla dojem, že U

Milosrdných se o kardiologické pacienty starají mnohem lépe než v RMC.

Uváděla, že například Moon nikdy nevytáhl stetoskop z kapsy, aby ho přiložil pacientovi k hrudníku, a že se pacientů nikdy nezeptal na jejich rizikové faktory, ani se nepodíval na jejich EKG. Lékaři z urgentního příjmu často volali Moona dřív, než dostali výsledky laboratorních testů pacienta. Občas se pacienti ptali Ruaové, komu by měli dát souhlas se zákrokem, když potřebují katetrizaci. Na to jim odpověděla, ať se zeptají lékaře. Když se Moona zeptali, k čemu zákrok potřebují, odpověděl: „Protože bez něj zemřete!“

Kolem roku 1997 nebo 1998 zažil Terry Brushett, tehdy už manžel Ruaové, případ asi devadesátileté ženy, jež byla přijata na urgentním příjmu s bolestmi na hrudníku. Testy na srdeční enzymy ukázaly normální hodnoty, které naznačovaly, že se nejedná o infarkt. Pacientka dostala nitroglycerin, aby se zbavila bolesti, a nebýt toho, že k příhodě došlo v noci, byla by odeslána domů. Lékaři se tedy rozhodli nechat ji přes noc v nemocnici a monitorovat ji do rána. V noci ji měl na starosti Brushett, jenž u ní nezjistil žádné problémy, takže když další den nastoupil do služby a starou paní tam uviděl, překvapilo ho to.

Zeptal se jí, proč zůstává v nemocnici. Dozvěděl se, že pozdě v noci za ní přišel doktor Moon, a když ji uviděl, chtěl jí provést katetrizaci. Provedl ten den angiografii a poslal ji na operaci. Žena o několik týdnů později zemřela, aniž kdy opustila brány nemocnice.

Brushett řekl, že ho ta událost rozčílila, a dodal, že spousta lidí v nemocnici U Milosrdných prohlašovala: „Doktor Moon by katetrizoval i řepu.“

Brushett také uvedl, že čas od času se setkával s tím, jak Moon posílá na operace staré, velmi rizikové pacienty s cukrovkou. Zdravotník popisoval, že tito lidé se posléze cítili velmi slabí, což považoval za špatné, jestliže mohli být léčeni medikamenty. Přes všechno, co viděl a slyšel, Brushett zkrátka nemohl uvěřit tomu, že Moon a Realyvasquez prováděli zbytečné invazivní procedury.

Další sestra, jež si přála zůstat v anonymitě a pro niž jsem zvolil jméno Linda, vypověděla, že její zkušenosti s Moonem sahají zpět až do roku 1992, kdy pracovala na koronární jednotce v nemocnici U Milosrdných. Zmínila se, že Moon v té době hodně hovořil o svých dětech a byl velmi zaměřený na rodinu. Často a hodně se smál, vybuchoval v záchvaty smíchu a jí připadal velmi přátelský. Také o něm vypověděla, že byl hodně velkorysý, a jako důkaz vyprávěla následující historku.

Jeden zaměstnanec oddělení pracovního prostředí v RMC, jenž měl velmi nízký příjem, vyhrál v soutěži nazvané Ducky Derby sportovní automobil Jeep. Každoroční soutěž Ducky Derby, sponzorovaná Rotary klubem Redding East, má za cíl podpořit program nazvaný Nadace Rotary klubů severní Kalifornie proti zneužívání drog. Z jeřábu u mostu Diestelhorst Bridge jsou spuštěny na vodu desítky tisíc žlutých plastových kachniček označených čísly. První kachnička, která za minutu překročí cílovou čáru o sto metrů dál po proudu rychle se valící řeky Sacramento, vyhrává první cenu zaměstnanci, jenž vlastní její číslo. Vítěz měl velkou radost, ale nebyl si jistý, jestli si bude moci auto nechat, poněvadž si nemohl dovolit platit povinnou daň.

Moon mu tedy vystavil šek. Linda si vzpomíná, že výše částky byla kolem jednoho tisíce dolarů.

Jednou řekl Moon Lindě: „Peklo je tam, kde nejsou cigarety.“ Podle popisu Teda Blankenheima, když Moon „odjížděl z nemocnice ve svém cadillacu, nebylo vidět nic jiného než jeho ruce na volantu a oblaka kouře valící se z okének“.

Linda si Moona kvůli jeho zlozvyku dobírala a zeptala se ho: „Co budete dělat, až se ocitnete tady (se srdeční chorobou)?“

„Jejda, udělám si katetrizaci sám! Nic na tom není.

Můžou mě připravit a já si sám udělám katetrizaci,“

odpověděl jí.

„Nemůžu říct, že bych tehdy toho chlapíka neměla ráda, a také nebyl důvod mu nevěřit,“ vysvětlovala Linda.

Byla v té době na kardiologii poměrně nová a nepřipadal jí nijak odlišný od ostatních kardiologů, které znala. Říkala, že se s ním nepracovalo špatně. „Když jste mu zavolali, obvykle jste od něj dostali, co jste potřebovali.“

Nevěděla, že neměl oficiální certifikát o atestaci v kardiologii nebo vlastně v čemkoli jiném. Nevěděl to skoro nikdo, ačkoliv na jednom shromáždění pacientů si tropil z atestaci žerty a veřejně prohlásil, že certifikát nemá. Tvrdil, že atestovaní kardiologové ve městě nevědí, jak zavést stent, a že on je živoucím důkazem, že ten systém nefunguje.

„Kdo nahrává a skóruje?“ položil řečnickou otázku, stylisticky upravenou do jeho vlastního unikátního jazyka.

„Onassis, to a ono, ten nikdy nezískal žádné vzdělání.

Měl Kennedy vzdělání, ten původní Kennedy? Ne, byl to pirátský prodejce alkoholu. Ale věděl, jak něčeho dosáhnout.“

Linda však měla i osobní zkušenost z obtížného případu, v němž figurovala přibližně dvaačtyřicetiletá žena, jež spěchala s Moonem do katetrizační laboratoře. Trápily ji bolesti na hrudníku. Vzhledem k typu jejího zdravotního pojištění došlo k vyjednávání s jejím ošetřujícím zdravotnickým zařízením, kde oznámili, že nemohou zákrok schválit, poněvadž doktor Moon s nimi nemá uzavřenou smlouvu. Linda tedy zavolala jednoho z lékařů, jenž měl praxi v nemocnici U Milosrdných. Ten okamžitě zanechal rozdělané práce a spěchal na urgentní příjem do RMC, aby pacientku vyšetřil. Po vyšetření se vyjádřil, že pacientka katetrizaci nepotřebuje. Po celém těle ve středních partiích a vlevo měla plno podlitin v důsledku nehody na kole z předchozího večera. Bylo evidentní, že dokud ji doktor neprohlédl, nikdo ji předtím nevyšetřil.

O mnoho později se Linda o Moonovi vyjádřila slovy: „Nemyslím si, že je zlý, myslím, že je blázen. Domnívám se, že se považuje za tak velkou osobnost, že by si nikdy nepřipustil, že může něco dělat špatně. Taky si myslím, že ho nežene touha po penězích, ale touha po moci. Věřím tomu, že on sám pravděpodobně upřímně věří, že všem zachraňuje životy. Myslím si, že upřímně věří, že on má pravdu a všichni ostatní se mýlí.“

Řekla, že pacienti věřili, že jim zachraňuje život, protože jim řekl, že to dělá.

„Chcete zemřít, vy chcete zemřít? Chcete, aby vaše matka zemřela?“ říkával s oblibou, a když mluvil, hrozil na ně prstem. Později za nimi přišel a řekl jim: „Zachránil jsem vám život!“

Linda říkala, že lidi, patřící do generace, z níž se většina jeho

pacientů

rekrutovala,

nikdy

ani

nenapadlo

zpochybňovat, co dělá, poněvadž žili s vědomím, že lékařům dluží úctu. Objasnila, že kdekoliv jinde v zemi platí, že lidé po elektivní katetrizaci nejdou přímo na operaci. Jsou stabilizovaní, jsou jim podány dusičnany a jsou odesláni domů až do doby, kdy mají operaci naplánovanou. Avšak v Reddingu se praktickým lékařům vštěpoval názor, že pokud pacienti s diagnózou srdeční choroby nejdou okamžitě na operaci, tak zemřou. V

důsledku toho se v Reddingu obecně přijímal fakt, že pacient by měl jít přímo z katetrizační laboratoře na operační sál.

Stejně jako CW1 a Mary Roachová, i Linda spekulovala, že jedním z důvodů, proč tak mnoho sester a techniků Moona neustále podporovalo, mohl být fakt, že nikdy nepracovali jinde. Jestliže Moon měl ukázat na angiogram s komentářem „vy to nevidíte, ale toto svědčí o ruptuře plátu, jak ukazuje IVUS“, jak mu mohli ze své pozice čelit? Dodala, že existuje také mnoho lidí, kteří stejně nic neřeknou, protože jsou placení za práci, a ne za to, aby zjišťovali, jestli zákrok, který doktor provádí, je etický nebo jestli léčí přiměřeně. Přirovnávala situaci k sestře, jež se bude starat o pacientku po interrupci, ačkoliv sama interrupce odsuzuje.

Linda si rovněž vzpomněla na rozhovor s Patem Campbellem tehdy, když ho poprvé napadlo případ oznámit.

„Všechny nás ovlivňují filmy, ale řekla jsem mu: ‚Rozmysli si dobře, než se pokusíš něco podniknout, protože lidem už vpálili kulku do těla za mnohem menší věci, než je tohle. Budeš čelit pravděpodobně multimiliardovému impériu. Toto je zlatý důl Tenetii,‘“ varovala ho.

Zdůraznila Campbellovi, že se utká jak s rozhořčenými zaměstnanci, tak se dvěma doktory, i s Tenetem. Řekla, že do udání za takových okolností by se rozhodně nepouštěla, protože to je námět románů Johna Grishama, a nikdo neví, co se může stát.

Rocky Milliganová, zdravotní sestra z RMC, jež nyní pracuje pro noviny Record Searchlight, viděla Moona s pacienty a jejich příbuznými, poněvadž chodívala do katetrizační laboratoře provádět srdeční laboratorní testy.

Označila jeho jednání s pacienty za otřesné.

Nejvíc ze všeho si však pamatuje na setkání s Moonem ve výtahu. Vyprávěla Moonovi o dítěti se zhoubným mozkovým nádorem. K chlapci jménem Mikey přilnula. Po pádu v obchodním domě začal mít bolesti hlavy, byl tedy přivezen do nemocnice. Zatímco mu dělali CT vyšetření hlavy, které odhalilo nádor, Rocky mu odebírala krev a zamilovala se do něj. Říkala, že na svůj věk byl příliš rozumný. Rocky chlapce často navštěvovala, nosila mu pizzu, obrázkové knihy, cokoliv si přál. Když jednoho dne potkala Moona ve výtahu, zeptala se ho: „Doktore Moone, neexistuje něco, co bychom mohli udělat, abychom to dítě zachránili? Já to děťátko miluji.

Chci, aby se uzdravil.“

„Na vyléčení nejsou peníze. Peníze jsou jenom na ošetřování,“ zněla Moonova odpověď.

„To mě donutilo odejít ze zdravotnictví,“ přiznala.

„Málem jsem se z toho šoku posrala. Zabilo mě to. Přinutilo mě to odejít. Už jsem to nezvládala.“

9

Špatný výběr pacienta

Mike Skeen si obvykle práci domů nenosil. Neměl ve zvyku diskutovat o případech se svou novou ženou Roxanne. Roxanne, štíhlá hezká žena s teplýma hnědýma očima a laskavým úsměvem nebyla místní, ale když Skeena potkala, žila v Reddingu už více než dvacet let. Provdala se za právníka z Reddingu Stephena Mansella a přestěhovala se tam v roce 1992. Měli spolu dceru Emily. Avšak brzy po narození dcery Mansell zahynul při havárii letadla. Když bylo Emily v roce 2000 šest let, přátelé seznámili Roxanne s Mikem. O dva roky později dvojice uzavřela sňatek v domě, který si koupila Roxanne společně s bratrem. Byla to malá svatba s přáteli a bluegrassovou kapelou.

Roxanne o žádných problémech v Redding Medical Center v roce 2002 nevěděla a o Mikovu vyšetřování věděla jen velmi málo, nebo spíš nic. Poprvé si uvědomila možné problémy související s nemocnicí, když se tam právnický partner jejího zesnulého manžela Bob Simpson v červenci podrobil angiografickému vyšetření.

Simpson, absolvent prestižní právnické fakulty (Berkeley) Kalifornské univerzity, považovaný za jednoho ze dvou nejdůležitějších advokátů vystupujících před soudem v Reddingu, pocítil během záchvatu úzkosti předchozí den, jak mu přeskakuje srdce, a chtěl se nechat vyšetřit. Zašel k místnímu praktickému lékaři Randymu Silverovi, poněvadž jeho rodinný lékař, Rich Malotky, odjel mimo město. Doktor Silver u něj provedl nějaká vyšetření včetně elektrokardiogramu. Záznam z EKG byl poněkud nejasný, ukazoval určité změny, jež by mohly signalizovat srdeční chorobu.

I když si doktor Silver nemyslel, že se u Simpsona jedná o vážný srdeční problém, pacient si stejně vyžádal doporučení k doktoru Moonovi na angiogram. Silver souhlasil, že Moonovi zavolá, ale Simpsonovi řekl, že to dělá jen proto, že jeho srdeční anamnézu nezná. Simpson si Moona vyžádal kvůli jeho pověsti špičkového kardiologa a kvůli ohromnému množství zákroků, které provedl.

Katetrizace byla naplánována na další den.

Moon, s nímž se Simpson několikrát setkal při společenských příležitostech, přišel do laboratoře a dal se ihned do práce. Píchl injekci anestetika, zavedl pouzdro a protáhl přes něj katétr. Následně aplikoval kontrastní látku a sledoval pohybující se obrázky Simpsonových tepen na monitoru. Během několika vteřin potom, co se obrázky na monitoru objevily, pronesl Moon svým typicky neurvalým způsobem: „Podívejte se na ty sračky tady. Musím udělat IVUS.“

Simpson se domníval, že řekl „vivus“, a vůbec nevěděl, o čem mluví. Ale „vivus“ znělo Simpsonovi jako latinské slovo znamenající „život“ a jeho zvuk se mu nelíbil. Načež Moon zavedl katétr pro IVUS, provlékl ho nahoru až do Simpsonových koronárních tepen a v podstatě se opakoval.

„Podívejte se tady na ty sračky,“ řekl znovu, „podívejte se na ty sračky, ty sračky jsou fakt hrozné, potřebujete bypass; čtyřnásobný.“

„Co se děje?“ zeptal se Simpson.

„To nebyl záchvat úzkosti, mladý muži, máte naběhnuto na infarkt,“ odpověděl Moon a vyšel ven z laboratoře.

Moon zamířil přímo do čekárny, aby si pohovořil se Simpsonovou manželkou Michael, a oznámil jí: „Přijmu ho hned teď. Potřebuje operaci bypassu.“

„Kdy?“ zeptala se Michael.

„Hned teď!“ odvětil Moon. Ukázal jí snímky z angiogramu a řekl: „Toto jsou místa, která jsou neprůchodná.“

Simpsona zavedli na pokoj a oznámili mu, že Moon odhalil v jeho pravé věnčité tepně stenózu a že má několik spirálových disekcí. Simpsona vůbec nenapadlo, aby si vyžádal ještě druhý posudek. Vyjádřil přání, aby ho operoval Realyvasquez, kvůli jeho renomé. Navíc před několika lety prodělala jeho matka úspěšnou operaci bypassu, již provedl Realyvasquez, a jejím kardiologem byl Moon. Jenže Realyvasquez odjel z města pryč. Simpson se tedy rozhodl v nemocnici zůstat a počkat, až se vrátí.

Mezitím se podařilo Simpsonovu právnickému partnerovi Russu Reinerovi zastihnout doktora Malotkyho, Simpsonova praktického lékaře, jenž odjel do Las Vegas na basketbalový zápas svého syna. Reiner lékaře informoval, co se děje. Malotky zavolal Michael domů a přemluvil ji, aby si určitě nechali udělat druhý posudek. Malotky, jenž už měl ohledně Moona nějakou dobu určitá podezření, zavolal Simpsonovi do nemocnice a řekl mu: „Já nemám dobrý pocit z toho, že vás budou tihle lidé řezat. Znám vaše srdce!

Vypadněte odtamtud!“

„Richarde, to se vám snadno řekne, ale mně právě řekli, že mám infarkt nebo že dostanu infarkt, a že když odejdu, tak umřu. Mně se to tak snadno neříká.“

„Aspoň si nechte udělat posudek ještě od někoho jiného,“ uklidňoval ho Malotky.

Simpson souhlasil a Malotky zavolal Royi Ditcheymu, jenž slíbil, že se na snímky podívá. Ditchey zajel do RMC, přečetl si katetrizační protokol, prohlédl si snímky z angiogramu a IVUS. Žádný flap ani disekce neviděl a řekl Simpsonovi:

„Vaše tepny jsou lepší, než je běžné. Máte velké tepny s dobrým průtokem.“

Zároveň Simpsonovi vysvětlil, že kdyby jeho vlastní tepna, která má vynikající průtok, byla přemostěna, tak by bypassový štěp splaskl kvůli nedostatečnému průtoku.

Simpson potom ukázal Ditclieymu snímek, jejž dostal od Moona, a ukázal mu místo, o němž Moon tvrdil, že naznačuje spirálovou disekci. Ditchey ho ubezpečil, že tam žádná disekce není; tepna byla normální. Také Simpsonovi přislíbil, že požádá o posouzení snímků Boba Picka.

Mezitím mu dvě sestry nápadně naznačovaly, že má z nemocnice odejít. Když mu jedna kontrolovala srdeční funkci, řekla: „Ach bože, to je úžasné slyšet tak zdravé srdce. Takových srdcí moc neslyšíme. Slyšíte spoustu divných úderů, ale je dobré slyšet to buch, buch, buch, buch.“

Avšak Simpsonovi, vyškolenému právnímu poradci, jenž byl běžně naladěný na nejjemnější jazykové nuance, zřejmá zpráva, kterou se mu pokoušela doručit, nedocházela.

Hladina jeho úzkosti byla příliš vysoká.

Ten večer dostal Simpson silnou dávku sedativ a upadl do hlubokého spánku. Když se ráno probudil kolem půl deváté, cítil, že se mu neobvykle točí hlava. Moon, jenž stál u jeho postele, ho zahrnul výčitkami za to, že si nechal udělat druhý posudek, a řekl mu, že by se raději měl nechat operovat. Simpson byl ještě značně zmatený a musel se hodně namáhat, aby pochopil, co Moon říká. Tvrdil mu, že Ditchey neví, o čem mluví, a že „ti kluci od Milosrdných“

používají padesát let starou techniku. Tvrdil, že IVUS je nový a že ho neumějí číst. „Ti kluci od Milosrdných ani nevědí, co to je. Mně je jedno, jestli ten bypass nebudete mít. Dělejte si, co chcete. Postihne vás infarkt.“

Moon také řekl Simpsonovi, že studoval na Stanfordu u doktora Yocka a doktor Yock vynalezl IVUS. Simpson Moonovi odvětil, aby se uklidnil, a že když si nechal udělat druhý posudek, operaci nevylučoval.

„Oukej, je to vaše rozhodnutí,“ opáčil Moon, potřásl Simpsonovi rukou a odjel na dovolenou.

Když Moon odešel, Simpsonovi se aspoň na chvíli vrátilo právnické uvažování a řekl přítomné sestře, že pokud Moon studoval u Yocka, chtěl by si od Yocka nechat snímky posoudit. Sestra odešla z pokoje a zanedlouho se vrátila. Říkala, že telefonovala do Stanfordu a že tam o žádném doktoru Yockovi nikdy neslyšeli. Simpson upadl do rozpaků a požádal sestru, aby od Moona získala vysvětlení.

Odešla a vrátila se znovu, tentokrát se zprávou pro Simpsona, že Moon říkal, že Yock je technik, ne doktor, a že vlastně studoval u doktora Fitzgeralda. Tento sled událostí Simpsona přesvědčil, že se stal objektem lží. (Ve skutečnosti Paul Yock byl význačný kardiolog a úspěšný podnikatel na Stanfordově univerzitě, jenž kdysi působil jako sloužící šéflékař kardiologie.) Simpson pak zavolal Kacii Carrollové, jež odešla z RMC a v dané chvíli pracovala jako poradce v oboru zdravotnictví pro advokátní firmu. Požádal ji, aby jeho zdravotní záznamy předala co možná nejrychleji doktoru Fitzgeraldovi ve Stanfordu k odbornému posudku.

Ten den dopoledne asi v půl jedenácté zašel Bob Piek na Ditcheyho žádost za Simpsonem a oznámil mu, že si přečetl protokol z laboratoře a prohlédl si snímky z katetrizace. Piek, jenž na Simpsonových tepnách našel určité změny, nikoliv však srdeční chorobu ani disekce, mu řekl: „Vy nepotřebujete žádnou operaci bypassu ani angioplastiku. Potřebujete jít domů. Nic vám není.“

„Takže tohle všechno je zbytečné?“ zeptal se Simpson.

„Zaneste své snímky do Stanfordu nebo na University of California do San Franciska a já vám ručím za to, že deset z deseti kardiologů vám řekne to samé,“ dostal odpověď.

Simpson, jež v té chvíli uvažoval více jako pacient než jako právník, se Picka zeptal: „Co mám tedy dělat?“ Načež Piek odpověděl: „Vy máte tu moc dovést to do konce.“

I přes tuto evidentní výzvu ukazující na jeho profesní kvalifikaci nevypadl Simpson, za normálních okolností bojovný a agresivní, ze svého režimu pacienta. Neřekl nic, ale sám pro sebe si pomyslel:

„Já vím přesně, jak to myslíš, brácho, ale toto je tvoje bitva, ne moje. Já chci jen vypadnout odtud pryč.“

Ve skutečnosti si však Simpson přece jen nebyl tak docela jistý, co vlastně chce. Místo toho, aby požádal o propuštění z nemocnice, požádal sestru, aby řekla Realyvasquezovi, jenž se mezitím vrátil, že by si s ním chtěl promluvit. Pořád ještě variantu operace nepustil z hlavy.

Zanedlouho přišla za Simpsonem do pokoje sestra jménem Sue, aby mu oznámila, že Realyvasquez se nechce konkrétně v Simpsonově případu angažovat, protože už se v něm angažuje příliš mnoho lékařů. Sue Simpsonovi vysvětlila, jaká jsou možná rizika v případě „odtržení“ flapu nebo disekce, která Moon diagnostikoval v jeho pravé věnčité tepně. Také ho informovala, že Realyvasquez si prohlédl snímek a souhlasí s Moonem, že by Simpson měl operaci podstoupit. Simpson se jí zeptal, zda Realyvasquez viděl také IVUS, ale na to mu Sue odpověděla, že to jc Moonova práce. Simpsona to neuspokojilo a řekl Sue, že stále trvá na tom, že se chce setkat s Realyvasquezem.

Na pozadí těchto probíhajících událostí, Simpsonova stážistka Suzanne Ramsdenová zavolala své kamarádce Roxanne Skeenové a řekla jí, že Bob je v nemocnici a musí se podrobit operaci čtyřnásobného bypassu. Roxanne to tlumočila svému manželovi, jenž byl zrovna v pokoji.

„Kdo je jeho ošetřující lékař?“ zeptal se.

„Moon,“ odpověděla Ramsdenová.

Roxanne předala informaci Skeenovi a přitom si všimla, že ztuhl, jak ho ta zpráva rozrušila. Hned jak Roxanne zavěsila telefon, řekl jí Mike:

„Kolem toho doktora se zrovna vznášejí nějaké problémy.“

To bylo poprvé, kdy o tom něco slyšela. T když ji ta zpráva znepokojila, nechtěla, stejně jako mnoho dalších lidí, dělat ukvapené závěry. Nikdy předtím o Moonovi nic špatného neslyšela. Skeen potom sám zavolal Ramsdenové a řekl jí:

„Podívejte se, já vám nemůžu nic říct, ale zavolejte Bobovi a řekněte mu, že si musí obstarat druhý názor.

Řekněte mu, ať si dává velký pozor na to, co tam dělá; jsou tam nějaké problémy, kterými se zabývám.“

Mezitím už Carrollová sehnala Fitzgeralda a ten slíbil, že si snímky prohlédne.

Ještě později ten den přišel Realyvasquez nečekaně za Simpsonem. Ne že by z toho byl nadšený, ale jeho spolupracovnice Maja Sandbergová, cévní chiruržka, jež Simpsona znala ze společenských kruhů, se doslechla o jeho pobytu v nemocnici a požádala Realyvasqueze o laskavost, aby za pacientem zašel. Realyvasquez vstoupil bez zaklepání do pokoje a zeptal se stroze: „Vy se mnou chcete mluvit?“

„Ano,“ odpověděl Simpson, jemuž neušla lékařova podrážděnost. Okamžitě přešel k věci a požádal ho o vysvětlení, proč potřebuje operaci bypassu. Realyvasquez mu ukázal rentgenový snímek, ukázal na tepnu na levé straně srdce, aniž ji identifikoval, a řekl: „Tady tohle je závažné poškození.“ Simpson se ho zeptal na svou pravou věnčitou tepnu, na níž měl mít podle Moona disekci. Realyvasquez mu sdělil, že na ní bypass provést nemůže, protože je tam příliš velký průtok krve.

Nicméně, řekl Simpsonovi, že jednou se tam dočká velkých problémů, poněvadž céva je nemocná.

„Podívejte se na to,“ ukazoval, „je to samá boule.

Ručím vám za to, že kdybychom tu tepnu otevřeli, vypadalo by to uvnitř jako zubní pasta.“

Simpsona Realyvasquezův komentář zmátl, takže hned nereagoval. Místo toho doktorovi řekl, že tepna na levé straně srdce, na niž předtím ukázal, vypadá, že je v ní také dobrý průtok. Simpson chtěl vědět, jak bude zajištěn dobrý průtok v bypassovém štěpu, jestliže v domněle ucpané tepně je průtok krve stále dobrý. Realyvasquez se zatvářil překvapeně a řekl:

„To je velmi rafinovaná otázka. Jak vás to napadlo?“

Simpson Realyvasquezovi prozradil, že pracuje jako právník se specializací na poškození zdraví a že zaměstnává kvalifikovanou zdravotní sestru. Na to mu Realyvasquez odvětil, že jeho profese je v tomto případě spíše nevýhoda než výhoda.

„Kdybyste byl farmář, už byste měl dávno operaci za sebou a ošetřoval byste krávy,“ řekl mu.

Simpson se však nedal snadno odbýt. Znovu zatlačil na Realyvasqueze a zopakoval svůj dotaz ohledně rizika rozdělení průtoku krve do jeho vlastní tepny a umělého transplantátu. Přímo se zeptal, jestli transplantát nemůže kvůli nedostatečnému průtoku splasknout. Realyvasquez, na němž teď už bylo patrné rozčilení, řekl: „No tak použiju cévu. Cévy jsou blbé. Je jim jedno, jaký je průtok.“

Simpson, jenž moc nechápal, o čem to Realyvasquez mluví, vzal do ruky snímek a požádal Realyvasqueze, aby mu ukázal, kde se nachází stenóza. Realyvasquez ukázal na diagonální větev levé přední sestupné koronární tepny a řekl:

„Tady, máte zde význačnou lézi.“ Potom ukázal na pravou koronární tepnu a řekl:

„Jednoho dne budete potřebovat bypass i na pravé straně.“

„A to nemůžete udělat hned?“ chtěl vědět Simpson.

„Ne, hned ne, až někdy,“ odvětil Realyvasquez a bez dalšího slova odešel z pokoje.

Simpson se pokoušel sladit rozdílné diagnózy, jež slyšel od Moona a Realyvasqueze, ale nedařilo se mu to. Moon mu řekl důrazně a jasně, že hlavní zdroj nebezpečí je pro něj ve spirálové disekci v pravé koronární tepně a že bez okamžité operace zemře na srdeční infarkt. A Realyvasquez mu právě teď tvrdil, že potřebuje okamžitou operaci bypassu z důvodu signifikantních změn v diagonální větvi levé přední sestupné koronární tepny. Realyvasquez Simpsonovi výslovně řekl, že jednou bude potřebovat operaci bypassu v pravém koronárním systému, ale že ji nepotřebuje hned. Co si z toho má vybrat?

Pokud jde o Simpsona, odpověď se dostavila, když mu Kacie Carrollová doručila zprávu od Petera Fitzgeralda: „Nevidím nic jiného kromě toho, že se musí odhlásit a jít domů. A ať si vezme aspirin. Někteří doktoři vidí fakta a někteří vidí artefakty. Já vidím na IVUS jedině artefakt.

Nevidím nic, co by vypadalo jako léze, jež potřebuje revaskularizaci. Určitě nevidím žádnou stenózu v pravé koronární tepně. Potřebuje z nemocnice odejít.“

Když Carrollová tento názor přetlumočila Simpsonovi, následoval radu doktora Fitzgeralda. Odešel domů do svého nového velkého domu v kopcích na západ od Reddingu s panoramatickým výhledem na Mount Shasta, Mount Barney a Mount Lassen, za Michael, jejich dcerou Jennou, synem Tonym a třemi zlatými retrívry. Mezitím Rich Malotky, aniž to Simpsonovi sdělil, oznámil případ státní lékařské komoře se slovy:

„Nejsem sice kardiolog, ale taky nejsem idiot. Přes koronární tepny Boba Simpsona bych se mohl prohánět v náklaďáku.“ Simpsonovi o tom pověděl, až bylo všechno hotovo.

O několik dnů později, během prvního srpnového týdne, přišel Mike Skeen do domu Boba Simpsona, aby s ním udělal pohovor. Muži spolu hovořili v Simpsonově ložnici.

Právník s napjatou širokou tváří, pronikavýma hnědýma očima a řídnoucími vlasy vypadal zdrženlivě a v obličeji měl ostražitý výraz. Stále však nebyl ve své kůži. Jeho vystupování působilo pořád trochu nejistě; dělalo mu potíže odhadnout rozsah toho, co se mu přihodilo. Simpson, obvykle tvrdohlavý a racionálně uvažující člověk, si nebyl jistý, do jaké míry, pokud vůbec, by mohlo jít o trestný čin. Možnost, že tento případ není výjimečný, že Moon a Realyvasquez provádějí angiogramy a operace bypassů systematicky u zdravých lidí, aniž by cokoliv svědčilo o nutnosti těchto zákroků, si vůbec nepřipustil. Věděl, že existuje něco jako klinický posudek. Je koneckonců právník specializující se na poškození zdraví a do lékařské vědy je zasvěcený. Chápe, že lékaři se často rozcházejí v diagnóze a ještě častěji v názorech na vhodnou léčbu. Ale zbytečné operace pro peníze0 Tn prostě nemže být pravda, ne v Reddingu, ne s těmito doktory.

„Já Chae Moona znám; možná je sobec, možná je ještě kdovíco, ale není lump. Trpí božským komplexem,“ řekl Skeenovi.

Skeen s ostře řezanými rysy v obličeji, v němž byste nenašli známky rafinovanosti, ale nedá se z něj absolutně nic vyčíst, mezi dalšími už vedl pohovor s Corapim, Campbellem,

Ditcheym

a

Pickem,

a

odpověděl

nenápadným, monotónním hlasem:

„Vy jste k němu rozhodně mnohem přívětivější, než bych já vůbec kdy mohl být.“

Shodou okolností někdy v té době začala Simpsonova žena Michael hrát golf s Moonovou manželkou Sun. Také spolu připravovaly vánoční večírek pro školu, kterou navštěvovaly jejich děti. Michael se o Bobově léčbě se Sun Moonovou nebavila, ani nevěděla, jestli o tom paní Moonová vůbec ví. O čem ale přemýšlela, byl fakt, že jejímu prvnímu manželovi Dinu Jeantetovi stanovil diagnózu Moon a poslal ho na operaci srdeční chlopně.

Vrtalo jí to hlavou. V polovině října se Simpsonovi setkali s Moonovými na jednom večírku u společných přátel. Bob Simpson chtěl Moona ujistit, že nemá v úmyslu ze situace, jež se mezi nimi vyvinula, nic vyvozovat. Snažil se to udělat bezstarostným způsobem, a proto Moonovi zopakoval legrační, trochu lechtivou historku, kterou mu vyprávěla jeho žena Michael o hraní golfu s Moonovou ženou Sun.

Moon propukl v záchvat smíchu a Simpson z toho vyvodil závěr, že dosáhl svého cíle.

Protože Mike Skeen byl v úřadovně sám a měl příliš mnoho práce, v této době za ním pravidelně přijížděli do Reddingu další agenti ze Sacramenta, aby mu pomohli, a on je zval k sobě domů na večeři. Žlutohnědý hrázděný dům Skeenových, posazený na úpatí klikaté okresní silnice a se zakrslými duby na velkém pozemku, je pro přijímání návštěv jako dělaný. Vzadu za domem se nachází vyhřívaný bazének na dřevěné palubě a pod ním jezírko ve tvaru ledviny, o němž Skeen suše prohlásil, že slouží hlavně pro jejich štěně rottweilera jménem Gretchen. Jednopatrový dům má supermoderní kuchyni s ostrůvkem obloženým zelenou žulou a s pracovní deskou z masivního kusu starého dřeva vestavěnou v rohu. Kuchyně je otevřená směrem do obývacího pokoje, takže Roxanne může vařit a zároveň se zapojit do konverzace. Avšak agenti, většinou muži a jen příležitostně ženy, kteří do Reddingu přijížděli asist
ovat Skeenovi, jen málokdy probírali pracovní záležitosti, takže Roxanniny vědomosti o vyšetřování zůstávaly omezené.

Návštěvníci si rádi povídali s Emily, chytrou, pihovatou, osmiletou dívenkou, jež neustále četla. Ačkoliv Roxanne chápala, že případ RMC je teoreticky velký, neodlišovala ho od ostatních velkých případů, na nichž v té době Skeen pracoval, jako bylo třeba zabití policisty z Red Bluffu.

Pokud šlo o bezpečnost jejího manžela, alespoň zpočátku si nedělala starosti. Případ RMC se nepodobal tomu, v němž jeden muž zpronevěřil miliony dolarů ze společnosti Trinity Lumber. Když se s Emily zastavily u jeho domu na svátek Halloween, viděly u dveří pušku opřenou o zeď. Takových věcí se Roxanne bála.

Teprve když začaly přicházet výsledky pohovorů vedených Skeenem a jeho kolegy z FBI, začala si Roxanne uvědomovat, že se může jednat o neobvyklý případ. Drobné útržky, které zaslechla o tom, že se řeže do zdravých lidí, ji znepokojovaly, až děsily a ona se začala podivovat, jak je možné, že se takové věci dějí, aniž by doktoři nebo sestry byli ohlášeni na policii jako viníci. Co v té době nevěděla nebo aspoň nebrala v úvahu, byla všudypřítomná autoprotektivní podstata medicíny. Sestry až na vzácné výjimky

se

přizpůsobily

zaběhanému

zvyku

nezpochybňovat klinický posudek lékařů a lékaři podobně jako jiné profesní skupiny, ale v ještě větší míře, se sžili s pravidlem nedonášet na své kolegy. Doktoři navíc z rozmanitých důvodů, z nichž některé se vztahovaly k téměř až posvátné úctě k profesní autonomii každého jednotlivce, si nikdy neosvojili efektivní metodu, jak rozpoznat porušení zákona a etiky a jak pachatele těchto přestupků vyčlenit.

Objevovaly se náznaky, že se tyto zažité vzory chování začínají měnit, ale změna přichází vždycky pomalu, tím spíš v relativně izolovaných místech jakým je Redding.

Roxanne nemohla kvůli probíhajícímu vyšetřování s nikým mluvit o svých obavách a vlastně o ničem, co se k dané situaci vztahovalo. Ale stejně by si nechala pro sebe všechno, co věděla, protože osmdesát procent Skeenových sousedů tvořili lékaři.

„Kopce jsou jimi doslova poseté,“ říkala, „zrovna tady; zubaři a doktoři… nevěděla jsem, jakým směrem se to bude ubírat, a nezdálo se mi to zrovna vhodné téma pro jakoukoliv diskusi s kýmkoliv.“

Roxanne měla obavy, že by ta záležitost mohla způsobit problémy Emily ve škole. Ať tak či tak, Roxanne a Mike se s žádným ze svých sousedů lékařů nespřátelili. Další důvod, proč by se o vyšetřování s nikým nebavila, byl ten, že ačkoliv byla za Mikea provdaná jen krátce, stačila už pochopit důležitou věc: vzhledem k tomu, že jiní lidé nemají přístup ke stejným informacím jako on, mohli by si špatně vyložit, co se vlastně stalo.

Na počátku srpna 2002 Mike Skeen ještě zdaleka neměl veškeré informace, které potřeboval, aby doručil nezpochybnitelně přesvědčivé místopřísežné prohlášení McGregoru Scottovi, bývalému okresnímu prokurátorovi v Shastě, jenž nyní působil jako státní návladní v Sacramentu.

Třebaže Skeenovo místopřísežné prohlášení by nakonec mohlo vést k ustavení velké poroty, a v případě, že by velká porota někoho obvinila, tak dál k trestnímu soudu, jeho prvotním účelem bylo přesvědčit soudce obvodního soudu Spojených států pro východní část státu Kalifornie, aby vydal příkaz k domovní prohlídce. S tímto faktem na paměti Skeen tiše pokračoval ve vyšetřování.

Ke konci srpna, někdy v době, kdy Skeen poslal státnímu návladnímu první návrh místopřísežného prohlášení k žádosti o vydání příkazu k domovní prohlídce, se mu pravidelně hlásili John Corapi a Joe Zerga, kteří cítili znechucení nad tím, že se, z jejich pohledu, věci hýbají příliš pomalu. Skeen jim vysvětlil, že mu v kanceláři chybí lidé a on sám se topí v přípravách na výročí jedenáctého září. Corapi měl Skeena rád, ale nikdy si nebyl úplně jistý, jestli má prostě dar lidi odrazovat, nebo jestli ve skutečnosti vůbec něco dělá. Namítl, že on i Zerga se obávají, že se nic nestane, na lidi se nebude brát ohled a budou dál umírat.

Pravdou bylo, že během té doby Skeen cítil mimořádně silnou vnitřní potřebu práci dokončit, poněvadž CW1 mu neustále volala a sdělovala informace jako „Dalších pět, kterým to udělali a nepotřebovali to. Kdy už s tím, lidi, hodláte něco udělat?“

Příkaz k domovní prohlídce nakonec obsahoval údaje o třiceti čtyřech konkrétních případech nežádoucích srdečních zákroků, z nichž všechny provedli místní lékaři. Skeena dohánělo k šílenství, že nemůže Moona, Realyvasqueze a jejich společníky zastavit okamžitě. Také se obával, že by mohlo dojít k poruše počítače, kvůli níž by byly zničeny angiogramy, nejdůležitější důkazy pro vládu. Skeen pokračoval ve vyšetřování a zároveň spolupracoval s asistenty okresního prokurátora na konečné podobě místopřísežného prohlášení. Na spánek mu zbývalo jen velmi málo času.

Corapiho a Zergu rovněž odrazovalo hledání advokáta specializovaného na medicínské právo a poškození zdraví, jenž by je zastupoval. Corapi diskutoval o možnosti zastupování se svým advokátem v Sacramentu Johnem Costellem, zabývajícím se problematikou duševního vlastnictví. Costello požádal kolegu ze své firmy, aby případ přezkoumal, ale nakonec se rozhodli jej nevzít.

Corapi hledal advokátní kanceláře i na internetu. Když po několika jiných odmítnutích se případu nechtěla ujmout newyorská firma specializující se na případy žalob na základě whistleblowingu10, obrátil se Zerga na Dannyho Markse, lasvegaského advokáta, s nímž už dříve spolupracoval.

Marks souhlasil, že se případu ujme, ale upozornil, že si bude muset najmout místního právního zástupce, poněvadž na provozování právnické praxe v Kalifornii nemá licenci.

Corapi odletěl do Las Vegas, kde se sešel s Marksem a podepsal smlouvu o záloze. Zároveň se Costella zeptal, jestli

10 Whistleblowing – oznámení protiprávního jednání v určité organizaci těm orgánům, které jsou schopné zjednat nápravu.

(Pozn. překl.)

někoho v Reddingu zná. Doporučil advokáta jménem Dugan Barr, specializujícího se na poškození zdraví, absolventa Reed College a právnické fakulty University of Chicago, a Marks souhlasil s tím, aby si ho najali. Tamra o Barrovi slyšela a řekla Corapimu, že jejich agent z cestovní kanceláře ho nemá rád. Corapimu se zdálo jméno nějak povědomé. Potom si uvědomil, že ten člověk vystupuje v pravidelných, krátkých rozhlasových relacích, kde spolu s konzervativním psychologem vedou debaty na politická a společenská témata, například interrupce či těhotenství u mladistvých. Ačkoliv Corapi je po stránce sociální a politické hluboce přesvědčený konzervativec, nepovažoval za důležité, aby měl i jeho právník stejné názorové smýšlení.

Marks zavolal Barrovi a informoval ho, že jeho klient se podrobil zbytečnému kardiologickému zákroku. Upřesnil, že se jedná o případ podvodu, nikoliv zneužití lékařské péče.

Barr Marksovi přislíbil, že rád pomůže, pokud to bude v jeho silách. Marks potom dojednal schůzku, na níž se sešel Corapi s Barrem v jeho kanceláři v Reddingu. Než Corapi vstoupil dovnitř, Barr diskutoval o jeho případu se svou sekretářkou, jež zároveň zastávala funkci vedoucí kanceláře, Sarah Dickersonovou, a ta se zeptala: „Na koho jej odkážete?“ Důvodem pro tu otázku byl fakt, že Barr stejně jako jiní advokáti v Reddingu specializující se na poškození zdraví jen zřídkakdy přijímali případy, v nichž figurovali místní lékaři, protože se často opírali o jejich znalecké posudky. Tentokrát jí však Barr odpověděl, že nebude případ předávat nikomu jinému, poněvadž o problémech v Redding Medical Center slyšel už dávno a chce se ujmout šetření sám. Přibližně ve stejné době oznámil Skeen Corapimu a Zergovi, že dokončil první etapu vyšetřování a výsledky postoupil Scottovi v Sacramentu. Řekl, že jd
e o velký případ, i když se zdá nepravděpodobné, že by v té době věděl, jak moc velký, a že potřebují další informační zdroje, aby mohli vyšetřování dokončit.

Corapi dorazil do Barrovy kanceláře v malém, dvoupatrovém domě s béžovou omítkou, postaveném ve víceméně španělském koloniálním stylu, prvního října kolem čtvrté hodiny odpoledne. Hromotluckého Barra s růžovými

tvářemi

a

prošedivělým

plnovousem,

propukajícího chvílemi v expresivní rouhačské výbuchy, nikdo neinformoval, že potenciálním klientem, jenž ho přijde navštívit, je římskokatolický kněz. A Corapi to na sobě nedal znát ani chováním, ani oblečením. Měl na sobě volné kalhoty, tmavou košili a sportovní kabát. Přinesl s sebou videokazetu s nahrávkou svého IVUS a kompaktní disk s angiogramem. Navíc přinesl Moonovu lékařskou zprávu a další zprávu od jednoho nebo možná dvou lékařů, jež navštívil v Las Vegas. Corapi Barrovi přesně a ve zhuštěné podobě popsal svůj případ. Na to mu Barr řekl: „Tedy, já vám povím, na tenhle případ čekám celý život.

Koluje tady starý vtip: Dávejte si pozor, ať před Redding Medical Center nepíchnete, nebo skončíte s trojitým bypassem.“

Vzhledem k tomu, že Barr měl v Reddingu právnickou praxi už třicet pět let, věděl, že Corapi mluví pravdu. Slyšel všechny lámy a vtipy z kategorie černého humoru, které kolovaly v právnických a lékařských kruzích Reddingu. Barr s Corapim záležitost prodiskutoval a řekl mu, že potřebuje nějaký čas, aby si obstaral nezávislé posudky jeho lékařských záznamů. Když se blížila pátá hodina, Corapi Barrovi přiznal, že je kněz, a pověděl mu o svých televizních vystoupeních na stanici EWTN. Dodal, že někdy má problém, když prochází letištními halami, protože ho poznává spousta lidí. Měl s sebou také vizitku Mikea Skeena. Tak se Barr dozvěděl, že vyšetřování FBI je v plném proudu. Když v pět hodin odpoledne odešli zaměstnanci kanceláře domů, oba muži se uvolnili, dali si spolu drink a ještě chvíli si povídali. Corapi odcházel z kanceláře s myšlenkou: „Dugan se zdá být nadějný, ale ne přesvědčený.

Druhý den zavolal Barr Mikeu Skeenovi, aby se ujistil, že FBI skutečně vede vyšetřování. Během tohoto rozhovoru se Barr zeptal Skeena, „zda mu podání žaloby způsobí nějakou nepříjemnost“. Podle Barra ho Skeen slušně, ale jasně požádal, aby to nedělal. Skeen trval na tom, že on nikdy takovou přímou žádost nevyslovil, ale neprojevil nesouhlas s tím, že cokoliv tak veřejného jako podání žaloby mohlo vyšetřování ohrozit. Ať tak či onak, jelikož podání žaloby nehrozil problém promlčecí lhůty a Corapi proti tomu nic nenamítal, Barr souhlasil, že žalobu nepodá, dokud Skeen neoznámí, že přišla vhodná doba. O několik dnů později vzal Barr kompaktní disk s Corapiho angiogramem a kazetu s nahraným IVUS k Eugenu Moffittovi, kardiologovi v Chicu, s nímž ho seznámil jejich společný přítel. Když ukázal Moffittovi angiogram, kardiolog se zeptal: „Kolik je tomu muži let?“

„Je mu padesát pět let,“ odpověděl Barr.

„Na člověka toho věku má koronární tepny v obdivuhodně dobrém stavu,“ konstatoval Moffitt.

Nato mu Barr ukázal Moonovu zprávu a Moffitt se zeptal: „Je to ten samý člověk?“

Barr mu ukázal ještě video se záznamem intravaskulárního ultrazvukového vyšetření. Moffitt podotkl, že ho neumí přečíst jako odborník, ale když se na něj podíval, neviděl žádné indikace, které by pacienta vedly k operaci.

Ještě než Barr odjel do Chica, prodiskutoval případ zběžně s Dougem Mudfordem, tichým, laskavým společníkem ve své firmě, který přijel do severní Kalifornie jako dítě z Texarkany v Arkansasu a vstoupil na právnickou fakultu až ve dvaačtyřiceti letech. Na rozdíl od Barra nebyl ve městě známý jako právní poradce. Mudford se postavil proti převzetí případu ze stejného důvodu, kvůli kterému Sarah Dickersonová očekávala od Barra, že ho odmítne. Oba muži o problému debatovali s přáteli lékaři ve městě a oba se od lékařů dočkali smíšených reakcí. Některým imponovaly Moonovy a Realyvasquezovy nízké hodnoty chorobnosti a úmrtnosti a jiní ten fakt komentovali slovy, že jestliže operujete dost zdravých lidí, pak vám nutně musejí vycházet skvělá čísla.

Mudfordova žena Cherry měla srdeční choroby v rodinné anamnéze a k Moonovi ji poslal její praktický lékař v roce 1993. Moon provedl angiogram, určil diagnózu jako dvě stenózy a nasadil jí léky. Cherry Mudfordová pracovala v lékařské knihovně v nemocnici U Milosrdných v roce 1996, když zemřel Charles Kenneth Brown poté, co ho Moon zanechal v nestabilizovaném stavu a odešel od něj.

Avšak Moonova pověst byla tak dobrá a reklama RMC tak přesvědčivá, že Cherry od Moona k jinému kardiologovi nepřešla. Když Mudford své manželce pověděl o možnosti přijmout Corapiho jako klienta, byla rozladěná a zeptala se: „Co chceš udělat, zažalovat mého doktora?“ Když mu však Moffitt potvrdil, že Corapiho tepny jsou čisté, Barr byl rozhodnutý.

Po svém návratu z Chica zašel Barr s Mudfordem na snídani nedaleko jejich kanceláře. „Je čas se v té záležitosti rozhodnout,“ řekl Barr Mudfordovi. „Je to hop, nebo trop.

Jakmile se do toho jednou pustíme, bude to strašně těžké.“

Asi půl hodiny vyjmenovával Mudford všechny námitky, které ho napadly, proti tomu, aby se případů ujali, a během této doby mu bylo jasné, že Barr ze svého přesvědčení, že se jedná o případy podvodu, nikoliv zneužití lékařské péče, neustoupí. Mudfordovi se přesto nedařilo tomu faktu uvěřit, ale pokud by tomu tak opravdu bylo, pak stálo za to se podívat případu na kloub.

Mudfordovi stejně jako Skeenovi imponovalo Corapiho povolání katolického kněze, poněvadž předpokládal, že porota jej bude považovat za důvěryhodného. A také ho těšilo, že požádali nezávislého kritika, aby Corapiho záznamy posoudil. Nicméně zůstával skeptický. Říkal, že ostatní právníci, s nimiž hovořil, si nebyli zdaleka tak jistí jako Barr, že stojí za to vést soudní při týkající se podvodu.

Nakonec se však Mudford vzdal, jelikož nepřišel na žádný rozumný důvod, proč by operace měla být indikována někomu, kdo má čistý angiogram. Také přibližně ve stejné době řekl Mudford Barrovi, že Bob Simpson, jehož oba velmi dobře znali, o vlásek unikl zbytečné operaci bypassu.

Simpsonova manželka Michael volala k Mudfordovým domů, aby Dougovi a Cherry oznámila, že Simpson je v nemocnici.

Po své první návštěvě chodil Corapi za Barrem začátkem každého týdne. Obvykle býval pryč z města a míval přednášky od čtvrtku do neděle. Při druhé návštěvě přinesl Corapi na Barrovu žádost kopie svých přednášek a kázání, protože Barr chtěl vědět, s kým má tu čest.

„Nechtěl jsem se v té věci angažovat a pak zjistit, že pod rouškou katolického kněze hlásá anarchii nebo něco podobného,“ zdůvodňoval Barr.

Třebaže Barr zjišťoval, že s Corapim nesouhlasí v mnoha otázkách, nepovažoval ho za blázna. Ve skutečnosti navzdory svým radikálně odlišným názorům na svět se oba muži začali mít rádi. Těšili se na svůj drink a rozhovory na konci dne, během nichž se vyhýbali tématu náboženství na sto honů. Kdyby se konzervativní kněz během některé z jejich diskusí rozhodl učinit na nepraktikujícího protestanta nátlak týkající se víry, asi by dostal napůl filozofickou, teologicky nejednoznačnou odpověď v podobném duchu:

Jestliže člověk stráví jasnou noc vysoko v horách mimo dosah umělého osvětlení a smogu, je těžké uvěřit, že to, co vidíte při pohledu nahoru, vzniklo náhodou. Zároveň však, pokud existuje Stvořitel, je těžké uvěřit, že on nebo ona nebo ono se zajímá o podřadnou planetu kdesi v koutě ještě podřadnější galaxie v zastrčené ulici vesmíru.

Fakticky se nápad na podání žaloby v rámci whistleblowingu i žaloby pro podvod Corapiho jménem zrodil v Barrově hlavě. Během jedné z jejich pravidelných týdenních schůzek v říjnu roku 2002 navečer navrhl Barr Corapimu, a poté i lasvegaskému právníkovi Joea Zergy Dannymu Marksovi že by stálo za to podat žalobu podle zásady „qui tam“.

Barr se s žalobami z oblasti whistleblowingu seznámil zhruba o pět až šest let dříve, když k němu do kanceláře přišla žena s potenciálním případem pro žalobu. Sice ji nakonec nezastupoval, ale dozvěděl se mnohé o podávání žaloby podle zákona Falše Claim Act, o podvodných nárocích.

Později se Barr dozvěděl o paragrafu kalifornského zákona o pojišťovnictví, který občanům umožňuje podat podobný druh žaloby i v případě podvodu, do něhož je namočena soukromá pojišťovací společnost, získat náhradu škody v zájmu státu a obdržet odměnu. O tomto ustanovení se Barr dozvěděl od kamaráda svého kamaráda ze San Diega, který pracoval na pojišťovacím úřadu. Příslušný paragraf byl uveden pod názvem, který neměl s pojišťovacími podvody nic společného, a dohledat jej bylo tak obtížné, že o jeho existenci téměř nikdo nevěděl. Při další Corapiho návštěvě si Barr sice na ono ustanovení vzpomněl, ale nebyl už schopen je vyhledat v zákoníku, a tak musel zavolat onomu kamarádovu kamarádovi, aby mu pomohl paragraf lokalizovat. Jakmile jej našel, usoudil, že se vztahuje i na Corapiho, pojištěného u společnosti Blue Shield. Corapi a také Zerga se poté rozhodli o potenciálně vysokou odměnu usilovat.
Stát Kalifornie se k nim nakonec odmítl přidat; znamenalo to, že na ně padlo značné finanční břímě provázející zahájení a vedení soudního sporu, avšak v případě úspěchu měli také zaručenu vyšší odměnu.

10

Razie

Dvacátého devátého října 2009 během odpoledne se do Reddingu pomalu trousilo čtyřicet dva elegantně oblečených mužů a žen. Přibližně polovina z nich se ubytovala v motelu Oxford Suites v docházkové vzdálenosti od kanceláře FBI.

Řadu pravidelných hostů motelu tvořili státní zaměstnanci, pro něž bylo typické, že přijíždějí ve velkých skupinách, takže personál si jich prakticky nevšímal. Ostatní příchozí se rozptýlili a ubytovali se jinde. Kolem tři čtvrti na pět projeli kolem řeky Sacramento na oddělení vyšetřování kriminálky Redding na ulici California Street v prvním patře starého obchodního domu, kde se nacházel komplex asi tuctu kanceláří pro vyšetřovatele, seržanty a administrativní pracovníky. Pár dní předtím, kdy Mike Skeen požádal o využití prostoru a informoval místní policii, proč jej potřebují, zareagovali všichni stejně, a to neochotou uvěřit.

Reddingský policejní náčelník Bob Blankenship, jenž obvykle býval přítomen, se odmítl schůzky zúčastnit se zdůvodněním, že jeho manželka Jean pracuje v nemocnici jako správce. Kdyby došlo k nějakému úniku informací, nechtěl, aby padla špína na něj. Takový druh konfliktu nebyl v Reddingu nic neobvyklého. Je to malé město s poměrně nízkým počtem kvalifikovaných a administrativních pracovních míst, z nichž podstatnou část poskytují dvě velké nemocnice.

Schůzka se konala v malé zasedací místnosti obchodního střediska. Většina agentů seděla kolem rozkládacích stolů uprostřed místnosti a ostatní stáli za nimi.

Schůzi vedl Mike Skeen, ale v souladu s postupem FBI byl přítomen i výše postavený pracovník inspekce a mediální specialista. Mikea Masona, zvláštního agenta pověřeného vedením oblastní úřadovny FBI v Sacramentu, jemuž podléhalo více než sto agentů, zastupoval jeho náměstek John Pikus, poněvadž Mason byl mimo město. Právníci Úřadu, elitní skupina v rámci elitní organizace, byli připraveni u telefonu a čekali na zavolání. Běžně hovořili jen s nejvýše postavenými osobami na místě činu. Setkání se dále účastnili dva zástupci finančního úřadu a jeden zmocněnec z agentury pro boj s narkotiky. Ne že by v souvislosti s vyšetřováním existovaly obavy ohledně porušení zákona o placení daní nebo zneužití drog, ale spíše šlo o přispění místních ochránců zákona, kteří pomáhali svým protějškům, kdykoliv potřebovali posily. Bylo přítomno i několik činitelů z Ministerstva zdravotnictví a sociálních s
lužeb (HHS) specializujících se na pojišťovací podvody zdravotní pojišťovny Medicare, dále asi půl tuctu pomocného personálu na zajišťování důkazů při procesu a dva až tři počítačoví specialisté FBI.

Vedení instruktáže se ujal Skeen. S podobnou činností už měl zkušenost z dřívějška, ale vždy se jednalo o akce menšího rozsahu. Vysvětlil, jak bude probíhat zásah, o němž se hovořilo jako o provedení domovní prohlídky. Všichni zúčastnění byli s akcí obeznámeni v obecné rovině. Malá skupina pod vedením Skeena s příkazem k domovní prohlídce v ruce půjde do kanceláře ředitele RMC a vysvětlí Halu Chiltonovi, co se děje a proč. Ostatní skupiny půjdou na místa, kde jsou uchovávány dokumenty, tedy nemocnice, veškeré prostory patřící Moonově a Realyvasquezově ordinaci v budově naproti parkovišti v ulici East Street a budova známá jako informační centrum v ulici Beltline Road, a zajistí veškeré dokumenty související s ordinacemi obou lékařů. Počítačoví specialisté budou pověřeni zpracováním kopií elektronických záznamů.

Důkazní materiály budou poté odvezeny a podrobeny analýze. Po několika málo dotazech byla schůze ukončena.

Nejednalo se o rutinní úkol, ale ani o zvlášť nebezpečný.

Všichni věděli, co se od nich očekává, a odcházeli ve výborné náladě.

Zanedlouho poté se skupina znovu sešla u Skeenových.

Mike toužil po tom, aby mohl dát najevo uznání za pomoc, které se mu dostává, a tak spolu s Roxanne pozvali agenty na malé občerstvení. Schůzka probíhala v příjemné a uvolněné atmosféře. Skupinu kromě asi pěti agentů tvořili muži, ale jedna z žen strávila dříve několik týdnů v Reddingu a pomáhala Mikeovi vést úřadovnu během vyšetřování. Roxanne si ji obzvlášť oblíbila a potěšilo ji, že se zase setkávají. Asi po dvou příjemně strávených hodinách se všichni vrátili do svých motelů s vědomím, že je čeká náročný den.

Třicátého října v pět hodin ráno zazvonil Johnu Corapimu telefon. Corapi jako ranní ptáče byl už tou dobou vzhůru. V telefonu se ozval agent FBI, jenž se představil jako John. Omluvil se za vyrušení tak časně ráno a řekl: „Domníval jsem se, že by vás mohlo zajímat, že jdeme na to.“ Položil Corapimu pár otázek, a ještě než zavěsil, řekl: „Modlete se za úrodnou sklizeň, otče.“

V osm hodin ráno se ve Skeenově přeplněné kanceláři sešlo sedm velitelů skupin pro každé stanovené místo jeden, aby si vyslechli poslední instrukce. Ostatní členové týmů se odebrali na určená místa. V devět hodin, přesně podle plánu, vešli členové týmů do sedmi vytipovaných míst, o nichž je Skeen informoval, že jsou v nich uloženy záznamy. Každý velitel vyhledal zodpovědného pracovníka, vysvětlil mu, proč tam jsou, požádal o spolupráci a potom čekal na další instrukce. Ve stejnou dobu vstoupili Skeen, Pikus a agenti z kanceláře generálního inspektora Ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb (HHS) do recepce před kanceláří Hala Chiltona a oznámili jeho sekretářce, proč přišli. Okamžitě byli uvedeni do jeho kanceláře, kde mu předložili příkaz k domovní prohlídce a informovali jej o rozmístění týmů.

Zároveň ho ubezpečili, že chtějí provést prohlídku maximálně diskrétně a s minimálním narušením běžného chodu nemocnice.

V devět hodin a pět minut zavolal Chilton přes hlasitý odposlech vedoucí právního oddělení Tenetu Christi Sulzbachové v Santa Barbaře, jež položila několik otázek a potom Chiltonovi řekla, že Tenet bude při vyšetřování spolupracovat.

Skeen

z

konverzace

usoudil,

že

Sulzbachovou zpráva očividně zaskočila. Od Chiltona se zpráva donesla k jejím poradcům a od Skeena k týmovým vedoucím.

Podle Skeena měli na sobě všichni agenti společenské obleky. Nicméně jeden muž, sestra, jenž byl v té době v nemocnici, si pamatoval, že viděl agenta v „modré zásahové bundě“ s nášivkou FBI velkými žlutými písmeny na zádech.

Agenti byli ozbrojeni, ale podle pokynů nesměly být jejich zbraně vidět. Stejný zdravotník si pamatoval, že viděl u jednoho agenta pod rozepnutým sakem obleku pistoli v pouzdru. Ačkoliv členové zásahové jednotky vypadali jako businessmani a dělali, co mohli, aby nerozrušili pacienty, zásah zvedl vlnu zděšení, jak se okamžitě rozneslo po Reddingu. Nejprve se to projevilo v nemocnici, a později, jak se informace vynesly ven, po celém městě. Na původně vytipovaných sedmi a později dalších dvou místech, která vyšla najevo v průběhu dne, byly nakládány do skříňového kamionu desítky krabic psaných dokumentů a stovky disket a videozáznamů s vyšetřeními IVUS a echokardiogramy.

Záznamy se netýkaly jen Moonových a Realyvasquezových pacientů, ale i těch, kteří patřili jejich společníkům. Pokud jde o Moona, byli to Thomas Russ, Walter Fletscher a B. V.

Chandramouli, v případě Realyvasqueze šlo o Kenta Brusetta, mladého chirurga, jenž byl v ordinaci pouhý rok, a Moreno-Cabrala a Kevina Millera. Oba dva odešli z Reddingu a našli si práci jinde. Tento úkol byl dokončen brzy večer.

Mezitím počítačoví specialisté naráželi na nečekané problémy. Nejdůležitější jednotlivý typ záznamu, který se agenti snažili získat, byly angiografické snímky, aktuální zobrazení tepen pacientů, jež by poskytly neocenitelný důkaz přítomnosti nebo absence život ohrožujících blokací.

Některé ze záznamů se uchovávaly ve formě videokazet, a bylo proto snadné pořídit jejich kopie. Avšak většina z nich byla v digitálním provedení a uchovávaly se v přístroji podobnému hracímu automatu. Během půl hodiny od začátku zásahu dostal Skeen od počítačových specialistů znepokojující zprávu, že budou muset pořídit jednotlivé kopie každého angiogramu v přístroji zvlášť. Poněvadž nemohli celý přístroj odtáhnout pryč, aby tak neznemožnili lékařům přístup k životně důležitým záznamům, museli technici zkopírovat přibližně šestnáct set CD disků na místě, jeden po druhém. Skeen původně informoval experty, že přístroj uchovává angiogramy na DVD discích, to však nevěděl, že se jim nepodaří zapojit do přístroje kabel a stáhnout data elektronicky. Zrovna tak nevěděl, že každý DVD disk obsahuje pouze určité střípky a směsice angiogramů, nikoliv kompletní angiogram každého jednotlivého
pacienta. Data se dala stáhnout pouze s použitím toho počítače, na němž byla zpracována. Skeen po celou dobu věřil, že počítačoví experti dokáží z přístroje získat informace za jeden den, aniž by nějak zvlášť ovlivnili péči o pacienty. Nakonec se ukázalo, že práce zabere celý týden, což byl problém, poněvadž kdyby agenti opustili areál, museli by získat nový příkaz k domovní prohlídce, aby se tam mohli vrátit.

Nedlouho poté požádala FBI nemocnici, aby vyhledala veškeré elektronické záznamy týkající se Moonových pacientů, kteří prošli angiografickým vyšetřením v období mezi prvním červencem 2001 a třicátým srpnem 2002.

Seznam obsahoval tisíc šest set jmen.

V nemocnici byla pouze dvě angiografická centra, jedno v katetrizační laboratoři a druhé na oddělení kardiologie.

Pořízení každé jednotlivé kopie zabralo tři až pět minut.

Specialisté pracovali nepřetržitě celý den. Občas si někteří agenti postěžovali, že je zaměstnanci nemocnice vyrušují, ale na jejich žádost tomu vedení učinilo přítrž. Během prvních pěti dnů využívala FBI velitelské stanoviště zřízené v obytném přívěsu zaparkovaném před nemocnicí, aby odtamtud mohla podporovat lidi pracující uvnitř. Poté, co se začaly tvořit malé hloučky, atmosféra začala být nepřátelská a hrozilo, že dojde ke konfrontaci mezi zastánci lékařů a příznivci federálních agentů, jej však odstranili. Skeen, jenž znal odstřelovače FBI Lona Horiuchiho, který zabil manželku bílého separatisty Randyho Weavera během násilného střetu mezi Weaverovou rodinou a federálními agenty v Ruby Ridge v Idahu v srpnu roku 1992, se usilovně snažil, aby k něčemu ani vzdáleně podobnému nemohlo dojít.

Nebylo proto překvapením, že poté, co FBI provedla razii v nemocnici a v ordinacích Moona a Realyvasqueze, věřil jen zlomek místních obyvatel, k nimž patřil i zbytek lékařů, že dva z nejváženějších a nejproslulejších doktorů ve městě se dopustili něčeho špatného. Na podzim roku 2002

jen málokdo v Reddingu zpochybňoval jejich zručnost, oddanost nebo morálku. Každý věděl, že oba dokážou být poněkud neomalení, u Moona by se spíš dalo říct více než poněkud –, ale jestliže toto byla cena, kterou jste museli zaplatit za nejlepší péči, pak každý v okruhu RMC souhlasil, že se vyplatí. Že by tito doktoři podrobovali pacienty stovkám zbytečných invazivních zákroků, rozřezávání hrudníků za účelem operací koronárního bypassu nevyjímaje, se vymykalo jejich představivosti.

Spousta lidí v Reddingu pohlížela na zátah jen jako na další příklad arogantního a přehnaného vměšování federální vlády do záležitostí místní komunity, o níž neví zhola nic a s níž nemá nic společného. Nejoblíbenější se stala teorie, že Washington využívá místní lékaře, aby se dostal k Tenetu, poněvadž společnost přijde zdravotní pojišťovny Medicare a Medicaid s jejich programy příliš draho. Asi nikdo v Reddingu a jeho okolí neměl o Tenetu a jeho firemní historii vůbec ponětí. Věděli však dobře, že je to mocná korporace zajímající se jen o zisk, a nečinilo jim potíže uvěřit, že si účtuje příliš mnoho. Na druhé straně, Wall Street měl korporaci, jež byla poháněna svou agresivní cenovou politikou, ve velké oblibě. Rozchod, jenž přišel jedenatřicátého října, byl rychlý a nesentimentální. Cena akcií Tenetu klesla téměř na polovinu. Na žádost společnosti bylo obchodování zastaveno.

Prvního listopadu, pouhé dva dny po razii, se shromáždila více než stovka reddingských občanů, z nichž nemalou část tvořili zaměstnanci nemocnice, v chladné ulici East Street na manifestaci se svíčkami. Někteří nesli velký transparent s nápisem: „Stojíme za svými doktory.“ Moon vyšel ven ze své ordinace a Realyvasquez projel kolem průvodu autem. Sheryl Hallstromová, jež s oběma doktory úzce spolupracovala, začala zpívat píseň „We Shall Overcome“ a ostatní se k ní přidali. O dva týdny později se konala druhá manifestace v centru města, jíž se zúčastnily dvě stovky lidí. Někteří si oblékli trička s nápisem „Doktor Moon spravuje zlomená srdce“ a jiní nesli cedule s nápisy jako „Kdy se záchrana životů stává nelegální?“

Brzy po zátahu dala CW1, na niž mnoho loajálních sester pohlíželo jako na člověka, který převléká kabát, na radu některých svých kolegů v nemocnici a zašla navštívit Realyvasqueze. Oznámila mu, že ona není ten, kdo ho udal, což byla v podstatě pravda, protože se Skeenem mluvila až v době, kdy vyšetřování už bylo v plném proudu. Prý se rozplakal a jí připadalo, jako by se opravdu cítil zle kvůli tomu, co udělal. Později se doslechla od přítelkyně, jejíž manžel hraje golf s Moonem, že kardiolog se choval zatvrzele, až vzdorovitě. Její kamarádka jí také řekla, že Moon se domnívá, že se ničeho špatného nedopustil a že ho „podrazili Pick, Ditchey a právníci RMC“, ale lidé ve městě inu věří; a až to celé skončí, tak „se vrátí do své ordinace“.

Hallstromová, odmítající možnost tajné dohody mezi oběma lékaři, napsala v dopise, který Moon krátce po zátahu umístil na svoji webovou stránku, že viděla kardiologa a Realyvasqueze, jak se přou o to, zda je u pacienta nutná operace. Rovněž napsala, že nikdy neviděla Moona, jak pacienta do zákroku nutí. Osm lékařů z oddělení včetně Bruče Kittricka, partnera Pata Campbella, napsalo přímluvné dopisy, jež Moon umístil na svou webovou stránku.

„Podle mého názoru nemá doktor Moon v katetrizační laboratoři konkurenci a je to nejlepší kardiolog pro záchranu pacienta na pokraji smrti, kterého znám,“ napsal Kittrick.

Všichni též dosvědčili Moonovu zručnost, bezúhonnost, oddanost pacientům a své profesi, jeho výjimečnou pracovní morálku. Zároveň vyjádřili neochotu uvěřit, že buď Moon, nebo Realyvasquez uzavřeli tajnou dohodu, že budou vykonávat nadbytečné operační zákroky z jakýchkoli zištných důvodů.

Ken Murray, místní rozhlasový komentátor a politická osobnost se silnými sklony k odporu proti federální vládě, si oblíbil zahajování svého programu frází „Vítejte ve Waco11“ a prohlásil do éteru, že lékaři jsou spasitelé.

A reddingský právník Jeffrey Jens, jehož otce léčili Moon a Realyvasquez, se přidal se souhlasným komentářem o Moonovi v novinách Record Searchlight a pro časopis California Lawyer uvedl, že „Sebrali nejlepšího doktora, jakého jsem kdy potkal, a zničili mu pověst“.

11

Jako obležení Waco (někdy též Waco masakr, anglicky Waco Siege, Waco Massacre) je známa událost, která se odehrála mezi 28. únorem a 19. Dubnem 1993 na kopci zvaném Mt.Carmel asi 14 km severovýchodně od města Waco v americkém státě Texas mezi členy náboženské odnože (sekty) Branch Davidians (Davidiáni) vedené Davidem Koreshem a pracovníky amerického státního úřadu pro alkohol, tabák a střelné zbraně ( United States Bureau of Alcohol, Tobacco, and Firearms, ATF) a později i FBI a národní gardou USA.

(Pozn. překl.)

11

Špatné konce

Když od zátahu uplynulo několik dnů, začaly v advokátní kanceláři Dugana Barra bez ustání vyzvánět telefony. Barr na ně nebyl připravený, ačkoliv ho John Corapi telefonicky informoval, že federální agenti vstoupili do nemocnice a ostatních míst, která prohledávají. Barra to překvapilo. Nikdy by ho nenapadlo, že vláda přistoupí k tak dramatickému jednání. Zároveň začal mít lepší pocit, pokud šlo o vyhlídky, že se dostane k jádru toho, co pro něj po desetiletí představovalo zdroj vágní, nejasné, ale sužující nejistoty. Zpočátku odpovídali Barr a Mudford na všechny telefonáty sami.

O pravděpodobnosti, že po zveřejnění informace o vyšetřování FBI se mohou ozvat další potenciální klienti s podezřením, že se podrobili zbytečné srdeční operaci, diskutovali už dříve. Na nápor, který následoval, však připraveni nebyli. Jak počet volajících narůstal, začali zaměstnanci kanceláře zaznamenávat jejich jména a telefonní čísla, aby jim advokáti mohli zavolat zpátky.

Počty telefonátů stále stoupaly. Moderátor Barrových rozhlasových debat Paul Barth se nabídl, že pomůže s odpověďmi na dotazy ze strany médií. Přicházely telefonáty z novin San Francisco Chronicle, Sacramento Bee, Los Angeles Times, New York Times, Wall Street Journal, z jedněch australských lékařských novin, z rozhlasových a televizních stanic; ti všichni volali. Právníci byli v kanceláři od sedmi ráno do sedmi večer a pokračovali v práci doma po večeři. Asistovalo jim patnáct lidí, z nichž některé najali jen kvůli vyřizování příchozích hovorů. První týden bylo v kanceláři zapsáno několik set volajících. Barr rychle sestavil formulář, aby potenciální volající klienti mohli být systematicky vyslechnuti. Rozhodl se, že buď on, nebo Mudford s každým potenciálním klientem povedou pohovor.

O zátahu FBI se hodně psalo, což mimo jiné znamenalo, že právníci v Reddingu budou muset soupeřit o klienty s firmami mimo město a případně mimo stát. Šestého listopadu se začaly v novinách Record Searchlight objevovat titulky typu „Zbytečná operace srdce?“ nebo „Naléhavá zpráva pro pacienty kardiochirurgie v Redding Medical Center.“

Značný počet klientů zaznamenala jedna firma v Arizoně a skončila ujednáním o smlouvě o zastupování s Reinerem a Simpsonem. Jiná firma se sídlem v Orindě v oblasti East Bay východně od San Franciska si otevřela v Reddingu malou kancelář téměř okamžitě. Jejich právník Luke Ellis četl nejprve o razii v novinách San Francisco Chronicle a zdálo se mu neuvěřitelné, že by FBI udělala zátah v nemocnici. Firma v inzerátu nabízela bezplatnou konzultaci s jedním ze svých partnerů Jimem Larsenem.

Nakonec se na ni obrátilo se žádostí o zastupování sto osmdesát šest klientů.

Zároveň s tím Barr a Mudford pracovali sedm dní v týdnu a vedli pohovory každých třicet minut. Podobnost příběhů, které od potenciálních klientů vyslechli, Mudforda ohromila. Moon provedl katetrizaci a sdělil pacientce, že potřebuje naléhavou operaci bypassu, nebo zemře.

„Jednomu po druhém bylo vyhrožováno smrtí,“ pomyslel si sám pro sebe. Mnoho z příchozích se dostalo do nemocnice z jiných důvodů, například kvůli kýle, jako tomu bylo v případě Glena Aldridge, jenž skončil s katetrizaci a stentem, který nepotřeboval. Většinou se jednalo o pacienty pojišťovny Medicare. Byli velmi emotivní. Mudfordovi se zdálo, že někteří téměř zažívají šok.

Barr ani Mudford se do té doby nikdy podobnými případy nezabývali a byli nuceni se s nimi vypořádat, jak přicházely jeden po druhém. Věděli, že si budou muset obstarat lékařské záznamy pro každého pacienta, kterého by eventuelně mohli zastupovat, a tento počet by mohl dosáhnout několika set. Jelikož hrozilo nebezpečí, že takové množství je zahltí, Mudford se nabídl, že se bude věnovat všem případům z RMC, aby nechal Barrovi volné ruce k udržení zbytku jejich právní kanceláře v chodu. Barr se rozhodl odměnit jeho úsilí tím, že z něj učiní svého partnera.

Název na vývěsním štítu venku změnil z původního Dugan Barr & partneři na Barr & Mudford, s.r.o.

Mudforda potěšilo, že se stal partnerem, ale jako člověk, který sám firmu nikdy neřídil, si hned uvědomil, že se bude nejen podílet na zisku, ale ponese také část rizika. Barr mu vysvětlil věcně, i když snad trošku přehnaně, aby dodal svým slovům důraz, že jejich způsob podnikání je možná poslední baštou rizikového podnikání na světě.

V té době se také objevil bývalý Barrův společník Dave Čase a řekl mu: „Slyšel jsem, že by se ti mohla hodit pomocná ruka.“ Najali ho a okamžitě mu přidělili případy, které se netýkaly RMC. Pomohl i Barrův syn Ben, jenž pracoval jako vedoucí kanceláře v právní firmě Barrova bratra v San Francisku, pokud zrovna nezpíval v Opeře San Francisco. Přijel do Reddingu, aby jim pomohl s ukládáním dat do počítačů. Založení spisu pro každý případ zabralo přibližně dvě hodiny a od prvního listopadu do prvního ledna jich vytvořili asi pět set. Potřebovali najít vysoce důvěryhodné a spolehlivé odborníky ochotné spolupracovat s žalobci. Barr už se dříve podílel na případu invalidity kvůli srdečnímu onemocnění, v němž si pojišťovna najala sacramentského kardiologa Malcolma McHenryho, jenž po prostudování případu sepsal zprávu, která nevyzněla ve prospěch oné zdravotní pojišťovny. Barrovi imponovalo, že nzor McHenryho se nedá koupit, kontaktoval ho tedy a dohodl se s ním, že v jejich případech bude působit jako odborný poradce, ale nezúčastní se soudního řízení. Čím více případů však McHenry posuzoval, tím víc rostlo jeho pobouření. Nakonec se tedy rozmyslel a nabídl se, že bude u soudu svědčit.

Věci se daly do pohybu tak překotně, že Barr úplně zapomněl, že první týden v listopadu má mít dovolenou na golf, a musel zaplatit za rezervaci pěti noclehů v hotelu, které vůbec nevyužil. Od té doby pracovali Barr s Mudfordem dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu téměř celý rok. Ani jeden z nich se nemohl nikam vzdálit. Barr zrušil mítinky v Irsku a Argentině a Mudfordovi propadly dvě vstupenky na okružní plavbu po Karibském moři, poněvadž se musel věnovat práci na případech.

„Nic depresivnějšího jsem v životě nedělal,“

konstatoval Barr.

Na druhé straně Mudford měl dobrý pocit. Přemýšlivý, citově založený člověk byl často sebekritický a ostře kritický ke své profesi. Co mu zejména hýbalo žlučí, byla převažující mentalita kultu bohatství, kdy peníze stojí na vrcholu hodnotového žebříčku, s níž se běžně setkával, i když uznával, že někdy je nevyhnutelná. Ale tento případ bude jiný, pomyslel si.

Oba právníci hovořili se svými manželkami o tom, do jakého podniku se pouštějí, Barr i se svými dětmi. Barrova manželka Terry, učitelka tělesné výchovy z Chica, hrávala tenis se Sun Moonovou, a jeho dcera Erin kamarádila s Moonovým synem Christopherem. Když se obě děti po skončení základní školy vydaly každá na jinou střední školu, Terry a Sun se přestaly stýkat, ale Terry své sympatie k Moonově ženě neztratila. Když se Barr manželky a dětí zeptal, jaký budou mít pocit, když podá na Moona žalobu, obě dcery, čtrnáctiletou Catie a sedmnáctiletou Erin, to velmi rozrušilo. I Terry Barrové se zmocnil neklid, jednak kvůli náklonnosti k Sun Moonové, ale také proto, že si uvědomila, jak hrozný dopad bude mít situace na celou Moonovu rodinu. Nakonec se ale všechny shodly v tom, že Barr musí udělat to, co považuje za správné. Dugan, jenž v dubnu dovršil šedesát let, upozornil Terry, že se tento případ může „obrátit
vzhůru nohama“, čímž myslel fakt, že budou mít na krku velmi dlouho obrovský dluh, a proto bude muset ještě hodně dlouho pracovat. Odpověděla mu, že je připravena do toho rizika jít, protože si to můžou dovolit.

Cherry Mudfordová se u Chae Moona jako u svého kardiologa cítila dobře. Domnívala se, že možná proto, že jí neoznámil, že trpí život ohrožující nemocí. Také jí nakreslil, kde se u ní vyskytují stenózy, drobnost, která ji potěšila.

Vzpomínala, jak hezky se choval k členům její rodiny, když byla v nemocnici. Avšak ani s ním, ani s jeho rodinou ji nepojil osobní vztah a stejně jako Terry Bártová pevně věřila svému manželovi. Byla si jistá, že Doug by rozhodně neudělal bez uvážení takovou věc, jako je podání žaloby na dva nejvýznamnější lékaře ve městě a na nemocnici, která zaměstnává tisíc dvě stě občanů Reddingu, má respekt u občanů a mocné multimiliardové korporace. Stačilo jí, že to on považuje za správné.

Také usoudila, že vláda by nerozběhla tak rozsáhlou operaci, kdyby k tomu neměla pádný důvod. Ačkoli se s myšlenkou žaloby smířila téměř okamžitě a Dougovi to řekla, trvalo jí nejméně týden až dva, než přijala fakt, že si bude muset najít jiného lékaře a nechat si udělat nový posudek. Potýkala se se skutečností, že jí Moon operaci neindikoval, ale taky ji napadlo, že každého na ni neposílal.

Vrtalo jí hlavou, podle čeho se rozhodoval, koho na operaci pošle, a koho ne. Nakonec navštívila Roye Ditcheyho, jenž jí potvrdil, že její diagnóza je správná a léčba přiměřená.

Pokud jde o finanční riziko, s tím si Cherry nelámala hlavu.

S Dougem neměli děti a sama nějakou dobu vlastnila kadeřnictví. Brali tu záležitost s nadhledem a společně se rozhodli, že kdyby přišli o všechno, prostě by odešli do Puerto Vallarta.

Snem Douga Mudforda bylo studovat právnickou školu, ale z různých důvodů po absolvování Humboldtovy státní univerzity začal kariéru businessmana. Od roku 1974

pracoval v Reddingu a střídal manažerské pozice ve výrobě a v personálním odvětví. Pak se stalo, že v roce 1982 málem zemřel na rakovinu tlustého střeva. Poté, co mu bylo oznámeno, že má zhruba pětiprocentní naději na přežití, prodělal operaci a uzdravil se. Cherry to považovala za Boží znamení a řekla mu, že dostal druhou šanci, aby si uskutečnil svůj sen z mládí stát se právníkem, a že by jí měl využít, i když mu v době, kdy začne pracovat v právnické firmě, bude už přes čtyřicet.

Mudford si vzal její radu k srdci, ale trvalo mu pět let, než ji proměnil ve skutek. V den pátého výročí své operace začal studovat čtyřletý studijní program ve večerní škole California Northern Law School v Chicu. Během těch čtyř let pracoval na plný úvazek, dojížděl skoro sto kilometrů tam a zase zpět z Reddingu do Chica a ukončil studium včas. V lednu roku 1992 nastoupil do firmy Dugana Barra.

Bylo mu čtyřicet šest let.

Rozhodnutí Dugana Barra zastupovat pacienty nemocnice Redding Medical Center mohlo poskytnout Mudfordovi profesionální uspokojení, jehož dosažení už se téměř vzdal. Zpočátku si nebyl jistý, co může očekávat.

Věděl o případu Charlese Kennetha Browna, jenž zemřel poté, co utrpěl mozkovou mrtvici a Moon ho nechal v katetrizační laboratoři a odešel, ale ta vzdálená vzpomínka nijak neovlivnila jeho úsudek. Jistě, Barrův přítel kardiolog rozhodl, že John Corapi operaci nepotřebuje, ale co když se zbytečnému operačnímu zákroku podrobilo jen málo pacientů? Koneckonců, v tom okamžiku FBI věděla pravděpodobně jen o hrstce případů. A Moon s Realyvasquezem třeba jen postupovali razantněji než jejich kolegové; třeba jen měli náskok před ostatními, pohybovali se 11a hraně. Za koho se považuje, aby je mohl označit za viníky?

Medicína není exaktní věda. Uznávaní lékaři s výbornou kvalifikací se často liší v názoru na míru ucpání tepny nebo na správný postup při léčbě pacienta. Opírá se Barr jen o hrstku starých povídaček a svůj instinkt? Zdálo se, že důkazy jsou extrémně chabé na to, aby je opravňovaly k takovému kroku, k němuž se chystají. Mudford si byl vědom reálného rizika, že v případě, že se dopouštějí chyby, jejich právnická praxe by mohla jít, a s nejvyšší pravděpodobností by i šla, z kopce nebo by klesla úplně ke dnu. Na druhé straně, kdyby měli pravdu…, kdyby to byla pravda, nejsou zrovna tito lidé, oběti, chcete-li, z nichž většina nemá kapacitu, aby si dokázala pomoct sama, právě ti, kvůli nimž se stal právníkem, aby jim pomáhal?

Ať tak či onak, vytrvale pokračoval v úsilí, i když se mu občas dělalo zle. Jak plynuly týdny, přicházelo stále více dopisů od respektovaných, nezávislých kardiologů a kardiochirurgů. Někteří z těch, kteří byli požádáni o posouzení angiogramů a odpovídajících lékařských záznamů, se těšili i mezinárodnímu věhlasu. Mudfordovi se už dávno v mysli rýsoval jasný vzorec. Lékaři často zjišťovali, že angiografický snímek a psaný záznam spolu nekorespondují. V katetrizačním protokolu se uvádělo, že na nálezu se vyskytují léze bránící průtoku krve ve velkých tepnách, které vyžadují chirurgický zákrok, ale lékaři je při posudku na filmu neviděli. Tento druh rozporu se mohl objevit příležitostně jako výsledek chybného zobrazení.

Jenže posuzovatelé hlásili, že operace byly zbytečné ve čtyřiceti procentech případů, které viděli, a že v podstatném měřítku šlo o výraznou nadbytečnost. Rovněž zjistili, že ve značném, i když neurčitém počtu případů došlo k mozkovým infarktům s následky ochrnutí, úrazům, a dokonce ke smrti v důsledku nežádoucího chirurgického zákroku. Federální vláda, jež zvažovala obvinění z trestných činů pro oba lékaře, nechala provést podobné posudky, ačkoliv spíše než na posuzování každého jednotlivého případu se soustředila na statistický vzorek. Její zjištění byla téměř totožná s těmi, která Bair a Mudford dostávali od svých posuzovatelů.

Mudfordovi se začínala jeho práce jevit v novém světle, v takovém, o němž snil jako student a pak znovu jako začínající právník středního věku. Denně poslouchal šokující příběhy od lidí, kteří byli zastrašováním nuceni nechat si řezat hrudník bez jakéhokoliv důvodu. Toto nebyly fámy, dohady, domněnky nebo spekulace založené na neznalosti kardiologie nebo podstatě klinického posudku.

Byly to opravdové příběhy. Teď‘ už existovaly faktické důkazy, na jejichž základě se dala postavit obžaloba.

Mudforda vyslechnutá slova emocionálně vyčerpávala, ale byl přesvědčený, že tato příležitost pomoci lidem má takový rozsah, jaký už se mu sám zřejmě nikdy nenabídne. Zrovna tak si uvědomoval, že když z něj Barr učinil svého partnera, případná odměna, jež by mohla stát na konci v případě úspěchu, se naskytne jednou za život. Prohra by samozřejmě znamenala nejdřív vzpouru a po ní ztrátu nadějí jejich klientů. A po létech strávených namáhavou, ale bezvýslednou prací by se vinou finanční újmy dostal do dluhů, které by musel splácet několik let.

Barr i Mudford si brzy po zátahu uvědomili, že nemohou financovat milion dolarů nebo víc, které, jak věděli, bude připadat stát na paušálních honorářích, protože většina z jejich potenciálních klientů si nemohla dovolit je zaplatit. Skutečnost, že si budou muset podstatnou část peněz vypůjčit, aby mohli pokračovat, Mudforda poněkud zneklidňovala. Pro Barra nastal nejnepříjemnější okamžik, když musel požádat svou ženu Terry, aby společně s ním podepsala žádost o půjčku ve výši jednoho milionu dolarů, ale ona k tomu přistoupila odhodlaně.

Jak plynul čas, začalo ohromné množství chmurných příběhů Mudforda deprimovat. Rozesmutňovaly ho kvůli obětem, jejichž tělo bylo zneuctěno a důvěra otřesena, a rozčiloval se nad doktory, protože byl přesvědčený, že prováděli hanebné věci. Zároveň ho každý nový klient nabíjel energií a dodával mu vědomí, že jeho práce má smysl. Bez toho by asi další dvanáctihodinové směny, které ho čekaly, nevydržel. Mudford seděl v kanceláři den co den nepřetržitě po dlouhé měsíce, obklopený stále narůstající hromadou spisů k případům. Naslouchal mužům a ženám, většinou starším, ale někdy i mladým, jak vyprávějí své bolestné příběhy, které ho často doháněly k slzám.

Mudford samozřejmě cítil lítost k jednotlivcům, pacientům a jejich milovaným blízkým –, ale současně k hoře spisů, jež dávala vzniknout něčemu, co se jevilo jako zločin téměř nepochopitelných rozměrů. Jak si pacienti podávali dveře v advokátních kancelářích Barr & Mudford, u Reinera, Simpsona a ve firmě Luka Ellise v Orindě, nebylo možné zjistit, kolik pacientů bylo zbytečně podrobeno

traumatickým,

invazivním

chirurgickým

zákrokům, ale začínalo se jevit jako pravděpodobné, že jejich počet přesáhne tisíc.

V průběhu následujících měsíců se vyloupl demografický profil těchto pacientů. Jen polovina z nich byla mladší šedesáti pěti let a asi polovina tuto věkovou hranici překračovala. Pouze čtyři procenta ještě nedovršila pětačtyřicet let věku a sedm procent bylo starších než osmdesát. Přibližně šedesát pět procent pacientů tvořili muži a třicet pět procent ženy, šedesát procent z nich byli důchodci a ve dvaceti až třiceti procentech šlo o lidi, kteří trpěli nějakým typem trvalého postižení v důsledku chirurgického zákroku. Počet těch, kteří zemřeli v přímé závislosti na provedeném nežádoucím chirurgickém výkonu, se v žádném případě nedá vyčíslit, ale ve skutečnosti neexistuje žádná pochybnost, že se tak v některých případech stalo. Celkově se dá říct, že šlo o lidi z nižší střední až střední vrstvy. Zatímco polovina z nich patřila k pojištěncům společnosti Medicare, méně ne
ž pět procent tvořili pojištěnci státního zdravotnického programu pro chudé MediCal.

Z valné části šlo o těžce pracující lidi, jako například Steve Cook, bývalý dělník na železnici, jenž se podrobil operaci čtyřnásobného bypassu v únoru 2002 ve věku padesáti let. Cook přišel mnoho let předtím o část nohy, když ho přejel nákladní vagon. Cookova operace byla nejen traumatizující a bezdůvodná, ale chirurg Kent Brusett použil k provedení zákroku podkožní povrchové žíly, safény, z jeho zdravé nohy a jednu ze dvou vnitřních prsních tepen.

Protože při operaci se vyčerpaly všechny dobré přívodní systémy, vyhlídky na špatný výsledek, kdyby snad Cook potřeboval další operaci bypassu, se tím podstatně zvýšily.

A s nežádoucí operací pravděpodobnost takové potřeby ještě vzrostla.

Šestasedmdesátiletá Shirley McClarenová přišla do nemocnice kvůli operaci opakovaného zánětu divertiklu.

Trpěla i chronickou obstrukční plicní chorobou, jež se projevuje dechovou nedostatečností. Nicméně, poněvadž si stěžovala na dýchací potíže a nejisté bolesti na hrudi, byl požádán Moon o kardiologické zhodnocení. Provedl angiogram a odeslal ji k Realyvasquezovi na operaci trojitého bypassu a náhradu aortální chlopně. O tři dny později

zemřela

kvůli

pooperačním

komplikacím

souvisejícím s náhradou chlopně. Operace nebyla nutná.

Jejího manžela Jacka její smrt zničila.

Jako další příklad může posloužit Ray Hicks, jenž podle fundovaného odborníka provádějícího posudek nepotřeboval naprosto žádnou operaci, a přesto byl ve věku šedesáti čtyř let odeslán k operaci čtyřnásobného bypassu, náhradě aortální chlopně a perkutánní mitrální anuloplastice12.

U Hicka se projevily pooperační komplikace neurologického charakteru, jeho stav se rapidně zhoršil a pacient skončil v pečovatelském domě, poněvadž potřeboval nepřetržitou čtyřiadvacetihodinovou péči. Zemřel v březnu roku 2006.

Tyto lidské příběhy Mudforda tížily, a když některé z nich později opakoval, oči mu zvlhly. Mezi mnohými, jež ho obzvlášť hluboce zasáhly, se vyskytuje příběh Zony Martinové, jíž bylo v době jejich setkání sedmdesát čtyři let, a Paula Alexandreho, jemuž bylo pouhých třicet sedm.

Na počátku července roku 2002 pocítila bělovlasá, ale mladistvá babička Martinové bolest na hrudi. Z Andersonu, kde žila v útulné ulici s malými chaloupkami, ji odvezla její dcera Donna Nortonová k praktickému lékaři Carlu

12

Perkutánní transvenózní mitrální anuloplastika (PTMA) je katetrizační metoda, při které se do srdeční žíly probíhající okolo prstence nedomykavé dvojcípé chlopně zavádí speciálně vyvinutý katétr s tenkými kovovými pruty z nitinolu, které stlačují roztažený prstenec chlopně z povrchu srdce a dokáží výrazně snížit stupeň její nedomykavosti. Pro mnohé pacienty je to jediná možnost, neboť pokročilé srdeční selhávání či přidružená onemocnění neumožňují podstoupit kardiochirurgický výkon. (Pozn. překl.) Wolferovi, jenž měl ordinaci naproti nemocnici Redding Medical Center, ve stejné budově jako Moon. O pět let dříve si paní Martinová stěžovala na hrudní bolesti a Moon jí tehdy řekl, že má mírně zúženou tepnu, která je příliš malá na to, aby se do ní dalo dostat s katétrem. Uklidnil pacientku, že nemusí mít obavy, protože tepna se nakonec uzavře, aniž by to poškodilo srdce. Po té návštěv ě bolest ustala až do oné chvíle, kdy se opakovala.

Jako téměř každý daleko na severu v Kalifornii, i paní Martinová a její dcera nepochybovaly, že nic lepšího než Chae Moon neexistuje. Paní Martinová k němu jako ke svému kardiologovi chodila celá léta. Nebyl laskavý a milý, naopak byl popudlivý a netrpělivý, ale obě ženy se s uspokojením řídily jeho pokyny, neboť si byly jisté, že lepší péči by nikde nenašly. Paní Nortonová, diplomovaná sestra, jezdila s kamionem, protože tam platili lépe než v nemocnici. Na druhou stranu, jako profesionální zdravotnici jí přece jen vadilo, že Moon jedné nebo druhé z nich lépe nevysvětlí své tajemné, jakoby božské soudy. Nemohla ho k tomu však donutit. Když jste z něj chtěli dostat odpověď, bylo to jako trhání zubů.

„Byl moc zaneprázdněný,“ říkala, „příliš dobrý na to, aby se s vámi bavil.“

Doktor Wolfer je objednal k Moonovi na pondělí patnáctého července roku 2002, ale předtím se ještě ujistil, že paní Martinová má takové pojištění, aby ho Moon akceptoval. Brzy po jejich příchodu do Moonovy ordinace sestra natočila pacientce elektrokardiogram a řekla oběma ženám, že vypadá dobře. Potom vyšel Moon, mrkl se na kartu paní Martinové, ale ne na záznam z EKG, a během půl minuty jí řekl bez bližšího vysvětlení, že potřebuje angiogram. Paní Nortonovou tento zbrklý úsudek poněkud vyvedl z míry, ale pomyslela si: no dobře, oukej, asi EKG

vidět nepotřebuje; možná se řídí matčinými příznaky a svými poznámkami ve zdravotní kartě. Moon paní Martinovou poslal přímo přes ulici do RMC. Udělala, co jí řekl, byla přijata do nemocnice, kde ji připravili na katetrizaci a poslali rovnou do laboratoře, kam za ní přišel Moon a provedl zákrok. Když za necelou půlhodinu vyšel ven, oznámil paní Nortonové: „Musí jít na operaci. Bez ní zemře.“ Paní Nortonové se nezdálo, že by matka byla tak nemocná, ale ona není kardiolog. Moon nechal paní Martinovou v nemocnici a naplánoval jí operaci u Realyvasqueze na čtvrtek o tři dny později. Operace byla odložena na pátek, prý kvůli naléhavým případům.

V pátek ráno devatenáctého července operoval Realyvasquez paní Martinovou první v pořadí. Paní Nortonová a její syn Donald počkali, až ji v osm hodin odvezou na operační sál, a když ji kolem poledne vyváželi ven, neviděli ji. Sestra jim zavolala, že je napojená na dýchací přístroj, daří se jí dobře a do večera by se měla posadit. Ale mezi čtvrtou a pátou hodinou odpoledne měla paní Nortonová další telefonát. Tentokrát jí volal neurolog Michael O’Brien, jehož jméno jí bylo cizí. Informoval ji, že paní Martinové se po operaci ještě neprobrala a že on má obavy, aby přežila. Vyzval dceru, aby okamžitě přijeli do nemocnice. 0’Briena přivolaly sestry a on se zdržel u lůžka paní Martinové přes čtyři hodiny. Nařídil CT vyšetření, které neukázalo žádné poškození mozku. Přesto paní Martinová na žádný podnět nereagovala ani záškuby nebo grimasou.

„Ležela tam jako kus dřeva,“ popisovala paní Nortonová. Dcera i její děti na ni mluvily a říkaly jí: „Už je čas se vzbudit.“ Nepřestávaly s ní hovořit. V jednu chvíli se paní Nortonové zdálo, že maminka zvedla asi o centimetr obočí, ale nikdo jiný to neviděl. O’Brien pak provedl řadu testů zacílených na vyvolání reakce při bolestivém podnětu: přitlačil jí na oko ploškou nehtu, štípal ji z vnitřní strany do stehna. Žádná reakce. Paní Nortonové se zdálo, že neurolog už se vzdal naděje. Štípl ji ještě naposledy a k jeho překvapení se pacientka ušklíbla. Vnuk Donald později uvedl, že když viděl, jak se babičce změnil výraz, třebaže minimálně, byl si jistý, že se z toho dostane.

„Všichni jsme se za ni modlili,“ povídal. „Věděl jsem, že v tom okamžiku jí Bůh podal pomocnou ruku.“

O’Brien řekl, že musí zjistit, zda paní Martinová utrpěla ischemickou cévní mozkovou příhodu, při níž buď sraženina nebo útržek plaku ucpe tepnu a zabrání tak přívodu kyslíku do mozkových buněk, což je sice ne příliš častá, ale ne úplně vzácná komplikace po operaci bypassu, nebo hemoragickou cévní mozkovou příhodu, kdy se jedná o výron krve do mozkové tkáně. Na možnost cévní mozkové příhody paní Nortonovou a Donalda nikdo nepřipravil. Ta zpráva je šokovala. Někdy později řekla paní Nortonová se slzami v očích, že poslední příležitost mluvit se svou maminkou měla těsně před tím, než ji odvezli na operační sál. „Potom už na mě nikdy nepromluvila.“

O’Brien nakonec s definitivní platností rozhodl, že do mozku putoval kousek odtržené tkáně a způsobil paní Martinové mozkové mrtvice na obou stranách talamu, což zapříčinilo její částečné ochrnutí a prakticky naprostou nemožnost mluvit. Teprve asi po měsíci otevřela oči. Během celé doby se za ni chodila rodina do nemocnice modlit. Paní Martinová nedávno vstoupila do církve Adventistů Sedmého Dne a její pastor za ní často přicházel a sloužil u ní mši bez přípravy.

„Celá rodina chodila k nám, svolávala jsem je dohromady a všichni jsme klečeli a modlili se. Požádali jsme kněze, aby k nám přišel, a modlili jsme se ještě víc; prostě jsme se neustále modlili. Mám bratrance a sestřenice, tety, jednoho strýce, jednu neteř a jejího manžela a ti všichni jsou zapojeni v církvi. A mám pět chlapců. Chodili k nám celou dobu,“ svěřila se paní Nortonová.

Paní Martinová se nakonec z kómatu probrala a byla převezena do rehabilitačního ústavu v Reddingu. Paní Nortonová vzpomínala, že tato zkušenost „byla taky strašná“, částečně proto, že paní Martinová při pobytu v ústavu šestkrát upadla. Akutní péče byla dobrá, ale když paní Martinové vypršelo pojištění u Medicare, byla přeložena do jiné části nemocnice. Tam ji našla paní Nortonová, jak pláče na kolečkovém křesle otočeném ke zdi.

Dcera paní Nortonová podepsala formuláře se svolením, že matka může být připoutána k vozíku, ale dodatečně se dozvěděla, že když se maminka pokoušela dojít sama do koupelny, upadla a udeřila se do hlavy, kde se jí utvořila strašlivá boule. Sestra jí tvrdila, že si paní Martinová rozepnula řemen sama, což paní Nortonová považuje za nemožné. Později jí jiná sestra tajně sdělila, že řemen nebyl zapnutý. Paní Martinová také spadla z postele. Vrchní sestra řekla, že vylezla z postele, i když byla částečně ochrnutá, napojená na respirátor a měla zavedenou tracheotomickou hadičku.

„Nedělala jsem nic jiného, než že jsem ráno vstala, šla do nemocnice, přišla domů, šla spát, vstala a šla znovu do nemocnice,“ popisovala paní Nortonová.

„Doktor Moon se mi vyhýbal na sto honů. Ani se nepřišel na maminku podívat. Prošel kolem, otočil se zády, nešel k nám, aby si s námi promluvil. Když jsme ho jedinkrát zastavili, řekl: No bez toho by byla zemřela.“

Paní Nortonová, hezká žena kolem pětapadesáti let s milým úsměvem, brýlemi a světle hnědými vlasy si po operaci matky vzala z práce volno a nakonec musela přestat pracovat úplně, aby se o ni starala na plný úvazek. Bylo to pro ni obzvlášť těžké, protože neměla žádnou finanční podporu od manžela, s nímž se rozešla. Když poprvé přivezla maminku domů z rehabilitačního ústavu, paní Martinové vždycky spadla, když si sedla na kraj postele.

Jednou upadla ze židle, když se pokoušela zvednout jednoho z jejich dvou malých kníračů. Prakticky úplně přišla o krátkodobou paměť, i když si nakonec dokázala vzpomenout, kdo jsou Nortonová a Donald. Babička také skoro ztratila zrak a neovládala pohyby očí. Nosila černé klapky, neboť světlo u ní vyvolávalo velmi nepříjemné pocity. Potřebovala asistenci vlastně ve všem, i když s velkým úsilím si dokázala obléci spodní prádlo a vrchní díl oblečení. Před operací trojitého bypassu se tato temperamentní žena aktivně účastnila společenského života v Andersonu a často vozila své přátele na bingo v kostele.

Po operaci a mozkové příhodě trávila každý den hodiny sezením v modrém sklápěcím křesle v přeplněném obývacím pokoji své malé, světle modré chaloupky a měla vykroucený krk, aby viděla nahoru. Kolem bylo čisto a uklizeno, všude plno drobných věcí, na stěnách rodinné fotografie. Velký televizní přijímač jí umístili naproti křeslu.

Dívala se na televizi často, ačkoliv nebylo jasné, jak moc chápe, co sleduje. Její nepříliš časté pokusy promluvit byly většinou nesrozumitelné. Jednou to krátce vypadalo, že se jí řeč zlepšuje, ale brzy se znovu zhoršila tak, že její dcera a vnuk Donald měli problém porozumět, co říká. Někdy trvalo i pět minut nebo déle, než z ní dostali odpověď na jednoduchou otázku. Snažili se klást otázky tak, aby mohla odpovídat ano, ne, ale často trvala na tom, že odpoví celou větou, a ta pak byla nesrozumitelná. Hybnost se jí rovněž zhoršila. Když se pokoušela chodit, často padala.

Zapomínala říct dceři, že potřebuje jít na toaletu, nebo jí řekla, až už bylo pozdě, takže musela nosit pleny. Výrazně přibrala na váze a ve tváři měla ustavičně smutný výraz.

Malý domek byl tak přecpaný, že Donald musel spávat v prádelně. Paní Nortonová nemohla maminku sprchovat, neboť s kolečkovým křeslem se nevešly do koupelny. Velmi dlouhou dobu mohli Donald a jeho matka chodit ven jenom na nákupy, s babičkou na kontroly k lékaři a do kostela. Paní Martinová začala ve všední dny navštěvovat program nazvaný Zlatý deštník, kde měla fyzickou terapii a v mezích, které jí to umožňovaly, hrála hry a zpívala písničky s ostatními staršími lidmi zapojenými do programu.

V devět hodin ráno pro ni přijel autobus a v půl třetí ji dovezl zpátky. Díky tomuto programu se paní Nortonové a jejímu synovi aspoň trochu ulevilo a Donald měl možnost dokončit počítačový kurz, avšak oba trpěli neustálým stresem a často si vylévali zlost jeden na druhém.

„Oba jsme na antidepresivech,“ postěžovala si paní Nortonová. „Nemám žádnou svobodu. Syn mi hodně pomáhá, ale jen ji bere na záchod nebo ji umývá. Nestíhám prát prádlo; nemůžu dostat z domu ten zápach. Jsem vyčerpaná. Dvakrát jsem ležela v nemocnici; jednou si doktor myslel, že mám infarkt.“

Donald, jenž trpěl řadou zdravotních potíží mnoho let, byl obézní, měl extrémně vysoký tlak a možná prodělal lehký srdeční infarkt.

Jelikož ani paní Nortonová, ani Donald nepracovali, výdaje za péči o paní Martinovou a financování nejnutnějších životních nákladů, nájemné, jídlo, topení, elektřina a telefon, jim přerůstalo přes hlavu. V době operace paní Martinová dostávala sedm set třicet devět dolarů sociálních dávek měsíčně a měla povoleno dvě stě osm hodin domácí péče za měsíc. Péči zajišťovala paní Nortonová a dostávala za ni tisíc dvě stě dolarů.

Jednoho dne, asi tři měsíce po operaci, zavolala paní Nortonové její teta Bonnie Martinová. Informovala neteř, která si nepředplácí noviny, o zátahu v Redding Medical Center. Paní Nortonová ani Donald nikdy nezpochybňovali nutnost

operace

bypassu

a

paní

Nortonová

ji

nezpochybňovala ani tehdy. Ale Donald ji přinutil, aby se aspoň pokusila zjistit, zda pro paní Martinovou byla operace nezbytná. Nakonec souhlasila a vyžádala si v RMC

zdravotní záznamy. Potom zavolala na číslo, které viděla v deníku Record Searchlight a někdo od novin jí dal telefonní číslo Dugana Barra.

Když po několika měsících přišla zdravotní dokumentace poštou, předala ji Barrovi a ten poslal nález na přezkoumání. Netrvalo dlouho a Barr zavolal paní Nortonové, že sacramentský kardiolog Malcolm McHenry, jenž vyhodnocoval zdravotní záznamy její matky, našel v jejích koronárních tepnách pouze od nuly do čtyřiceti procent blokády, a nikoliv osmdesát až devadesát procent lézí, jak uvádí ve svém katetrizačním protokolu Moon.

Obecně platí, že operace je indikována pro stav s minimálně sedmdesáti procenty blokády. Kardiolog také řekl, že v její pravé koronární tepně nehrozí žádná „nepropustná proximální léze“, jak ve zprávě uvedl Moon. McHenry neshledal „žádné oprávnění“ pro chirurgický zákrok.

Nikdo nemůže odhadnout, co, pokud vůbec něco, znamenala zpráva McHenryho pro paní Martinovou, ale pro paní Nortonovou a Donalda konečně svitla alespoň jiskřička naděje, i když se mísila s hněvem. Peníze všechny jejich problémy nevyřeší, ale přinejmenším zmírní bolest a sníží napětí. Problém byl v tom, že nikdo nedokázal říct, kdy, dokonce ani, zda vůbec nějaké peníze dostanou. A kdyby nějaké dostali, nebylo jasné, jak velkou sumu. Budou si muset počkat. Mezitím museli najít způsob, jak zaplatit své rapidně narůstající poplatky. Kdyby nejistota trvala příliš dlouho, pravděpodobně by stress spíše zvýšila, než snížila.

Nejistota a nesplněná očekávání často způsobují úzkost a nespokojenost, zejména v situacích, kdy jde o nemoc spojenou s finanční zátěží. Mimo to, nepatrná naděje, že na konci cesty by mohl čekat plný pytel zlata, může povzbudit zvýšenou, nerozumnou a pokračující ochotu zadlužit se.

Aby paní Nortonová a Donald pokryli veškeré výdaje, dostali se nakonec na dlužnou částku minus čtyřicet pět tisíc dolaru. Dva roky po zátahu v nemocnici se jejich dluhy vyšplhaly až na téměř sto tisíc dolarů. Dostali se do dluhové pasti a neviděli žádný způsob, jak se z ní dostat ven.

Pokud jde o paní Nortonovou, její matku a syna Donalda, u nich nenastávala žádná změna k lepšímu, navzdory obvinění vznesenému proti lékařům. Paní Nortonová a Donald se s obtížemi prodírali životem, pečovali o paní Martinovou, snažili se vypořádat se svými vlastními nemocemi, finanční tísní a veškerými stresovými a úzkostnými situacemi, jež tyto problémy vyvolávaly.

V září 2004 prodělala Donna operační léčbu obezity, kterou zaplatila pojišťovna jejího manžela. Procházela rozvodovým řízením, což ještě zvyšovalo napětí, kterému už tak čelila. Nezbytná jednání kvůli termínu operace, aby ji ještě bylo možné uhradit z manželovy pojistky, tím však nebyla zasažena. Zhubla o třicet kilogramů. Bolesti v zádech, které se objevily, když se začala starat o matku, mírně ustoupily, protože vážila méně, ale pokud šlo o zaměstnání, stále představovaly problém. Ošetřovatelství i řízení kamionu jsou profese, které čas od času vyžadují zvedání břemen a absolvování dlouhých časových úseků vsedě nebo vstoje.

Paní Nortonová nemohla po většinu nedělí ani chodit do kostela, protože příprava matky zabrala příliš mnoho času.

Rovněž jí působilo obtíže zvedat kolečkové křeslo z kufru auta, což znamenalo, že vlastně sama nemohla matku nikam vzít. Studovala kurz účetnictví, ale po třech semestrech skončila, neboť byla příliš vyčerpaná, aby mohla pokračovat. Zvažovala i umístění matky do pečovatelského domu, ale cítila se kvůli tomu provinile.

Péče a starost o matku si na ní vybraly svou daň jak fyzickou, tak psychickou. Narůstala v ní zlost, a protože jejími hlavními terči byli Moon a Realyvasquez, byla někdy špatně namířená:

„Mám na matku vztek, protože je hypochondr,“ říkala, čímž měla na mysli, že především neměla k Moonovi vůbec chodit. Pokud jde o Donalda, jenž vypadá a je stavěný stejně jako jeho matka, chtěl si také nechat provést bariatrickou operaci. Potřeboval i operaci páteře, tu však nebylo možno provést dříve, než zhubne. Říkal o sobě, že stejně jako matka nežije, protože musí být neustále k dispozici pro pomoc s babičkou. Zbytečná operace, jíž se paní Martinova podrobila, ve skutečnosti zničila nejeden život, ale tři.

Dalším pacientem, na nějž Doug neustále myslel kvůli jeho mladistvosti a laskavosti, byl Paul Alexandre.

Jedenáctého listopadu roku 1996 po třídenním záchvatu, který se jevil jako pálení žáhy, se poradce „skupinového domu“13 v Susanville v Kalifornii rozhodl zajít na místní pohotovost na vyšetření. Podrobil se sérii testů a čekal na

13 Skupinové domy jsou malé, obytné prostory sloužící dětem nebo dospělým s chronickým postižením. Tyto domy mají obvykle šest nebo méně obyvatel a vyškolení ošetřovatelé v nich pracují 24 hodin denně. (Pozn. překl.) výsledky. Po třech hodinách mu bylo oznámeno, že něco v jeho oběhovém systému ukazuje na srdeční chorobu, která vyžaduje léčení. Zanedlouho jej naložili do vrtulníku, který jej přepravil do RMC. Při příjezdu do RMC ho okamžitě vzali do katetrizační laboratoře. Jasně si pamatoval, jak někdo, nebyl si jistý, kdo, mu nařízl stehno ve slabině a vsunul dovnitř katétr. Další, co mu utkvělo v paměti, byl Moon, sklánějící se nad ním a oznamující mu: „Pokud tohle nepodepíšete, zemřete.“

Moonova hrozivá předpověď v něm vyvolala strach z Boha, podepsal tedy souhlas s operací a byl odvezen přímo na operační sál. To bylo poslední, co si pamatuje do chvíle, kdy se probral po operaci dvojitého bypassu. Když se probudil, stáli v pokoji jeho dva nejstarší synové a jeho matka. (Jeho bývalá manželka žila s jejich nejmladším synem v jižní Kalifornii.)

Odpoledne se na něj přišel podívat Moon, všem ukázal snímky z jeho angiogramu a řekl, že Paul „je jeden z nejmladších lidí, u nichž se něco takového vyskytlo“.

Alexandre si nepamatoval, jak přesně Moon vysvětloval, co se mu přihodilo. Nevybavoval si doktorovo vysvětlení ani předtím, než ho spěšně odvezli na operační sál, ani po operaci. Pamatoval si, že v katetrizační laboratoři viděl Kevina Millera, chirurga, jenž pracoval pro Realyvasqueze, ale Miller mu nevysvětlil, co s ním hodlá dělat, ani neuvedl důvod, proč je to nutné. Miller provedl naléhavou operaci dvojitého bypassu, přičemž spoléhal na Moonovu diagnózu na základě ultrazvuku. Mělo jít o spontánní arteriální disekci v levé přední sestupné větvi koronární arterie.

Aby umožnil průtok krve kolem domnělé stenózy, provedl Miller transplantaci štěpu vnitřní prsní tepny k Alexandrově levé přední sestupné arterii a safénu k diagonální větvi levé přední sestupné artérie. Alexandre si pobyl v nemocnici pět dnů a potom ho matka odvezla domů do Napy, kde se o něj dva týdny starala.

Při zpětném ohlédnutí bylo zřejmé, že Alexandreův případ včetně diagnózy a doporučené léčby po všech stránkách přesně odpovídá Moonovu modu operandi.

Pacient bez předchozí historie srdeční choroby se objeví na pohotovosti malé nemocnice v odlehlém regionu s potížemi připomínajícími pálení žáhy, což sice není v rozporu se srdeční chorobou, ale sotva se dá považovat za její dostačující ukazatel. Personál urgentního příjmu nemocnice však byl zvyklý na základě reklamy a dalších propagačních akcí RMC zavolat Moonovi, když pacienti uváděli třeba i vysoce neurčité a dvojznačné příznaky srdečního onemocnění. Moon byl jako vždy k dispozici pro konzultaci a řekl: „Posíláme pro něj vrtulník.“ Pacient dorazil do RMC, setkal se s Moonem, jenž provedl angiogram a následně ultrazvuk, což byla v roce 1996 naprosto nová technická vymoženost. Rychle diagnostikoval spontánní disekci a odeslal pacienta na urgentní operaci. A nikdo si nevšiml ničeho nesprávného. Za těchto okolností bylo typické, že se pacient, jenž byl zdravý, dobře zotavil, ale podstatně se u něj z výšila šance, že za sedm až osm let bude potřebovat další bypass.

V případě pana Alexandreho se však v důsledku operace, jež mu způsobila nenapravitelné poškození, stalo něco jiného, což v průběhu času vydalo na zdravotní dokumentaci čítající téměř osm set stran. Tato dokumentace, jež obsahuje zprávy psané Moonem a Millerem, jakož i kardiology a chirurgy, kteří následně pana Alexandreho léčili, poskytuje neocenitelnou příležitost pro srovnání Moonových písemných zpráv s těmi, jež napsali jiní lékaři.

Vycházejí najevo do očí bijící rozdíly.

Porovnejme například, co napsal kardiolog z nemocnice svaté Heleny ve městě Deer Park James Lies v katetrizačním protokolu v oddíle Osobní anamnéza z dvacátého osmého září roku 2001:

„Pan Alexandre je velmi příjemný, velmi mladý, šestatřicetiletý muž, u něhož před několika lety… údajně došlo k disekci v levé přední sestupné větvi koronární arterie (LCA). Žádná zmínka, že šlo o stav iatrogenní etiologie. “

Objevují se zde tři věci, jimž stojí za to věnovat pozornost.

Zaprvé, Lies výslovně poukazuje na to, že pan Alexandre je mladý, ačkoliv uvádí jeho věk. Tento důraz na jeho mládí naznačuje, že není typickým kandidátem pro operaci bypassu.

Zadruhé, Lies použil slovní obrat „… údajně došlo k disekci“ namísto prostého přijetí Moonovy jasné diagnózy disekce, jak by učinilo mnoho kardiologů.

A zatřetí, přinejmenším si klade otázku, zda disekce nemohla mít „ iatrogenní etiologii“, což znamená, že byla způsobena chybným lékařským postupem nebo výkonem.

Připojení této neobvyklé poznámky vyvolává silný dojem, že se Lies buď domníval, že domnělou disekci mohl způsobit Moon, nebo že vůbec neexistovala.

Na další straně v oddílu nazvaném Koronární angiografie Lies píše:

„Levá přední sestupná větev koronární arterie (LCA) se zdá zcela normální, opravdu jsem neviděl žádnou známku disekce nebo obstrukce a průtok krve v celé LCA je vynikající…“ Význam tohoto sdělení je jasný. Podle Liesova názoru byla Moonova diagnóza chybná.

V oddílu Nález Lies píše: „Nejsou patrné žádné známky disekce ani stenózy.“

Navíc v kontrastu s Moonovou zprávou se v Liesově zprávě uvádí, že v rodině se žádné onemocnění věnčitých tepen dříve nevyskytlo.

A v jiné zprávě datované čtvrtého září 2001 napsal kardiolog z města Napa jménem Daryl Dizmang pod nadpisem Rizikové faktory pro vznik koronárně arteriální choroby, že u pana Alexandreho, jenž svého otce nezná, „se koronárně arteriální choroba dosud nevyskytla“. V Moonově zprávě, zopakované Millerem, se píše: „V rodině výskyt koronárně arteriální choroby. U matky a dědečka z matčiny strany předčasná koronárně arteriální choroba.“ Alexandre později jakýkoliv výskyt předčasné koronárně arteriální choroby popřel.

K vyšetřením v roce 2001, která provedli Lies a Dizmang, došlo z důvodu bolestí na hrudi, kterými pan Alexandre začal trpět nedlouho po operaci. V Susanville mu několikrát zrentgenovali hrudník a pokaždé mu bylo sděleno, že je všechno v pořádku. Alexandre se přestěhoval zpátky do Napy v roce 1997. V době svého pobytu navštívil doktora Roberta Klingmana, jenž si prohlédl rentgenové snímky a všiml si, že dráty použité ke spojení hrudní kosti po operaci, se přetrhly. Alexandre v té době pracoval jako zavlažovači technik, což obnášelo zvedání těžkého potrubí.

Mohlo se stát, že při této činnosti se mu prasklé dráty zadíraly do tkáně a způsobovaly bolest. Ačkoliv doktor Klingman nebyl zcela přesvědčený, že příčinou bolesti jsou prasklé dráty, rozhodl se pro operaci, kterou provedl dvacátého čtvrtého srpna 1999, aby dráty odstranil.

Během této operace nečekaně narazil na čtyř až pětimilimetrový otvor v horní části Alexandreho hrudní kosti. Odeslal pacienta ke svému kolegovi Williamu Berrymu, jenž se třetího prosince 1999 pokusil otvor uzavřít kostním tmelem. Bolest však i po tomto zákroku přetrvávala a chvílemi byla nesnesitelná. Když se pan Alexandre pohnul, cítil, jak se mu sternum posunuje. Během této doby mu ve firmě, kde pracoval, dali lehčí práci, a později pracoval jako mistr.

Na podzim roku 2001 už Alexandre nemohl bolest déle snášet, a vzdor opakovaným neúspěšným chirurgickým zákrokům se vrátil do nemocnice svaté Heleny na další operaci. Tentokrát mu otevřel hrudník operatér jménem Steven Herbers. Odstranil kostní tmel, z nějž se stala kaše, a přišrouboval dvě titanové destičky, jež měly horní část sterna stabilizovat. Jeho prognóza zněla „uspokojivé“.

Avšak i po tomto zákroku bolest pokračovala a hrudní kost se nezacelila.

Z kraje roku 2003 došlo ještě k jednomu pokusu o opravu hrudní kosti pana Alexandreho. Tentokrát doktor Herbers odstranil destičky, seřízl kost, aby na sebe konce čistě doléhaly, a chystal se hrudník znovu zadrátovat. Jenže během zákroku Alexandreho srdce přilnulo ke spodní části sterna a Herbers nešťastnou náhodou prořízl jeho pravou srdeční komoru. Alexandre musel být dočasně připojen na přístroj zajišťující mimotělní oběh krve. Byl propuštěn s prognózou „nutné pravidelné kontroly“.

V neděli večer šestnáctého února roku 2003 byl Alexandre doma v Napě, kde se zotavoval po poslední sérii operací a spolu se svou ženou Janeen se díval na televizi.

Když reportér Ed Bradley uvedl svůj příspěvek o několika lékařích v severní Kalifornii, bylo to poprvé, kdy oba dva slyšeli, že Chae Moon, Fidel Realyvasquez a někteří z jejich společníků byli obviněni pro neodůvodněné srdeční zákroky. Alexandremu poklesla čelist, ale necítil nic.

Naproti tomu Janeen vykřikla: „Ach bože, ach panebože!“

Alexandremu v tom okamžiku bleskla hlavou první myšlenka: „To nejsem já.“

Nicméně zavolali do redakce pořadu 60 Minutes a dostali e-mailovou adresu na Dugana Barra a Douga Mudforda. Poté, co si vzájemně napsali, dostal Alexandre od firmy formuláře k vyplnění, které spolu se zdravotní dokumentací poslal zpátky. Prvního července ji Mudford odeslal McHenrymu k posouzení. Hned druhý den, druhého července, mu McHenry odepsal, že na Alexandreho angiogramu není nic, co by vyžadovalo chirurgický zákrok, či dokonce angioplastiku.

Mudford zavolal panu Alexandremu se slovy: „Nevím, jak vám to mám říct, ale vaše operace byla zbytečná.“

První Alexandreho reakce byla opět stejná, nedělat nic.

Ale po několika dnech, když v něm pomalu začínala kypět zlost, dospěl k názoru, že to, o co mu opravdu jde, je pomsta. Chtěl je „poslat za mříže“.

U Alexandreho přetrvávala značná bolest způsobená prasklými dráty v hrudníku. Používal morfiové náplasti a následkem nadměrného úsilí o nápravu poškození hrudníku se mu začala ohýbat páteř. Hrudní kost se nezhojila, ale lékaři mu sdělili, že riziko dalšího otevření hrudníku je příliš velké, částečně i proto, že srdce bylo stále přichycené ke sternu. I přesto čas od času přemýšlel o další operaci, jež by pomohla jeho problém odstranit. Pak ale začal uvažovat nad tím, jestli by po pěti operacích opravdu ještě snesl další.

Když se ho zeptali na návrat do práce, řekl, že si myslí, že to nezvládne. Neunesl víc než pět kilogramů, a když šel s Janeen na nákup do obchodu, musela nést všechny těžké kusy sama. Dvakrát si podal na Úřad sociálního zabezpečení žádost o příspěvek pro nezpůsobilost, ale dvakrát ho odmítli; možná proto, že se nepokusil najít si práci v kanceláři, kterou by dělat mohl. Představa „papírování“ ho odpuzovala. Po pěti operacích, z nichž jedna byla zbytečná a čtyři neúspěšné, život Paula Alexandreho nadobro neskončil. Měl ženu, jež mu byla oporou, a prostý, ale slušný domov v Napě. Byl to však život s přerušovanou bolestí; život, z něhož bylo vysáto mnoho radosti.

12

Příprava na souboj

Bob Simpson, advokát z Reddingu, jenž o vlásek unikl nežádoucí operaci bypassu, se o možnosti podat na Chae Moona žalobu poprvé zmínil před svými partnery po rozhovoru s Mikem Skeenem. Ti s tím však nechtěli mít nic společného, protože prý „by to byla politická sebevražda“.

Moon a RMC byli zkrátka příliš mocní a příliš populární na to, aby se s nimi utkali.

„Měl bys toho bastarda zažalovat,“ naléhali na Simpsona přátelé.

On se ale z valné části pořád držel názoru, že Moon se ničeho špatného nedopustil.

„Já jsem o katetrizaci požádal,“ říkal, „a neudělal jsem, co mi řekl. Za co bych měl toho chlápka žalovat? Za svou blbost?“

Viděno ve zpětném pohledu se zdálo, že buď si nechtěl připustit, nebo neměl zájem zdůrazňovat, co si pod pojmem vlastní blbost představuje. Také souhlasil se svými partnery v tom, že jako právníci specializující se na poškození zdraví jsou na místních lékařích příliš závislí, než aby žalovali jednoho z jejich nejvýznamnějších kolegů.

Potom následovala razie. Simpson instinktivně zareagoval: „Do prdele!“ Hned další den, třicátého prvního října ve čtvrtek, se v jeho kanceláři objevili tři z Moonových pacientů a vyprávěli mu příběhy podobné jeho vlastnímu.

Až v té chvíli mu konečně došlo, že má asi co do činění se závažným zločinem. Okamžitě šel za svými partnery a řekl jim: „Jdu do toho, chci v tom pokračovat.“

S určitými obavami nakonec všichni nastoupili na palubu. Russ Reiner, vysoký, elegantní muž s tichým hlasem, prohlásil, že rozhodnutí vzít na sebe případ RMC

bylo pro firmu kolosální, poněvadž kdyby neměli pravdu, jejich praxi by to zničilo. Myslel to doslova. Lidé v Reddingu hluboce věřili v Moona, Realyvasqueze, v jejich programy a v RMC a dalo se čekat, že s nejvyšší pravděpodobností budou bojkotovat jakoukoli právní firmu, která se proti nim postaví. Reiner vlastně taky slyšel všelijaké fámy o srdečním programu RMC, ale až do té doby jim nevěřil.

Když bývalá sestra z RMC Kacie Carrollová, jež vstoupila do advokátní firmy jako její zaměstnanec, obdržela telefonát od Reinera, byla zrovna doma a pohybovala se venku se svými koňmi, psy a kočkami.

„Máme tady v Reddingu vážný problém a potřebuji, abys dnes ráno přijela do kanceláře. Za jak dlouho se sem můžeš dopravit?“ oznámil jí.

Carollová mu odpověděla, že se dostaví za hodinu.

Reiner ji upozornil, ať se připraví na celý den, a dodal, že v deset hodin proběhne informativní schůzka. Praktikanti a sekretářky měli na to dopoledne naplánované pravidelné schůzky a Suzanne Ramsdenová, Simpsonova stážistka, vždycky přinesla koblihy nebo koláčky. Když dostala oznámení, že se tentokrát koná mimořádná porada za účasti všech právníků, zvýšila objednávku.

Reiner a Simpson oznámili přítomným, že FBI provedla razii v Redding Medical Center, protože tam Moon a Realyvasquez prováděli neoprávněné operace srdce a katetrizace, z čehož vyplývá, že jejich advokátní kancelář se teď ocitne pod náporem klientů. Jako zaměstnanci budou muset zvládat příval telefonátů a musejí získat co nejvíce informací, jež se následně pokusí utřídit a dostat pod kontrolu. Shrnuto jednou větou: kancelář, která v dané chvíli řeší asi čtyři sta případů autohavárií, může očekávat, že se přes ni přežene přílivová vlna nových klientů.

První klient se dostavil už ten den odpoledne. Jmenoval se Michael Ramos. Bylo mu kolem čtyřiceti sedmi let a v soudním procesu, jenž v té době ještě nebyl ani navržen, natož pak uveden v účinnost, bylo následně rozhodnuto, že podstoupil zbytečný chirurgický zákrok. Tehdy odpoledne se dostavil i Ronald Gibbens.

V případu Gibbense, jemuž byl voperován dvojitý bypass v pouhých jedenatřiceti letech, soudní znalec později uvedl, že „Moon zašel v případě tohoto mladíka tak daleko, že nevím, kde začít“. Znalec zjistil, že Gibbensovy srdeční tepny jsou průchodné a průtok krve natolik dobrý, že nepotřebuje vůbec žádnou léčbu. Jeho operace byla označena jako Absolutně zbytečná… a bez nejmenších pochyb došlo ke zneužití lékařské péče. Marlene Reedová, jíž bylo v době pohovoru v advokátní kanceláři šedesát šest let, měla rovněž dvojitý bypass, který znalec označil za hrubě nežádoucí.

Ještě téhož odpoledne byla v televizi odvysílána reportáž, v níž Simpson poskytl interview, a poté řadu komfortních kanceláří advokátní firmy Reiner, Simpson zaplavila vlna klientů. Všechny telefony byly v provozu a nepřetržitě zvonily. Ukázalo se, že ani sedm linek zjevně nepostačí. V červenci už jich měli dvacet čtyři. Sekretářky a praktikanti seděli v kuchyni a všude, kde se dalo. Na zvládnutí rapidně vzrůstajícího náporu práce najednou nestačil prostor. Firma musela koupit druhou polovinu patra v jejich dvoupatrovém domě u řeky. I přesto se musel jeden právník se sekretářkou přemístit do nedaleké budovy, protože pro ně nebylo dost místa. Firma nechala ve všech předsíních namontovat police, aby měli kam uložit rychle narůstající hromady svazků. A přibrali deset nových zaměstnanců: sestry, praktikanty, archiváře a asistentky pro Ramsdenovou, Simpsonovu spolehlivou paralegal, a pro sekretářku Boba Simpsona Kathy Bogdanovichovou.

Přesto však všichni nebyli přesvědčení. Dokonce ani Kacie Carrollová, jež měla zkušenost jako strážce zákona, jako sestra na pohotovosti v RMC a jako odborná poradkyně, obviněním nevěřila. Nevěřila jim ani přesto, že osobně zažila situaci, kdy Simpson o vlásek unikl zbytečné operaci bypassu. Stále věřila, že Redding Medical Center je zvláštní místo, kam se přicházejí léčit lidé z celé země, a že to, co se tvrdí, se nemohlo stát. „Ti lidé přišli k nám (do Redding Medical Center),“ říkala, „a my jsme je pak posílali nahoru, a to jejich šance na přežití výrazně zvýšilo, protože přišli do našeho zařízení.“

Teď Blankenheim, jako další sestra pracující teď pro firmu, byl rovněž skeptický. Pracoval na koronární jednotce v RMC a ze zkušenosti věděl, že místní lékaři posílali své pacienty raději tam než k Milosrdným, protože každému, kdo se dostavil s příznaky srdečního onemocnění, se dostalo rychlého a účinného ošetření. „Bylo úžasné sledovat, jak přichází někdo, komu je opravdu špatně,“ popisoval.

Blankenheimovi se v té době zdálo, že počet pacientů procházejících mezi urgentním příjmem a koronární jednotkou je příliš vysoký. Ale pak se k nim dostala zpráva z katetrizační laboratoře, že odhalili život ohrožující lézi ve věnčité tepně, což personál ujistilo, že jsou pokroková a efektivní jednotka na špici amerického lékařství.

Dva dny po zátahu si vzal Bob Simpson Kacii Carrollovou stranou. Věděl, že věří v Moona a RMC, a měl obavy, že její loajalita k nim by zatemnila její úsudek. Taky ale věděl, že je chytrá a má ty pravé zkušenosti a že on chce, aby na těch případech pracovala. Zeptal se jí přímo, jestli si myslí, že dokáže být spravedlivá a nezaujatá. Odpověděla mu, že bude objektivní, ale že se musí přesvědčit a bude muset vidět zdravotní záznamy. Simpson jí řekl, že to mu stačí. Carrollová si okamžitě uvědomila, že musí změnit své mínění o Moonovi a nemocnici.

„Začali jsme třídit klienty,“ říkala. „Seděla jsem celý den u psacího stolu a hovořila s lidmi. Když přišli, řekli vám, že jim v Redding Medical Center dělali nějaký zákrok a že chtějí vědět, jestli to bylo nutné, nebo ne. Tak jste se jich v zásadě začali trochu vyptávat na jejich anamnézu.

Obecné věci jako: Jste diabetik? Měl jste někdy dříve problémy se srdcem? Kouříte? Cítíte se dobře? Nějaké rizikové faktory pro srdeční potíže? A pak jste položili otázku Co vás přivedlo do Redding Medical Center?“

V mnoha případech je k doktoru Moonovi doporučil praktický lékař a v mnoha případech prošli přes urgentní příjem. Ale skoro všemi případy se jako červená nit táhla stejná slova, opakovaná pořád dokola. Šli na angiogram a doktor Moon řekl: „Zachráním vám život. Dnes máte šťastný den. A vy to slyšíte jednou a myslíte si, oukej. Když to slyšíte padesátkrát, začnete panikařit, protože si uvědomujete, že je to jako podle scénáře. Slyšel to každý jednotlivě a slyšeli to všichni. A vyděsilo je to. V té chvíli se cítili bezbranní. A slyšet někoho, kdo tam stojí, kdo je šéf srdečního programu a říká: Potřebujete operaci srdce a já vám zachráním život, co uděláte? Vím, co bych udělala já.

Nechala bych se operovat.“

„Co jsme se z toho naučili? Obstarejte si druhý názor. A v mnoha případech lidé chtěli druhý názor slyšet, ale byli tlačeni do operace. V možnosti obstarat si druhý názor od jiného lékaře jim bylo bráněno. Je to strašně těžké, když tam ležíte na pojízdných nosítkách v katetrizační laboratoři, právě vám sdělili, že nemůžete z nemocnice odejít, protože můžete zemřít. Není to stejné, jako když můžete fyzicky prostě vstát, hodit všechno za hlavu a odejít.“

Necelý týden po razii FBI Carrollová a ostatní sestry v advokátní kanceláři vedly pohovory s deseti až patnácti lidmi denně. Zaměstnanci vyslechli celkem tisíc sto devadesát čtyři lidi. Tempo se trochu zvolnilo o vánočních prázdninách, ale brzy po jejich skončení vyšla v novinách Record Searchlight zpráva, že platnost Moonova pojištění odpovědnosti za výkon lékařské činnosti vyprší poslední den v lednu roku 2003. Bylo to důležité z důvodu dodržení devadesátidenní zákonné lhůty pro oznámení záměru podat žalobu v době, kdy jeho pojistná smlouva byla stále v účinnosti. Toto vedlo k dalšímu náporu telefonátů. Kancelář podávala také žalobu na Moonovy a Realyvasquezovy společníky. A vždy, když se v novinách objevil článek informující o situaci, počet volajících se zvýšil. V dodatečně najatém personálu byly i čtyři zdravotní sestry, z nichž tři pracovaly v katetrizačních laboratořích.

Simpson si vzal na starost telefonáty s médii a společně s Reinerem jel do Texasu projednat spojení s Jimem Moriartym a jeho partnerem Kevinem Leyendeckerem, a rovněž se Stevem Hackermanem a jeho partnerem Richardem Frankelem, jehož předchozí zkušenost se skandálem v psychiatrických léčebnách na počátku devadesátých let se ukázala jako neocenitelná. Setkali se i se státními návladními. Na Simpsona udělalo dojem, i když ho to poněkud zaskočilo, když jeden z nich řekl: „Vaši klienti mají morálku a vysoký smysl pro spravedlnost a to my oceňujeme.“

Simpson zdůraznil, že takové uznání se slyší opravdu zřídka, označil je jako „něco, co bych od amerického státního návladního nikdy nečekal“.

Státní zástupci Simpsonovi sdělili, že mu nemohou moc říct, ale že provádějí analýzu finanční situace Tenetu.

Zmínili se, že pokud si jejich advokátní firma udělá svou vlastní analýzu, mohli by pak údaje a závěry porovnat. Bylo to důležité, neboť Tenet byl pod palbou dalších problémů se zákonem a právníci potřebovali vědět, kolik peněz bude společnost schopná zaplatit za vyřešení občanských a trestních žalob v reddingském případu. Simpson souhlasil.

Tímto úkolem byl pověřen Richard Frankel, neboť už měl předchozí zkušenost z případu týkajícího se náhrad kyčelních kloubů.

Jedna z věcí, která Carrollové vrtala hlavou, když se zapojila do řešení případu RMC, byla, jestli bývalý výkonný ředitel Greg Gibson odešel z RMC proto, že věděl, co se tam děje. Pokoušela se mu volat do nemocnice Tenetu ve Phoenixu, ale nikdo tam o něm nic nevěděl. Požádala tedy detektiva ze Sacramenta Donalda Vilfera, jenž pro jejich firmu občas pracoval, aby Gibsona vypátral, což se mu podařilo během asi čtyřiadvaceti hodin. Gibson, jeho žena a jejich dvě děti bydleli s jeho starými rodiči v Huntsville v Alabamě. Simpson zmocnil Carrollovou, aby Gibsonovi zavolala. Telefonní číslo sehnala od jeho otce v obchodě, kde pracoval, a zavolala mu. Brzy nato cestovali Simpson, Hackerman a Carrollová do Alabamy, aby si s ním promluvili a aby se rozhodli, jak ho využijí v roli svědka.

Gibson poskytl právníkům mimo jiné zajímavou informaci o Realyvasquezově smlouvě, ale svědčit pro ně odmítl, poněvadž podle jeho slov „by mě sežrali zaživa“.

Byla to narážka na obvinění týkající se léků, jejichž předpis podléhá zvláštnímu režimu, nebo zneužívání omamných látek, která napadl. Řekl, že Tenet hlasoval proti němu.

„Kdybych musel pracovat v tomto oboru, nemohl bych dostat práci.“

Jedním z prvních případů, jenž pomohl objasnit, s čím má kancelář co do činění, se týkal energické, inteligentní šestasedmdesátileté ženy s hřejivým úsměvem a bílými vlasy sčesanými dozadu, Shirley Wootenové. Byla to sestra Glena Aldridge, jenž byl přijat do nemocnice kvůli operaci kýly a skončil se stentem, jejž nepotřeboval. Paní Wootenová se narodila v roce 1925 v malém městečku nedaleko Reddingu a vyrůstala na ranči mezi Reddingem a Mount Lassen. Shirley, jejíž matka se v dobré kondici dožila sto dvou let, pociťovala neurčitou bolest v rameni. Bob jí navrhl zajít za rodinným lékařem Garym Crawfordem, bývalým společníkem Pata Campbella. Crawford ji poslechl stetoskopem a rozhodl se odeslat ji za doktorem Moonem.

Znali ho díky jeho pověsti, ale také proto, že v roce 1999

určoval Bobovi diagnózu a odeslal ho na operaci čtyřnásobného bypassu. Bob si nepamatoval, kdo ho operoval, ale domníval se, že to mohl být Realyvasquez nebo možná Moreno-Cabral, protože mu utkvělo v hlavě, že měl potíže s výslovností jeho jména.

Shirley a Bob šli druhý den do Moonovy ordinace. Měli za to, že provedl zátěžový test, ale ani jeden z nich si toho z návštěvy o moc víc nepamatoval. Bobovi se vybavila jakási matná vzpomínka, že Moon říkal něco o tom, že má Shirley v krvi kalcium, a zdálo se jim, že snad byli na rentgenu kvůli vyšetření zvanému kalciové skóre. Co si ale Bob zapamatoval jasněji, bylo, že Moon oznámil Shirley, že má aterosklerotický plát, jenž ji zabije, pokud s tím rychle něco neudělají. Jejich syn Shannon si pamatoval, že otec se podrobil angiogramu, ale u matky si na něj nevzpomínal.

(Podle zdravotní karty měla před operací dvojitého bypassu provedeno angiografické vyšetření a IVTJS.) Shannon řekl, že jen velmi málo lidí by žádalo o druhý názor proti Moonovu, protože on je „světově proslulý“.

Shirley, Bob a Shannon souhlasili, že Shirley půjde z Moonovy ordinace rovnou do nemocnice. Shannon si vzpomínal, jak se trápil, protože situace vypadala velmi vážně. Pomyslel si ale: takhle to dělají a teď zachrání další život. Při operaci byl v nemocnici přítomen i Shannonův mladší bratr Kevin. Za několik dnů se Shirley vrátila domů.

Cítila se dost dobře až do onoho dne, kdy šla pěšky asi jeden a půl kilometru a ucítila bolest na hrudníku. Bob navrhl, aby raději zavolali ošetřovatelku. Ačkoliv Shannon byl mimořádně zaneprázdněný, cosi mu říkalo, že musí zajet navštívit matku. Jeho manželka Glenda jela s ním. Dvě minuty po tom, co zastavili u domu, Shirley zvedla telefon.

„Vytočila dvě čísla,“ popisoval Bob, „a umřela, přímo tam na té židli. Byla mrtvá.“

Shannon řekl, že matce vypadl telefon z ruky, zhluboka se nadechla, vydechla, vytřeštila oči a byl konec. „Viděl jsem kdysi umřít ještě dva lidi,“ vzpomínal. „Všechno se zastaví a vy slyšíte ten příšerný klokotavý zvuk. Věděl jsem, co to znamená.“

„Musíme začít s resuscitací,“ nařídil Shannon. „Dejte tu židli pryč, ať tady nepřekáží.“

Položil matku na zem a začal jí dýchat z úst do úst.

Probrala se a okamžitě začala zvracet. Potom se zeptala, jestli omdlela. Shannon jí řekl, že ano. Glenda mezitím vytočila 911a během pár minut dorazila záchranka. Shirley stabilizovali a neprodleně ji odvezli do RMC.

Shannon, jenž měří kolem sto devadesáti centimetrů, popisoval lékaře ze záchranné služby jako „trochu Íránce“.

Ukázal si rukou k hrudníku a řekl: „Ten chlápek mi sahal asi potud.“

Řekl, že je doktor požádal, aby mu ve třiceti vteřinách popsali, co se jejich matce stalo. Když mu řekli, že maminka zemřela, doktor odvětil: „Ne, nezemřela.“ Následovala hádka, v níž Shannon trval na tom, že zemřela, a dodal, že ví, jak to vypadá, protože už dříve někomu zachránil život.

Jeho bratr Kevin byl ještě zuřivější a málem s tím doktorem zametl. Nikdo už si přesně nepamatoval, co se potom odehrálo na urgentním příjmu, ale když přijali Shirley na standardní pokoj, rodina byla informována, že ji doktor bude muset znovu otevřít, protože prý má „poškození“. Zdálo se, že doktoři nevědí, kde to je.

Potom přišel do pokoje Realyvasquezův kolega Kent Brusett, jenž prováděl původní operaci bypassu, a informoval je, že místo, kudy zaváděl do aorty kanylu, se otevřelo, poněvadž „tmel“ nebo spojovací materiál, který použili na uzavření rány, nedrží. Vysvětloval, že se mu to ještě nikdy předtím nestalo, ale že Shirleyiny tepny jsou velmi křehké, nebo drolivé, což nasvědčuje tomu, že je diabetička. Ve skutečnosti však není.

Brusett zahájil operaci hned ten večer a skončil až druhý den kolem páté hodiny ráno. Když vyšel ven, oznámil jim, že pacientce do mozku asi hodinu a půl neproudila krev, a následkem toho zřejmě bude mít mozkové poškození.

Shannon uvedl, že matka se po operaci asi šest dní neprobrala z kómatu. Neurolog jménem Gary Rowe jí dělal vyšetření mozku a také ji chodili kontrolovat jiní lékaři.

Shannon lehce škrábal Shirley na chodidle kapesním nožem a nedostal žádnou odezvu. Když ji ale poškrábal na čele, objevila se na monitoru dost výrazná reakce; zkoušeli to tedy dál na čele a kolem uší. Vždy, když byl přístroj zapnutý, viděli nějakou reakci. Jednou jim lékař řekl, že naděje je velmi malá. Oni se s tím ale nesmířili. Nepřestávali jí třít hlavu a Shannon řekl otci: „Někdo je tam doma.“

Další den jiní doktoři řekli, že by ji měli odpojit od přístrojů, protože už není žádná naděje. Rodina se ale obávala, že maminka pomalu zemře hladem, když ji odpojí od respirátoru a přestanou jí podávat nitrožilní výživu. Ten večer přišli Bob a jeho dva synové domů a diskutovali o tom, jaké mají možnosti. Zdálo se jim, že když ji hladí po hlavě, vždycky dostávají odpověď, a rozhodli se ji od podpůrných přístrojů neodpojovat.

Příští den ráno řekli lékařům, že chtějí počkat ještě několik dní. Dopoledne po tomto rozhovoru byli Bob, Shannon a Kevin u Shirley v pokoji, když otevřela oči, usmála se na ně a zase oči zavřela. Okamžitě vyšli za Brusettem, jenž stál za dveřmi, a pověděli mu: „My ji neodpojíme. Právě otevřela oči a na všechny se usmála.“

Zanedlouho se jí pomalu začala vracet hybnost, nejprve v levé polovině těla. Nejprve pohnula nohou, potom paží.

Měla v sobě plno infúzních hadiček. Tahala za ně, jak se snažila dostat pryč z nosu kyslíkovou masku. Shannon odhadoval matčin pobyt v nemocnici asi na třicet dnů, než ji přeložili do rehabilitačního ústavu, kde si pobyla znovu asi třicet dnů. Čtyři až šest týdnů po návratu domů šla Shirley do koupelny, aby si vyčistila zuby. Sklonila se nad umyvadlo a „už to jelo“, jak se vyjádřil Bob. Upadla, přitom se uhodila do zrcadla a výsledkem bylo dvacet sedm stehů v obličeji. O dva až tři měsíce později upadla v kuchyni a zlomila si kyčel. Někdy v té době musel Bob začít Shirley krmit, protože dostávala silné křeče do rukou projevující se nekontrolovatelným třasem. Říkal, že rozhazovala jídlo všude kolem sebe, což v ní vzbuzovalo trapné pocity.

Nakonec jí musel pomáhat i se sprchováním a oblékáním.

Avšak po nějaké době jí byl do hlavy implantován tzv.

shunt, součást drenáže pro odvedení přebytečného množství moku, aby se zmírnil tlak na mozek. Tato léčba značně přispěla ke zlepšení jejího stavu, ale stále přetrvávaly občasné záchvaty třasu. Po operaci kyčle šla znovu do rehabilitačního ústavu.

Jak Shaimon uvedl, navzdory tomu, co si matka prožila, jeho první, instinktivní reakce po razii byla podpořit Moona.

Když však rodinu Wootenových kontaktovala firma Boba Simpsona, jež se dozvěděla o jejich situaci od jejich přítele, a požádala je, zda by mohli poskytnout zdravotní dokumentaci, souhlasili. A když pak přišly posudky od nezávislých kardiologů, Shannon změnil názor. Později si také uvědomil, že poté, co Redding Medical Center ukončila svůj program srdečních operací, počet chirurgických zákroků v nemocnici U Milosrdných se nijak významně nezvýšil. Měl pro to jediné vysvětlení: protože klientela U

Milosrdných zůstala přibližně stejná i poté, co v RMC

přestali provádět operace srdce, pak některé zákroky vykonávané v RMC nebyly nutné.

V mezidobí sestry ve firmě Reiner, Simpson shromažďovaly a třídily záznamy pacientů, jež se měly nakonec odeslat ke znaleckým posudkům. Shromažďování dokumentace byl zdlouhavý proces, protože RMC trvalo v průměru čtyři až pět měsíců, než poskytla, co bylo požadováno. Museli se také najít špičkoví odborníci ochotní vystupovat v roli žalobců. Tento úkol připadl Kacii Carrollové. Simpson ji požádal, aby sestavila „hvězdný tým“, jehož názorům nebude možné u soudu úspěšně čelit.

Po několika rozhovorech přislíbil svou účast v komisi Peter Fitzgerald ze Stanfordovy univerzitní nemocnice a navrhl, aby

se

paní

Carrollová

zúčastnila

důležitých

kardiologických seminářů, což udělala. Cestovala do Washingtonu, D. C., na konferenci o revaskularizaci, do Chicaga na každoroční setkání Amerického sdružení kardiologů, do Dana Pointu v Kalifornii na konferenci o nových technických zařízeních a do San Antonia na každoroční setkání Společnosti hrudních chirurgů.

Carrollová jezdila na tyto akce, když si předem vytipovala experta, jenž by přicházel v úvahu, vyhledala ho a dala se s ním do hovoru. Kardiolog nebo chirurg se jí obvykle zeptali, co dělá, a ona jim odpověděla, že je zdravotní sestra. Následovala typická otázka: „Pracujete v katetrizační laboratoři?“

„Ne, jsem právní poradce ve zdravotnických záležitostech,“ odpověděla. „Pracuji v přední advokátní kanceláři na případu proti firmě Tenet Healthcare a s tím souvisejících nežádoucích kardiochirurgických zákrocích.“

Když to uslyšeli, zatvářili se jako „člověče, ty si koleduješ o malér“, popisovala Carrollová. „Chtějí se vám vyhnout jako čert kříži.“ Ale zjistila, že jakmile je nechá jen nahlédnout do záznamů, jejich postoj se změní.

Jako velmi atraktivní, vysoce pohledná mladá žena měla paní Carrollová u kardiologů a kardiochirurgů, z nichž skoro všichni byli muži středního věku, možná větší úspěch, než by se dalo čekat, kdyby vypadala jinak. Jedním z lékařů, s nímž se jen krátce seznámila na konferenci v Dana Pointu, byl Randy Chitwood, význačný kardiochirurg z Alabamy.

Jela za ním opět na setkání Společnosti hrudních chirurgů do San Antonia, znovu se představila a ukázala mu některé zdravotní záznamy pacientů. Chtěla, aby pochopil, že tady nejde jen o bandu advokátů, kteří chtějí pronásledovat doktory. Ke každému případu mu poskytla stručné informace a promítla mu film na svém laptopu, jak IVUS, tak angiogramy. Když se díval na obrázky, neustále říkal: „Ukažte mi ještě jeden, ukažte mi ještě jeden. Tomu nevěřím.“

Po zhlédnutí asi půl tuctu filmů řekl: „Jestli sháníte znalce, já budu vaším znalcem. Jsem prostě v šoku. Ví o tom někdo? Viděl někdo tyto záznamy?“

„Vidělo je jen velmi málo lidí.“

Na setkání Společnosti hrudních chirurgů se dostavil i Hartzell Schaff, primář oddělení kardiovaskulární chirurgie na klinice Mayo Clinic. Carrollová poslouchala jeho přednášku na konferenci v Dana Pointu a byla unešená. Na jedné z přednášek seděl Schaff v řadě před ní. Představila se a řekla mu, jak nesmírně se jí líbila jeho přednáška v Dana Pointu. Sdělila mu, že kancelář Reiner, Simpson hledá znalce, ale že i kdyby neměl zájem, stejně by ho chtěla poprosit, aby se na záznamy podíval. Schaff už věděl od Chitwooda, že si prohlédl některé reddingské případy a je přesvědčený, že se operovali pacienti, kteří operaci nepotřebovali. Sám souhlasil, že si prohlédne asi půl tuctu záznamů. Když se díval na film a prohlížel si snímky z ultrazvuku, neustále opakoval: „Proč tady operovali? Já tady nevidím nic, co by vyžadovalo operaci.“ Přesto však Schaff řekl, že má příliš mnoho práce ve své ordinac i, než aby mohl posloužit jako znalec. Carrollová se však nevzdávala.

Neustále mu telefonovala ve snaze, aby si to rozmyslel, a nakonec byla její snaha korunována úspěchem. Jak případů přibývalo, firma najala další posuzovatele včetně Davida Andersona a jeho skupiny v Oaklandu, oaklandského chirurga jménem Russell Stanten a dalšího chirurga z Dallasu, Eugenea Mazzeiho. Mezitím si obhájci najímali své vlastní vysoce prestižní znalce, jako Wallyho Buchá ze Stanfordu a Kirka Garratta, jenž před nedávnem přešel z Mayo Clinic do nemocnice Lenox Hill v New Yorku.

Nicméně ne všichni Moonovi a Realyvasquezovi pacienti byli dychtiví podepsat s advokátní firmou smlouvu.

Například Don Frank pohlížel vždy na Chae Moona se stejnou úctou jako ti obyvatelé Reddingu, kteří se připojili k demonstraci na podporu Moona a Realyvasqueze. Frank se narodil v Reddingu v roce 1956, vyrostl v Sacramentu a vrátil se do Reddingu, kde pracoval u svého otce ve velkoobchodu se stavebním dřívím. Frank senior zemřel ve věku jedenapadesáti let na srdeční chorobu.

Frank, vysoký, statný muž s vypracovaným tělem, o sebe pečoval. Celkem pravidelně cvičil, ale ne úzkostlivě, běhal nebo chodil mezi dvěma až pěti kilometry obvykle třikrát až čtyřikrát do týdne.

V létě roku 2002 pociťoval mírnou bolest v hrudníku, někdy při námaze, ale ne pokaždé. Bolest byla slabá a obvykle trvala asi minutu. Přibližně po měsíci bolesti ustaly.

Připomínaly tlak, pnutí a Frank si myslel, že to mohou být svalové bolesti. Potom se na začátku července dočetl, že třiatřicetiletý nadhazovač Darryl Kile v červnu zemřel ve spánku na koronárně arteriální chorobu. Když se to stalo jemu, proč by se to nemohlo stát mně? uvažoval Frank.

Zmínil se o tom jednomu ze svých golfových spoluhráčů v Riverview Country Clubu, doktoru Riazu Malikovi. Malik, onen lékař, jenž nečekaně navštívil CW1, řekl Frankovi, že pokud chce, požádá jednoho ze svých internistů, aby mu udělali zátěžový test. Než k tomu však mohlo dojít, zatelefonoval Frankovi Moon, jenž mu řekl, že by si měl nechat udělat kalciové skóre, někdy též nazývané sken srdce, které mu domluvila jeho ordinace na rentgenologii v centru Reddingu. Frank měl ze vzniklé situace smíšené pocity. Jeho úzkost vzrostla, protože se teď o něj staral kardiolog, ale měl dobrý pocit, že to není jen tak ledajaký kardiolog: je v péči doktora Moona. Po provedeném vyšetření mu Moon zavolal a sdělil mu, že z testu nezískal potřebné informace. Řekl že dalším krokem bude angiogram.

Mezitím však Frank mluvil se svým internistou Richem Malotkym. Malotky usoudil, že se u Franka jedná o gastroezofageální reflux, obtíž běžně známou jako pálení žáhy, poradil mu, aby užíval antacidum, které se dá koupit bez lékařského předpisu a Moonovi se vyhnul na sto honů.

Varoval ho, že při angiogramu hrozí významná rizika, a slíbil, že pokud k němu Frank přijde druhý den do ordinace, udělá mu zátěžový test. Frank zavolal Moonovi a řekl mu, že hovořil s internistou, který mu doporučil zátěžový test.

„Chcete to řešit se mnou jako s kardiologem nebo s praktikem?“ zeptal se Moon. „Já vím nejlíp, co vám prospěje.“

V té chvíli se Frankovi nezdálo vhodné Moonovi oponovat. Přece jen se ale zeptal, jaké bylo jeho kalciové skóre, a Moon mu odpověděl, že jedna. On však nevěděl, co to znamená. Až mnohem později zjistil od jednoho svého bratrance, jenž měl skóre v 1200, že hodnota jedna znamená, že kdyby se vycházelo pouze z tohoto výsledku, nebyla by absolutně žádná indikace k dalšímu diagnostickému vyšetření. Pokračoval dál a objednal se na angiogram.

Když Moon vstoupil do katetrizační laboratoře, podle Frankových slov všechno „šlo jako na drátku“. „Teď vám to napíchneme, teď tam vstříkneme trochu kontrastní látky; pravděpodobně ucítíte horko; budete mít možná pocit, jako byste se počural…“ V jedné chvíli během angiogramu ukázal Moon Frankovi další katétr a řekl mu: „Chci použít jiný nástroj, který mi umožní získat jiný pohled, trojrozměrný obrázek. Jmenuje se to IVUS, intravascular ultrasound14 (intravaskulámí ultrazvuk).“

Když Moon provlékl IVUS katétr do Frankových koronárních tepen, začal mručet: „Done, máte tady vážný problém. Chci, abyste se na to podíval.“ Ukázal na černobílý monitor a řekl Frankovi, že má v přední sestupné větvi levé koronární tepny volný aterosklerotický plát. Frankovi se zdálo, že něco vidí. Moon mu řekl, že kdyby se plát utrhl, mohl by Franka zabít. Frank vypověděl, že když Moon vytahoval katétr, oznámil mu: „Done, potřebujete okamžitou

14

IVUS je diagnostická metoda umožňující pohled do nitra věnčitých tepen. Základním zobrazením je příčný řez tepnou, ve kterém lze přesně měřit nejen lumen, ale i velikost aterosklerotického plátu a velikost vlastní tepny. IVUS nachází své uplatnění při hodnocení nejasných angiografických nálezů, při indikaci k provedení koronárních intervencí a při vedení intervencí a kontrole jejich výsledku či diagnostice komplikací.

(Pozn. překl.)

operaci bypassu,“ načež pan Frank odpověděl: „To teda sakra potřebuji.“

„Ano, máte pravdu,“ kvitoval Moon. „Ten trombus máte v přední sestupné větvi levé koronární tepny, a pokud se to uvolní, můžete umřít dřív, než sebou seknete.“

Když pan Frank Moonovi řekl, že si musí nejdřív promluvit s manželkou, než se definitivně rozhodne, Moon namítl, že s ní pohovoří napřed sám. Rázně vyšel z laboratoře, našel paní Cheryl Frankovou a stroze ji informoval, že její manžel potřebuje okamžitou operaci bypassu. Krátce nato, až byl Frank schopný se s manželkou setkat, stručně s ní tom podebatoval a oba usoudili, že pokud je Moon přesvědčený, že chirurgický zákrok je nezbytný, bude se mu muset podrobit. Frank strávil v nemocnici tři až čtyři dny čekáním na Realyvasqueze, který se měl vrátit z dovolené. Na základě diskusí, které vedl s Malikem a dalším chirurgem, a také podle Realyvasquezovy reputace došel k přesvědčení, že Realyvasquez je daleko široko nejlepší operatér a že má vlastně obrovské štěstí, když se dostal do rukou jak Moona, tak Realyvasqueze.

Asi den nebo dva před samotným zákrokem se dostavily dvě sestry z Realyvasquezovy ordinace a přesně mu vysvětlily, co se bude dít. Oznámily mu, že Realyvasquez se za ním zastaví sám a všechno mu vysvětlí ještě jednou.

Moon chodil za Frankem často a navštívili ho i jeho kmotrové, kteří Moona dobře znali. Pochvalovali si, jaké měl štěstí, že ho vyšetřil doktor Moon, protože žádný jiný kardiolog by mu neurčil diagnózu tak, jako právě Moon. V

tom měli zřejmě pravdu. Zdá se nepravděpodobné, že by kterýkoli jiný kardiolog předložil stejnou diagnózu.

Jedenáctého července, den před operací, přišel Realyvasquez za Frankem na nemocniční pokoj. Frankovi připadalo jeho chování arogantní, stejně jako Moonovo.

Realyvasquez mu řekl, že má štěstí.

„Jste první (případ v pořadí),“ oznámil mu. „Je to jedna céva, to je snadné, brnkačka.“

Frank chtěl vědět, zda by nebylo možné provést zákrok pomocí malého řezu mezi žebry místo rozštípnutí hrudní kosti.

„Ale kdepak, to je staromódní přístup, to bych vůbec nezkoušel,“ odpověděl prý Realyvasquez přezíravě.

Frank se dále ptal na možnost operace přes vnitřní prsní tepnu.

„To ne; za sedm let vás tady máme zpátky a potom ji budeme potřebovat,“ odmítl Realyvasquez znovu jeho návrh. Vysvětlil mu, že použijí žilní štěp, všechno bude v pořádku a nic víc Frank vědět nepotřebuje. S těmi slovy se odporoučel.

Po operaci šel Frank k doktoru Moonovi, jenž mu vysvětloval pomocí nákresů po celém papíru na vyšetřovacím stole, jak funguje lipitor, lék snižující hladinu cholesterolu v krvi, který mu nasadil. Lékař strávil s Frankem a Cheryl asi dvacet pět minut. Nicméně Frankovy bolesti na hrudi zůstávaly stejné jako před operací. Pověděl o nich Moonovi, jenž mu řekl, že všechno proběhlo výborně a nemá se čeho bát. Ale Frank si přesto vyžádal thaliový zátěžový test. Moon provedl vyšetření a oznámil pacientovi, že výsledek je negativní. Od té doby Frankovo uzdravování probíhalo hladce a bez problémů.

Pak přišel třicátý říjen a s ním razie. Když se o ní Frank doslechl, nenapadlo ho, že jeho operace by mohla být zbytečná. Asi o dva dny později uviděl v restauraci patřící k Riverview Country Clubu Moona, jenž seděl u stolu se čtyřmi svými přáteli z golfu. Frank přistoupil ke stolu, sklonil se k doktorovi přes rameno a řekl mu, že slyšel o zátahu a že by měl Moon vědět, že on osobně stojí stoprocentně na jeho straně. Když se Frank chtěl napřímit, Moon napřáhl ruku, aby ho chytil za rukáv, stáhl ho zpátky dolů a řekl: „Musím vám říct, musím se vám omluvit, protože to, kvůli čemu po mně jdou, je přesně to, co jsem udělal vám.“

Franka ta poznámka naprosto konsternovala. Neřekl Moonovi už nic a vrátil se zpátky za svými přáteli do baru.

Svěřil se jednomu z nich, co právě od Moona slyšel, a přítel na to zareagoval: „To si snad děláš legraci, tohle že ti řekl?“

Nejprve si Frank myslel, že Moon mu řekl jen to, kvůli čemu po mně jdou, aniž by naznačil nebo přiznal, že by se mohl něčím provinit. Ale jestliže to tak bylo, lámal si později hlavu proč by se Moon potřeboval omlouvat?

Navzdory razii a Moonovu podivnému komentáři se Frank nechystal zajít na úřady nebo podat žalobu. Spolu s Cheryl se domluvili, že jeho příběh prostě povypráví někomu, koho to bude zajímat, a nechají věcem volný průběh. Přesto konzultoval věc se svým přítelem, právníkem Stewartem Altemusem, jenž mu řekl, že od případu dává ruce pryč, protože pro svou právní praxi se specializací na poškození zdraví využil Moona i Realyvasqueze jako soudní znalce. Poradil Frankovi, že on by zašel za Bobem Simpsonem. Simpson požádal Franka, aby okamžitě podepsal smlouvu a dodal mu zdravotní dokumentaci, ať ji okamžitě může poslat dál k přezkoumání. Frank mu však řekl, že při vší úctě toto není ochoten udělat, že si chce najít na posouzení svého případu někoho nezávislého.

Shromáždil veškeré záznamy a poslal je příteli do Santa Rosy, jehož manželka pracovala jako sestra na kardiologii.

Přinesla záznamy lékaři v Santa Rose, ale ten se na ně ani nepodíval. Obálka se vrátila zpátky neporušená. Frank tedy začal vyhledávat na internetu kardiologa, jenž by jeho záznamy přezkoumal.

Mezitím ho Simpson požádal znovu o zdravotnickou dokumentaci, aby ji mohl poslat k posouzení, a tentokrát Frank souhlasil. Zároveň pokračoval ve svém vlastním hledání. Po četných neúspěšných pokusech zavolal Andrewovi Michaelsovi, intervenčnímu kardiologovi na University of California v San Francisku. Michaels souhlasil, že pana Franka vyšetří, a to také učinil třicátého června 2003. Rovněž přezkoumal jeho angiogram a intravaskulámí ultrazvuk. Doktor Michaels se obrátil i na svého staršího kolegu Toma Portse a požádal jej, aby se na obě vyšetření podíval, ale jméno pacienta mu neprozradil.

Ještě předtím, než Michaels a Ports své posudky dokončili, oznámil Simpson panu Frankovi, že jeho posuzovatelé konstatovali, že operace byla naprosto bezdůvodná.

Nedlouho poté zaslal doktor Michaels panu Frankovi dopis, v němž ho ujišťuje, že operaci nepotřeboval, a poznamenává, že doktor Ports sdílí stejný názor. Michaels navíc dodává, že doktor Moon nepořizoval záběry ze správných úhlů, takže nemohl vidět, jestli s pacientovými tepnami náhodou něco není v nepořádku.

Po tomto ujištění od doktora Michaelse, jenž potvrdil jeho podezření hraničící téměř s jistotou, že operace byla zbytečná, pan Frank podepsal se Simpsonem smlouvu a podali žalobu. Ale i potom řekl Frank Simpsonovi, že nemůže Moona nenávidět a že nevěří, že vědomě prováděl zbytečný chirurgický zákrok. Vysvětlil, že jediný způsob, jak se s tím vším dokáže vypořádat, je uvěřit, že „Chae Moon věří, že má pravdu a že se jen pohybuje mimo hranice běžné praxe v medicíně“. Následně Simpson poslal Frankovy zdravotní záznamy Hartzellu Schaffovi, primáři kardiochirurgie na klinice Mayo Clinic, jenž je přezkoumal a napsal, že Frankův koronární systém je „normální“ a že „pro tohoto pacienta neexistuje žádná indikace pro aortokoronární bypass“. Ke stejnému závěru dospěl po zhlédnutí záznamů i Russell Stanten, kardiochirurg v Oaklandu.

Pan Frank posléze řekl, že i když stále necítí k Moonovi nenávist, zůstává v něm pocit nesmírného zneuctění, obrovské nedůvěry. Pamatoval si pohled na svého otce po operaci bypassu, kdy mu odevšad z těla trčely hadičky.

Udeřilo ho to přímo do očí. Přemýšlel o tom, jaký účinek to muselo mít na jeho ženu, na jeho děti a další rodinné příslušníky, když se dozvěděli, že podstoupil tuto bezdůvodnou operaci bypassu. Zároveň přemýšlel o svém příteli, jenž v důsledku ukončení srdečního programu v RMC přišel o práci. Označil to za přímý úder na celou obec.

Také dával vinu Realyvasquezovi za to, že jej operoval. „Je to doktor medicíny, jenž prováděl na lidech bezdůvodné operace,“ řekl. „To vás neustále pronásleduje.“

13

Firma

Navzdory vážným obviněním proti Moonovi a Realyvasquezovi, jež se často propírala v místních a celostátních médiích, podstatná část obyvatel Reddingu, velmi pravděpodobně více než polovina, stála za doktory.

Ale v choulostivém prostředí po zátahu vyšlo najevo, že pokud jde o nemocnici Redding Medical Center a její mateřskou společnost Tenet Healthcare, do té doby druhý největší ziskový nemocniční řetězec v zemi po HCA15

zdravotnické monstrum založené otcem senátora Billa Frista pohlíží se na ně se značnou skepsí.

I někteří podnikatelé z Reddingu sice pevně stáli za nemocnicí a oběma lékaři, ale bez okolků přiznávali, že poplatky, jež si Tenet účtuje, jsou přemrštěné. Také jeden penzionovaný praktický lékař, jenž se stavěl za Moonovu a

15

Hospital Corporation of America (HCA) – je největší soukromý provozovatel zdravotnických zařízení na světě.

Zakladatelé HCA včetně dvou členů Fristovy rodiny se stali v důsledku podnikání v HCA multimiliardáři. (Pozn. překl.) Realyvasquezovu bezúhonnost, připustil možnost, že Tenet řídí šejdíři a darebáci.

Není úplně jasné, proč se toto podezření v Reddingu sneslo na Tenet několik měsíců po razii. Nabízí se možné vysvětlení, že v průběhu let si společnost vysloužila notnou dávku špatné pověsti. Za nejhorší případ z lidského hlediska se dá považovat ten, jenž se týká věznění dětí, adolescentů a dospělých po dobu platnosti jejich pojištění na základě chybných vstupních předpokladů. Tyto události se však odehrály deset nebo více let před razií v Reddingu, v době, kdy společnost ještě vystupovala pod názvem National Medical Enterprises. Z obyvatel Reddingu o ní sotva kdo slyšel, pokud vůbec někdo. A i kdyby ano, nepamatovali si to. Na druhou stranu, zatímco většina z nich nedokázala uvést konkrétní případy bezohledného nastavení cen nebo jiných prohřešků, řada místních lidí matně tušila, že Tenet si účtuje mnohem vyšší poplatky než jiné nemocnice, a v tom měli pravdu. Někteří lidé ve měst
ě se možná dočetli, že Tenet zvýšil ceny léků více než sedminásobně, zatímco celostátní průměr napříč všemi systémy nemocnic se pohyboval pod číslem tři a půlkrát. Články s palcovými titulky informující o této skutečnosti se objevily na stránkách v San Francisco Chronicle brzy po razii v listopadu roku 2002. V samotné Kalifornii, kde Tenet spravoval čtyřicet ze svých sto patnácti nemocnic a kde sídlilo jeho vedení, stály léky desetkrát více, než byl průměr v ostatních nemocnicích. Lidé v Reddingu se mohli také dočíst, že v letech 1999 a 2000 se pět z deseti nejdražších operačních sálů v zemi nacházelo v nemocnicích Tenetu. Za užívání operačního sálu v RMC na čtyřhodinovou operaci bypassu bylo účtováno až čtyřicet sedm tisíc dolarů.

Celkový účet za operace bypassu dosahoval výše přes sto padesát tisíc dolarů, a někdy dokonce přes tři sta tisíc dolarů.

Co však nevěděl nikdo, byl fakt, že Jeffrey Barbakow, předseda představenstva firmy Tenet, který nezapřel své zkušenosti z Wall Streetu, měl téměř výlučný zájem na vyšroubování ceny akcií Tenetu co nejvýš a jeho zástupci věděli, jak na to.

I když situace kolem přemrštěných cen působila lidem starosti, příliš se na ni nesoustředili a problém pravděpodobně vynesla na povrch až razie. Nicméně nebýt řady následných otřesů, jež razie spustila, téměř jistě by upadl v kolektivní zapomnění. Většina lidí v Reddingu však také netušila, že v té době Tenet čelil dvaceti šesti žalobám týkajícím se korupčního jednání a nehygienického prostředí v různých státech federace. Mezi roky 1994 a 2003 se stal Tenet předmětem padesáti tří federálních vyšetřování a zaplatil více než miliardu dolarů na pokutách. Obvinění proti společnosti se pohybovala v širokém spektru od falešného vykazování výkonů

– podvodného prostředku pro předražené účtování pojišťovacím společnostem Medicare a Medicaid, až po fakturace pojišťovnám za léky a léčbu, které nebyly poskytnuty nebo provedeny, a podplácení lékařů. To všechno v Tenetu probíhalo pod rouškou směrnice o korporátní identitě, uzavřené s federální vládou v rámci dohody o vypořádání s NME v kauzách psychiatrických léčeben z roku 1994.

V době razie FBI Christi Sulzbachová, stejná osoba, která podepsala smlouvu pro National Medical Enterprises, zastávala v Tenetu funkce generální ředitelky, výkonné viceprezidentky, vedoucí právního oddělení a právní zástupkyně. V praxi to znamenalo, že měla odpovědnost za to, že se Tenet bude řídit pravidly vyplývajícími z dohody schválené členy představenstva a hájit společnost v případě soudních žalob pro porušení zákona.

Nezapomínejme, že to byla právě Sulzbachová, kdo bral telefonní hovor od Hala Chiltona, generálního ředitele Redding Medical Center, když jí oznamoval, že FBI je připravená prohledat nemocnici, její zařízení na archivaci záznamů a ordinace Chae Moona a Fidela Realyvasqueze.

Poté, co pověřila Chiltona, aby se akce ujal a spolupracoval na vyšetřování, podala zprávu svému nadřízenému, Jeffreymu Barbakowovi, jenž trávil čas na obědě v New Yorku s burzovním analytikem. Barbakow byl jmenován do čela NME jako výkonný předseda v červenci roku 1993, jeden měsíc předtím, než šest set federálních agentů provedlo razii v psychiatrických léčebnách sedmnácti států, a rok před podepsáním směrnice o korporátní identitě. Tito dva přesluhující funkcionáři společně s několika dalšími vysokými činiteli a členy představenstva stále řídili společnost.

Značné množství potíží Tenetu se zákonem podle všeho investory neznepokojovalo. Cena akcií Tenetu rostla. V roce 2002 byl Barbakow nejlépe placeným ředitelem veřejně obchodované společnosti. Všechno nasvědčovalo tomu, že pro Tenet, jeho šéfy a ředitele se budou věci vyvíjet snadno a bez potíží. Od ledna do října devět z nich prodalo akcie, jejichž celková hodnota činila přes sto čtyřicet milionů dolarů, a z této částky sto jedenáct milionů připadlo Barbakowovi.

V tomto bodě stojí za zmínku, že Tenet není jediný velký ziskový řetězec nemocnic s korupční historií. V roce 2000 HCA, největší takový podnik a hlavní konkurent Tenetu, zaplatil jednu a tři čtvrtě miliardy na pokutách za předražování faktur pro Medicare a za vyplácení provizí lékařům za doporučení.

Třicátého října, právě když Mike Skeen a jeho agenti zaujímali pozice po celé Redding Medical Center a hledali důkazy pro trestné činy podvodu, setkali se burzovní analytikové s vysokými představiteli Tenetu u oběda v New Yorku. Vrchní ředitelka velké finanční firmy Sheryl Skolnicková si nebrala servítky a zeptala se Jeffreyho Barbakowa přímo: „Spáchali jste podvod na Medicare, nebo nespáchali?“ Otázkou nemířila na razii v nemocnici, nýbrž na přemrštěné finanční částky účtované pojišťovně, jelikož tato informace se objevila o dva dny dříve v týdenní zprávě švýcarské investiční společnosti UBS. Skolnicková ani ostatní analytikové neměli ani ponětí, že zátah je v plném proudu, a Barbakow jim to neřekl. Barbakow vskutku investory o zátahu neinformoval až do následujícího dne.

Není přesně známo, kdy přesně se o akci dozvěděl, avšak podle výpisu telefonních hovorů měla paní Sulzbachová spoustu času varovat svého šéfa, ještě než schůzka v New Yorku začala. V pátek prvního listopadu se pokoušel Barbakow během dvouapůlhodinového jednání uklidnit investory, že zátah FBI se týká jen několika lékařů a jedné nemocnice a finanční výsledky společnosti to neohrozí.

Nicméně během následujícího týdne klesla hodnota akcií společnosti zhruba o jedenáct miliard.

Ten den, kdy jednání s analytiky probíhalo, zveřejnil Barbakow prohlášení, v němž stojí: „Chci kategoricky prohlásit, že jsme přesvědčení, že naše nemocnice zcela vyhovují pravidlům a předpisům Medicare včetně faktur přesahujících běžný rámec, a že nemocnice Tenetu mají právo na veškeré platby, které přijímají.“

Z jeho stanoviska vyplývalo, že předpisy Medicare umožňují Tenetu účtovat si náklady za jakékoliv služby, bez ohledu na to, kolik stojí. A ve svém přesvědčení nebyl Barbakow sám. Jeho předchůdci a další vysocí činitelé potvrdili, že takovou politiku razila společnost vždycky.

Jeden z nich dodal, že Tom Mackey a David Dennis prostě „uměli tu hru hrát líp“ než vláda. Chtěl tím naznačit, že možná jen využili nepřesně formulovaných předpisů, aniž porušili zákon.

Když v Tenetu došlo k explozi v podobě reddingské razie a skandálu okolo přemrštěných faktur, zápolila společnost s řadou dalších krizí, včetně více než stovky civilních žalob týkajících se extrémně vysokého počtu infekcí ve zdravotnickém zařízení Palm Beach Gardens na Floridě. Za původce byly považovány nehygienické podmínky, mezi nimiž se objevovala například zaschlá krev na infuzních hadičkách, operační sály zamořené mravenci, muškami octomilkami, brouky a komáry. A jen šest týdnů po razii v Redding Medical Center se objevili agenti FBI s příkazem k domovní prohlídce v nemocnici Tenetu Alvarado v San Diegu. Následně byla vznesena obvinění z přijímání úplatků proti nemocnici Alvarado a jejímu řediteli Barrymu Weinbaumovi. Nemocnice Alvarado a Weinbaum byli obviněni za poskytování odměny lékařům výměnou za doporučení, čímž porušili federální antikorupční zákony.

Avšak nemocnice Redding Medical Center, nejzářivější hvězda na nebi společnosti Tenet, se rychle přetavila do jejího prvotřídního problému. Vyšetřovatelé chápali od začátku, že vysoký počet srdečních zákroků v RMC spustil, podle jejich názoru skoro jistě záměrně, masivní příliv financí pro Tenet z plateb za údajně nadstandardní výkony.

Jelikož by problém přemrštěných plateb přidal další práci už tak přetíženému úřadu okresního návladního v Sacramentu, bylo téměř okamžitě rozhodnuto vyčlenit jej z odpovědnosti McGregora Scotta a zahrnout jej do samostatného vyšetřování eventuálního podvodu ve věci předražování faktur plošně ve všech nemocnicích Tenetu.

Případy v Reddingu z konce roku 2002 se v mnoha ohledech pozoruhodně podobaly případům nemocnic pro psychiatrické pacienty o desetiletí dříve. Ale tentokrát s jedním zásadním rozdílem; a to takovým, kvůli němuž bylo podstatně obtížnější spojit společnost se zločinem.

Neexistoval žádný odpovědný vysoký činitel Tenetu, který by řekl vládním vyšetřovatelům nebo velké porotě, jak uvést věci do souvislostí. A vedení Tenetu jako by se z předchozí zkušenosti poučilo. Pokyny, jak maximalizovat zisk bez ohledu na právní delikátnosti či v souladu s literou, ale mimo ducha zákona, byly mnohem mlhavější, formulované spíše s přimhouřením očí a bez odporu, než aby byly vydávány přímé a jasné instrukce. To však neznamenalo, že neexistují důkazy, nebo dokonce že argument o tom, že program Reddingu je řízený Tenetem, se nedá postavit tak, aby zněl přesvědčivě. Znamenalo to, že důkazy byly spíše nepřímé, mnohdy dvojznačné, a že tedy možná nebudou dostatečně pevné, aby se při soudním řízení daly považovat za neotřesitelné. Mimo to, o federálních právnících se obecně vědělo, že se neradi pouštějí do případů, o nichž se domnívají, že by je mohli prohrát, částeč
ně aby si chránili vlastní reputaci, ale také proto, aby se vyhnuli plýtvání veřejnými prostředky a přiznání, že obžaloba má pravdu.

Ve vyšetřování Mikea Skeena se od samého počátku objevovaly výrazné známky toho, že společnost se angažuje v reddingském projektu. John Corapi a Joe Zerga se zmínili Skeenovi o zjevném nezájmu ředitele Hala Chiltona o vyšetření jejich obvinění proti Moonovi, třebaže disponovali třemi posudky od certifikovaných kardiologů a jedním od certifikovaného kardiochirurga a všechny byly v příkrém rozporu s Moonovou diagnózou. Lékaři jako Pat Campbell, Bob Piek a Roy Ditchey Skeenovi uvedli, že se s obavami, že Moon a Realyvasquez provádějí zbytečné zákroky, svěřili několika ředitelům nemocnic a jiným vysoce postaveným pracovníkům. Byli však důsledně ignorováni nebo jim bylo sarkasticky řečeno, ať si hledí svého. Lékaři nepohlíželi na tyto výhrůžky jako na plané řeči. Campbella varoval Jerrald Pickering, advokát, jehož si najal, aby prošetřil možnost, jak zalarmovat státní nebo federální úředníky, aby se zabý
vali Um, co se v Redding Medical Center děje: poradil mu, aby sám neriskoval a do ničeho se nezaplétal, poněvadž je to příliš nebezpečné. Z toho Campbell usoudil, že projekt není řízený lékaři, ale vedoucími pracovníky mocné korporace. Rich Malotky, praktický lékař Boba Simpsona, si myslel totéž; věřil, že jeho život by mohl být v ohrožení, a začal u sebe nosit zbraň. CW1 se rovněž cítila ohrožená. O

těchto skutečnostech se však většinou ve městě nevědělo.

Vyšetřovatelé FBI a státní zástupci tyto informace bedlivě střežili a k žádným únikům nedocházelo.

Spousta dalších problémů Tenetu vyvolávala naléhavou potřebu najít způsob, jak minimalizovat újmu způsobenou komplikovanou situací v Reddingu, jež by měla za následek eventuální obvinění z trestných činů proti společnosti, odškodné v rámci občanskoprávních žalob, jež by se mohlo vyšplhat ke stovkám milionů dolarů, a soudní procesy na základě whistleblowingu. Média podávala informace o případu v celém rozsahu a akciový kapitál společnosti zažíval strmý pád. Tenet potřeboval vyjednávat s federální vládou o komplexním vyrovnání všech svých nevyřízených právních problémů včetně případů v RMC, jinak mu hrozilo, že nepřežije. Aby k tomu mohlo dojít, došlo vedení Tenetu k závěru, že potřebují nové právníky, kteří budou smířlivější, méně konfrontační a pomohou jim vyhnout se teoretickým fatálním pokutám, jimž společnost čelila. Jedna z firem, kterou si najali, Stevens & O’Connell v Sacra
mentu, se jevila jako obzvláště chytrý tah. Oba majitelé kanceláře působili dříve jako prokurátoři pro východní oblast Kalifornie, což byl úřad, jenž měl případ Redding ve své jurisdikci.

Předtím, než byl prezidentem Clintonem v roce 1994

jmenován do funkce federálního prokurátora, vedl Stevens v Sacramentu kancelář významné losangeleské právní firmy Gibson, Dunn & Crutcher, která zastupovala společnost Tenet od té doby, co vystupovala pod názvem National Medical Enterprises. Měl všechny předpoklady k tomu, aby se stal tím pravým člověkem pro stanovené zadání. Jeho úkolem bylo vyjednat s vládou urovnání, v němž by žádné doznání viny Tenetu nefigurovalo. Vláda požadovala spoustu informací a chtěla je rychle. Stevens dostal pokyn dát vládě, oč žádá.

Stevens a právníci kolem něho byli přesvědčeni, že je nezbytně nutné co nejrychleji dokázat, že zaměstnanci nemocnice, od posledního sanitáře, jenž nastoupil teprve nedávno, až po generálního ředitele Hala Chiltona, nemají spoluvinu na ničem nezákonném.

Úkol měli usnadněný tím, že společnost učinila téměř okamžitě racionální rozhodnutí oddělit se od lékařů, a nezaujímat tak pozici ani na straně jejich viny, ani neviny.

Společnost, jež vůbec nedala najevo loajalitu ke svým dvěma zlatým dolům, by pak trvala na svém, že pokud se lékaři dopustili něčeho špatného, udělali to jako soukromí doktoři, nikoliv jako zaměstnanci nemocnice. A toto tvrzení by bylo technicky správné. Moon a Realyvasquez sice zastávali jednotlivě primářské funkce oddělení kardiologie a kardiochirurgie v nemocnici, neměli však smlouvu jako její zaměstnanci, nýbrž jako dodavatelé. Společnost Tenet doufala, že tento argument ji ochrání před odpovědností a také před trestním stíháním. Její vedoucí pracovníci byli také hluboce znepokojení, protože nemocnice RMC jako jedna z těch, které vykazovaly nejvyšší zisk, téměř přestala fungovat. Celé týdny, dokonce měsíce po razii se RMC

nacházela ve stavu institucionálního šoku. Zaměstnanci chodili do práce a pracovali, jak nejlépe mohli, avšak byli totálně demoralizovaní. Situace se ještě zhoršila, když lůžkové obsazení prudce kleslo, a brzy nato bylo propuštěno sto padesát zaměstnanců pro nadbytečnost.

Pouhých pět dnů po razii si nechal Tenet zpracovat nezávislou studii srdečního programu RMC, v níž veřejně zdůrazňoval, že Moon a Realyvasquez jsou nezávislí dodavatelé, nikoliv zaměstnanci nemocnice. Hlavním cílem studie bylo uklidnit akcionáře, jejichž aktiva se jim vypařovala před očima, a přesvědčit je o bezúhonnosti firmy. A pokud by studie dospěla k závěrům, v jaké Tenet doufal, posloužila by i jako morální podpora pro nemocniční personál.

Kdyby studie, již zpracovávala firma Mercer Consulting a jež vešla ve známost jako Mercer Report, zjistila, že lékaři jednali sami za sebe, aniž jim pomáhali nebo je podporovali řídící pracovníci nemocnice či společnosti, její závěry by nejen uklidnily investory a nemocniční personál, ale Tenet by se ocitl v mnohem příznivější právní pozici. Rozumí se samo sebou, že kdyby naopak Mercer shledal spoluvinu na úrovni nemocnice nebo společnosti, dostal by se Tenet do ohromných potíží, ale jen v případě, že by byly závěry zveřejněny.

Přibližně v době, kdy došlo k propouštění v RMC, vláda Spojených států stála těsně před zahájením seriózních jednání s Tenetem o vyrovnání, a stále neměla od společnosti k dispozici informace, k jakým zjištěním vyšetřovatelé firmy Mercer dospěli. Stevens však byl v kontaktu s Michaelem Hirstem, asistentem návladního z New Yorku, jenž měl na starosti občanskoprávní aspekt reddingských případů. Laura Schwartzová a Dan Linhardt, oba asistenti státního návladního, vedli kriminální vyšetřování. Když Hirst pověděl Stevensovi, že nikdo z vedení nemocnice není terčem kriminálního vyšetřování, považoval to Stevens za dobré znamení. Hirst se také zmínil, že vláda nemá zájem na krachu nemocnice, a spíše jí jde o to, aby byli určeni jednotlivci, kteří se dopustili trestných činů, a ti byli soudně stíháni. Stevens si pod tím představil doktory. Z žádného z těchto komentářů však nutně nevyplýval
o, že zástupci vedení nemocnice jsou mimo nebezpečí. Zřejmé bylo jen to, že nikdo z nich není dosud do případu zapletený. Stevens si nicméně na základě Hirstových zpráv namaloval nejoptimističtější variantu, že vláda nenahlíží na případ RMC jako na případ zločinného spolčení; a i když prokurátoři pravděpodobně půjdou po doktorech, nebudou trestně stíhat Tenet nebo jeho dceřiné společnosti.

Obhajoba se začala soustředit na to, jaké kroky podniknout, kdyby federální vláda případně podala občanskoprávní i trestní žalobu proti Tenetu a RMC, což byla také jedna z možností.

Federální prokurátoři nyní stáli před těžkými rozhodnutími. Jejich prioritou bylo jednoznačně odsouzení Moona a Realyvasqueze za trestné činy. Věnovali vyšetřování spoustu času a peněz, avšak důležitější byl fakt, že s pomocí FBI a Ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb (HHS) shromáždili impozantní soubor důkazů. Byli přesvědčeni, že lékaři jsou vinni a zaslouží si jít do vězení.

Tým vyšetřovatelů pokračoval v usilovné práci, aby sestavil konspirační řetězec mezi lékaři, správci RMC a zodpovědnými činiteli Tenetu. Dosud se jim to však nepodařilo a vůbec nebylo jisté, že se jim to podaří. Jako nejlepší způsob, jak se přiblížit k nejvyšší metě, tedy dospět k usvědčení ze spáchání trestného činu –, se začínala nabízet alternativa dosažení dohody o vyrovnání s Tenetem.

Jestliže Tenet přistoupí na dohodu, vytvoří to zdání, které pomůže v trestním řízení proti lékařům posílením názoru, že byl spáchán trestný čin. Dohoda by rovněž mohla obsahovat souhlas ke spolupráci s Tenetem, který by umožnil vládě přístup k důkazům, jež by možná jinak nebyla schopná zajistit. A konečně, prostě a jednoduše, něco je lepší než nic.

Za těchto okolností se prokurátoři rozhodli usilovat o občanskoprávní urovnání sporu s Tenetem. Hirst byl požádán, aby předložil návrh Stevensovi, což učinil.

Stevensovi se ta myšlenka zamlouvala, poněvadž ji považoval za dobrý způsob, jak se přiblížit ke strategickému cíli Tenetu, kterým bylo zlepšení vztahů s vládou. Nicméně ne všichni jeho kolegové sdíleli stejný názor. Tenet se však topil v tak velkém množství problémů na tolika místech, že ti, kteří zastávali variantu urovnání sporu, účinně hájili svůj názor tím, že společnost by měla udělat cokoliv a za jakoukoliv cenu, aby tyto problémy odstranila, i kdyby to mělo stát mnoho milionů dolarů. O co Tenet opravdu usiloval, bylo urovnání všech sporů s vládou, aby zmizely naráz. To však ve hře nebylo. Nakonec, alespoň v reddingském případu, usmiřovatelé zvítězili nad válečníky a rozhovory o usmíření se daly do pohybu.

Firma Tenet zaujala stanovisko, že se nedopustila podvodu. Stevens se tedy obrátil s dotazem na Hirsta, jak budou řešit urovnání, jestliže není nikdo, kdo nese odpovědnost. Hirst o záležitosti přemýšlel a nakonec přišel s nápadem, že Tenet může nabídnout vládě náhradu škody za procedury. Ani Tenet, ani nemocnice se nemusejí k ničemu přiznat, ale jelikož nikdo nezpochybňuje, že lékaři mohli provádět zbytečné zákroky, oni se zachovají jako spořádaní členové společnosti a uhradí vládní náklady. Společnost Tenet tuto premisu akceptovala, ale požadovala, aby byly ve smlouvě zakotveny dva její požadavky: jednak aby bylo výslovně uvedeno, že pokud docházelo k tomu, že lékaři prováděli nežádoucí výkony, nemocnice se na podvodu nepodílela, a jednak vyjádřit uznání za spolupráci s vládou.

Výměnou vláda obdrží náhradu za utrpěnou ztrátu a Tenet se přidá na její stranu při vyšetřování lékařů. Detaily smlouvy byly doladěny.

Jenže na počátku léta roku 2004 se začala zdánlivě oboustranně prospěšná úmluva rozpadat. Z pohledu obžalovaných si Hirst kladl příliš vysoké nároky. Zaprvé, Tenet chtěl lhůtu pro výpočet výše odškodného zkrátit oproti vládnímu návrhu o dva roky, čímž by se podstatně snížil počet zákroků, na něž by se odškodné vztahovalo. Hirst rovněž požadoval dvojnásobek odškodného za každý nadbytečný intervenční zákrok jako angiogram a dvojnásobek odškodného plus pokutu za nežádoucí chirurgický zásah. Výsledkem by bylo nejen mnohem vyšší odškodné, než obhajoba očekávala, ale výsledná podoba by také přesně odpovídala vyrovnání podle ustanovení zákona Falše Claims Act, což podrývalo tvrzení obhajoby, že nemocnice se na podvodu nepodílela.

Se vzorcem pro výpočet částky přišel Jerry Hirst, auditor pro podvody ve zdravotnictví z úřadu okresního prokurátora v Sacramentu. Procedury v nemocnici RMC

byly porovnávány se standardem stanoveným na základě využití údajů zdravotní pojišťovny Medicare a studie Dartmouth Atlas of Health Care. Zákroky převyšující stanovený standard byly považovány za nadbytečné. Počet výkonů v každé kategorii, operace bypassu, operace srdeční chlopně, angiogram, angioplastika a další, se pak vynásobily průměrnou cenou, k níž se dospělo podle stejných údajů. Ke každé nadbytečné operaci srdce byla navíc připočtena pokuta ve výši deset tisíc dolarů. K

angiogramům se žádné pokuty nepřičítaly, protože dokazovat, že byla zbytečně použita diagnostická metoda, je mnohem složitější. Pomocí uvedeného vzorce se dospělo ke konečné částce padesáti osmi milionů dolarů, jež značně převyšovala očekávání Tenetu. Stevens a zbývající členové týmu obhájců neskrývali rozladění. Vláda však odmítla ustoupit. Když léto roku 2004 vrcholilo, vypadalo to, že dohoda je na pokraji zhroucení.

14

Občanskoprávní případy

Ve dnech následujících po razii požádal Stephen Boreman, kalifornský zástupce generálního prokurátora, vrchní soud okresu Shasta o vydání příkazu zakazujícího Moonovi a Realyvasquezovi provozovat lékařskou praxi v Kalifornii. Avšak třináctého listopadu lékaři dosáhli něčeho, co se jevilo jako významné vítězství: Monica Marlowová, předsedkyně senátu vrchního soudu okresu Shasta, státní návrh, opírající se velkou měrou o místopřísežné prohlášení FBI, odepřela se zdůvodněním, že obvinění v něm uvedená vycházejí z valné části ze svědectví z doslechu. Nakonec však krok soudkyně Marlowové, namířený proti soudnímu zákazu, neměl pro lékaře žádný praktický dopad. Dvacátého druhého listopadu státní pojišťovna MediCal s programem pro chudé zrušila Moonovi a Realyvasquezovi práva dostávat úhradu za lékařské služby a v polovině prosince ji následovaly pojišťovny Blue Cross a Blue Shield, když
s nimi zrušily smlouvy. Z toho důvodu byli Moon a Realyvasquez donuceni do poloviny února roku 2003

provoz svých praxí přerušit. Moon opravdu neměl na výběr.

Platnost jeho pojištění odpovědnosti za výkon lékařské činnosti vypršela prvního února a novou pojistnou smlouvu nemohl dostat.

Soudkyni Marlowovou také požádala justiční rada, aby si vybrala soudce, jenž by předsedal občanskoprávním případům RMC. Prozatím nikdo neznal jejich přesný počet, ale odhady se pohybovaly až okolo patnácti set. Marlowová si zvolila Jacka Halpina, vyššího soudce vrchního soudu, jenž už situaci posuzoval, když jej rada požádala o rozhodnutí, jak by se mohly případy nejlépe vyřešit. Halpin, jenž do té doby nikdy nepředsedal ničemu, co by se byť vzdáleně podobalo tomuto ohromnému, složitému zmatku soudních sporů, představoval zajímavou volbu. Byl to vysoký, přímý a dobře vypadající šestasedmdesátník s mírně prošedivělými vlasy. Jeho vystupování působilo stroze, sebevědomě, ale nikoliv arogantně. Neusmíval se často, ale jeho mírné úsměvy byly nefalšované.

Právnické vzdělání získal na Stanfordově univerzitě v roce 1951. Jeho žena Sydney, rovněž právnická, nemohla v té době sehnat jinou práci než sekretářka, což bylo zcela obvyklé. Halpin přijal práci v advokátní kanceláři v San Francisku a spolu se Sydney strávili mnoho víkendů cestováním po Kalifornii a hledáním místa, kde by si mohli otevřít společnou praxi. Když přicestovali v roce 1953 do Reddingu a rozhodli se zůstat, žilo tam dvanáct a půl tisíce obyvatel. V roce 1962, kdy mu bylo šestatřicet let, byl jmenován nástupcem jednoho z místních soudců, jenž odešel do penze. O dva roky později však byl jmenován náměstkem ředitele odboru na ministerstvu financí státu Kalifornie a do Reddingu se vrátil až v roce 1991. Bylo mu nabídnuto místo soudce a on ani chvíli neváhal.

Téměř od začátku, tedy poté, co byl proti Tenetu a lékařům vznesen ohromný balík obvinění, usnadňoval Halpin občasná jednání o vyrovnání. Jelikož Moon i Realyvasquez přišli o práva pobírat úhradu od pojišťoven MediCal, Blue Cross a Blue Shield, což účinně eliminovalo jejich způsobilost provozovat medicínu, měli silný motiv dosáhnout rychlého vyrovnání. Moon se během té doby pravidelně věnoval hraní golfu v Riverview Country Clubu a Realyvasquez, jenž se na veřejnosti příliš neobjevoval, trávil spoustu času prací na svém ranči a dohledem nad stavbou nového domu na severokalifomském pobřeží. Ale oba muži se chtěli vymanit z hrozby, jež nad nimi visela. Obnášela i chmurnou vyhlídku na čas strávený ve federálním vězení.

O několika záležitostech se nedalo pochybovat od počátku. Nej důležitější z nich byl fakt, že firma Tenet, jakkoliv se potýkala s těžkostmi, její finanční rezervy vysychaly a stála na pokraji bankrotu má k velkým finančním zdrojům nejblíže. Bez ohledu na jednání lékařů bylo jasné, že pokud společnost nepřistoupí na dohodu, nebude mít dost peněz na kompenzaci pro velkou skupinu civilních žalobců, jejichž počet nakonec dosáhl sedmi set šedesáti devíti, o jejich právních zástupcích nemluvě. Kdyby spor vyhráli, byli by právníci štědře odměněni; ale oni věděli, že tyto procesy je budou stát miliony dolarů a že v nich mohou prohrát. Advokáti žalující strany také ze zkušenosti věděli, že obvykle bývá bezvýsledné usilovat o osobní majetek obžalovaných, v tomto případě zazobaných chirurgů a kardiologů. Znamenalo to, že s vysokou pravděpodobností dostanou od každé jednotlivé skupiny specialistů čás
tku maximálně dvacet čtyři miliony dolarů, rovnající se plné výši jejich pojistky. Aby žalobci a jejich právní zástupci dostali slušné odškodnění, bude to vyžadovat od Tenetu, aby do měšce přisypal stovky milionů dolarů, což vzhledem k finanční situaci společnosti byly vyhlídky velmi nejisté.

Bob Simpson, Russ Reiner, Dugan Barr, Doug Mudford, Luke Ellis a jejich texaští kolegové Jim Moriarty, Steve Hackerman a Richard Frankel věřili, že dokáží ze společnosti peníze vyždímat. Považovali to za naprosto zásadní úkol, jinak by případy nevzali. Jenže jak plynul čas, Tenet se zbavoval nemocnic, některých za extrémně nízké ceny. Stále se přibližující hrozba bankrotu, jež visela ve vzduchu, jim drásala nervy. Tenet si byl také vědom, že možnost bankrotuje reálná, zejména když se Ministerstvo spravedlnosti, Komise pro cenné papíry a vlivný senátor Charles Grassley, drsný farmář z Iowy, jenž zastával funkci předsedy senátního výboru pro finance, rozhodli hodit společnost přes palubu. Za těchto okolností a pod Grassleyovým nátlakem Christi Sulzbachová a několik dalších pohlavárů Tenetu rezignovalo.

Během roku 2004 uplatňoval soudce Halpin, považovaný advokáty na obou stranách za svérázného, leč inteligentního, své značné dovednosti prostředníka, když se pokoušel přimět lékaře, aby se zúčastnili stále probíhajících jednání o narovnání. Pozval jak kardiology, tak chirurgy na zasedání k problému vyrovnání s jejich pojišťovnami.

Zanedlouho se však ukázalo, že chirurgové o vyrovnání nemají zájem. Ani kardiologové nenaléhali, ale zdálo se, že projevují alespoň více ochoty diskutovat. Až když jeden z vedoucích pracovníků MIEC, pojišťovací společnosti zastupující kardiology, jehož Halpin znal z předchozích případů, mu soukromě řekl: „Víte, já si myslím, že bychom na vyrovnání těch případů měli přistoupit,“ pochopil soudce, že situace opravdu dozrála, aby mohlo dojít k dosažení dohody. Halpin znovu pozval Moona, jeho společníky a jejich pojišťovny na jednání. Tentokrát pozvání přijali a seriózní debaty mohly konečně začít.

Halpin usuzoval, že pojišťovna se chce dohodnout, protože částka, na kterou jsou kardiologové pojištěni, by zdaleka nemohla stačit na pokrytí odměny pro žádnou porotu u soudu. MIEC by také musela zaplatit podstatnou část soudních výloh při obhajobě případu. Avšak pojišťovací společnost nemohla na dohodu přistoupit bez souhlasu svých klientů. V Kalifornii má strana pojištěnce při jednání o náhradě škody absolutní právo veta. Nicméně lékaři měli také motiv se dohodnout, mimo jiné proto, že nad nimi visela hrozba ztráty licence provozovat lékařskou praxi v Kalifornii. Halpin se domníval, že Moon má obavy ze ztráty licence a že se možná všichni kardiologové vzdali naděje, že s nimi vůbec někdy ještě někdo uzavře pojištění odpovědnosti za výkon lékařské činnosti. Nemyslel si však totéž o chirurzích.

Zatímco Halpin se snažil dát dohromady rozhovory mezi žalobci a kardiology, zároveň probíhala jednání mezi právními zástupci Tenetu a právními zástupci žalobců mimo soudní kompetence. Tenet měl dva dobré důvody, proč na dohodu přistoupit:

Zaprvé: společnost se domnívala, že je důležité dostat nemocnici pryč z dosahu černého mraku, jenž se nad ní od razie FBI vznášel, děsil pacienty a deprimoval zaměstnance.

Zadruhé: Tenet si zoufale přál zlepšit své vztahy s federální vládou. Ačkoliv firma stále nebyla ochotná připustit svou účast na podvodu, byla ochotná zvážit dohodnuté narovnání s žalobci, postavené na předpokladu, že lékaři se provinili nedbalostí. Tenet a RMC by zaujaly pozici, že i když o žádný podvod nešlo, „co se stalo, stalo se pod naším dohledem, a tedy zaplatíme.“ Právníci strany žalující, kteří se postupně čím dál víc obávali, že Tenetu dojdou peníze, tento princip pro uzavření dohody přijali.

V průběhu několika dalších měsíců se strany pravidelně setkávaly s Erikem Greenem, známým mediátorem z Bostonu. Učil právo na Boston University a měl plné ruce práce s dalšími případy po celé zemi, takže často trvalo celé týdny, než bylo možné se s ním na půl dne sejít. Green však preferoval častější jednání se stranami separátně než dohromady a většinu záležitostí řešil po telefonu. Pochopil, že u tak složitého případu jako tento nemůže dojít k narovnání za den a že je naprosto nutné, aby si vybudoval důvěryhodnost u obou stran. To zabere čas. Jednou z metod, jak si u Tenetu získal pozitivní hodnocení svého vyjednávání, byly časté pochvaly za jejich ochotu zaplatit lví podíl na narovnání. V podobných situacích je běžné, že se platby rozdělí podle podílu na vině. Avšak jelikož pojistka lékařů se ani nepřibližovala částce potřebné na kompenzaci sedmi set šedesáti devíti žalobců, pak
v případě dohody bude muset přijít potřebný balík peněz z Tenetu, bez ohledu na vinu či nevinu.

Firma Tenet, jíž se pochopitelně nelíbilo, že bude muset platit stovky milionů dolarů, se v jedné chvíli pokusila o snížení částky požadavkem na jmenování skupiny nezávislých expertů, kteří by rozhodli, které z případů byly opravdu nežádoucí. Greenovi se však podařilo Tenet přesvědčit, že rozhodnutí skupiny se nevyhnutelně bude zpochybňovat a povedou se o něm spory, úsilí o vyřešení těchto sporů bude trvat do nekonečna a ničeho se nedosáhne.

Firma se nechala přesvědčit argumenty a správně volenými slovy a od požadavku ustoupila. Od té chvíle se diskuse točily jen kolem peněz.

V červenci už byli Moon a jeho společníci Russ, Fletscher a Chandramouli rovněž rozhodnuti vyhnout se soudním výlohám a rizikům, že se ocitnou před soudem, a účastnili se seriózních jednání s žalobci o narovnání. Halpin si dlouho myslel, že narovnání jsou pro stát a pro strany skoro vždycky lepší než nákladné a emočně vyčerpávající soudní procesy. Zároveň si velmi dobře uvědomoval, že případy zneužití, pokud se dostaly k soudu, nemohly žalující strany v okresu Shasta nikdy vyhrát. Za třináct let, kdy seděl znovu na soudcovské stolici v Reddingu, si dokázal vzpomenout pouze na jediný výrok poroty ve prospěch žaloby. Avšak tato statistika, ač ohromující, je zavádějící.

Skutečně vážné případy zneužití z pohledu žalující strany se totiž před porotu nikdy nedostaly. Vždycky byly urovnány.

Tentokrát s aktivní účastí soudce Halpina dospěli žalobci a kardiologové v říjnu roku 2004 k dohodě o narovnání ve výši dvacet čtyři miliony dolarů, což je limitní částka pojištění odpovědnosti kardiologů. Pro tyto lékaře to muselo být bolestné rozhodnutí, poněvadž podstatně snížilo jejich schopnost získat nové pojištění odpovědnosti za výkon lékařské činnosti, bez něhož, prakticky vzato, se nemohli začít znovu věnovat medicíně.

Avšak až koncem prosince, pět měsíců poté, co firma Tenet Healthcare prodala nemocnici Redding Medical Center firmě Hospital Partners of America za přibližně šedesát milionů dolarů, došlo mezi Tenetem a sedmi sty šedesáti devíti žalobci po všech nevyřízených sporech k dohodě o vyrovnání ve výši tři sta devadesát pět milionů dolarů. Tato částka byla zhruba o sto milionů nižší, než si Simpson, Barr a jejich kolegové představovali, avšak nakonec se rozhodli na ni přistoupit. Bylo to lepší, než chtít moc, a nedostat nic. Ve zpětném pohledu se zdá, že učinili správný krok, protože o šest měsíců později se finanční postavení Tenetu ještě více zhoršilo. To však ještě neznamenalo konec občanskoprávním sporům.

Realyvasquez a ostatní chirurgové stále vzdorovali.

Rozhodli se utkat u soudu s šesti sty čtyřiceti dvěma navrhovateli, kteří na ně podali žalobu. Advokáti žalující strany byli zmateni, neboť si mysleli, že v jistém smyslu mají proti chirurgům pádnější argumenty než proti kardiologům. Z jejich pohledu mělo být snazší přesvědčit porotu o vině lékařů, kteří skutečně rozřezávali hrudníky a spojovali otevřené tepny, než těch, kteří jen viděli tromby tam, kde žádné nebyly. Dugan Barr fantazíroval o promítání angiogramů na velké plátno v soudní síni a kladení dotazů Realyvasquezovi: „Kde přesně je to, kvůli čemu jste provedl bypass, doktore?“

Shodou okolností přesně v ten den, kdy bylo oznámeno, že Tenet přistoupil na dohodu o narovnání, poskytl zástupce kalifornského generálního prokurátora Stephen Boreman jakýsi rámcový popis, jímž Barrovu otázku zodpověděl.

Jeho slova citovaly noviny San Francisco Chronicle: „Chirurgové se musejí spoléhat na doporučení kardiologů.“

Boremanovo překvapivé tvrzení naznačovalo, že standardní péče v severní Kalifornii nevyžaduje od chirurga, aby provedl nezávislý posudek léčebné strategie navržené kardiologem před tím, než použije skalpel.

Standardní péče je poněkud ošidné pojetí, ale existuje obecně přijatá právní definice. Jedná se o úroveň péče, k níž by přistoupil průměrně uvážlivý poskytovatel v dané komunitě, nebo jakou by zvládli podobně kvalifikovaní praktici za stejných nebo podobných okolností. Tato definice nám samozřejmě neříká vůbec nic o tom, jak „průměrně uvážlivý poskytovatel v dané komunitě“

skutečně léčí, z čehož vyplývá, že definovat standardní péči může být vysoce subjektivní záležitost. Avšak rozhovory s chirurgy po celé zemi výrazně sugerují souhlasné stanovisko, že uvážlivá a etická léčba pro chirurga nebo kteréhokoli jiného lékaře vždy začíná pečlivou rozvahou o tom, co je nejlepší pro pacienta. Tom Fogarty, uznávaný kardiochirurg ze Stanfordu, tuto tezi potvrdil a Paul Corso, kardiochirurg s mezinárodním věhlasem z nemocnice Washington Hospital Center, prohlásil, že pokud by měl Boreman pravdu, pak „byste mohli učit tlupu opic“, jak se stát kardiochirurgy. Jinými slovy, Corso i Fogarty se shodli na tom, že chirurg by nemohl splnit stanovený standard pro výkon operace, aniž by dospěl nezávislým úsudkem k názoru, zda operace představuje optimální léčbu, což, jak se zdálo, Realyvasquez v mnoha případech neudělal. Ačkoliv lékařská komora vypracovala rozsáhlé obvinění proti Moonovi,

nesměřovali

její

členové

totéž

proti

Realyvasquezovi, zjevně kvůli Boremanovu stanovisku, které zaujal k zásadnímu problému, jakým definice standardní péče bezesporu je.

I když chirurgové nebyli ochotni na narovnání přistoupit, dohoda s Tenetem představovala největší událost, jež přinesla určitou satisfakci a v mnoha případech zoufale potřebnou finanční injekci pro žalující strany.

Ve svém prohlášení doprovázejícím oznámení o dohodě předseda představenstva Trevor Fetter mimo jiné řekl: „Věříme, že díky této dohodě jsme našli spravedlivý a čestný způsob, jak uzavřít tuto velice smutnou kapitolu.

Určit v těchto případech odpovědnost by pravděpodobně zabralo mnoho let a proběhlo by mnoho soudních procesů.

Tím, že jsme přistoupili na narovnání všech případů najednou, setřásli jsme tíhu této záležitosti jak z žalobců, tak ze sebe, a tím tuto nešťastnou událost uzavíráme. Budujeme nový Tenet na pevném základu kvality, transparentnosti, dodržování všech pravidel a poctivosti, aby péče o pacienta poskytovaná našimi nemocnicemi byla natolik bezpečná a efektivní, že jí nebude možno nic vytknout.“

Fetterovo prohlášení bylo vskutku pozoruhodné.

Neobjevil se v něm ani náznak přiznání viny, což bylo vysoce neobvyklé i v případech občanskoprávního vypořádání, které takové doznání nepotřebovaly. A na rozbor poslední věty není zapotřebí hluboce vzdělaného lingvisty formátu Noama Chomskyho. Jestliže nový Tenet má být postaven na kvalitě, transparentnosti, dodržování pravidel a poctivosti, těžko se člověk ubrání dojmu, že Fetter naznačuje, že starý Tenet byl postaven na neschopnosti, porušování pravidel a bezohlednosti. Nakonec, zda bude vůbec nějaký Tenet existovat, až se pročistí vzduch, a pokud ano, zda bude diametrálně odlišný od starého Tenetu, ukáže stejně jenom čas. Jenže s přihlédnutím k jednomu kritériu vymezenému Fetterem, transparentnosti, je patrné, že byl vyslán signál, že budoucnost by se mohla velmi podobat minulosti. Samotná dohoda o narovnání byla zahalena rouškou utajení. Navíc, stejně jako v případě skandálu kolem psychiatrick
ých léčeben, společnost odmítla vydat nebo jen potvrdit existenci buď zprávy, nebo neformálních výsledků šetření, jehož provedením byla pověřena firma Mercer Consulting.

Peníze od kardiologů a šeky z Tenetu byly žalujícím stranám rozeslány v únoru a březnu roku 2005, téměř přesně dva roky a čtyři měsíce po zátahu FBI. Pro některé z žalobců, kteří zoufale potřebovali peníze, aby odvrátili osobní krach v důsledku léčebných výdajů a pracovní neschopnosti, nepřišla finanční náhrada dost rychle, ale podle standardů soudních sporů týkajících se hromadných přečinů to bylo relativně brzy. Peníze byly rozděleny podle vzorce vytvořeného právníky žalující strany, jenž se opíral o provedený výkon: za chirurgický zákrok byla přiznána vyšší částka než za katetrizaci a za trojitý bypass vyšší než za dvojitý, k dalším kritériím patřily komplikace nebo smrt vyplývající ze zákroku a pacientův věk. Jestliže dva pacienti podstoupili stejnou proceduru, neměli žádné komplikace, oba přežili, potom mladší pacient dostal více peněz.

Odměny právníkům byly dojednány v každé advokátní firmě s jejími klienty odděleně. Většinou se pohybovaly v rozmezí okolo čtyřiceti procent. Nikdo ze sedmi set šedesáti devíti žalobců peníze neodmítl, ale mnohým částka nestačila jak ve smyslu morálním, tak finančním.

Finanční vypořádání sice pomohlo jako jakási náplast na ránu, ale největším přáním většiny obětí bylo vidět doktory, o nichž věřili, že jejich rány, bolest a utrpení způsobili, jak jdou do vězení, pokud možno na dlouhou dobu. Jenže federální vláda postupovala ve vyšetřování rozvážně a musela čekat; nejprve na obžalobu, pokud nějaká bude, potom na odsouzení a následně na rozsudek.

V prosinci 2004, kdy došlo k dohodě o vyrovnání s Tenetem, patřila Donna Nortonová, dcera Zony Martinové, k těm, kteří se ocitli na pokraji krachu. Donna nechtěla zveřejnit přesnou částku, jež byla přiznána její matce, ale peníze stačily na zaplacení dluhů a na koupi nové minidodávky, v níž mohla přepravovat matčin invalidní vozík a toaletní židli, a ještě jí zbylo trochu peněz jako finanční polštář pro budoucnost. Řekla, že rozstříhala a vyhodila všechny kreditní karty. Už si neplánovala, že dá maminku do pečovatelského ústavu, ale našla zařízení nedaleko bydliště, které mohlo paní Martinovou přijmout na krátkodobé pobyty, aby si Donna mohla společně se svým synem Donaldem občas někam vyjet.

Paul Alexandre, jehož hrudní kost po tom, co byla rozřezána a rozpojila se při nežádoucí operaci bypassu, již nikdy nesroste, řekl, že peníze trochu pomohou. Jednání o náhradě pro tohoto pacienta zabralo skoro nejvíce času.

Důvodem bylo jeho mládí, když byl zbytečně operován, a skutečnost, že utrpěl tak vážné komplikace. I po srážce čtyřiceti procent na výdaje pro advokáta se jeho částka pohybovala někde uprostřed šesticiferného čísla. Ani to však nic nezměnilo na tom, že už se nebude moct vrátit k lovu lososů, což byla jeho opravdová láska. Říkal, že lososi s ním házejí a nemůže je přitáhnout. Zkoušel lov pstruhů, i když i ten mu působí bolest. Navíc kdyby upadl, velmi vážně by se zranil. Ví, že do konce života ho budou sužovat bolesti a bude brát léky, ale smířil se s tím. Řekl, že si nikdy neuvědomil, že „všechno ve vás prochází hrudníkem“.

Jestliže otočí hlavou nebo pohne nohou, cítí bolest v hrudníku. Nemůže spát na zádech a je pro něj velmi těžké najít vhodnou polohu, aby vůbec mohl spát. Někdy je bolest tak silná, že nemůže vstát z postele. Za chladného počasí se bolest ještě zhoršuje. Přesto stále sní o tom, že si zajede na lov lososů na Aljašku.

Syn Shirley Wootenové Shannon se domnívá, že vyrovnání je lepší než nic, ale nejvíc ze všeho si přál, aby doktoři dostali, co si zaslouží.

„Ti chlápci řezali lidi a oni umírali,“ řekl. „Vůbec je to nezajímalo. Bylo jim to ukradené.“

Řekl také, že je mu jedno, jestli Tenet zkrachuje. Věděl, že firma má špatnou pověst. Shannon se také domníval, že tři sta tisíc dolarů, které jeho matka nakonec dostala jako kompenzaci, ani zdaleka nemohlo nahradit bolest a strádání, kterým si prošla. Na adresu advokátů však nešetřil slovy chvály a vůbec jim nezáviděl jejich podíl ve výši dvě stě tisíc dolarů z půlmiliónového vyrovnání.

Pokud jde o Shirley, v polovině září roku 2005 ztratila rovnováhu, když si chtěla lehnout do postele, a udeřila se hlavou o stoličku. Napřed se zdálo, že se ani nezranila. Kůže nebyla porušená a podle vlastních slov se Shirley cítila dobře. Ale ještě ten den večer ji našel Bob v bezvědomí, pokrytou zvratky, s hlavou svěšenou na hrudníku. Praskly jí cévy a způsobily mohutné krvácení do mozku. Byla urgentně převezena do nemocnice, kde jedenadvacátého září zemřela. Shannon byl přesvědčený, že jak její pád v koupelně, tak pád, při němž si zlomila krček kyčelního kloubu, a nakonec i pád, který ji zabil, měla na svědomí operace, kterou nikdy neměla podstoupit. Shirley Wootenová pocházela z rodiny s tradicí dlouhověkosti a před operací se nacházela na ženu svého věku ve velmi dobré kondici. Je velmi pravděpodobné, že před sebou měla ještě mnoho let života. Její matka Martha Aldridgeová zemřela v lednu roku 2006, čtyři měsíce po Shirleyině smrti.

Bylo jí sto šest let. Její rodina se domnívala, že byla nejstarší osobou v okrese Shasta.

15

Intenzivista

Zatímco

rozličné

právnické

týmy

přepečlivě

připravovaly své případy a současně hledaly způsoby, jak je výhodně urovnat, agent FBI Mike Skeen neúnavně pokračoval ve vyšetřování. Celé měsíce tvrdě pracoval, aby předložil místopřísežné prohlášení, které by vyvinulo dostatečný nátlak na federální soud, aby vydal příkaz k prohlídce. Věděl však, že zkonstruovat případ podvodu tak, aby obstál před soudem, mu dá ještě mnohem víc práce.

Jeho vyšetřování se vlastně teprve dávalo do pohybu. Bude třeba získat další zdroje a spoustu dodatečných důkazů.

Celkově se však Skeen stavěl k problému optimisticky.

Usilovná práce se vyplácela. U jeho dveří se pomalu, ale jistě objevovaly stále lépe informované zdroje. Jedním z rebelantských lékařů RMC, který si ke Skeenovi našel cestu nedlouho po zátahu, byl Frank Sebat, popudlivý, ostřílený kozák, jenž sloužil v RMC dvacet čtyři let. Byl primářem jednotek intenzivní péče a kdysi Moonovým blízkým přítelem, který organizoval oslavu jeho padesátých narozenin. Sebat, jenž pořád nemohl uvěřit, že Moon úmyslně určoval pacientům chybnou diagnózu a zbytečně komplikoval jejich léčbu, během několika schůzek v roce 2003 vyprávěl Skeenovi příběh, který potvrzoval agentovu hypotézu, za níž si tvrdě stál, že Tenet nejen vytvářel podmínky, díky nimž bylo možné zbytečné operace provádět, ale že je také podporoval.

V roce 2000 se do RMC vrátil Hal Chilton, jenž tam do roku 1989 pracoval tři roky jako výkonný ředitel, aby se stal čtvrtým generálním ředitelem nemocnice. Z pohledu Tenetu to byl velký úspěch. V roce 2002 tvořil zisk RMC před zdaněním něco málo pod devadesát čtyři miliony dolarů, což byl nejvyšší příjem společnosti mezi čtyřiceti kalifornskými nemocnicemi. Avšak tu a tam se objevily obavy o kvalitu péče o pacienta obecně a obzvlášť v California Heart Institute.

Krátce po Chiltonovu příchodu byl Sebat jmenován do komise, jež měla zjišťovat a doporučovat metody, jak zdokonalit vzájemné hodnocení, tedy proces uvnitř instituce, jenž měl monitorovat kvalitu poskytované péče. Chilton a Realyvasquez byli rovněž členové této komise. Skupina se sešla třikrát, ale než se stačila řádně pustit do plnění úkolu, byla rychle rozpuštěna na příkaz Dennise Browna, regionálního viceprezidenta Tenetu. Sebata, jenž se o příkazu dozvěděl od Chiltona, Brownovo rozhodnutí rozčílilo. Posléze sdělil Brownovi, že komise svůj úkol nejenže nesplnila, ale málem s ním ani nezačala. Brownova odpověď byla stručná a věcná

– svůj úkol splnili a dál ať to nechá plavat.

Krátce po tomto rozhovoru, někdy na počátku roku 2001 se však Sebat rozhodl sdělit své obavy o kvalitu péče přímo Chiltonovi. V opatrně formulovaném dopise naznačil, že v nemocnici dochází k „protiprávnímu jednání“, buď nezjištěnému, nebo nezaznamenanému, poněvadž proces vzájemného dohledu „nesplnil pochopitelná očekávání“. I když Sebatův dopis byl poněkud vágní, neobsahoval žádná jména ani nespecifikoval, o jaké přestupky proti zákonu se jedná, byl to nápadný projev odvahy v instituci a v rámci korporace, zaujímající nemilosrdně kritické stanovisko k výsledkům, jež se točí jenom kolem zisků. Se zjevnou narážkou, že chápe morálku korporace, napsal autor tuto zlověstnou závěrečnou větu: „Ačkoliv se na tento krok možná bude zpočátku nahlížet skepticky, s odstupem času se projeví jako přínos pro individuum, jak pro pacienta, tak pro nemocnici, a nakonec bude mít i pozitivní dopad pro minimáln í hranici zisku.“

Sebata ve skutečnosti trápilo něco mnohem hlubšího než jen nedokonalý systém vzájemného dohledu mezi kolegy, něco, co trápilo i ostatní lékaře RMC, a ve svém dopise se zabývá jen zástupným problémem. Sebat dospěl k přesvědčení, že rozhodnutí týkající se péče o pacienta jsou určována ziskovými faktory, především na vysoce výnosných odděleních jako kardiologie a kardiochirurgie, a že ve výsledku kvalita péče trpí. Bill Browning, vedoucí lékárník, jeho názor sdílel.

„Vzájemný dohled lékařů byl potlačen, protože srdeční program byl zlatý důl,“ řekl.

I když to Sebat ve svém dopise neuvedl, věděl také o případech, v nichž figurovali Moon a Realyvasquez, kdy vedení nemocnice zrušilo rozhodnutí zdravotnického personálu se zdůvodněním, že uvedený postup by snížil tržby nemocnice. Jeden z takových případů se týkal úsilí o odvolání Realyvasqueze z funkce, poněvadž jeho liknavost při diktování záznamů pro dokumentaci zacházela příliš daleko. Vedení návrh lékařů zrušilo a pověřilo pomocný personál, aby Realyvasquezovi pomohl ztrátu dohnat. Sebat byl přesvědčený, že Hal Chilton kvalitu péče v těchto dvou oblastech aktivně podrýval. Sebat rovněž řekl, že ví o dvou případech, při nichž byla zfalšována zdravotnická dokumentace pacientů, ale blíže je nespecifikoval.

Sebat dostatečně pochopil způsob, jakým Tenet řídí své podnikání, takže věděl, že pro každou změnu, jež by mohla přinést užitek, bylo nutné čekat na nařízení shora. Správní rada nemocnice, jež fungovala spíše jako poradní než vládnoucí orgán, neměla šanci politiku Tenetu převážit a věnovala zvláštní péči těm oblastem, které mohly ovlivnit tržbu. Navíc rada, v níž zasedalo asi dvacet pečlivě zvolených správních zaměstnanců, lékařů a laiků, neměla pravomoc najímat správce nebo jim dávat výpovědi.

Fakticky fungovala jako mluvčí Tenetu jen s velmi malou nezávislostí a autonomií.

Sebat, jenž si byl toho všeho vědom, se obrátil jmenovitě na správní radu se třemi doporučeními týkajícími se vzájemného dohledu. Bylo mu ale naprosto jasné, že jestli se jimi správci budou řídit, nebo ne, stejně nezáleží na nich, nýbrž na rozhodnutí Dennise Browna na regionálním ústředí nebo Toma Mackeyho a dalších vrcholných představitelů na ústředí korporace.

Přibližně ve stejnou dobu, kdy Sebat poslal svůj dopis, probíhaly přípravy k vytvoření nové komise pro vzájemné hodnocení.

Sebat, jenž především vyvíjel tlak na vedení, aby zlepšilo systém vzájemného hodnocení, očekával, že bude do nové komise jmenován, ale nestalo se tak. I druhá komise byla nakonec rozpuštěna, aniž by čehokoliv dosáhla.

Během dalšího roku se Sebat soustředil na své povinnosti spojené s jednotkami intenzivní péče a s ordinací, již zřídil, a na niž dal dohromady dvě stě tisíc dolarů –, aby zdokonalil kvalitu medicíny intenzivní péče. Potom, jednoho slunného jarního dne v roce 2002, k němu v chodbě před jednotkou intenzivní péče přistoupila Sandbergová, vysoká, elegantní žena z Iowy, jež se považovala za Realyvasquezovu přítelkyni a často mu asistovala při operacích bypassu, hlavně při těžkých případech. V

počátečních

letech

srdečního

programu

odebírala

Sandbergová safény z nohou pacientů. Nicméně později tuto práci převzali lékařští asistenti, kteří jí dali volné ruce, aby asistovala Realyvasquezovi přímo při samotné operaci bypassu.

„Franku, chci s vámi na chvíli mluvit,“ oslovila ho.

„Oukej,“ odpověděl.

Bez obalu mu řekla, že Realyvasquez, jenž není zběhlý v interpretaci snímků pořízených intravaskulárním ultrazvukovým vyšetřením, si dělá dost velké starosti, že provádí srdeční operace u pacientů, které mu posílá Moon a jejichž diagnózu opírá výhradně o IVUS. Sebata to poněkud zaskočilo a zeptal se, proč s tímto konkrétním problémem přišla za ním. Svěřila se mu, že ona a Realyvasquez si nevědí rady, co s tím mají dělat, a chtěli by slyšet jeho radu.

První Sebatova reakce byla: „No, já nejsem v pozici, abych mohl cokoliv dělat.“ Chvíli si to však nechal projít hlavou a pak ho něco napadlo.

„Dobře, uděláme tohle,“ řekl. „Chytíme se do toho a připravíme klinický seminář, který se bude konat v zasedací místnosti Liberty. Představíme zmíněný případ. Pozveme tam doktora Realyvasqueze, doktora Brusetta, vás, doktora Moona, přijdu tam já, řada sester a dalších lékařů. A stejně jako se to dělá na jiných klinických seminářích, budete prezentovat případ, bude se diskutovat o kladech a záporech a možná v průběhu budeme moct odhalit ten problém a nastolit otázky, a přijít na to, jaké, pokud vůbec nějaké –

náležité kroky podniknout.“

Sandbergová se Sebatovým návrhem souhlasila a zorganizovala seminář. Když se však asi za měsíc uskutečnil, ani Realyvasquez, ani Sandbergová se nedostavili. Brusett se tam možná krátce zdržel, ale pokud ano, nic neřekl a brzy odešel. Pokud si Sebat dokázal vzpomenout, přišel tam jen jeden další lékař, Moon, a ten akci vévodil. Detailně prezentoval případ, jejž Sandbergová vybrala. Vysvětlil specifický charakter nemoci (typy lézí a jejich množství, v kterých cévách atd.), co zjistil při použití IVUS, když to nebylo zřejmé na angiogramu, a proč doporučil operaci bypassu místo medikamentózní léčby, angioplastiky nebo angioplastiky s jedním nebo více stenty.

Sebat pozorně poslouchal, ale Moonovo vysvětlení ho neuspokojilo. Naléhal na něj, aby vysvětlil, proč doporučil operaci místo aplikace stentu, ale Moonova odpověď ho nepřesvědčila o nic víc než jeho původní vysvětlení. Odešel s pocitem znechucení z celé ceremonie. Později řekl Sandbergové, že tam měla být, ale Realyvasquezovi se o ničem nezmínil.

Přibližně ve stejnou dobu zašel Sebat za Halem Chiltonem do jeho kanceláře, aby s ním prodiskutoval několik záležitostí. Během rozhovoru se dostala na přetřes otázka chování Moonova společníka Toma Russe. Sebat vyjádřil nesouhlas s tím, co považoval za pohrdavé jednání jak s pacienty, tak s personálem, a svým typicky přímočarým způsobem se snažil něco s tím udělat. Zjevně podrážděný Chilton, jenž dával najevo, že Sebat má zlozvyk plést se do věcí, které se ho netýkají, řekl: „Franku, proč tohle děláš?“

„Protože je to správné,“ odpověděl Sebat.

Chiltona to vyvedlo z míry. Vstal za stolem a jízlivě prohlásil: „Stál jsi mě dva miliony dolaru. Ty peníze by měly jít z tvého příplatku za vedení.“ To Sebata šokovalo.

Pochopil to tak, že Chilton má na mysli, že přišel o peníze kvůli tomu, že Russ bral své pacienty do jiné nemocnice, ale připadalo mu absurdní, že i kdyby to byla pravda, mohlo by dojít ke ztrátě takového rozsahu. Zároveň ho ohromilo, že Chilton se soustřeďuje výhradně jen na ušlý zisk, a chová se, jako by ho vůbec nezajímalo, v čem Sebat spatřuje Russovo naprosto nepřijatelné chování. Pokoušel se Chiltona uklidnit a požádal ho, ať si sedne, aby se mohli o té věci bavit civilizovaně, ale Chilton zůstal stát a nařídil Sebatovi, aby odešel z jeho pracovny. Sebat se ještě jednou pokusil ho přimět, aby si sedl, aby si mohli o Russově situaci promluvit. Tentokrát už zuřivý Chilton pohrozil, že jestliže okamžitě neopustí jeho kancelář, zavolá ochranku, aby ho vyvedla. Sebat odešel.

Brzy nato dostal Sebat od Chiltona doporučený dopis, jímž mu oznamoval, že jeho smlouva jako primáře intenzivní péče bude ukončena. Zanedlouho přišel za Sebatem Springfield, primář urgentního příjmu a jeho kolega ze správní rady. Springfield Sebatovi řekl, že by mohl smlouvu získat znovu, kdyby rezignoval jako člen rady a na všechny své funkce. Sebatovi bylo jasné, že Springfield funguje jako Chiltonův poslíček, i když se tak výslovně nevyjádřil. Sebatovi rovněž dal najevo, že pokud neučiní, co se od něj žádá, nikdo z vedení s ním nebude mluvit. A tak se také stalo. Chilton mu nebral telefon; nebrala je ani hlavní sestra, jež později získala vyšší funkci.

Když se s těmito lidmi potkával na chodbách, dívali se jinam nebo se tvářili nazlobeně. Během několika následujících týdnů zažil Sebat ještě řádku podobných rozhovorů se Springfieldem a všechny se točily kolem toho, že kdyby odstoupil ze svých funkcí, dařilo by se mu v nemocnici lépe. Springfield ho varoval, že nemá žádnou šanci bitvu s Tenetem vyhrát. Sebat se však svých funkcí nevzdal a jeho smlouva, jež měla vypršet za dva roky, s okamžitou platností ukončena nebyla.

Zatímco se zabýval těmito problémy, svými pacienty a dalšími pracovními povinnostmi, setkal se u pohovoru se dvěma kardiology, což patřilo mezi jeho úkoly jako člena lékařské komise. Oba lékaři přicházeli z California Heart Institute. Sešel se s nimi odděleně v malé místnosti v administrativním křídle budovy, vyčleněné pro tyto účely.

Kardiolog Satyendra Giri, jenž absolvoval praxi na Harvardu a byl vedoucím katedry intervenční kardiologie na lékařské fakultě University of Texas v Houstonu, měl pro práci v Reddingu extrémně dobrou, snad až nadbytečnou kvalifikaci. Sebat s ním mluvil jako první. Ještě měl v paměti svůj rozhovor s Májou Sandbergovou a Moonovu neschopnost uspokojivě odpovědět na jeho otázky k případu na semináři, který upekli, a zeptal se Giriho, co si myslí o Moonově používání IVUS a jeho přístupu k pacientům, jimž diagnostikoval disekce v koronárních tepnách. Giri a Sam Ward, druhý najatý lékař, poněkud překvapivě znali množství případů ze snímků IVUS, které jim Moon sám ukázal v rámci náborového řízení.

„Franku, já si myslím, že o žádné disekce nejde,“ řekl Giri.

„Co tím myslíte?“ zeptal se Sebat.

„No, myslím si, že tam vidí něco, co tam není. Já se nedomnívám, že jde o disekce, a nemyslím si, že by se s nimi mělo cokoliv jakkoliv řešit.“

Sebata Giriho posudek znepokojil. Do chvíle, kdy v něm rozhovor se Sandbergovou probudil jistou nedůvěru, Sebat hluboce obdivoval Moonovu schopnost rozpoznat a léčit potenciálně smrtelné léze. Navíc měl Moona rád.

Sandbergová zasela v jeho mysli zrnko pochybnosti, ale až do setkání s Girim tomu nepřikládal velkou váhu. Teď ho Giriho reakce na Moonovy snímky IVUS přesvědčila, že Moon léčí pacienty nesprávně.

„Musíte přijít. Tohle musíme dát do pořádku. Musíte sem nastoupit.“

Nato Sebat hovořil ve stejné místnosti s Wardem, kladl mu stejné otázky a dostával stejné odpovědi. Informace, jež dostal od obou kardiologů, tlumočil Sebat vedení RMC, ale nikdy nezjistil, jak, pokud vůbec nějak, s nimi naložili. O

několik týdnů později Sebat náhodou narazil na Realyvasqueze v hale a pozval ho k sobě do ordinace. Byl si jistý, že Realyvasquez rád uslyší, že Giri a Ward prakticky stejně potvrdili jeho tušení, že Moonovy diagnózy podle IVUS jsou podezřelé. Pověděl Realyvasquezovi o svém rozhovoru se Sandbergovou, v němž se zmínila o Realyvasquezově znepokojení ohledně Moonova používání IVUS, a o pohovorech s Girim a Wardem, při nichž vyjádřili nesouhlas s Moonovými diagnózami opírajícími se o IVUS.

Avšak k jeho úděsu mu Realyvasquez řekl, že už žádné obavy stran Moonových diagnóz vycházejících z vyšetření IVUS necítí. Byl spokojený se situací, jaká je, a nebyl si jistý, zda si přeje, aby Ward do RMC nastoupil. Když rozváděl podrobněji, jak se stalo, že jeho obavy vymizely, Realyvasquez řekl: „Víš, Franku, měřil jsem průtok při operacích a z výsledků vyplývá, že léze, kterou obchvacuji, musí být signifikantní.“

Realyvasquez dospěl k závěru, že ačkoliv angiograficky žádné vmetky nevidí, může si být jistý, že obchvacuje léze omezující průtok krve, protože jeho měření při operacích ukazují, že průtok přes transplantát má dobré hodnoty.

Nicméně vládní soudní znalci, znalci žalobců, Paul Corso i Tom Fogarty se všichni shodli na tom, že Realyvasquez nemá pravdu.

Na

rozdíl

od

mnoha

jiných

kardiochirurgů

Realyvasquez často pro štěpy používal povrchové žíly, safény, i když měl k dispozici vnitřní prsní tepny, jež-vydrží déle. Safény mají větší průměr než prsní tepny a nemají takovou svalovou pružnost, takže jsou méně náchylné ke spasmu a kolapsu nebo k tvorbě sraženin v důsledku nízkého průtoku krve, což by mohlo nakonec nastat, kdyby krev stále volně proudila přes obchvácenou tepnu. Tím, že používal žíly místo trvanlivějších tepen, se Realyvasquez snažil dělat, co je v jeho silách, aby snížil riziko, že u lidí, jimž zbytečně operuje bypass, nedojde k infarktu v důsledku sraženin ve štěpech nebo se jejich štěpy neuzavřou krátce po operaci. Avšak používání žil namísto tepen zvyšuje šance, že pacient se brzy dostaví na novou operaci bypassu, spíš dříve než později.

I když Sebat Realyvasquezovo vysvětlení dost dobře nepochopil, zanechalo v něm pocit nespokojenosti. Stále se obával, že Moonovo jednání je přinejmenším agresivní, ne-li nebezpečné, a že i přes osobní riziko, kterému se vystavuje, s tím musí něco udělat.

Po zkušenosti, kdy si u Chiltona stěžoval na Russe, jehož případ se nedal k Moonovi ani zdaleka přirovnat, byl vystrašený, ale cítil, že musí za Chiltonem zajít znovu. Sebat při setkání ani jednou neuvedl Moonovo jméno, ale formuloval své připomínky tak, že nemohlo být pochyb, o kom hovoří. Řekl, že se domnívá, že s jedním velmi vlivným doktorem, jenž přináší nemocnici spoustu peněz, je spojený velký problém. Aby se však vyhnul Chiltonovu případnému vzteku, řekl mu také, že pokud o tom nechce nic slyšet, může Sebat přednést své obavy před zdravotnickým personálem. Chilton ho velmi stroze odbyl, ať se obrátí na lékařský personál, a tím jejich debata skončila. Jenže v tom byl také háček, poněvadž Moon byl členem lékařského výboru, tedy příslušného orgánu, jenž by se měl stížností zabývat. Nakonec Sebat dospěl k závěru, že jediné, co může udělat, je prodiskutovat věc neformálně s dalšími členy výboru. Nikdy nebylo podniknuto žádné opatření.

Brzy poté obvolal Sebat asi pět nebo šest dalších kardiologů po celé zemi, aby zjistil, zda souhlasí s Girim a Wardem ohledně vhodného využití IVUS. Souhlasili všichni, bez výjimky. Všichni se shodli, že doporučovat operaci výhradně na základě vyšetření IVUS představuje významnou odchylku od stanovených standardů. Nález IVUS je nutno potvrdit dalšími testy, aby se verifikovalo, zda se u pacienta nepochybně jedná o ischemickou chorobu srdeční a že na vině jsou léze zjištěné na IVUS. Sebat rovněž udržoval kontakt s Girim a Wardem v naději, že je dokáže přesvědčit, aby přišli do Reddingu a pomohli řešit problém spojený s Moonem. Ani jeden z nich však nepřišel.

Z podobných důvodů, které zpočátku ovlivnily Pata Campella, i Sebatovi působilo obrovské potíže přijmout fakt, že Moon dělá něco jiného než to, co je podle jeho upřímného přesvědčení pro pacienta nejlepší. I po pohovorech s Girim a Wardem a po rozhovorech s dalšími kardiology stále cítil k Moonovi velký obdiv a úctu.

Nepřestávaly mu imponovat Moonovy znalosti a dovednosti i jeho ochota být k dispozici v kteroukoliv hodinu ve dne či v noci. Domníval se, že Moon se pohybuje v praktikování kardiologie na hraně a že má obecně pravdu, pokud se týká nových technologií, které si vybral k používání. Věřil, že Moon se na prvním místě zajímá o blaho pacienta a že se nestará, jestli pacient má nebo nemá pojištění. Svůj názor nakonec změnil: Ačkoliv Frank Sebat nebyl nijak naivní, existovaly jisté okolnosti, jimž prostě nemohl nebo nechtěl uvěřit ve vztahu k velmi pracovitému, a tudíž velmi oddanému kolegovi. A také existovaly věci, o nichž prostě nevěděl.

Ale po razii i poslední zbytky důvěry Franka Sebata v Moona vzaly za své a jeho vztah s vedením RMC utrpěl ještě víc. Když se na počátku listopadu roku 2002 účastnil konference o hrudním lékařství v San Diegu, měl velmi nepříjemný telefonát se Springfieldem. Řekl primáři urgentního příjmu nepokrytě, ba až hrubě, že si myslí, že je chytrý a mohl by být skvělým šéfem v RMC, ale jen kdyby „mohl odložit drogy, sex a peníze“. Sebat narážel na Springfieldovu pověstnou zálibu v kokainu a dalších nepovolených látkách, na jeho pověst děvkaře a všeobecně rozšířený názor, že ho Tenet štědře odměňuje za služby jako jednoho ze svých agentů v nemocnici. Sebat Springfieldovi taky řekl, že musejí zjistit pravdu, co se děje v srdečním projektu. Na to mu Springfield odpověděl, že bude muset dobře zvážit, jestli má udělat všechno pro to, aby Sebatovi a dalším dvěma lékařům bylo znemožněno vykonávat praxi.

Asi za čtrnáct dní se obrátil Sebat na sekretářku se žádostí, aby mu poskytla kopii jeho dopisu Chiltonovi z února roku 2001. Chtěl ten dopis, aby se mohl připravit na případné další kroky na základě Springfieldovy výhrůžky.

Sekretářka zavolala do Chiltonovy kanceláře, aby jí dopis předali, načež následoval telefonát od Springfielda Sebatovi: „Franku, musíš přijít ke mně domů.“

„Jsem v práci, mám tady pacienty. Nemůžu k tobě přijít.“ Zanedlouho se Springfield v džínsech a se slunečními brýlemi na očích objevil ve dveřích Sebatovy ordinace. Sebatovi se zdálo, že vypadá a chová se, jako by byl na drogách. První věta, kterou Springfield řekl, zněla: „Tento rozhovor nikdy neproběhl.“

Sebat se na něj úkosem podíval a zasmál se. Chtěl ale vědět, co mu chce Springfield říct, tak přitakal: „Oukej, tento rozhovor nikdy neproběhl.“

Sedli si a Springfield, jenž měl u sebe složenou kopii dopisu, pověděl Sebatovi, že Chilton a právníci Tenetu zuří, že o ni požádal. Když Sebat začal odpovídat, Springfield vzal ze Sebatova psacího stolu arch papíru a začal si psát poznámky. Sebat mu vytrhl papír z ruky se slovy: „Myslel jsem, že tento rozhovor nikdy neproběhl.“ Načež Springfield začal psát na své džíny. Ještě než opustil Sebatovu ordinaci, pochválil ho Springfield poněkud nesouhlasně, jak dobře je dopis napsaný, ačkoliv se mu nelíbí užití pojmu „protiprávní jednání“.

Po této události Sebat mnohokrát se Springfieldem hovořil po telefonu, na chodbách nemocnice a někdy venku, kde mohli mluvit v soukromí. Sebat říkával věci jako „Musíme tomu přijít na kloub“; „Doktoři nesou zodpovědnost“; „Budeš nám šéfovat, máš příležitost tady ten problém vyřešit“.

Springfield mu víckrát než jednou odpověděl: „Nechceš přece dostat Hala do vězení, nebo snad ano?“

„Chci spravedlnost. Netoužím nutně po tom, aby šel kdokoliv do vězení, ale o tom já nerozhoduji,“ zněla Sebatova standardní odpověď.

Jak plynul čas a Sebat bez ustání vyvíjel tlak na vedení, aby vyrukovalo s pravdou ven, Springfield stále víc vyhrožoval. Znovu opakoval pohrůžku z Chiltonova dopisu, že Tenet ukončí Sebatovi smlouvu. Ale Sebat, jenž si v té době už byl jistý, že jednostranná výpověď bez udání důvodu by byla protizákonná, mu odpověděl, že to je v pořádku a jemu to bude vyhovovat, protože se z něj stane boháč. Springfield nakonec dospěl k závěru, že v tomto má Sebat asi pravdu, a své výhrůžky zmírnil. Přešel na pojetí „Jestliže se budeš ubírat dál tímto směrem, nebude ti prodloužena smlouva a tvoje výzkumná laboratoř se zlikviduje“. Také Sebatovi řekl, že bude pokračovat v tom, aby ho odřízl od vedení.

Všechny tři věci se staly. Nejprve mu Brown zakázal pokračovat ve sbírce peněz na jednotku kritické péče a stáhl finanční podporu nemocnice, což Sebatovi vlastně znemožnilo dosáhnout na granty. Potom, když byl Sebat pryč, oddělení bylo zavřeno a jeho zaměstnanci dostali výpověď. A když Sebatovi v roce 2004 vypršela smlouva, nebyla prodloužena. Sebat odeslal nesčetné množství e-mailů vedoucím pracovníkům na všech úrovních, ale ani na jeden z nich nedostal odpověď. Dočkal se jí, teprve až jim poslal doporučené dopisy.

Nic z toho však Sebata nezastavilo. Jednou volal Chiltonovi a Brownovi z mobilního telefonu v autě z parkoviště před nemocnicí U Milosrdných. Chilton nazval Sebata urvaným vagónem a prohlásil, že s ním nebude mluvit, dokud rozhovoru nebude přítomen ještě někdo jiný, a uprostřed hovoru zavěsil. Brown pak musel zavolat sekretářku, aby s ním znovu navázala spojení. Během tohoto rozhovoru Sebat převyprávěl epizodu, v níž ho Chilton obvinil, že ho stál dva miliony dolarů, a vyhodil ho z kanceláře. Byl si téměř jistý, že Brown o tom ví, a měl i podezření, že jeho odříznutí od vedení se uskutečnilo na Brownův příkaz. Chtěl si být ale stoprocentně jistý, že Brown je informován o tom, co mu Chilton řekl. Učinil rovněž narážky na Springfieldovy aktivity, načež se ho Chilton zeptal, jestli Springfieldovi vyhrožuje. Sebat odpověděl, že nevyhrožuje nikomu. Brown řekl, že v dialogu musejí pokračovat, protože je jasné, že je mezi nimi spousta nedorozumění.

V období po zátahu se nemocnice ocitla napůl v chaotickém stavu a řada, spíše většina, lékařů nevěděla, co si z toho mají vybrat. Zatímco někteří podezřívali Moona a Realyvasqueze už dlouhou dobu, jiní nadále věřili, že jsou to prvotřídní, morálně čistí doktoři. Připadalo jim nemyslitelné, aby dva lékaři prováděli zbytečné procedury, a Sebatovy požadavky na nezávislé vyšetřování považovali v nejlepším případě za neloajální, ale spíše za velezradu. Právě v této atmosféře adresoval Sebat celému zdravotnickému personálu dopis s vysvětlením, že jeho jediným a výhradním cílem je zjistit pravdu o srdečním programu a že doufá, že Moona a Realyvasqueze to ospravedlní. V dopise uvedl, že nikdy neudělal nic „ke škodě programu nebo těchto lékařů“.

Jednou z věcí, o níž Sebat možná věděl, možná nevěděl, byl fakt, že kalifornské Ministerstvo zdravotnictví, instituce zapojená do udělování licencí a akreditací nemocnicím, v červenci roku 1999 srdeční program RMC už vyšetřovalo.

Vyšetřovatelé zjistili, že nejméně od roku 1997 a dále vzájemný dohled lékařů prakticky neexistoval, a pokud jde o přiměřenost

diagnostických

a

léčebných

postupů,

neexistoval vůbec. Po tomto průzkumu vypracovala RMC

opatření k nápravě, byl zaveden systém dohledu, ten však po dvou měsících zanikl. Moon a Realyvasquez prohlásili pohrdavě, že mají příliš mnoho práce, než aby se ho účastnili, a nikdo se nepokusil je k tomu přinutit. Druhá kontrola od téže instituce proběhla v prosinci roku 2002 po razii FBI. Tentokrát zjistili státní vyšetřovatelé, že během jedenácti měsíců roku 2002 žádný dohled v srdečním programu ve skutečnosti neexistoval. Bylo provedeno více než tři tisíce angiogramů, na nemocnici velikosti RMC

ohromující počet, a jen v šesti případech proběhla kontrola.

U všech se jednalo o komplikace; ani u jednoho nešlo o kontrolu kvůli správnosti diagnózy nebo přiměřenosti léčby.

Zdálo se, že dohled byl zanedbán na všech úrovních.

Ani zdravotnický personál, ani vedení RMC nedohlédli na to, aby fungoval systém vzájemného dohledu, který by chránil pacienty před nedbalostí, lajdáckým nebo jakkoli jinak

nevhodným

přístupem

ze

strany

lékařů,

systematickými chybami, které se daly napravit, a zneužíváním ve smyslu úmyslně zavádějících diagnóz a nežádoucích operací. Avšak i přes tato selhání byla nemocnici nadále udělována akreditace příslušnou akreditační zdravotnickou komisí Joint Commission on Accréditation of Healthcare Organization (JCAHO), soukromou institucí, jež podle směrnic Medicare provádí v nemocnicích kontrolu. Proč toto chabé plnění povinností nevyústilo ve ztrátu akreditace, není jasné, ale stojí za zmínku, že JCAHO se dostala do střetu zájmů. Tato instituce učila nemocnice, jak projít její kontrolou, a to za poplatek.

V prosinci roku 2002 státní vyšetřovatelé provedli kontroly pro federální centra pro služby pojišťoven Medicare a Medicaid, při nichž zjistili porušení zákona.

Avšak minimální kroky, jež byly podniknuty, neměly žádný význam. A navzdory faktu, že celá léta byla míra srdečních zákroků v RMC mnohem vyšší než státní a celonárodní průměr, v některých případech mnohonásobně vyšší –.

Medicare a Medicaid neprojevily žádný zájem, a neprojevily ho ani soukromé pojišťovny. Soukromí pojišťovatelé prostě jen zvyšovali poplatky, když zjistili, že vydávají příliš vysoké částky, aby poskytli pojistné plnění.

Vypadalo to, že Lékařská komora státu Kalifornie a Společnost lékařů státu Kalifornie, vlastní profesní organizace lékařů, rovněž žije v blažené nevědomosti nebo nezájmu o to, co se v Reddingu děje.

16

„Qui tam“

Po zátahu, po dlouhé době poprvé pocítil John Corapi pocit uspokojení. Konečně se někdo začal zajímat; někdo začal něco dělat. Corapi a Zerga předali svůj příběh státní lékařské komoře, pojišťovací společnosti Blue Shield a neurčitému počtu právníků. Nikdo, jak se domnívali, je nebral vážně. V nejlepším případě obdrželi jako odpověď formální dopisy. Ale Mike Skeen, vzdor Corapiho počáteční skepsi, se ukázal jako někdo jiný. Díky svému vyšetřovatelskému úsilí nakonec sňal celou tíhu břemene z federální vlády a přesunul ji na Chae Hyuna Moona, Fidela Realyvasqueze, jejich spolupracovníky, Redding Medical Center a na Tenet Health Care Corporation. Tito všichni se teď stali předmětem rozsáhlého vyšetřování, i když prozatím ještě ne formálním cílem, konkrétně pro „zločinné spiknutí za účelem spáchání podvodu v lékařské péči, falešných tvrzení ve věci lékařské péče a podvodu v lékařské péči porušením paragrafu 371, 1035 a 1347 části 18

trestního kodexu federálního zákoníku“.

Nicméně uspokojení, které cítil, nezbavilo Corapiho úzkosti. Lidé mu neustále říkali: „Můžete to čekat; půjdou po vás. Na tak velkou korporaci si nemůžete došlápnout, aniž byste za to zaplatil.“

Corapiho také znervózňoval soudní spor s manželi Schirmerovými, jenž se brzy po razii znovu rozpoutal.

Prožíval těžké období a musel se přemáhat, aby znovu nepropadl stavům úzkosti a depresi. Mimo jiné se obával o svou budoucnost a žil v nejistotě, jestli se církev, instituce, jíž se obětoval tělem i duší, postará o jeho materiální blaho.

Konec konců, do té doby to ještě nikdy neudělala. Vyslali ho, aby si sám našel své místo v životě jako kazatel, a to udělal. Od církve žádnou finanční podporu nedostal. Trápil se, že je mu už skoro šedesát let a nemá žádnou penzi.

Církev mu neposkytla ani zdravotní pojištění. Pomohla mu tím, že mu nakoupili magnetofonové kazety a DVD disky, ale říkal si, že jejich investice se jim velmi dobře vyplatí.

Jednou řekl otráveně, ba až nenávistně: „Já jsem nežádoucí operace srdce nedělal.“ Ve způsobu, jakým se živil, však zároveň vnímal jakousi rozpolcenost. Z toho, že přetváří evangelium na komoditu, se mu někdy dělalo špatně. Hned si pro to ale našel racionální důvod: „Dělá to i papež.“

Narážel na prodej knih napsaných papežem a žaloby pro porušení autorského práva podané Vatikánem v papežově zastoupení.

Do roku 2002 vyneslo Corapimu jeho podnikání jeden milion dolarů ročně z tržeb, z čehož určitou nezveřejněnou částku daroval své náboženské společnosti a na jiné akce katolické církve. Říkal, že jeho jmění se skládá pouze z domu a přibližně sta tisíc dolarů v hotovosti. Žádnou jinou nemovitost ani akcie nebo obligace nevlastnil. Přiznal, že žije lépe než mnoho lidí. Ale hned taky zdůraznil, že nevlastní nic marnotratného, jako například Jachtu v Karibiku, a ani po takovém luxusu netouží. Říkal, že nechce nic jiného než klidné místo k životu. Ale co kdyby se dostal k pár milionům dolarů v důsledku podání úspěšné žaloby jako whistleblower?

Pak by měl budoucnost zajištěnou. Mohl by žít dál, jak žije. Řekl, že by pravděpodobně použil peníze na to, co považuje za nejlepší investici a v čem vidí jejich nejlepší využití, na další šíření evangelia. A s velkou pravděpodobností by to udělal tak, že by zvýšil počet svých řečnických vystoupení a prodej svých produktů, a expandoval by dál, třeba do Evropy.

Pokud se týká jeho finančního zajištění, řekl Corapi s téměř neslyšitelným smíchem: „Ano, toto je cesta, o které jsem hovořil s Bohem. Nerad to říkám, ale nevěřím lidem v církvi, nevěřím biskupům. Já je nezajímám, možná by byli raději, kdybych zemřel nebo odešel pryč nebo zmizel.

Nedělají nic, aby mi pomohli. Dokonce mi ani neplatí zdravotní pojištění. Takže neočekávané peníze za whistleblowing by mohly zapůsobit jako prostředek proti úzkosti a strachu. Protože jestli přijde čas, kdy mi řeknou: Táhni, zavři klapačku, my už tě tady nechceme, tak prostě odejdu a stane se ze mě kvazi-mnich. Budu žít tady a budu se modlit, ale nebudu si muset dělat starosti, jestli budu mít příště na jídlo.“

Proto jednou z prvních věcí, kterou Corapi nechal Barra a Mudforda po razii udělat, společně s Dannym Marksem, lasvegaským právníkem, jehož si Corapi a Zerga poprvé najali, aby je zastupoval –, bylo podání žaloby qui tam.

Vyčkávali do ukončení razie na žádost vlády, ale věděli, že jakékoliv další otálení by mohlo být osudné. Americký zákon o podvodných nárocích (The False Claims Act) vyžaduje, aby se whistleblower, oznamovatel přihlásil, než začne vláda jednat proti potenciálnímu obžalovanému, a legislativa velmi přísně stanoví pravidlo, které absolutně vylučuje kohokoliv s výjimkou prvního oznamovatele z nároku na odměnu pro oznamovatele (whistleblower).

Corapi a Zerga se domnívali, že v prvním bodě jsou bez rizika, protože pozdrželi podání na žádost vlády. Pokud šlo o druhý bod, nevěděli, jestli Pat Campbell nebo někdo jiný bude také podávat žalobu qui tam, ale nic neriskovali.

Zerga dal dohromady informace, jež Corapi poskytl Skeenovi, včetně Corapiho lékařských záznamů z RMC a posudků od tří kardiologů a jednoho kardiochirurga v Las Vegas a předal je Marksovi, jenž všechno uspořádal a připravil dokument pro soudní proces. Barr užasl, když uviděl na seznamu Zergovo jméno jako spolužalobce, poněvadž to by ho opravňovalo k polovině odměny po odečtení zákonných poplatků. Zeptal se tedy Corapiho, aby se ujistil, jestli nejde o chybu. Kněz Barra ujistil, že o chybu opravdu nejde. Barr si pomyslel, že Corapi je zatraceně štědrý kamarád, možná až příliš štědrý, ale to byla jeho věc.

Rychle potom vybrousil dokument do konečné podoby a podal žalobu pátého listopadu, přesně šest dnů po razii.

Ve stejnou dobu se začali Barr a Mudford scházet s první várkou potenciálních klientů, z nichž každý si myslel, že by mohl mít právo na odškodnění, ačkoliv v některých případech vůbec neprodělali v RMC operaci, natož pak nežádoucí kardiochirurgickou operaci. V kanceláři vládl takový zmatek, že někdo vhodil žalobu qui tam, jež měla být podána federálnímu okresnímu soudu v utajení, do venkovní poštovní schránky. Kopie žaloby byly omylem doručeny všem právníkům uvedeným na seznamu pro civilní žalobce a žalované včetně těch, kteří zastupovali Tenet. Na chybu se přišlo do čtyřiadvaceti hodin, ale do té doby už byly kopie elektronicky rozeslány. Tím ale nebylo porušeno utajení, jež mělo za účel chránit oznamovatele, whistleblower, pokud je zaměstnancem žalovaného, a dát vládě čas na přípravu předběžného řízení. Vzhledem k tomu, že Corapi a Zerga pro Tenet nepracovali a vláda už počáteční vyetřování vedoucí k vydání příkazu k domovní prohlídce ukončila, nebyla opatrnost relevantní. Avšak pochybení advokátní kanceláře přece jen umožnilo obhajobě ve státních občanskoprávních případech přístup ke spisu, což Corapiho poněkud znepokojovalo.

Osmého listopadu, tři dny poté, co Barr podal Corapiho a Zergovu žalobu, se stalo, že David Rude, bystrý, bojovný, celkem temperamentní právník v San José, podal qui tam žalobu jménem Patricka Campbella. Campbell věděl o qui tam žalobách od října roku 1999, kdy si v časopise Medical Economics přečetl článek o dermatologovi v Severní Karolíně, jenž ji podal. Časopis poskytl bezplatné telefonní číslo pro každého, kdo by chtěl od uvedeného lékaře radu pro podání podobné žaloby. Campbell se s ním telefonicky spojil a lékař ho nabádal, aby kontaktoval advokátní firmu Getnick & Getnick v New Yorku, která ho zastupovala. Campbell zaslal uvedené firmě stejné čtyři případy, jež poskytl Jerraldu Pickeringovi, advokátovi, jenž mu v březnu 1999 doporučil, aby držel jazyk za zuby.

Newyorská kancelář mu oznámila, že shromážděný důkazní materiál je nedostatečný a že by se měl pokusit získat další údaje.

Campbell požádal o pomoc čtyři místní kardiology.

Steve Mendelsohn a Michael Stewart se rozhodli do případu nezaplétat, ale Bob Piek a Roy Ditchey slíbili, že pomůžou.

Shromáždili údaje asi dvaceti dalších pacientů, o nichž se domnívali, že podstoupili y RMC zbytečný srdeční zákrok.

Campbell tyto informace zaslal právníkovi firmy Getnick & Getnick v červnu roku 2001. Krátce nato odkázal tento právník Campbella na Marka Kleimana, losangeleského advokáta, jenž se stejně jako newyorská kancelář specializuje na qui tam žaloby. Kleiman sdělil Campbellovi, že se mu případ zdá problematický. Přiznal, že Ministerstvo spravedlnosti disponuje omezenými zdroji a jde jen po snadné kořisti, ale že se poradí s návladním v Sacramentu, než se rozhodne, zda se do toho pustit, nebo ne. Campbell řekl, že se mu Kleiman už nikdy neozval.

Když Campbell konečně svou qui tam žalobu podal, stále nevěděl o žalobě podané Corapim a Zergou. Později se o ní dočetl v novinách Sacramento Bee. Campbell podal svou žalobu v přesvědčení, že bez informací, jež poskytl Mikeu Skeenovi, a zdrojů, na něž Skeena odkázal, jmenovitě Picka, Ditcheyho a CW1, by vláda neměla dostatek důkazů, aby zahájila podrobné vyšetřování Moonových a Realyvasquezových aktivit. Jeho názor do určité míry podporovalo i sedmašedesátistránkové místopřísežné prohlášení, které Skeen předložil federálnímu okresnímu soudu v Sacramentu a jež mělo za následek schválení příkazu k domovní prohlídce, který vedl k razii.

S výjimkou příběhu Corapiho, jenž obsahoval pouze jeho vlastní zkušenost s Moonem a informace, jež načerpali spolu se Zergou studiem pramenů v knihovnách a na internetu,

pocházela

podstatná

část

materiálu

v

místopřísežném prohlášení od Campbella, Picka, Ditcheyho a dalších lékařských profesionálů, z nichž některé Skeenovi doporučil Campbell. Navíc, Corapi byl pojištěný u společnosti Blue Shield. V jeho ojedinělém případu se nevyskytovala platba žádnou federální organizací; proto vláda neutrpěla ztrátu a zákon Falše Claims Act se na něj nevztahoval. Stalo se už dříve, že byly stížnosti odmítnuty, jelikož obsahovaly příliš malé množství případů dokazujících schéma podvodného konání. Všechna tato fakta Campbellovi dodávala sebedůvěru. Měl ale dva problémy.

Zaprvé: vedl se spor, zda on vyhledal FBI, nebo zda FBI vyhledala jeho, což podnítilo otázky o legitimitě jeho postavení oznamovatele, whistleblower.

Koncem července 2002 zavolala Campbellovi pojišťovací makléřka z Reddingu Marge Becková a zeptala se, jestli by byl ochotný povyprávět Skeenovi, co ví. Po dlouhém přemlouvání a ne jednoduchém rozvažování nakonec přikývl. Na tomto se všichni shodli, ale ve zbytku se vzpomínky každého z účastníků lehce, ale významně odlišovaly. Campbell uvedl, že potom zavolal Skeenovi.

Také si pamatoval, že ho Skeen důrazně nabádal, kdyby se kdokoliv ptal, tak aby řekl, že Skeen kontaktoval jeho, a ne naopak. Tento požadavek by nahrával tomu, že Skeen mírně podporoval Corapiho a Zergovu qui tam žalobu, protože by z toho vyplývalo, že vláda přišla za Campbellem, a ne obráceně. Skeen Campbellův nárok zpochybnil. Tvrdil, že dostal jeho číslo od Beckové a zavolal mu. Nevzpomínal si, že by Campbellovi doporučoval, co má říct o tom, kdo komu volal, a vlastně ani cokoliv jiného. Becková si nepamatovala, že by Skeenovi dávala Campbellovo číslo, ale s jistotou nemohla tvrdit, že to neudělala.

Nicméně, záleželo opravdu na tom, kdo komu telefonoval, jestliže Marge Becková odkázala Campbella na Skeena v reakci na Skeenovu žádost o jména doktorů, kteří by mohli pomoct? O tomto, zdá se, není sporu. Otázka tedy zní: ztrácí Campbell nárok na postavení oznamovatele, whistleblower, podle zákona Falše Claims Act, jestliže se nepřihlásil zcela sám, ale spíše v reakci na podnět daný Skeenem a zprostředkovaný Beckovou? Laikovi se jazyk ustanovení v tomto bodě zdá docela jasný. Píše se tam, že veřejný žalobce „musel dobrovolně poskytnout vládě informace před podáním žaloby podle tohoto paragrafu“.

Zdá se, že Campbell těmto podmínkám vyhověl, protože jednal bez nátlaku nebo donucení, než svou qui tam žalobu podal.

Zadruhé: Campbell nebyl první, kdo žalobu podal. V

drobném písmu zákona Falše Claims Act se ukrývá krátký zhuštěný odstavec vylučující každého s výjimkou vlády, aby se stal stranou soudního sporu založeného na whistleblowingu. V minulosti pohlížely soudy na toto ustanovení bez výjimky. Nedalo se zpochybnit, že John Corapi a Joe Zerga podali žalobu před Campbellem. Ale co kdyby podle nějakého jiného ustanovení zákona kněz a účetní nesplňovali podmínky pro podání qui tam žaloby, protože informace, jež poskytli, byly buď veřejně dostupné, nebo v údajném podvodu ne zcela relevantní? Pozbyl by pak fakt, že oni podali žalobu jako první, důležitost, a otevřel by Campbellovi cestu pro jeho žalobu? Nad soudem a jeho interpretací tohoto tajemství visela distribuce milionů dolarů. Schylovalo se k rozhodující bitvě.

17

Občané města a případ Fisher

Pat Campbell, John Corapi a Joe Zerga se teď víc zaměřili na své qui tam žaloby než na jakékoliv nepravosti, které mohly být spáchány, ale neměli pochybnosti, že Moon a Realyvasquez podvodně diagnostikovali a operovali stovky obyvatelů Reddingu. Stejně tak to cítili i Mike Skeen, Bob Simpson, Dugan Barr a Doug Mudford. Přesto však v Reddingu existovala spousta lidí, kteří tomu prostě neuvěřili.

Vezměme si například Rona Reynoldse, odborného poradce v otázkách pracovně-právních vztahů a člena prestižního reddingského Rotary klubu. Zpráva o zátahu ho pobouřila. Brzy nato zavolal Moonovi domů a hovořil s ním déle než půl hodiny. Moon mu řekl, že federální vláda dosáhla svého cíle, což bylo zrušení srdečního programu RMC, protože to Medicare stálo příliš mnoho peněz. Tomu Reynolds bez váhání uvěřil. Stejně jako velmi mnoho lidí na rozsáhlém území, jež využívalo služeb RMC, měl i Reynolds dobrý důvod uvěřit, že mu Chae Moon zachránil život. Byl naštvaný a znechucený, protože si byl jistý, že federální vláda zničila Jedno z nejlepších koronárních pracovišť na světě. A měl vágní podezření na jakési spiklenectví ohledně způsobu a důvodu provedení. Chtěl se dozvědět víc, například „o tom údajném katolickém knězi“.

Chtěl vědět, jestli je pravda, že když Corapi vypovídal před soudem jako svědek, jeden z advokátů ho požádal, aby si rozepnul košili, a on to odmítl, protože operaci bypassu nejen potřeboval, ale skutečně se jí podrobil a zůstala mu po ní jizva. Taková fáma kolovala, a neexistuje pro ni žádný důkaz.

Reynoldsovo stanovisko odpovídalo jeho zkušenosti, která byla v rozporu s názorem, že Moon a Realyvasquez řídí chirurgický stroj na peníze. Poprvé byl odeslán k Moonovi na kontrolu, když mu bylo asi padesát pět let.

Jeden z Moonových společníků mu řekl, že má silné srdce a má přijít znovu až v šedesáti letech. Neukázal se tam asi osm let, až když v lednu 1998 při nákupu kempinkového vozu pocítil krátce neurčitý tlak na hrudi, který nikdy předtím nezažil. Časem události je si jistý, protože se to stalo, právě když se ženou koupili nový, pohodlný malý dům v pěkné, slepé ulici na předměstí Reddingu. Ohledně příčiny onoho zvláštního pocitu neměl jistotu, ale znepokojilo ho to natolik, že řekl prodavači, kde jeho manželku zastihne. Brzy se však pocit vytratil a Reynolds se zase cítil dobře, až do telefonního rozhovoru se ženou, od níž měl převzít nemovitost pro nezaplacenou hypotéku, což bylo asi o týden později. Škemrala a chtěla pořád víc a Reynolds její žádosti odmítal, když znovu ucítil ten tlak.

Tentokrát trval záchvat asi pět až osm minut a Reynolds se svěřil manželce, která jej přinutila, aby navštívil Moona.

Moon u něj provedl vyšetření EKG a zeptal se na rodinnou anamnézu, což podle zpráv od ostatních pacientů odporovalo jeho běžnému jednání: přicházeli do Moonovy ordinace a byli rychle odesíláni do katetrizační laboratoře bez jakéhokoli předchozího vyšetření či zjišťování.

Reynolds Moonovi pověděl, že jeho otec i oba dědové zemřeli na srdeční infarkt a ani se nedožili jeho věku jedenašedesáti let. Popsal své příznaky Moonovi, jenž konstatoval, že takové příznaky neodpovídají infarktu, ale jsou jeho předzvěstí. Moon mu řekl: „Bylo to varování.

Zahráváte si s infarktem.“ Potom mu oznámil, že jediný způsob, jak zjistit, jestli má Reynolds stenózy, nebo ne, je provést srdeční katetrizaci. Během výkonu v RMC se Reynolds Moona zeptal, v jakém stavu má tepny. Moon, jenž až do té chvíle nekomunikoval, poznamenal: „Významné.“ Když chtěl Reynolds vědět, co myslí výrazem „významné“, řekl Moon něco jako „významná stenóza“ a oznámil mu, že potřebuje operaci bypassu. Potom odešel.

Sestra podala Reynoldsovi rentgenové snímky a vysvětlila mu, že tři z jeho tepen jsou asi z devadesáti procent ucpané.

Ale ani s touto strašlivě znějící diagnózou Reynoldse nenechali v nemocnici. Byl odeslán domů s termínem, kdy se má dostavit k operaci.

Reynolds se snažil asi dva týdny, aby ho přijali na operaci, ale nešlo to. Pak někdo z koronární jednotky, asi nějaká sestra, řekla tajně Carolyn, že jí nesmí radit, ale že kdyby přišla s manželem na pohotovost a řekla, že má mírné bolesti, přijali by ho. Jelikož nemohli několik týdnů dostat termín a obávali se, že by Ron mohl dostat infarkt, udělali, co jim sestra řekla, a Rona přijali na operaci. Výkon proběhl v březnu 1998 a jednalo se o MIDCAB, minimálně invazivní přímý koronární bypass. Výkon provedl Ricardo Moreno-Cabral, jediný kardiochirurg, jehož si vzal Realyvasquez ve své praxi za společníka. Místo chirurgického otevírání hrudníku provedl Moreno-Cabral malý řez mezi pacientovými žebry a použil speciální nástroje pro výkon operace. Na základě výsledků thaliového zátěžového testu po operaci řekl Moon Reynoldsovi, že jedna tepna je nefunkční, ale problém se brzy spontánně vyřešil. Reynolds se zotavil a vrátil se do aktivního života.

Reynoldsova manželka Carolyn, jež pracovala jako správce rehabilitačních ústavů patřících společnosti National Medical Enterprises, se stavěla k účetním praktikám RMC s jistými pochybnostmi, ale absolutně nepochybovala o Moonově poctivosti. O několik let dříve jí lékař v Red Bluffu řekl, že potřebuje operaci srdce. Rázně ji odmítla a vrátila se do Reddingu, kde navštívila svého praktického lékaře Dineshe Mantriho, jenž ji odeslal k Moonovi, jako to dělal téměř u všech svých pacientů se srdečními problémy.

Po angiografickém vyšetření jí Moon sdělil, že operaci srdce nepotřebuje a že je pravděpodobně vystavena stresu. Když u ní prováděli angiogram, náhodou si všimla v Moonově kapse balíčku cigaret.

„Doktore Moone, vy kouříte,“ řekla mu. Na to jí odpověděl: „Toho si nevšímejte, mladá dámo, to vy ležíte na stole, ne já.“

Stejně jako spousta jiných lidí v Reddingu souhlasila Carolyn Reynoldsová s tím, že Moonovo chování k pacientům není zrovna nejpříjemnější, ale nikdy nezpochybnila jeho bezúhonnost. Řekla, že poslat ji na operaci by pro něj bylo to nejsnadnější, ale neudělal to. Na otázku, jak mohli být podle jejího názoru Moon a Realyvasquez obviněni z provádění nežádoucích zákroků u zdravých pacientů, odpověděla: „Víte, u těch dvou nemocnic tady se jedná o politiku a náboženství od prvního dne. Polovina města má v lásce Redding Medical Center a druhá polovina nemocnici U Milosrdných.“ V tom měla v zásadě pravdu. Rivalita mezi oběma zařízeními trvala hodně dlouho a občas byla urputná.

Názor Jima Charlese na razii se s názorem Rona a Carolyn Reynoldsových téměř shodoval. Charles, zřejmě nejstarší žijící lékař ve městě, byl spoluvlastníkem nemocnice Memoriál Hospital, z níž se nakonec stala nemocnice Redding Medical Center. Byl to veselý, důvěřivý člověk, ale nikoliv pokud se jednalo o Johna Corapiho.

Protože Moonovi naprosto důvěřoval, byl neoblomně přesvědčený, že si John Corapi po Moonově diagnóze nechal tajně provést operaci bypassu někde jinde. Na otázku, co si myslí o tom, co se stalo, Charles odpověděl: „Jsem trochu předpojatý, protože Moon mi diagnostikoval aortokoronární chorobu a RV mě operoval.“ Charles prodělal operaci dvojitého bypassu někdy kolem roku 1994.

Uvedl, že měl na EKG drobné změny. Moon u něj provedl angiogram a na základě výsledků provedl Realyvasquez operaci. V souladu se svou důvěřivou povahou a kvůli osobní zkušenosti s Moonem a Realyvasquezem ho nikdy nenapadlo, aby se na své vlastní snímky podíval.

Charles řekl, že dlouhé roky pracoval jak s Moonem, tak s Realyvasquezem. Byl přesvědčený, že oba jsou skvělí lékaři a oba jsou naprosto poctiví. Domníval se, že celý problém s Moonem spočívá v tom, že byl mnohokrát rychlejší než kterýkoli jiný lékař ve městě. Dokázal provést vyšetření koronární tepny za patnáct až dvacet minut, zatímco jinému lékaři trvalo přibližně hodinu nebo i víc.

Také prý dokázal rozpoznat na IVUS léze vyžadující zákrok, které nebyly patrné na angiogramu. Důrazně naznačil, že Moonovi méně schopní kolegové prostě závidí, a odmítl uvěřit, že Moon by mohl udělat něco podvodného, ať se to jakkoli nabízí. V případě Tenetu byl Charles obezřetnější. Prohlásil, že si není jistý, jestli společnost jedná nepoctivě, nebo ne.

Další prominentní občan Reddingu, Harry Barker, nevrlý řídící pracovník rozhlasu na penzi, jenž byl členem správní rady RMC od roku 1984 do roku 1990 a z toho dva roky vykonával funkci jejího předsedy, obviněním proti lékařům ani proti nemocnici nevěřil. Bez okolků hodil vinu za to, co se přihodilo, na člověka, jehož nazval „ten pseudokněz Corapi“, a jeho advokáta, „toho zatraceného Dugana Barra“. Barker, jenž byl kdysi majitelem rozhlasové stanice, v níž Barr denně vystupoval, byl konzervativní i na reddingské poměry, a Barrovy ostře formulované a podle jeho názoru liberální názory ho přiváděly k zuřivosti. Také považoval za neuvěřitelné, že by se šel katolický kněz léčit do RMC, a ne do katolické nemocnice U Milosrdných.

Rudy Balma, zadumaný, klidný majitel pohřebního ústavu, z něhož se stal bankéř, se o razii dozvěděl ráno, když vzal do ruky noviny Record Searchlight. Jako první se u něj dostavil úlek, „když jsem si pomyslel, že se vytasí s padesáti lidmi“. Dodal však: „Čím víc jsem si to zdůvodňoval, tím víc jsem docházel k závěru, že musejí mít strašnou spoustu důkazů. Víte, ne že jen přišli a tiše řekli: Hoši, my s vámi chceme mluvit a potřebujeme pár informací.“ „Vůbec, tak nepostupovali. Projelo to celým městem a všichni byli totálně šokovaní.“ Po chvíli, jako by si uvědomil, že musí myšlenku ještě trochu rozvinout, Balma pokračoval: „Určitě najdete spoustu lidí v Reddingu a okolí, kteří vděčí za to, že ještě žijí, odbornosti doktora Moona.“

Balma také řekl: „Doktoři jsou lidi a dopouštějí se chyb a omylů, což se může stát každému. Ale že ta věc dosáhla takového rozměru,“ pokračoval, „je politováníhodné, že se to městu stalo, protože škoda, jakou jinak vynikající zařízení utrpělo, je tragická. A lidé, kterým se ublížilo, jsou lidé, kteří každý den pracují v nemocnici, v mnoha případech jsou samoživitelé rodin, jejich živobytí závisí na jejich zaměstnání, a to je tragédie. Ve městě, kde třicet procent populace pobírá nějakou formu veřejné pomoci, pravděpodobně někteří z těch, co se v RMC starají o stravování a o úklid, budou mezi nimi, tak ten dopad na tyto lidi bude obrovský.“

Jestliže razie na město Redding těžce dopadla, pak asi ti, které zasáhla nejvíc, byli lidé, kteří znali lékaře nejlépe, sestry a technici, kteří s nimi denně pracovali v katetrizační laboratoři a na operačním sále. Tito zdravotničtí profesionálové měli ty nejlepší důvody věřit, že pracují na celonárodně uznávaném, vysoce kvalitním projektu. Vedení nemocnice to pravidelně zdůrazňovalo, když citovalo žebříčky hodnocení nejen pro nemocnice, ale i pro jejich postavení na trhu. Řada zaměstnanců jako Sheryl Hallstromová, odborná poradkyně pro dohled nad spoluprací mezi sestrami na koronárních jednotkách, studovala na místní škole Shasta College a pracovala v jiných nemocnicích, které se co do vybavení a personálního zabezpečení nemohly s RMC srovnávat. Budova RMC

působila impozantním dojmem, byla dobře udržovaná, měla vrtulník na transport pacientů z odlehlých oblastí do nemocnice. I když měla jen dvě stě třicet osm lůžek, vyzařovalo z ní něco, co jí dávalo punc fakultní nemocnice.

Hallstromová uvedla, že pracovala v chudých nemocnicích, ale bohatá je lepší.

Hallstromová, jež vyrostla v Reddingu, věřila podobně jako Rudy Balma, že razie měla na nemocnici i město zničující dopad. Řekla, že vytvořila „prostředí ohromného podezírání. Nikdo nikomu nevěří“. Také řekla, že ti, kteří na to doplatili nejvíc, jsou ti malí lidé, kteří přišli o práci. A stejně jako mnoho lidí ve městě byla přesvědčená, že Tenet na celé situaci má svůj podíl viny a vláda jí využila, aby se Tenetu dostala na zoubek kvůli jeho nadhodnoceným fakturám. Hallstromovou velmi zklamalo, že Tenet Moona a Realyvasqueze nepodpořil. Domnívala se, že kardiologové, kteří pracovali U Milosrdných, nějak našli způsob, aby si na Moona a Realyvasqueze došlápli. Věřila tomu, že další lékaři včetně Campbella a Picka Moonovi závidí, a že kdyby opravdu byli přesvědčeni, že se děje něco nekalého, byli by to řešili mezi lékařskými odborníky a nestěžovali by si u vedení RMC. Potom ale bez dalš
ího vysvětlování pokračovala téměř rozporuplně, když bez vyzvání řekla, že si myslí, že Campbellovy a Pickovy obavy nebyly neopodstatněné. Obvinění proti Moonovi a Realyvasquezovi prý „nevznikla jen tak ze vzduchu, bez reálného základu“.

Hallstromová, jež pracovala v RMC od roku 1983, znala oba lékaře stejně dobře jako kdokoliv jiný v nemocnici. Na počátku své profesní dráhy pracovala na koronární jednotce a zúčastnila se zahájení srdečního programu v RMC. Okolo roku 1989 začala učit pacienty, jakým procedurám budou podrobeni, a vysvětlovala jim, co obnáší například angioplastika, operace bypassu a jiné. O Moonovi se vyjádřila pochvalně. Popsala ho jako člověka, který byl hybnou silou se spoustou energie a s vysokou inteligencí.

Nikdy se neptal pacientů na jejich pojištění a svůj základní přístup vyjadřoval slovy „Vy nebudete mít infarkt, jestliže my s tím můžeme něco udělat“. Zdůraznila také, že Moon přinesl co nemocnice mnoho nových léků, nástrojů a vybavení.

Podle Hallstromové se v nemocnici obecně mělo za to, že dělají pro pacienta to absolutně nejlepší, a že Moon na tom měl největší zásluhy.

Připustila, že o sobě měl možná vyšší mínění než většina lékařů, ale nepřipadalo jí to nijak překvapivé, protože vypozorovala, že zejména intervenční kardiologové trpí „Božským komplexem“. Ale aby zmírnila své tvrzení, dodala: „Neřekla bych, že u Moona se projevoval víc než u kteréhokoliv jiného intervenčního kardiologa.“ I když na ni Moon občas křičel, věřila, že si jí váží a že si váží sesterské profese. A i když se k ní někdy choval jako debil, chápala, že na vině byly okolnosti a nemyslel to osobně. Podle jejího názoru se nechoval pěkně k lidem, jež profesně neuznával, a věřila, že za jeho způsoby stojí i fakt, že vyrostl v hierarchické společnosti v Koreji. Vyjádřila se o něm, že měl i velmi lidské stránky, ale nedával je příliš najevo.

Uvedla jediný příklad, a to, že Moon pozval všechny zaměstnance katetrizační laboratoře k sobě domů na grilování a o veškeré grilování se postaral sám. Někdy s Hallstromovou hovořil o svém hraní golfu a také prý projevoval zájem o rodiny druhých.

Moon se s ní jednou bavil o lidech, kteří ho kritizují za to, že posílá příliš mnoho pacientů na operaci, místo aby prováděl zákroky, jako je například angioplastika. Řekl jí: „Víte co, nemyslím si, že musím něco dokazovat a nemusím nutit pacienty, aby za mnou chodili pořád dokola.“

Hallstromová řekla, že ví se stoprocentní jistotou, že „pokud Moon někdy určil závažnější diagnózu, nikdy to neudělal se zákeřným úmyslem. O tom není pochyb. On svými pacienty žije.“ Když byla dotázána na Moonovu fenomenální rychlost při manipulaci s katétrem, usmála se a řekla: „Dělal to jemněji než kdokoliv jiný.“ A dodala, že jeho angiografické snímky byly vždycky krásné. Pro srovnání uvedla jiného kardiologa, jemuž procedura, již Moon udělá za patnáct minut, trvá hodinu a půl.

Ačkoliv se Moona silně zastávala prakticky ve všech směrech, Hallstromová poněkud překvapivě uvedla sama od sebe, že Moon asi vždycky neznal zdravotní stav svých pacientů, pokud se netýkal srdce a s ním spojených funkcí.

Tady nejde o bezvýznamnou kritiku. Tato informace je důležitá při rozhodování, jestli je dotyčný pacient vhodným kandidátem pro operaci. Nicméně zdůraznila, že dokázal detailně popsat jeho stav z kardiologického hlediska. Potom, jako by si uvědomila, že neřekla přesně to, co chtěla, nebo snad že řekla víc, než chtěla, nepřímo stočila řeč na Moonovu pověst, že stanovuje diagnózy příliš agresivně, tím, že začala vysvětlovat, že interpretace angiografických snímků je vždycky subjektivní záležitost. Závěrem se dá říci, že Hallstromová byla přesvědčená, že příčinou odporu proti Moonovi a kritiky jeho práce byla z valné části jeho osobnost. Řekla, že věří tomu, že alespoň jeden kardiolog ve městě řekl pacientům, že operaci nepotřebují, aniž se vůbec podíval na snímky, prostě jen proto, že doporučujícím kardiologem byl Moon.

Hallstromová pracovala i s Realyvasquezem a dobře ho znala. Nazvala ho chirurgickým umělcem a vzpomínala, jak jí jednou řekl: „Když jsem na operačním sále, stává se ze mě dirigent orchestru a každý by měl sledovat, jaké pohyby dělají moje ruce, a měl by vědět, co každý z těch pohybů ruky znamená.“ Říkal, že chirurgové musejí provést více než čtyři sta operací ročně, aby si udrželi zručnost. Ačkoliv takové číslo bylo vzhledem k počtu obyvatel spadajících pod obslužnost RMC příliš vysoké, nedomnívala se, že Realyvasquez provádí zbytečné operace proto, aby odpovídaly číslům. Věřila jeho tvrzení, že se věnuje každému příchozímu a nevybírá si třešničky na dortu, aby si udržel nízkou úmrtnost. A na rozdíl od mnoha pacientů si Hallstromová byla jistá, že Realyvasquez hovoří před operací s každým pacientem, snad jen s výjimkou vysoce naléhavých případů. Rovněž zdůraznila jeho lidskost a
smysl pro komunitu a řekla, že má fotky, na nichž zvoní zvoncem Armády spásy. Podle ní má srdce ze zlata, pokud jde o stařenky. Bude u nich sedět na okraji postele, držet je za ruku a povídat si s nimi.

Dokonce i Lou Gerard, předseda správní rady nadace Mercy Foundation North, jež je svázaná s protivníkem RMC

na opačném konci města, se stavěl k obviněním Moona a Realyvasqueze skepticky. O problémech se srdečním programem RMC slýchal celá léta, ale řekl, že toho ví jen málo a to je omezeno na dedukce jeho kamarádů lékařů a známých, z nichž někteří měli podezření, že se snad v RMC

provádějí nežádoucí zákroky. Když si Gerard přečetl o razii posledního říjnového rána v novinách Record Searchlight, nejdřív nevěděl, co si má myslet. Ale tehdy dopoledne to bylo žhavé téma pro jeho partu u kávy. „Myslím, že o tom nikdo z nás skoro nic nevěděl,“ vyprávěl, „ale bylo to dost velké překvapení a myslím, že jsme si taky říkali: No jo, to víte, to má něco společného s těmi drby, co jsme slyšeli.

Překvapilo mě, že federální úřady takhle vrazí do zdravotnického zařízení. Trochu nás vyděsilo, že něco takového se může stát tady v Reddingu.“

Jak plynul čas, Gerard si byl čím dál méně jistý, že to, o čem četl v novinách a co se povídalo ve městě, se opravdu stalo. Ohromilo ho, jak jednostranná jsou obvinění.

Obzvlášť si dělal starosti, že lidé jakoby neberou pořádně v úvahu fakt, že lékařská diagnóza je záležitost úsudku; že poctiví lékaři se mohou v názoru na stanovení vhodného léčebného postupu lišit. „Myslím si to do dneška,“ řekl.

„Jestli byla spáchána křivda, a především takové povahy, pak bych si představoval, že se mělo zatýkat; že se měla posuzovat vina v širším měřítku.“

Skutečnost, že od zátahu uplynula tak dlouhá doba a nikdo nebyl obviněn, připomněla Gerardovi případ s drogami z roku 1999, v němž byl namočen doktor jménem Frank Fisher a manželé Stephen a Madeleine Millerovi, kteří vedli v Reddingu lékárnu. Případ se zaměřil na Fisherovo údajně nadměrné a nevhodné předepisování léku OxyContin a jiných velmi účinných opioidních analgetik v jeho ordinaci v Andersonu na jih od Reddingu, jež pak Millerovi distribuovali dál. Situace v RMC způsobila, že list Record Searchlight případ znovu vynesl na světlo v srpnu roku 2004. Uveřejnil sérii článků o tom, jak se Fisher a Millerovi museli celá léta vyrovnávat s obviněními z vraždy, jež byla vznesena na základě úmrtí připisovaných předávkování pacientů, a z dalších těžkých zločinů i se ztrátou pověsti a živobytí, než byla nakonec všechna obvinění stažena. Každý z nich strávil pět mizerných měsíců ve vězení v Redding
u a utrpěli finanční škody, které je ochromily. „Takové chování ze strany vlády mě opravdu souží,“ řekl Gerard. „Myslím, že to není poctivá hra.“

Gerard nebyl sám, kdo si v Reddingu myslel, že případ Fisher/ Millerovi poskytuje náležité pozadí pro úvahy o obviněních proti Moonovi, Realyvasquezovi a některým jejich společníkům. A když se po dvaadvaceti měsících po zátahu objevily novinové články v Record Searchlight a stále nebylo vznesena obvinění z trestného činu, starý případ se zdál významnější než kdykoli předtím.

Federální vláda se v Reddingu netěšila velké oblibě také proto, že zostudila nemocnici, urychlila její prodej a z pohledu mnoha místních občanů zavinila, že stovky jejich sousedů a přátel přišly o zaměstnání. Pro velkou část z nich se případ zredukoval následovně: doktoři Moon a Realyvasquez jsou důvěryhodnější než anonymní byrokrati s kdovíjakým pověřením ve Washingtonu, D. C. V Reddingu zavládl obecně rozšířený názor, že žádná místní porota ony dva lékaře neuzná vinnými. Řada lidí v Reddingu samozřejmě ještě nevěděla, možná proto, že místní zpravodajská média je o tom neinformovala, že nezávislí kvalifikovaní kardiologové potvrdili, že v RMC došlo u sedmi set šedesáti devíti pacientů k nežádoucím koronárním zákrokům, které většinou provedli Moon a Realyvasquez.

Nevěděli ani to, že federální vláda došla statistickým vzorkováním skoro k totožným výsledkům.

V podstatě ale za dva roky po zátahu s výjimkou těch, kterých se to přímo dotýkalo, většina lidí v Reddingu hodila události kolem RMC za hlavu.

Kdyby měli dostatek informací, jejich úvahy by se byly odvíjely pravděpodobně takto:

Koncem osmdesátých a na počátku devadesátých let dvacátého století, kdy se začala nemocnice RMC vážně zabývat tvorbou srdečního programu, patřil Redding k městům, jež potřebovala pomocnou ruku. Jeho ekonomika přinejlepším stagnovala a na obzoru se nerýsovaly žádné zářivé vyhlídky. V důsledku toho byli obyvatelé města neobyčejně příznivě nakloněni masivní reklamní kampani, kterou spustila firma Tenet za účelem propagace projektu California Heart Institute a člověka, jenž měl stát v jeho čele, Chae Moona. Zprávy o projektu se díky reklamě a ústnímu podání rychle šířily a zanedlouho se z něj stal největší zdroj pýchy pro město. Paralelní kampaň uvnitř nemocnice zaměřená na srdeční projekt a jeho garanty zapůsobila stejně přesvědčivě na sestry a techniky, z nichž mnozí byli nezkušení absolventi dvouletého programu s malou nebo žádnou zkušeností mimo Redding. Tito zaměstnanci byli vůči promyšlenmu propagačnímu úsilí Tenetu stejně zranitelní jako průměrný občan městské komunity a stali se z nich jedni z nejúčinnějších šiřitelů programu.

Prostředí ve zdravotnických zařízeních v Reddingu navíc velmi napomáhalo ledabylému provozování lékařské praxe. Redding nepřijímal s otevřenou náručí řízenou péči, takže v obou nemocnicích i v lékařských praxích obecně chyběl dohled a kontrola. A v RMC jen velmi špatně fungoval nebo vůbec nefungoval vzájemný dohled lékařů, zejména v koronárním projektu. V opačném smyslu Tenet a RMC aktivně proti tomuto systému vystupovaly, protože to považovaly za finanční přítěž. Bránění v kontrole kvality v RMC napomáhal i fakt, že Moon a v menší míře i Realyvasquez byli považováni za tak významné osoby, že by se žádný lékař v Reddingu nebo v jeho okolních venkovských okresech neodvážil jim otevřeně oponovat.

Moon například pravidelně diagnostikoval, a tvrdil, že úspěšně vyléčil, vzácný případ (spontánní arteriální disekce), jenž končí téměř vždy fatálně. Také prováděl tři až pětkrát víc intervenčních zákroků, než by se v nemocnici o velikosti RMC dalo čekat. A Realyvasquez prováděl nepřiměřené množství srdečních operací, ačkoliv pro ně na Moonových angiografických snímcích nic nesvědčilo. Účty zaplatila z valné části federální vláda. Ale skutečnou cenu za strach, bolest, těžce zhoršenou kvalitu života a předčasně ukončené životy zaplatili Zona Martinová, Paul Alexandre, Shirley Wootenová a stovky dalších nevinných pacientů v Redding Medical Center, pro něž spravedlnost a náhrada škody zůstávaly vrcholně nejisté.

18

Lékař, kazatel a účetní

Zatímco FBI a generální prokurátoři pokračovali ve shromažďování důkazů a jejich předkládání porotě, a právní zástupci žalobců usilovali o narovnání s chirurgy, rozpoutala se nechutná právní bitva. Tomuto soupeření o miliony dolarů mezi Patem Campbellem a Johnem Corapim a Joem Zergou bylo předurčeno přežít jen v myslích a na bankovních účtech účastníků a v několika zažloutlých novinových výstřižcích. Podnítilo ale tíživé otázky, proč tito tři vlivní muži středního věku, všichni uznávaní odborníci ve svých učených profesích, jimž šlo na začátku o stejné nezištné cíle, a to učinit přítrž nežádoucím chirurgickým zákrokům, si nakonec šli navzájem po krku. Jejich bitva o peníze probíhala jako nevkusný vedlejší program, zatímco stovky pacientů RMC s jizvami uprostřed hrudníku jako věčnými připomínkami zbytečných operací, jimž byli podrobeni, čekali, až se dostaví spravedlnost.

Až dodnes nic nenasvědčuje tomu, že když Corapi, Campbell a Zerga přišli na FBI, nebyli vedeni jinými úmysly než jen a jen čistými. Žádný z nich dokonce ani netušil, co je Falše Claims Act o žalobě qui tam ani nemluvě když se poprvé pokusili Moona a Realyvasqueze zarazit.

Neexistoval žádný rozumný důvod, aby si kdokoliv myslel, že to, co udělali, neudělali pro nic jiného, než aby ukončili ubližování, utrpení a falešné naděje, o nichž se domnívali, že jimi byli krmeni nevinní pacienti. Když se ale do obrazu vloudila vyhlídka na ohromnou sumu peněz, náhled některých pozorovatelů se začínal měnit. Lidé v Reddingu a jeho okolí, hlavně značné množství těch, kteří stáli za doktory, si začali klást otázky, ačkoliv neexistoval žádný skutečný důvod pochybovat, že Campbell, Corapi a Zerga jsou upřímně rozhořčeni.

Campbell byl přesvědčený, že se v Redding Medical Center dlouho a chladnokrevně podvádí. Sám byl svědkem tohoto nekalého počínání a pokoušel se je sporadicky a neúspěšně zastavit. Corapi začal postupně věřit, že jeho osobní zkušenost s Moonem není ojedinělá. Sluší se také říct, že Zerga sdílel kamarádovo pobouření, ale rychleji rozpoznal příležitost spojenou s tím, co se Corapimu zpočátku jevilo jako zcela bezvýchodná situace. V každém případě, během tří měsíců, které uplynuly od okamžiku, kdy poskytli informace FBI, až do razie v nemocnici se všichni dozvěděli o finanční odměně v řádech milionů dolarů, kterou by mohli získat podle zákona Falše Claims Act, a všichni se za ní zuřivě hnali.

Ale vlastně, není snad účelem zákona Falše Claims Act odměnit dobré občany, jakými právě oni byli? Proč by neměli podniknout potřebné kroky k získání toho, co si zaslouží? V každém z nás samozřejmě dřímá jakýsi pocit, kterým pozitivně reagujeme na dobročinnost, na skutky neposkvrněné

méně

šlechetnými

motivy,

jakkoli

pochopitelnými a ospravedlnitelnými; skutky vedené výhradně zájmem o spravedlnost, úlevu od utrpení a ochranu nevinných a zranitelných. Ve skutečnosti však Falše Claims Act, známý také jako Lincolnův zákon, nikdy nezamýšlel podněcovat altruismus. Když byl v roce 1863

schválen, bylo jeho původním záměrem vyhnout se podvodu ze strany armádních dodavatelů během občanské války tak, že budou lákáni informátoři, whistleblowers, aby zradili své společníky, a stimulem ke zradě bude peněžní odměna.

Litera zákona hovoří v této věci docela jasně:

Smyslem [qui tam provize] je prostě vyvolat ve společníkovi silné pokušení zradit svého komplice a pohnat ho před soud. Stručně řečeno, návrh zákona nabízí odměnu informátorovi, jenž se dostaví k soudu a zradí svého komplice…, vychází… ze starodávné myšlenky vyvolání pokušení a „nasazení lotra, aby chytil lotra…“

Původní předkladatelé chápali tehdy stejně jako my dnes, že i pro lidi s dobrými úmysly může být v riskantních nebo hrozivých situacích zapotřebí něčeho pádnějšího, než jsou dobré úmysly, co je přiměje k činům, jež bez ohledu na motivaci slouží veřejnému zájmu. Ve zprávě Senátu připojené k dodatkům k zákonu z roku 1986 se výslovně uvádí, že peněžní odměna v odstavci pojednávajícím o qui tam má za účel povzbudit více občanů, aby podávali žaloby založené na whistleblowingu.

Zákon má napomoci odhalit podvody ve vládních programech a vysoudit zpět ukradené federální finance.

Podle jeho ustanovení má první oznamovatel, jenž poskytl informaci umožňující vládě získat peníze zpět, nárok na odměnu ve výši patnácti až pětadvaceti procent z celkové vysouzené částky, jestliže se vláda do případu zapojí, a až do výše třiceti procent, pokud by se vláda nezapojila.

V Reddingu však vyvstala zásadnější otázka nevztahující se ani k vysouzené finanční částce, ani k výši odměny. Ministerstvo spravedlnosti vyjádřilo pochybnosti, jestli má vláda nějakou odměnu vůbec vyplácet. Kupodivu ani jeden z těchto tří mužů, ani Campbell, ani Corapi, ani Zerga, nepředstavuje přesně ten typ občana, jakého autoři zákona a tvůrci jeho novely měli na mysli. Campbell se blížil legislativnímu záměru normy nejvíce, alespoň pokud jde o jeho pozici zasvěcence, jenž je vystaven riziku.

Pracoval v nemocnici a jeho příjem se odvíjel od jeho přístupu do nemocnice. Nepracoval však pro nemocnici, nýbrž pro Tenet, nebo pro vládu. Z toho důvodu ustanovení zákona přesně neodpovídal. Corapi a Zerga, zdálo se, nebyli adekvátní vůbec. Nebyli ani zasvěcení lidé v ohrožení, ani neměli podrobné informace o možném podvodu.

Ministerstvo spravedlnosti původně dospělo k závěru, že všechny jejich požadavky obsahují závažné nedostatky, a nemělo zájem plýtvat unijními penězi vyplácením odměn lidem, které považovalo sice za cenné, leč nekompetentní informátory. Do případu se však vložil v mediální gramotnosti vyškolený senátor Grassley, jenž prosazoval pozměňovací návrh v roce 1986 a hnusila se mu představa, že v tomto případu, přitahujícím takovou pozornost, nebude vyplacena žádná odměna. Členové jeho sboru se sešli jak s Corapim a Zergou, tak s Campbellem.

Pravděpodobně na Grassleyho nátlak se Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo odměnit patnácti procenty z částky vysouzené od Tenetu Corapiho a Zergu, protože podali oznámení jako první a předběhli Campbella o tři dny.

Nejméně tři lidé zasvěcení do případu vyjádřili přesvědčení, že bez senátorovy intervence by nebyla vyplacena vůbec žádná odměna. V memorandu, jež se postavilo proti Campbellově žalobě v červenci 2003, namítala vláda u federálního okresního soudu, že i kdyby Corapi a Zerga nebyli pro přiznání odměny kompetentní, prostý fakt, že Campbell nepodal žalobu jako první, ho ze sporu vylučuje.

Campbell však nevyčerpal všechny zákonné prostředky a nebyl ochoten se vzdát. Ještě tři roky po zátahu na Redding Medical Center byli lékař, kazatel a účetní stále zaklesnutí v soudní bitvě o kontroverzní qui tam peníze.

Není pochyb o tom, že všichni od začátku věděli, že jejich whistleblowing s sebou ponese osobní rizika a potíže. Ale je velmi pravděpodobné, že ani jeden z nich netušil, v jak nákladný, nechutný a nepříjemný spor se vyvine, když se zapletli do pavučiny právních a finančních důsledků, kterou si utkali. Na druhou stranu, nešlo o bezvýznamnou sázku.

Pat Campbell bojoval s morálními a emočními důsledky zhroucení RMC nejdéle. Do poloviny roku 2002 jeho podezření na trestné činy Moona a Realyvasqueze trvalo sedm let. Dostávalo se mu varování, aby se do ničeho nepletl, a věděl, že jeho veřejné vystoupení obnáší významná rizika včetně ztráty příjmu, opovržení a drahého, časově náročného soudního sporu. Podcenil však osobní daň, kterou za svou angažovanost zaplatil. Snad ani nepřekvapí, že se mu někteří kolegové vyhýbali a že měl strach z číhající hrozby v podobě odvety ze strany Moona, Realyvasqueze, RMC a Tenetu. Kancelář federálního prokurátora ho také obvinila z chamtivosti. Ze všeho nejtěžší však bylo vypořádat se s tím, že všechen tlak působil na jeho rodinu a podlamoval její soudržnost, jež už tak byla chabá kvůli napětí a stresu, jemuž byla vystavena v roce 2002 z důvodu obtížné adopce. Půl roku před razií si Campbell a jeho žena Caro
lyn, také lékařka, přivezli domů z Ruska třináctiletého chlapce jménem Peter. Proces přizpůsobování byl od začátku těžký. To znásobovalo samotný značný stres spojený s výkonem lékařského povolání, s životem v napjaté, rozdělené lékařské komunitě, kde s ním někteří jednali jako s vyvrhelem, a s nákladným soudním sporem, v němž byly v sázce miliony dolarů.

John Corapi na sebe vzal podstatně nižší rizika, poněvadž byl naprostý outsider. Jeho život a živobytí nebyly s Reddingem svázány. Hned za dva měsíce po razii odjel do města Whitefish ve státě Montana, kde měl Joe Zerga víkendový dům u jezera. Corapi si koupil dvoupodlažní, masivní cedrový dům za městem s výhledem ze zadní terasy přímo na Skalisté hory. Kněz si vedle obývacího pokoje zřídil malou kapli s fotografiemi na zdi, na nichž je zachycen při svěcení ve Vatikánu a s papežem Janem Pavlem II.

V garáži a ve stodole má uloženy dva čluny. Jeden využívá na lov kachen na nedalekém jezeře a druhý k rybaření na kterékoliv z mnoha řek v okolí.

Co Corapi nepředpokládal, byla možnost, že bude spoutaný v soudním sporu, jak se ukázalo, na dlouhá léta, se zazobaným Moonem, Realyvasquezem, a zvlášť s Tenetem. Zkušenost s vyřizováním žaloby s Schirmerovými, manželi, kteří mu kdysi vedli firmu, byla nepříjemná.

Ačkoliv se domníval, že má pevnou obhajobu, spor pro něj skončil náhradou škody ve výši dvě stě padesát tisíc dolarů, což v něm zanechalo pocit hořkosti, a na bankovním účtu zůstala díra. Nechtěl tento vyčerpávající proces zažívat znovu, čekalo na něj ještě hodně ryb. Kdyby na něj Zerga, letitý zasvěcenec do života v Las Vegas, který měl rád sázky i hádky, nebyl bez ustání naléhal, aby se se svým příběhem svěřil FBI a podal žalobu qui tam, žalobu pro újmu na zdraví a zažaloval kalifornskou pojišťovnu, byl by od té záležitosti skoro určitě dal ruce pryč.

Žaloba Pata Campbella byla v červenci 2003 zamítnuta, nejen proto, že byla podána tři dny po Corapim a Zergovi, ale také proto, že soud dospěl k závěru, že zásadní fakta jsou stejná. Campbell se však odvolal. Jako oficiální důvod pro odvolání uvedl, že Corapi a Zerga nebyli „původními zdroji“ informací, a proto nebyli oprávněni podávat qui tam žalobu, což, jak Campbell namítl, znamená, že předpoklad původně nedotknutelného prvenství v podání žaloby je neplatný. Po dlouhých úvahách ministerstvo dospělo k názoru, že soud pravděpodobně vyvodí závěr, že Corapi a Zerga byli původními zdroji, protože získali přímou a nezávislou povědomost o podvodu v důsledku setkání s Chiltonem, Caudleovou a Chicoinem v nemocnici.

Corapi a Zerga však čelili další překážce. Federální zákon vyžaduje, aby veřejní žalobci poskytovali velmi přesně vymezenou žalobu. První informace, kterou předložili vládě, obsahovala popis jednotlivého Corapiho zákroku. Jistě by se dalo namítnout, že vzhledem k jejich zkušenostem s vyšetřováním v Nevadě chápali asi víc než průměrný člověk, že to, co se Corapimu přihodilo, je podvod, a že se pravděpodobně nejedná o ojedinělou epizodu. Zerga navíc jednou prováděl audit ve zdravotnickém zařízení a asi chápal, mimo jiné, že v RMC

se provádí příliš velký počet koronárních procedur. Soud mohl také dospět k názoru, že nic z toho není relevantní a že jediná důležitá věc, o kterou se oba muži zasloužili, je fakt, že poskytli informace, jež vedly k zahájení vyšetřování, a následně díky tomu federální vláda dostala zpět finance.

Mezitím vedli Corapiho a Zergovi právníci Danny Marks a Dugan Barr svou vlastní bitvu týkající se všeho, od strategie až po honoráře. Sotva byste našli dvojici, která by se hodila pro spolupráci méně než ti dva. Aspoň dvě věci měli společné, snadno vybuchovali a měli břitký jazyk.

Většinou spolu korespondovali e-mailem nebo faxem a jejich dopisy byly sžíravé. Časem jejich nevraživost dosáhla takového stupně, že už si ani nezvedali telefon. Tím jednání s vládou ohledně odměny pro Corapiho a Zergu značně utrpěla a jejich šance to málem pohřbilo.

Během několika dalších měsíců na sebe Marks a Barr dál štěkali a netrpělivě čekali, až vláda začne jednat. To se konečně stalo čtvrtého srpna 2003, kdy byla Tenetu udělena pokuta ve výši padesát čtyři miliony dolarů, nejvyšší, jaká kdy byla udělena v souvislosti s prováděním nežádoucích lékařských výkonů. Důležitější bylo, že vláda přistoupila na dohodu o narovnání s Tenetem, což z firmy sňalo břímě hrozby obvinění z trestných činů. Pro individuální vysoké činitele Tenetu to však neplatilo. Dohoda mezi Tenetem a federální vládou, jíž bylo dosaženo devět měsíců po zátahu, byla prvním signálem, že Tenet má zájem celou záležitost vyřešit a stovky civilních žalobců se možná konečně dočkají adekvátního odškodnění. Dohoda také vyžadovala spolupráci Tenetu a RMC s civilním i trestním vládním vyšetřováním těchto osob a lékařů a nutnost podniknout taková opatření, aby k nadb ytečným zákrokům už nedocházelo. Od firmy nebylo vyžadováno, aby přiznala vinu.

Dohoda také specifikovala, že vláda může uvalit na nemocnici RMC a společnost Tenet administrativní sankce včetně vyloučení nemocnice z federálních programů jako Medicare a Medicaid, což byly pokuty, které by v případě použití přivedly nemocnici ke krachu. Brzy poté fakticky zahájilo Ministerstvo zdravotnictví a sociálních služeb proces, podle něhož byla tato nemocnice z těchto programů vyloučena

kvůli

nežádoucím

nebo

standardu

neodpovídajícím léčebným postupům. Nic takového se do té doby nikdy nestalo. V důsledku toho tedy, konečně a nevyhnutelně, Tenet jedenáctého prosince 2003 nemocnici Redding Medical Center prodal.

Firma Tenet nakonec vyslovila souhlas s dohodou o narovnání, protože jejím právníkům se podařilo vyjednat snížení celkové částky z padesáti osmi milionů na padesát čtyři miliony a souhlas, že obě strany popíší smlouvu, jak si přejí. To umožnilo Tenetu popřít jakoukoli implikaci podvodu.

Lékaři v Reddingu se po zátahu velmi neradi bavili na téma, že zdravotnická komunita selhala, když Moona a Realyvasqueze nezastavila; cítili se trapně. Několik lékařů ve městě vyjádřilo hluboké politování nad tím, že nic neudělali, aby učinili přítrž tomu, o čem se vnitřně domnívali, že je přinejlepším špatná medicína. Roy Ditchey řekl: „Považuji za svoji hanbu, že jsem si to nedal dohromady a něco neudělal dřív. Byla to velmi neobvyklá, velmi složitá situace a lidé, kteří do ní byli zapojeni, měli v lékařské komunitě ohromnou moc. Slyšel jsem od jiných lékařů, že se lidé snažili ten problém nadnést, ale nepochodili. Možná jsem se měl taky pokusit a v jistém ohledu mě mrzí, že jsem to neudělal, ačkoliv by to ve mně možná jen zanechalo nepříjemný pocit a každodenní potíže, aniž bych něčeho dosáhl.“

Lang Dayton, intenzivista z nemocnice U Milosrdných, jenž pracoval i v RMC, téměř truchlivě vyjádřil to, co muselo ležet na srdci mnoha jeho kolegům, ale nikdy v tom nic neudělali: „My jsme se skutečně provinili,“ řekl, „protože se to stalo přímo před našima očima a nic jsme s tím neudělali.“

Bývalý společník Pata Campbella Gary Crawford mluvil téměř neslyšně, hlas se mu třásl a v očích měl slzy, když řekl: „Máte odpovědnost vůči občanům a na tom by se mělo stavět. Já sám sebe bičuji. Jak jsem mohl prostě pokračovat a pořád zadržovat nepříjemné pocity? Ale pak jsem si řekl: Ale sakra, kdopak já jsem? Víte, já jsem jen všeobecný internista a taky nejsem ze všech nejchytřejší. A ostatní kardiologové ve městě, ti by určitě něco řekli, kdyby viděli, že se děje něco nefér. Proč nefungovaly kontroly a dozory? Kam se to podělo? Je to pro mě skutečně těžké, když si na sklonku své kariéry uvědomuji, že jsem zmeškal příležitost ochránit komunitu.“

Jak měsíce plynuly, Campbell vytrvával v úsilí, aby se projednal jeho protest ohledně žaloby qui tam a aby přinutil Ministerstvo spravedlnosti znovu projednat jeho civilní žalobu a změnit vyrovnání s Tenetem až do výše téměř čtyři sta milionů dolarů. Jedním svým krokem obzvlášť rozčílil Hirsta, jenž se domníval, že mu dojednal skvělé vyrovnání.

Reddingský lékař vypracoval obsáhlé a značně pozměněné utajované prohlášení, kterým detailně osvětlil všechno, co ví, a zašel do mnohem větších podrobností než v původní žalobě. Rozhořčený Campbell také nepřestával věřit, že úřad federálního prokurátora v Sacramentu, a zejména Michael Hirst, proti němu organizují odvetu a že udělají cokoliv, aby mu zabránili uspět. Toto tvrzení Hirst kategoricky odmítl.

19

Normální život

Na rozdíl od Campbella, jenž se zdál být chvílemi posedlý svou žalobou qui tam, John Corapi se cítil tím vším unavený. Ne že by ho peníze nezajímaly, ale soudní procesy dominovaly jeho životu celá léta a on už to chtěl mít za sebou. Rozčilovaly ho jak pomluvy a to, co považoval za nekompetentnost svých advokátů, tak Zergův tlak, jejž vyvíjel na případy, a také pozornost médií. Přece jen ale chápal, že Campbell svou výzvu myslí vážně a že on může klidně skončit s prázdnýma rukama. A navzdory znechucení právníky a soudními procesy nebyl ochoten se s touto myšlenkou smířit bez boje, což bylo vcelku rozumné.

Zároveň si však nepřál nic jiného, než žít klidně ve svém prostém, ale pohodlném domě ve Whitefish, dál roznášet kázání po celé zemi, vést svou firmu a najít si čas na lov a rybaření.

Závazky týkající se jeho řečnických vystoupení, které obvykle vyžadovaly cestování letadlem, ho přece jen pomalu začínaly vyčerpávat, a chtěl omezit počet víkendů, kdy tráví čas cestováním v autě, na méně než dvacet pět až třicet ročně. Jenže takové omezení s sebou nese profesní i finanční důsledky. Kázání, která pronášel živě k obecenstvu, a jejich televizní verze mu umožňovala dostat se k mnohem početnějšímu publiku, než by jinak bylo možné, což významně zvyšovalo jeho příjem. Když odmyslíme peníze, tato vystoupení byla jeho pracovní náplní. V nich spočívalo to, co jako duchovní dělal, a často se odvíjela od jeho bouřlivého životního příběhu. Všechna pro něho měla smysl, ale v srpnu roku 2004 prožil něco, co mělo být neobvykle bolestné, vystoupení v Oxnardu v Kalifornii, v místě, kde asi o dvacet let dříve klesl na samé dno. Přesto však na sobě vůbec nedal znát, zda s ním záž itek nějak pohnul.

Corapi byl v Oxnardu, kde měl promluvit a sloužit speciální mši v tělocvičně školy Santa Clara High School, v domově trvalých basketbalových šampiónů Santa Clara Saints. Když pozdě odpoledne přijel, byl horký den a slunce pálilo. Venku před tělocvičnou stály stoly prostřené bílými ubrusy, uspořádané do čtverce, a velký transparent oznamoval Druhý výroční eucharistický mariánský kongres.

O prodej se staralo několik žen středního věku, jež obsluhovaly zákazníky z vnitřní části čtverce tvořeného stoly. Jedna z nich měla oblečené černé tričko s dobře čitelným nápisem vyvedeným bílými písmeny: „Pravda ve své podstatě není něco, je to někdo. Jmenuje se Ježíš Kristus (Jan 14:6).“

Všude vládla slavnostní nálada a obchody se svižně hýbaly, což platilo zejména pro Corapiho padesátihodinový katechismus katolické církve „Učení Ježíše Krista“ ve verzi na DVD disku, který se prodával za sníženou cenu dvě stě devadesát devět dolarů z původních tří set dvaceti pěti, jak jej nabízela televize. Videokazetová verze se rovněž prodávala se slevou, za sto devadesát pět dolarů.

Na akci se dostavilo mnoho lidí a všichni byli v dobré náladě včetně štěbetajících jeptišek, z nichž některé mluvily Španělsky. Nakonec vyšlo najevo, že jsou ze Španělska.

Byly zjevně u vytržení, když se seznámily s Corapim, jenž ve Španělsku studoval, ale jeho španělština poněkud utrpěla tím, že ji nepoužíval. Ke všem se choval vlídně, podával si s nimi ruce a uděloval požehnání. Avšak na člověka, jehož vystupování před velkým obecenstvem bylo naprosto impozantní, působil rozpačitým, až plachým dojmem. Když k němu přistoupil mladý muž a řekl „Otče, je čas obléknout si roucho,“ jako by se zaradoval. Nejprve pronese kázání a potom, po přestávce bude následovat mše.

Za chvíli se Corapi objevil v tělocvičně, oděný v elegantním ornátu pošitém smaragdy a zlatém, v procesí spolu s několika dalšími, podobně oděnými kněžími, za nimiž šli ministrující chlapci a dívky. Když kráčeli středem uličky, shromáždění asi dvanácti set mužů, žen a dětí v neformálním oblečení, z nichž mnozí byli Hispánci, je sledovalo očima, jak se blíží k oltáři, za nímž visel velký prapor s křížem. Corapi začal svým neobvykle hlubokým a zvučným hlasem intonovat Zdrávas, Maria. Konvertité, jimž se chystal kázat, ho bedlivě sledovali. Jeho široce pojaté téma znělo „Fatima dnes: Co se nám Bůh pokouší říct?“

Když člověk seděl mezi věřícími, bylo pro něj těžké nepřemýšlet, co říkal Bůh po celou dobu Corapimu o jeho qui tam žalobě a jak se to slučuje s radou, kterou dostal od svého tvrdohlavého, cílevědomého přítele Joea Zergy.

„Vždycky bude existovat zlo, proti němuž se musí bojovat,“ začal mluvit spatra. „Dobro a zlo, život a smrt bude existovat stále, dokud znovu nepřijde Ježíš. Cokoliv stojícího za zmínku, co mohu říct, nebude nové; bude to prastaré. Bůh je absolutní a čistá realita. Bůh je stvořitel.

Všechno ostatní je tvořeno. Jestliže vám chybí kontakt s Bohem, chybí vám kontakt s realitou. Jste v jistém smyslu duševně nemocní.“

Pověděl posluchačům uvolněným, familiárním tónem, že on káže o „elementárních věcech, o Bohu, milosrdenství, nebi a pekle“. Potom, aby změnil téma na pokání, zvolil světská a náboženská klišé a aforismy, opakování a klidný rytmus, což vyznělo dost zvláštně, jako nějaký kněžský Kerouac nebo Ginsberg.

„Podívejte se na ten kříž,“ řekl. „Bez práce nejsou koláče. Bez utrpení nedojdete spasení.“ Jeho řeč začala nabírat obrátky. „Dnes máme krizi. Rodiny jsou v krizi, vládaje v krizi, slavní, vůdcové, hrdinové, voláme po hrdinech. Bez práce nejsou koláče! To ví každý sportovec.

Disciplína! Disciplína! Lidstvo směřuje k průměrnosti.

Armáda ukradla úsloví Boha: Buď vším, čím můžeš být.

Mně se to líbí. Mně se to líbí. Buď vším, čím můžeš být.

Buď vším, čím můžeš být. Průměrnost vysává z člověka život. Jestliže to děláte pro Ježíše, mělo by to být co nejdokonalejší.“ Corapi napřáhl levou ruku k nebi a vrtěl ukazováčkem ve vzduchu, aby dodal gestu důraz. Potom ztišil hlas a ještě jej o půl oktávy snížil, když zaintonoval: „Barva nepřítele je šedá. Proč?“ Položil si řečnickou otázku a odpověděl si: „Žádná černá a bílá.“ Byl ve svém živlu.

Rozpaky byly ty tam. Veškeré myšlenky na žaloby nebo odměny pro oznamovatele, whistle-blowera zmizely. V

mnohem osobnějším rozpoložení a opět konverzačním tónem Corapi řekl: Nikdy bych nemohl být politik, protože je mi jedno, co si o mně kdo myslí. Jednou mi nějaká žena řekla: „Vy máte největší dar v tom, že vám ani zbla nezáleží na tom, co si kdokoliv myslí.“ Řekl jsem: „Přesně tak!“

Ježíš nikdy nehlásal, že o věčné pravdě by se mělo demokraticky hlasovat. Jednou jsem letěl letadlem a můj soused si prohlížel v novinách výsledky průzkumu veřejného mínění. Zeptal se mě, co si myslím o tom, že sedmdesát čtyři procenta katolíků považují potrat za určitých okolností za normální a šedesát osm procent by souhlasilo s tím, aby se katoličtí kněží mohli ženit. ‚Co si o tom myslíte, otče?‘ ptal se. „Copak vám to nic neříká?“

Ano, říká mi to, že šedesát osm procent ztratilo víru z tohoto důvodu a sedmdesát čtyři procenta ztratilo víru z tamtoho důvodu. To je všechno, co mi to říká.

Usmívající se obecenstvo propuklo v aplaus. Corapi zvedl niku, široce roztáhl prsty a pak je zaťal ve vítěznou pěst. Znovu vybral ze svého rejstříku poněkud jiný tón a styl, tentokrát se z vypravěče stal moralista. „Stali se z nás bezcitní lidé,“ prohlásil, „občas značně. Televizní programy v padesátých letech byly rozumné. Dnešní programy jsou pornografie. A my tomu říkáme svoboda. Svoboda, ne, oprávnění! Musím tolerovat celé spektrum dobra, ale nemusím tolerovat zlo. Existují určité věci, které jsou dobrem a zlem samy o sobě. Jsou to morální absolutní pravdy. Víte, které to jsou? Vrátím se k tomu, až budete na smrtelné posteli! Máte závazek poučit se z víry, poučit se z dobrého i špatného.“ Potom Corapi pohrozil, že půjde mezi posluchače s mikrofonem „a najde provinilce, kteří neznají Desatero. A,“ dodal, mávaje mikrofonem, „umučím vás s tím.“ O chvíli později končil svou řeč při potlesk u vestoje, který trval několik minut.

Shromáždění věřící proudili ven na sluníčko a mnoho z nich doufalo, že si s Corapim promluví nebo snad že jim i požehná, ale on se rychle vytratil do jakési provizorní herecké šatny. Ženy se vrátily za stoly a prodej se zase zvedl. Po dvacet minut se všude hemžily kreditní karty a dvacetidolarové bankovky. Pak se rozkřiklo, že už začíná mše, a věřící včetně rodin s ukázněnými malými dětmi ve svátečním oblečení se vrátili dovnitř a zaujali svá místa.

Kněží se vraceli v procesí, aby sloužili mši, a téměř každý cítil rozechvění z radosti nad svou vírou. Obzvláště to platilo pro hrstku charismatických katolíků. Jedna žena rozložité postavy v šedých šatech s růžovým květinovým vzorem po celou dobu při mši stála. Většinu času měla vzpažené ruce s dlaněmi obrácenými vzhůru v takovém úhlu, že dávala na odiv dlouhé růžové nehty a dva třpytící se prsteny. Prsty se jí rytmicky vlnily.

Ke konci mše se Corapi ve svém kázání vrátil k některým tématům, jimiž se zabýval dříve. Řekl, že lidská sexualita je míněna jako vztah mezi mužem a ženou, a dodal: „Mohl bych o tom vést dlouhou přednášku podle tohoto zlomového bodu v historii. Je to Adam a Eva, ne Madla a Eva. Homosexuální sňatky jsou dalším hřebíkem do rakve umírající společnosti.“ Pokračoval ve svém lamentování, že „průměrný katolík se nijak neliší od naturalizovaného příslušníka neopohanské kultury. Na padesátiprocentní míře rozvodovosti se podílejí i katolíci“.

Řekl, že dokonce zná faráře, jenž schvaluje potraty. „Když jsem se začal věnovat kněžskému povolání,“ pokračoval, „pohlíželo se na něj s úctou. Ale na letišti v St. Louis na mě plivali kvůli církevním sexuálním skandálům.“ Strávil ještě několik minut proklínáním televizních přijímačů a počítačů, které nazýval „hříšnými černými bednami“, takže závěr jeho vystoupení vyzněl poněkud ironicky, když informoval obecenstvo o své internetové stránce, která, ačkoliv se o tom nezmínil – mu vynášela okolo sta tisíc dolarů měsíčně.

20

Finále

Malá kancelář soudce Jacka Halpina se nacházela ve čtvrtém poschodí staré soudní budovy a hned vedle ní se stavěla nová, prosklená správní budova, která měla sloužit soudním účelům. Ta patřila k mnoha významným stavebním projektům v Reddingu, jež zahrnovaly i velkou knihovnu na opačné straně města. Velmi teplé počasí bylo pro začátek podzimu typické. Halpin zvládal jak horko, tak hluk zvenčí docela dobře. Na obojí si zvykl. Měl dobrý pocit z toho, že se s kardiology podařilo dohodnout na vyrovnání, ale stále zůstávalo šest set čtyřicet dva případů týkajících se chirurgů, jejichž řešení se zdálo být v nedohlednu. Byl rovněž znechucený přístupem federální vlády. Liknavost okresních prokurátorů ohledně rozhodování, zda požádat velkou porotu, aby obžalovala lékaře ze spáchání trestného činu, vnímal jako problém. Od doby, kdy byl u vrchního soudu okresu Shasta pověřen dohledem nad případy po
rušení zákona v RMC, uplynuly už dva roky, ale kvůli vazbám na federální kriminální případ se mu nepodařilo dostat žádný ze svých případů před soud. Od prvního dne, kdy se začal kauzou zabývat, si stanovil jako jeden z prioritních cílů vyřešit případy co nejrychleji.

Bob Zimmerman, Steve Enochian a ostatní obhájci od začátku namítali, že by bylo nefér nutit lékaře, aby se sami obhajovali v civilních případech, zatímco se stále vedla jednání s federálními právníky ohledně otázky, zda od kriminální podstaty deliktů ustoupit, nebo se jimi zabývat jako trestným činem. Tato jednání mohla nakonec stejně skončit neúspěšně, což by znamenalo, že kdyby byli lékaři obviněni ze spáchání trestného činu, jejich výpovědi, poskytnuté u soudu se soudcem Halpinem, by byly přijatelné u federálního soudu. I kdyby využili svého práva nevypovídat, zřejmě by to také jejich obhajobě neprospělo.

Jednou posílila jedna z Moonových advokátek Sonja Dahlová svůj argument pro zpoždění poukazem na to, co všechno je pro jejího klienta v sázce: připomněla, že Moonovi hrozí trest doživotního vězení a ztráta všeho, co kdy měl, nebo co kdy bude vlastnit. Vzdor touze popohnat kauzu kupředu, Halpin pod tíhou tohoto argumentu pocítil soucit a scházel se s obhájci přibližně rok a půl. Nicméně koncem února 2004, v zájmu pořádku a efektivity, stanovil datum desátého ledna 2005 pro zahájení prvního z jedenadvaceti civilních soudů. Halpin byl odhodlaný udělat všechno pro to, aby pod tlakem na poctivost vůči žalované straně a obhajobě tento plán dodržel.

Během té doby okresní prokurátor v Sacramentu McGregor Scott přes opakované narážky stále nezveřejnil, kdy, nebo zdali vůbec se vláda chystá požádat velkou porotu, aby lékaře obvinila. Scott řekl Halpinovi o rok dříve, aniž by cokoli konkretizoval, že ve federální kauze „něco hrozí“. A desátého února 2004 noviny Record Searchlight uveřejnily zprávu, že advokáti zabývající se tímto případem prohlásili u soudu, že se očekává, že velká porota bude požádána, aby vznesla obvinění do dvou měsíců, což se nestalo.

Ačkoliv od razie uplynuly už více než dva roky, snad každý, kdo byl s případem nějak svázán a byl ochoten o něm hovořit, věřil, že Moon a Realyvasquez budou u soudu čelit obvinění z trestných činů. Když ale uplynuly další měsíce a nic se nedělo, začaly mezi navrhovateli narůstat obavy a skepse. Mnohým z nich záleželo víc na tom, aby viděli lékaře odcházet do vězení, než na vlastním finančním odškodnění. Pochyby týkající se federální kauzy vzrůstaly i v širší komunitě Reddingu. Lidé si říkali: jestliže nemá federální vláda dostatek důkazů k obvinění lékařů doteď, bude je vůbec někdy mít? Soudce Halpin, jenž měl zanedlouho oslavit sedmdesáté deváté narozeniny, se zdržel hodnocení toho, co Scott možná nakonec udělá; rozhodně však nemusel čelit nátlaku, aby dovolil, aby jeho případy byly drženy jako rukojmí pro řízení v jiné jurisdikci, byť by onu jurisdikci představovaly Spojené státy americké.

Soudce Halpin nebyl ve svém znechucení osamocený, stejně jako občané Reddingu nebyli sami ve své skepsi.

Mikea Skeena, trpělivého a systematického člověka, v žádném případě není typ, jenž přichází s unáhlenými závěry rozčilovalo, jak dlouho už se případ táhne a kolik času uplynulo. Nedokázal si představit, z jakého důvodu trvá Scottovi domáhání se žaloby tak dlouho. Skeen byl s důkazy obeznámen, vždyť jich sám spoustu nashromáždil – a imponovala mu jejich důkladnost a kvalita. Provedl pohovory s desítkami lidí jako zdroji informací, přezkoumal angiogramy v přítomnosti znalců, studoval lékařské zprávy a četl zprávy soudních znalců z oboru lékařství. Kdyby měla obžaloba druhořadé znalce a obhajoba špičkové, kdyby se bylo provedlo patnáct procent nežádoucích výkonů místo čtyřiceti nebo více procent, pak by byl případ jasnější, pomyslel si Skeen. Jenže tak situace vůbec nevypadala.

Chápal, že prokázat zločinný úmysl je největší výzva, jíž obžaloba čelí. Do té doby se vyšetřovatelům například nepodařilo najít přesvědčivé důkazy, jako třeba dvojí fakturace, jež by byly s nadbytečnými operacemi přímo svázány. Bez podobných podpůrných důkazů bude těžší přesvědčit porotu, že to, co se stalo, nebylo jen prosté zneužití důvěry, byť v nesmírném rozsahu. Ale on byl přesvědčený, že vláda svou kauzu může dotáhnout do konce.

Skeen nepřestal na záležitostech RMC pracovat. Kromě jiného dvakrát vedl výslech Fidela Realyvasqueze na podzim a v zimě v letech 2004 a 2005. Skeen si pamatoval, že během jednoho z těchto výslechů se Realyvasquez rozplakal, když byl dotázán na příplatek za funkci primáře a za pohotovost. Scéna připomínala tu, kdy podobně propukl v pláč, když mu CW1 sdělila, že ona na něj oznámení nepodala. Na rozdíl od CW1 se však Skeen nenechal dojmout. Už viděl mnohokrát, jak se vyslýchaní během vyšetřování FBI rozplakali, a věřil tomu, že tuto taktiku používali, aby vzbudili u agentů soucit. Měl za to, že Realyvasquez je obzvlášť nadaný manipulátor s city jiných lidí a dokáže se silou vůle přimět, aby plakal přesvědčivě, tak přesvědčivě, že snad i on sám uvěří, že jeho slzy jsou opravdové.

Tu zimu však na Skeena doléhalo ještě břímě dalších povinností. Týkaly se několika případů dětské pornografie, praní špinavých peněz, sledování dvou uprchlíků, několika teroristických vůdců, a také spolu se svým novým partnerem Markem

Montgomerym

poskytoval

místní

policii

pravidelnou výpomoc v aktivitách proti zločineckým gangům. Nestavěl se proti shromažďování dodatečného důkazního materiálu, aby byla kauza RMC pokud možno neprůstřelná, ale ke konci roku 2004 už si byl Skeen jistý, že vláda již má dostatek důkazů, aby Moona a Realyvasqueze usvědčila. Zároveň však věděl, že k tomu, aby přesvědčili porotu, že řídící pracovníci Tenetu se spolčili s lékaři za účelem podvodu na Medicare a dalších federálních pojistných programech, bude zapotřebí dalších důkazů.

Možná, uvažoval, že Scottova touha vystavět případ zločinného spolčení je důvodem, proč se věci v Sacramentu nehýbou.

Skeen měl stále na paměti případy psychiatrických léčeben před deseti lety, na jejichž konci byl Tenet, tehdy známý pod názvem National Medical Enterprises, úspěšně stíhán pro trestný čin podvodu a pro nezákonné zadržování a zneužívání pacientů. Nezapomněl, že vedoucí pracovníci a lékaři byli tehdy usvědčeni a šli do vězení. Také chápal rozdíly mezi situací NME a případy, jež vyšetřoval. Tehdy se zodpovědní pracovníci NME, správci nemocnice a jednotliví psychiatři chovali nedbale a arogantně, příliš si nedávali pozor na jazyk, když se bavili o nezákonných aktivitách, na nichž se podíleli, a pokyny k inkriminujícím postupům dokonce vydávali písemně. Tyto nedostatky na úrovni korporace spolu s tím, že se federální vládě podařilo převést spoluviníka mezi zodpovědnými činiteli na svou stranu jako svědka, způsobily, že obžaloba relativně snadno dosáhla úspěchu.

Na druhou stranu, v případech RMC desítky výslechů a zkoumání počítačových záznamů nepřinesly žádná usvědčující sdělení a neexistovali svědci, kteří by dosvědčili spoluvinu zodpovědných činitelů s lékaři na základě vyslechnutých rozhovorů, v nichž by podobné spojení vyšlo najevo. Existovaly podezřelé okolnosti, jako například četné situace, kdy vedení nemocnice ignorovalo stížnosti z řad lékařů na Moona a Realyvasqueze nebo vysloveně odbylo lékaře slovy, ať si hledí svého. Také existoval jasný důkaz nápadně vysokého počtu koronárních zákroků v nemocnici, jehož si každý ostražitý správce měl všimnout. Navíc byly na ústředí zasílány měsíční výkazy o zisku tvořeném srdečním programem, které byly pečlivě kontrolovány.

Když se čísla snížila, správci nemocnice za to byli pokáráni.

A stejně jako ve skandálu kolem psychiatrických nemocnic, Moonovi a Realyvasquezovi byly vypláceny tučné renty za vedení a pohotovost, jež vyžadovaly jen málo práce nebo žádnou práci navíc, což by se dalo snadno interpretovat jako indikátory tajné dohody.

Žádný z těchto příkladů však nenarostl do rozměrů skutečného důkazu, který byl zapotřebí k dokázání tajné dohody. Bez nezpochybnitelného důkazu oběžník, jenž hlásal „Zvyšujte počty, je nám jedno, jak, a všichni budeme bohatí“, bylo snadné pro správce argumentovat tím, že neměl žádný nástroj, který by mu umožnil zjistit, jestli navržený léčebný postup je přiměřený. Předseda představenstva výkonný ředitel společnosti mohli říct: „Nikdy, ani ve svých nejdivočejších snech bych si nedokázal představit, že by ti lékaři udělali něco někomu, kdo to nepotřeboval.“ Skeen byl přesvědčený, že nejvyšší odpovědní činitelé Tenetu, z nichž mnozí patřili k bývalým funkcionářům NME, se do té doby až příliš dobře poučili ze skandálu kolem psychiatrických léčeben.

Sám pro sebe si Skeen v duchu formuloval přesný rozdíl mezi doktory a správci. Měl za to, že když se vyhoupnete nad úroveň lékařů, jednáte s byrokraty a správci a byznysmeny. Pro ně ti lidé nebyli pacienti, to nebyli lidé; byli to tvůrci tržeb. A proto se stále kladl silný důraz na tvorbu projektů, tvorbu tržeb a tvorbu pacientské základny.

Skeen byl také přesvědčený, že od jistého okamžiku nastala proměna lidských bytostí v čísla. Vedení neustále vyvíjelo tlak na čísla. Skeen usoudil, že v důsledku toho lékaři, kteří měli jednoznačnou morální odpovědnost léčit pacienty přiměřeně, žili pod neustálým nátlakem na vytváření vyšších a vyšších tržeb, čehož se nedalo dosáhnout jinak než tím, že některé pacienty léčili nepřiměřeně. Nedomníval se, že toto byť o malinko snižovalo Moonovu a Realyvasquezovu vinu, ale čemu opravdu věřil, byl fakt, že správci nemocnice a funkcionáři Tenetu se také provinili. A sžíralo ho pomyšlení, že se z toho možná vyvlečou.

Členové vyšetřovacího týmu se nejednou pokoušeli přesvědčit funkcionáře a správce, aby na své kolegy zaútočili a svědčili proti nim, ale neúspěšně. Po tomto neúspěchu dospěl Skeen k přesvědčení, že nejlepší strategií bude obvinit Moona a Realyvasqueze raději dřív než později. Z vlastní zkušenosti věděl, že obvinění je nejlepší prostředek, jak přetáhnout nerozhodné, váhavé lidi na svou stranu. Věřil, že s obviněním by se řetěz důkazů proti lékařům, který už tak byla dost pevný, mohl stát ještě pevnější. Ale čím více času plynulo bez obvinění, tím častěji slyšeli vyšetřovatelé od potenciálních svědků, že nevěří, že vůbec někdy dojde k soudnímu procesu, takže nevidí žádný důvod se angažovat. Ačkoliv si byl Skeen jistý, že obvinění přitíží lékařům tím, že přitáhne svědky, kteří by mohli dosvědčit podvodné fakturace. Kromě toho doufal, že to přivede do soudní
síně někoho, kdo by mohl potvrdit jeho pevné přesvědčení, že existovalo zločinné spolčení, v němž figurovali nadřízení. Ale kvůli svým vlastním důvodům McGregor Scott jeho argument nepřijal. Vyšetřování pokračovalo, ale na obzoru se nerýsovalo žádné obvinění.

Jak se blížil leden 2005, blížilo se i datum občanskoprávního procesu, kvůli otázkám vyvolaným složitým, vzájemně propleteným soudním sporem na úrovni státní a federální. Advokáti lékařů, jak se dalo čekat, žádali o odročení. Advokáti žalobců se přirozeně stavěli proti dalšímu zdržování na stejném základě, na jakém protestovali proti průtahům v případech už dříve: že mnoho z jejich klientů jsou chudí a mnoho jich je tak starých, že mohou zemřít dříve, než se případy dostanou k soudu. Halpin vůbec nebyl nakloněný tomu, aby přelíčení pokračovala, ale domníval se, že nemá na výběr. Uznal, že témata, na něž obhájci upozorňují, jsou stále legitimní. Kdyby nic jiného, cítil, že musí pokračování podpořit, protože se nic zásadního nezměnilo. Výpovědi poskytnuté v občanskoprávních případech by se mohly použít proti obžalovaným u federálního trestního soudu, což pokládal za docel
a možné navzdory dlouhé době, jež už uplynula. Halpin změnil termín prvního soudního přelíčení na pětadvacátého července 2005, ale jak se blížilo datum přelíčení, objevily se náznaky, že se situace začíná měnit způsobem, jenž mluvil proti dalšímu pokračování. Halpin znovu odročil první přelíčení, tentokrát na osmého listopadu.

Někdy během léta roku 2005 to vypadalo, že z úřadu okresního prokurátora unikly nějaké informace. Advokát žalobců se dozvěděl, že bylo učiněno závažné rozhodnutí, nebo se o něm přinejmenším velmi vážně uvažuje, aby se o obvinění lékařů neusilovalo. S výjimkou tohoto jediného úniku byla tato informace velmi úzkostlivě držena pod pokličkou. Nevěděl o ní ani Mike Skeen. Skeen si byl vskutku jistý, že vyšetřování pomalu, ale neúprosně směřuje k obžalobě. Měl na práci spoustu jiných věcí, ale i když se postup v reddingských případech zpomalil, nepřestal shromažďovat důkazy. Dělal si starosti, že prokurátorům trvá příliš dlouho poslat případ před velkou porotou, která by se vyslovila pro obvinění, ale věřil, snad proto, že by bylo příliš těžké nevěřit, že je to jen otázka času.

Co Skeen nevěděl, byl fakt, že Ministerstvo spravedlnosti utrpělo potenciálně fatální ránu svému případu. Prokurátoři požádali jednoho ze svých znalců, aby jim doporučil několik dalších atestovaných kardiologů, z nichž jednoho by mohli vybrat jako svědka obžaloby. Byl to pokus o podepření jejich případu v reakci na snahu obhajoby zredukovat obvinění na zneužití lékařské péče. Vláda požádala své vlastní znalce, aby doporučili tři kardiology, a Linhardt a druhý asistent okresního prokurátora, kteří zpracovávali trestní stránku případu, Laura Ferrisová (původním jménem Schwartzová), v podstatě náhodně vybrali jednoho z nich. Nepátrali po zázemí tohoto lékaře, čehož brzy litovali. Důvodem k tomu, že si neověřili detaily, bylo to, že svému případu pevně věřili a byli přesvědčeni, že kterýkoli osvědčený kardiolog z přední instituce podpoří názory, jež už obdrželi od dalších znalců. Avšak
k velkému zklamání a zlosti Linhardta i Ferrisové, u každého případu, který nový znalec přezkoumal, dospěl k závěru, že léčebný postup, který ostatní znalci označili za nadbytečný, byl v podstatě přiměřený. Dva asistenti okresního prokurátora věděli, že podle pravidel zacházení s důkazy bude muset být tato informace předložena obhajobě, což, jak byli přesvědčeni, jejich případ zničí.

Skeen, na druhé straně, se domníval, že svědectví lékaře, jenž tyto názory vyslovil, je napadnutelné, protože se dozvěděl, že někdo slyšel onoho lékaře, jak se vysoce skepticky vyjadřuje o vládním dohledu nad doktory medicíny. Lékaři však toto hledisko nepovažovali za důvod pro postavení kolegy mimo hlavní proud; nedomnívali se tedy, že jeho názor odporuje většinovému názoru. Snad o něco povzbudivější pro prokuraturu byl fakt, že názory tohoto znalce v oboru léčebných postupů nejsou v souladu se směrnicemi American College of Cardiology (ACC).

Avšak v tomto se skrýval pro vládu další problém. V

medicíně se používá známé rčení, že směrnice vyplývají z praxe, a ne naopak. V praxi to znamená, že nějakou dobu trvá, než se do nových směrnic písemně zapracuje odraz reálných praktických postupů v oboru. Fakt, že jejich kolega dospěl k závěru, že konkrétní léčebný postup byl přiměřený podle kritérií, která ještě nebyla ve směrnicích ACC

zakotvena, či že se neopírá o názorovou shodu, také nebude nutně lékařskou komunitou vnímán jako důvod pro jeho postavení mimo hlavní proud. V kontextu těchto skutečností a vzhledem ke znepokojivým vyhlídkám, pokud šlo o úsilí přesvědčit porotu, že Moon a Realyvasquez prováděli zbytečné zákroky s úmyslem oklamat vládu, musel tento neočekávaný výsledek zapůsobit jako blesk z čistého nebe.

Ukázalo se však, že toto nebylo na celé situaci to nejhorší.

Linhardta a Ferrisovou už i tak sžíraly obavy, že jejich případ je vachrlatý. Nyní usoudili, že svědectví tohoto znalce jej zcela potopí. S upřímným politováním, protože byli o vině lékařů přesvědčeni, doporučili Scottovi, aby od žaloby pro trestný čin ustoupil. Pro vládu, jež na vysoce sledovaném šetření strávila tři roky, a stálo ji miliony dolarů, to byla bolestná volba. V myslích mnoha lidí akt zastavení trestního stíhání, na něž bylo vynaloženo tolik času a peněz, vyvolal otázku, co tím chce vláda vlastně říct.

V nej lepším případě způsobí, že se na okresní prokurátory bude pohlížet jako na neschopné. V nejhorším se daly očekávat spekulace, mimo jiné i od Pata Campbella že politika hraje v rozhodnutí trestně nestíhat nepoctivou hru. Campbell, jenž právě v tu dobu oznámil své rodině, že přijal nabídku na práci v Eugene v Oregonu, například věřil, že Scott jako okresní návladní určitě slyšel, co se povídá o nežádoucích lékařských výkonech v Redding Medical Center.

21

Vyrovnání

Navzdory vysoké politické ceně, zaplacené za odstoupení od trestního stíhání, okresní prokurátor McGregor Scott uznal zdůvodnění a závěry Linhardta a Ferrisové, že pravděpodobnost, že spor vyhrají, je tak nízká, že se rozhodl pokračovat v úsilí o vyrovnání. Jejich argumentace vypadala asi následovně: Lékaři se pravděpodobně budou hájit proti zneužití lékařské péče tak, že připustí, ze postupovali příliš agresivně nebo se dopustili chyb v léčebném postupu, ale budou popírat zločinný úmysl.

Jak si žalobci všimli, lékaři obecně neradi přiznávali, že se dopustili zneužití, ale vyhlídka na odsouzení k dlouholetému pobytu ve vězení jim mnohdy pomohla se přes tuto neochotu přenést. Oba asistenti okresního prokurátora věděli, že jejich šance na vítězství nad obhajobou založenou na zneužití nejsou dobré. Ale i kdyby lékaři zaujali stanovisko, že léčí dobře, kauza by se změnila v souboj znalců, což se přinejlepším dalo nazvat hrou v kostky s nepředvídatelným koncem. Na základě těchto závěrů usoudili, že chodit k soudu by nejen znamenalo další vyhazování peněz, ale bylo by nespravedlivé vůči obžalovaným. Považuje se za obecné pravidlo, že když žalobci usoudí, že pravděpodobně nezvítězí, tak z hlediska veřejného zájmu i čestného jednání vůči obžalovaným hledají jiné řešení.

Scott se ještě jednou obrátil na Michaela Hirsta, jenž se chystal na začátku nového roku odejít z úřadu okresního prokurátora do privátní praxe. Pokud Hirst čekal, že na konci svého funkčního období stráví poměrně klidných pár měsíců, aby si mohl dát své záležitosti do pořádku, pak mu jeho úmysly nevyšly. Poslední měsíce v úřadu asistenta okresního prokurátora se ukázaly jako hektické a náročné.

Čekala ho výzva, jež se svou obtížností mohla rovnat vyjednávání o urovnání s Tenetem, ne-li obtížnější, a to z mnoha důvodů.

Jak advokáti na straně vlády, tak obhájci strany žalované byli vzdělaní, prozíraví a zkušení. Od samého začátku věděli, že prokázat podvod bude velmi obtížné.

Někteří z nich se vskutku divili, proč vládním advokátům trvá tak dlouho, aby dospěli ke stejnému závěru, že dokazování bude příliš obtížné. Tak či tak, když se dozvěděli, že se vláda nakonec vzdala, dostali do rukou páky, které potřebovali k žádosti, aby Hirst připravil nejen ukončení trestního stíhání, ale také vyčerpávající vypořádání, které bude zahrnovat šest set čtyřicet dva případy obvinění chirurgů z úmyslného porušení zákona.

Pokusí se rovněž využít těchto nástrojů k minimalizaci částky, již budou muset platit lékaři bez peněz, aby své případy urovnali. A pro své klienty budou požadovat od federálních a státních žalobců paušální imunitu v případech, jež byly předmětem vyšetřování.

Jako by to všechno pro splnění podmínek náročného úkolu pro Hirsta nestačilo, obhajoba navíc požadovala, aby spor kolem qui tam žaloby týkající se Corapiho, Zergy a Campbella, který se do této chvíle už přestěhoval do Oregonu, ale jeho rodina odmítla přestěhovat se s ním, byl do komplexního vyrovnání zahrnut také. Obhájci chtěli, aby žaloby na základě whistleblowingu byly v daném ujednání zahrnuty proto, že lékaři byli stále vystaveni riziku, že proti nim budou podniknuty právní kroky v těchto žalobách v důsledku neuzavřené dohody o vypořádání s federální vládou, na rozdíl od Tenetu. Hirst byl také požádán o urovnání případu Corapiho a Zergovy kauzy ohledně kalifornského zákona o pojišťovnictví. Na pohled se mohlo zdát, že Scott nebo někdo jiný usiluje o to, aby celá kauza RMC zmizela naráz, třeba z politických důvodů. Avšak fakta hovořila o něčem jiném.

Aspoň jedna věc snad byla jasná. Když už bylo rozhodnuto o občanskoprávním urovnání, všichni si přáli, aby k němu došlo co nejrychleji. Hirst se chystal odejít do privátní praxe a Linhardt odcházel do penze. Lékaři možná hráli golf, Moon, a jezdili s traktorem na svém ranči a dohlíželi na stavbu nového domu na pobřeží, Realyvasquez ale oba muži žili tři roky pod neustálou, tíživou hrozbou mnoholetého vězení, třeba i doživotního. A čím déle se táhla jednání, tím více soudních poplatků museli platit. Do té doby už za ně vydali miliony dolarů. Mnohá témata, o nichž bylo třeba jednat, však byla velmi složitá, a nevyhnutelně muselo dojít ke konfliktům. Vyřešení některých z nich mohla trvat měsíce, nebo podle nejhoršího scénáře mohlo dojít až úplnému zablokování jednání.

Jednání probíhala ve čtyřech okruzích a každý z nich představoval složitý mnohočetný soubor. První a nejdůležitější se týkal čtyř lékařů svázaných s trestným činem, Moona, Realyvasqueze a Realyvasquezových bývalých společníků Kenta Brusetta a Ricarda Moreno-Cabrala. Hlavní sporné body se točily kolem finančních částek, které budou od každého z nich požadovány na úhradu vládě, dále se jednalo o to, jestli se doživotně vzdají lékařských licencí a jestli obdrží garance, že proti nim nebudou v budoucnu podniknuty žádné právní kroky vztahující se k předmětným otázkám. Každý z těchto tří bodů představoval problém. V případě peněz musel Hirst sestavit vzorec, podle něhož se vypočítala částka přijatelná pro obě strany a kterou si každý z lékařů bude moct dovolit zaplatit. Zatímco Moon a Realyvasquez měli tučné zásoby, nedalo se totéž říct o Brusettovi. Pokud jde o Moreno-Cabrala, bylo
dost nepravděpodobné, že se od něj bude vůbec něco požadovat, jelikož v jeho případě chyběly adekvátní důkazy, i když byl formálně vyšetřován.

Otázka licencí byla mnohem méně komplikovaná. Buď se každý z lékařů licence vzdá, nebo nikoliv. Kdyby kdokoli z nich odmítl to udělat, okresní prokurátoři by museli rozhodnout, jestli jsou ochotni se na oné bázi dohodnout, nebo ne. Pokud se týkalo imunity vůči případnému budoucímu stíhání, byla federální vláda připravena schválit ji jako samozřejmou věc. Bez této záruky by byly dohody v dotčených záležitostech z valné části nedosažitelné. Avšak federální vláda nemohla zavázat stát Kalifornii ke schválení imunity, nebo, jak se říká v právnické hantýrce, zbavit jej nároku.

Rozhodnutí mohl učinit pouze Jerry Benito, okresní prokurátor pro Shasta County.

Druhý okruh zahrnoval občanskoprávní delikty týkající se chirurgů. Soudce naplánoval první soudní jednání k této věci na listopad. Urovnání těchto případů, které se týkaly Realyvasqueze, Brusetta, Moreno-Cabrala a dalších dvou chirurgů, Kevina Millera a Louise Elkinse, představovalo, pokud šlo o obhajobu, absolutní podmínku pro urovnání federální kauzy. Elkins a Moreno-Cabral byli žalováni jen v hrstce případů a pravděpodobně ani jeden z nich neměl být zahrnut do obvinění ve věci přečinů. Tento okruh se dále komplikoval tím, že do něj vstupoval spor mezi Realyvasquezem a jeho pojišťovací společností a že Millera zastupovala jiná pojišťovací společnost než ostatní. Dohoda bude také vyžadovat souhlas žalující strany. Roli uklidňujícího faktoru hrál fakt, že Halpin, jenž upřednostňoval urovnání před soudním řízením, nezkoumal žádný 7. důkazních materiálů a nevytvořil si žádný názor, pokud lo o vinu či nevinu chirurgů.

Úkol v okruhu číslo tři zněl: dosáhnout kompromisní dohody mezi Johnem Corapim a Joem Zergou, kteří spolu tři roky válčili. Svůj svár podrobili úvaze o mnoho měsíců dřív, ale jejich snaha vyzněla naprázdno. Rozumělo se samo sebou, že každý z nich odejde s miliony dolarů, pokud by se dohodli. Avšak jak se zdálo, ani jedna strana nebyla ochotná ke kompromisu, který by spor ukončil. Po téměř tři roky trvajícím urputném boji kvůli celkové částce osm milionů sto tisíc dolarů by samotné vyřešení tohoto případu znamenalo pro Hirsta práci na plný úvazek na několik dalších měsíců. Předcházela však malá předehra.

Dvacátého druhého srpna 2005 tříčlenný senát obvodního odvolacího soudu v San Francisku rozhodl ve prospěch Campbella a vrátil případ k došetření okresnímu soudu, aby rozhodl, zda Corapi a Zerga byli originálními zdroji informací. Jestliže soud rozhodne, že ano, peníze dostanou. Jestliže rozhodne, že ne, bude jednání o Campbellově žalobě obnoveno a peníze může dostat on.

Soud neměl pravomoc peníze mezi žalující strany rozdělit, avšak ty se mohly dohodnout na rozdělení mezi sebou.

Rozhodnutí odvolacího soudu znamenalo, že všichni musejí čelit možnosti, že odejdou s prázdnýma rukama, což dalo oběma stranám popud ke zvážení varianty rozdělení zisku.

Campbell, jenž v prvním kole prohrál, byl určitou dobu ochoten o dělení uvažovat. Corapi a Zerga nikoliv.

Rozhodnutí obvodního soudu však sebedůvěrou kazatele a účetního otřáslo. Až do vrácení případu k prošetření si mysleli, že mají peníze v hrsti. Teď se objevila možnost v lepším případě kompromisního řešení.

Čtvrtý okruh byl nejužší a v očích některých pozorovatelů přinejmenším nejpodivnější ze všech.

Víceméně ignorované ustanovení o whistleblowingu kalifornského zákona o pojišťovnictví, na které si Dugan Barr jen matně vzpomněl, ale Joe Zerga v něm spatřoval zdroj opravdového zbohatnutí pro sebe a svého starého přítele Johna Corapiho, se mohlo zasloužit o dohru se dvěma možnými konci: buď celou komplexní dohodu o vyrovnání posvětit, nebo ji naprosto zhatit. Kdyby v oné kauze získali převahu Corapi a Zerga, pro Tenet a lékaře by to znamenalo, že budou vyplácet miliony dolarů. Jelikož ale kalifornská kauza měla potenciál dohodu rozbít, nezbylo vládě nic jiného, než ji zahrnout do souhrnného balíku náhrad.

Všechny tyto události zavalily Michaela Hirsta obrovskou vlnou stresu. Kromě odpovědnosti za vedení velmi složité, vysoce exponované a sledované kauzy pro vládu se hluboce angažoval v jednáních o dohodě o partnerství s advokátem v Connecticutu, jež se mimo jiné týkala založení advokátních kanceláří v Sacramentu a Berkeley. Musel být maximálně soustředěný a systematický, jinak by riskoval, že se mu obě záležitosti vymknou z rukou.

Na to, aby takovou situaci dopustil, bylo v sázce příliš mnoho. Velmi pečlivě zvažoval, čeho musí v každém okruhu dosáhnout, aby zajistil alespoň projednání všech nevyřízených případů vztahujících se k RMC. Také si uvědomoval, že na něj tlačí čas a musí jednat rychle, nejen proto, že do jeho plánovaného odchodu zbývají už jen měsíce, ale také proto, že se blížilo třetí výročí razie, které mělo být za několik týdnů. Dlouhá doba, jež plynula v nečinnosti, začínala být pro vládu stále trapnější.

Hirst, jenž se ve sporu qui tam žalob angažoval od samého začátku, považoval za bláznivou umíněnost od obou stran, že se už dávno nedohodly na rozdělení odměny. Jeho úkol byl zřejmý: zjistit, kolik každá strana potřebuje k vyrovnání, a nalézt způsob, jak přemostit propast mezi nimi, a bude-li to nutné, třeba i navýšením částky. Pozval obě strany do prázdné zasedací místnosti na úřadu okresního prokurátora v Sacramentu, aby si udělal představu o jejich startovních pozicích. Na začátku je však informoval o tom, že vláda nebude lékaře trestně stíhat, což všechny tři muže šokovalo a zklamalo. Konec konců, oni byli ti, kteří věc oznámili, whistleblowers, nebo tak na sebe aspoň každý z nich pohlížel, pokud ne na sebe navzájem. Vysvětlil jim, že vláda hledá souhrnné občanskoprávní narovnání, a zdůraznil, že musí dojít k urovnání všeho, nebo nebude urovnáno nic. Stavba je křehká, a pokud bude chybět
jen jeden malý kamínek, tak nevydrží. I když se setkání neslo v uctivém duchu, nepotřeboval Hirst moc času, aby poznal, že směsice je příliš nestabilní, aby přinesla kladné výsledky.

Usoudil, že bude mnohem rozumnější použít standardní metodu prostředníka a promluvit si s každým zvlášť, aby si ujasnil očekávání každého jednotlivě, a potom pendlovat od jednoho k druhému, přemlouvat je, mazat jim med kolem úst a přesvědčovat tak dlouho, dokud se k sobě nepřiblíží natolik, aby mohl být obchod zpečetěn.

Během těchto úvodních individuálních sezení tehdy odpoledne řekl Campbell a jeho advokát David Rude, že chtějí padesát procent z celkové částky a že z této pozice neustoupí. Dostat pevné stanovisko od Corapiho a Zergy bylo těžší. Jak se čas vlekl, Corapi se postupně stával zdrženlivější a nepřístupnější k vyjednávání a sotva promluvil. V jedné chvíli však skočil do řeči a prohodil, že ho nezajímá, co dostane Campbell. Řekl Zergovi, že oni se potřebují soustředit na to, co uspokojí je. Hirsta potěšilo, že to slyší, neboť přesně k takovému sdělení se chtěl dostat.

Když se jich zeptal ještě jednou, jaká částka by je uspokojila, Zerga si to dlouho rozmýšlel a potom odpověděl, že dva a půl milionu dolarů pro každého. Zerga, jenž se ujal role řečníka za oba, neměl v úmyslu do té částky započítat nic z toho, co by mohli spolu s Corapim dostat jako náhradu v kalifornském pojišťovacím případu, ale zapomněl to Hirstovi říct.

Po prvním dnu pokračovala jednání telefonicky. Hirst mimo jiné pracoval na zvýšení objemu financí pro náhrady škod. Jednu z možných cest viděl ve využití vedlejší úmluvy k dohodě s Tenetem, jež zajišťovala vládě odškodnění, jestliže prokáže nadbytečné zákroky, na něž nebyl v dohodě o vyrovnání ve výši padesáti čtyř milionů brán zřetel. Firma Tenet z toho sice neměla vůbec žádnou radost, ale toužila po dosažení souhrnného vyrovnání a nakonec souhlasila, že zaplatí navíc pět a půl milionu dolarů, z nichž patnáct procent připadne Corapimu, Zergovi a Campbellovi.

Hirstovi se rovněž podařilo přesvědčit Tenet, aby poskytl milion dolarů na urovnání žaloby v kalifornském případu, z čehož polovina připadne státu a druhá polovina Corapimu a Zergovi.

Y průběhu stejného časového období se Hirst setkával i s advokáty lékařů. V lednu už se také stane obhájcem a bude pracovat v budově firmy Wells Fargo, kde mají kanceláře Malcolm Segal, zastupující Realyvasqueze, a Mathew Jacobs, zastupující Moona. Ve stejné budově sídlil i advokát Tenetu Chuck Stevens. Všichni včetně Hirsta zastávali pozice asistentů okresních prokurátorů v Sacramentu.

Advokáti tvořili malou, sevřenou komunitu a snažili se spolu navzájem dobře vycházet.

Pokud šlo o peněžní vyrovnání s lékaři, Hirst neústupně požadoval, aby stejně jako vyrovnání, které vyjednal s Tenetem, odráželo názor vlády, že se dopustili podvodu. Za tím účelem trval na trojnásobném odškodném a pokutách pro každý jednotlivý případ. Advokáti lékařů kladli odpor, ale stejně jako při vyjednávání s Tenetem se jasně ukazovalo, že federální vláda na nižší částku nepřistoupí. I když vláda zcela jasně dávala najevo, že preferuje civilní urovnání sporu, a Corapimu, Zergovi a Campbellovi sdělila, že žádné trestní stíhání se konat nebude, absolutně se této alternativy nevzdala. A jako jiná možnost, bez komplexní dohody o vyrovnání, se rýsovala občanská žaloba na každého jednotlivého lékaře zvlášť. Ani jeden ze scénářů žalobce příliš nenadchl, ale obhajobě se zamlouvaly ještě méně. Obě varianty navýší už tak obrovské soudní výdaje a ani v jednom případě neexistuj
e záruka, že vyhrají. Nakonec tedy přijali vzorec pro výpočet odškodného, ale s podmínkou, že nebudou muset přiznat podvod. A stejně jako v případě Tenetu budou moci k dohodě připojit svůj vlastní komentář.

Další tvrdý oříšek, jenž se musel rozlousknout, představovaly počty případů, za něž každý jednotlivý lékař ponese zodpovědnost. Kolem této otázky se točila řada náročných jednání, jichž se kromě již zmíněných advokátů účastnili James Brosnahan, známý obhájce ze San Franciska, zastupující Moona, a Steve Enochian a Bruče Locke, kteří zastupovali Brusetta. Strany se nakonec dohodly na počtu deliktů ve výši sedm set šedesát devět, ten stanovili jako startovní čáru a potom jej ořezávali. V první řadě vyloučili všechny případy s výjimkou těch, které se týkaly Medicare a Medicaid. Skončili přibližně na čísle tři sta.

Vyřešit tento zásadní problém bylo obtížné samo o sobě, ale vedle toho existoval ještě jeden dlouhotrvající, zcela odlišný problém, který jednání zpomalil a zvýšil obavy u Hirsta a u všech ostatních, silný vzájemný odpor mezi Moonem a Realyvasquezem. Ti dva spolu nikdy dobře nevycházeli, proto bylo naprosto logické, že do té míry, kdy každý z nich opravdu věřil, že je nevinný, si zároveň myslel, že všechny potíže, do kterých se dostali, i kdyby se neprovinil ve smyslu obvinění –, má na svědomí výhradně a pouze ten druhý. Realyvasquez dokonce veřejně prohlásil, že věří, že Moon „si vyšetřování zaslouží“. Ať tak či tak, poněvadž žádný z doktorů nechtěl, aby na něj padl větší díl viny, bariéra se zvětšovala. Moon neústupně trval na svém, že nebude platit ani o penci víc než Realyvasquez a že nebude souhlasit s žádnou úhradou, dokud Realyvasquez zároveň neodsouhlasí, že zaplatí stejno
u částku. Hirst se pokoušel oba přesvědčit, že kdo se dohodne dříve, získá výhodu, protože pak se pozornost vlády upře výhradně na toho druhého. Ale ani jeden na to neskočil. Další problém se týkal Brusetta. Měl mnohem méně peněz a majetku než Moon a Realyvasquez, kteří měli mnoho milionů dolarů v hotovosti, nemovitost a další investice. Pokud šlo o Moona, FBI se dostala dva týdny před razií k účtu makléřské firmy, v níž figurovala provize ve výši sedmnácti milionů dolarů na jeho jméno. A Realyvasquezův ranč měl sám o sobě hodnotu několika milionů dolarů.

Mezitím se Hirst věnoval svým osobním záležitostem a dál pravidelně vedl konzultace s Rudem a Marksem. Marks projevoval obzvlášť velký zájem o vyrovnání pro své klienty, ale asi neměl přílišný vliv na Zergu, který všechno nastartoval. V rozmezí týdne zaslal Hirst účastníkům návrh smlouvy. Campbell dostal nabídku poloviny celkové částky s výjimkou peněz z kalifornského pojišťovacího případu, což odpovídalo tomu, co chtěl, a Corapi a Zerga měli dostat každý více než dva miliony sedm set tisíc dolarů, v čemž bylo zahrnuto půl milionu, který Tenet poskytl na urovnání pojišťovacího případu. Campbell a Rude byli s návrhem spokojeni a na podmínky přistoupili. Zergu, jenž odešel ze schůzky v Sacramentu v domnění, že jednání ztroskotala, překvapilo, když mu byl návrh doručen. Ale podle něj mu přisoudili dokonce víc, než žádal, a i když z pojišťovacího případu dostal mnohem méně, než doufal, nakonec do
spěl k závěru, že je čas všechno hodit za hlavu. Trvalo to tři dlouhé roky, a co je moc, to je moc. S Corapim se na sebe podívali a Zerga řekl: „Co jsme si, to jsme si, ať už je to všechno za námi.“ Kazatel, jenž byl ochotný se udobřit už dávno, nic nenamítal.

Přibližně ve stejné době usoudil Mike Skeen, jehož zklamání přecházelo v doutnající zuřivost, že nedokáže žít s pomyšlením, že neučinil poslední zoufalý pokus o navrácení trestního stíhání na správnou cestu. Vyžadovalo to úhybný manévr, obejít úřad okresního prokurátora. S podporou FBI se on a jeho kolega Jerry Wilson, agent se zkušeností v případech podvodů ve zdravotnictví, vydali letadlem do Washingtonu, kde se sešli s nejvyššími zástupci oddělení pro podvody ve zdravotnictví na Ministerstvu spravedlnosti.

Skeen doufal, že dokáží úředníky ministerstva přesvědčit, že překážku v podobě nezvyklého profesionálního názoru jednoho kardiologa, známého odpůrce vládního dohledu v medicíně, lze překonat, protože nebude považován za důvěryhodného svědka. Schůzka se nesla v pracovním duchu. Každá strana zastávala svůj názor a úředníci Ministerstva spravedlnosti sdíleli názor úřadu okresního prokurátora, že případ se vlastně nedá vyhrát.

V polovině jednání, které trvalo celou hodinu, bylo Skeenovi jasné, že stanovisko vlády se nezmění. Ke konci se Skeenův a Wilsonův cíl změnil a účastníci věcně diskutovali o bodech, o nichž se domnívali, že by měly být do civilního urovnání zakomponovány, pokud k nějakému narovnání vůbec dojde. Všichni bez výjimky se shodli na tom, že jedna podmínka je neoddiskutovatelná, a to, aby doktorům byly odebrány lékařské licence na doživotí. Všichni zastávali stejné stanovisko, že když nedojde k jejich trestnímu stíhání, tito lékaři by se už nikdy neměli dotknout žádného pacienta.

Skeen spolu s Wilsonem letěli zpět do Kalifornie rozčarovaní, ale utěšovali se aspoň myšlenkou, že učinili přítrž masivnímu zneužívání pacientů v Reddingu a okolí.

Mike Skeen však přece jen nebyl ochoten vzdát se možnosti poslat lékaře do vězení. Když se mu nepodařilo přesvědčit Ministerstvo spravedlnosti, aby anulovalo rozhodnutí prokurátora McGregora Scotta nepožadovat žalobu, přistoupil k vysoce neobvyklému kroku a kontaktoval obvodního prokurátora pro Shasta County Jerryho Benita, aby si s ním promluvil o možnosti zažalovat lékaře na úrovni státu. Měl z toho dobrý pocit, protože o možnosti vydat se touto cestou několikrát diskutoval se svými nadřízenými a ti ho v tom vždycky podporovali. Oba muži se setkali soukromě v Benitově kanceláři. Skeen informoval návladního, že FBI zastává názor, že v případech by mělo být nařízeno trestní stíhání, a protože okresní prokurátor to odmítá udělat, FBI mu poskytne veškeré materiály, které potřebuje, peníze, agenty na plný úvazek, cokoliv, ke stíhání za ublížení na zdraví a dřívější zneužití lékařské péče. Skeen
působil přesvědčivě a Benito kývl na setkání s ostatními členy vyšetřovacího týmu, aby s nimi celou záležitost prodebatoval. Skeen doufal, že Laura Ferrisová, jeho hlavní kontaktní osoba na úřadu okresního prokurátora, jež měla encyklopedické znalosti o případu, se schůzky zúčastní. O možnosti vznést obvinění na státní úrovni, kdyby federální obvinění z trestného činu ztroskotalo, s ní hovořil už dříve.

Skeen požádal Ferrisovou, aby zjistila dvě věci: jestli úřad okresního návladního podpoří iniciativu FBI a jestli jí Scott dovolí zúčastnit se schůzky a instruovat Benita. O

několik dnů později se vrátila ke Skeenovi, jak předtím slíbila. Přinesla neuspokojivou zprávu, že zvláštní agent FBI na úřadu v Sacramentu Drew Parenti bude muset u Scotta předložit oficiální žádost, a ten ji téměř jistě odmítne. Skeen přesto žádost Parentimu předložil, ten ji předal Scottovi, jenž ji podle očekávání zamítl. Parenti pak Skeenovi poradil, ať se dál nenamáhá, protože FBI se nechce dostat do přímého konfliktu s okresním návladním.

Paralelně s tím si lékaři, kteří neměli ponětí, že se Skeen pokouší vyprovokovat proti nim trestní stíhání na úrovni státu, stanovili, že každá dohoda, kterou podepíší, je ochrání od stíhání kalifornskými soudy a dali to federálním prokurátorům jednoznačně najevo. Krátce po setkání Skeena s Benitem zavolal Benitovi úřad návladního a požádal ho, aby všechny tři lékaře zprostil veškerých nároků ze strany státu. Odpověděl, že to nemůže udělat, protože není obeznámen s podrobnostmi případu. Benito si na jméno osoby, která mu volala, nemohl vzpomenout, ale následně obdržel další telefonát, který byl jistě od Larryho Browna, zástupce McGregora Scotta. Benito odpověděl Brownovi stejně jako prvnímu volajícímu. Nemůže zajistit zproštění, protože nezná případ dostatečně dobře, aby mohl poctivě rozhodnout. Browna to však neuspokojilo. Řekl Benitovi, ať čeká telefon od soudce Halpina, což se Beni
tovi zazdálo divné i nevhodné. Nedokázal si představit, proč Halpin, jehož dobře zná, by se do podobné záležitosti vkládal.

Nicméně Halpin skutečně krátce nato zavolal. Benita nezastihl, on ale po návratu okamžitě volal zpátky a pověděl soudci o telefonátech z úřadu návladního a zopakoval teď už známou litanii. Dál se ale příběh trochu zamlžuje. Benito si jasně pamatuje, že se ho Halpin pokoušel přemluvit ve prospěch dosažení dohody, jež by nahrávala žádosti o garanci zproštění. Ovšem Halpinovi utkvěla v hlavě vzpomínka, že Realyvasquezův advokát Malcolm Segal volal jen proto, aby ho požádal, aby Benitovi vyřídil vzkaz, že má volat kancelář prokurátora, nic víc. Potíž s Halpinovým vysvětlením je v tom, že Benito už předtím Brownovi a ještě někomu z úřadu návladního vysvětlil, proč nemůže doktory zprostit nároků ze strany státu. Člověku vrtá hlavou, proč by Segal žádal Halpina, aby intervenoval u Benita kvůli jeho telefonátům na úřad návladního, když Benito už o věci dříve mluvil jak s Brownem, tak s další oso bou z úřadu. K tomu se Segal odmítl vyjádřit.

Někdy na začátku listopadu, navzdory skutečnosti, že ani otázka zproštění, ani otázka počtu případů úmyslného bezpráví ze strany chirurgů nebyla plně vyřešena, naplánoval okresní prokurátor tiskovou konferenci, aby zveřejnil závěrečnou dohodu. Jak se ukázalo, zproštění odpovědnosti vůči státu se stalo nezbytnou podmínkou pro dosažení dohody, ale vypadalo to, že Benitovo odmítnutí zaručit ji se v žádném případě nedá nijak obejít. S vysokou pravděpodobností si však Scott a obhájci uvědomili, že bez pomoci FBI a se závažnými omezujícími nařízeními se státu jen sotva, pokud vůbec, podaří případ připravit. Každopádně podmínka byla ze smlouvy vypuštěna.

Nějak, buď záměrně, nebo opominutím, se stalo, že Scott zapomněl Mikea Skeena a Jerryho Wilsona o tiskové konferenci patnáctého listopadu uvědomit. Skeen se o ní dozvěděl od Benita, jemuž telefonoval v reakci na zmeškaný hovor, v pátek jedenáctého listopadu. Prokurátor se ho zeptal, jestli ví o tiskové konferenci kvůli zveřejnění dohody, a velmi překvapený Mike Skeen odpověděl, že nikoli. Vlastně řekl, že nemá ani ponětí, že už se blíží k dohodě. Benito na to odpověděl, no ano, blíží, a pokračoval ve výčtu telefonních hovorů, jež vedl s úřadem návladního a soudcem Halpinem. Benito připadal Skeenovi rozzlobený, což agent FBI připisoval částečně faktu, že Benito nemá Scotta, jenž byl dříve jeho nadřízeným, příliš v oblibě.

Skeen okamžitě kontaktoval Rosemarii Bamesovou, sekretářku Mikea Parentiho, pověřeného zvláštního agenta v Sacramentu. Řekl: „Poslyšte, je zřejmé, že o té informaci nemám vědět, protože jsem se o ní nedozvěděl normálními kanály, ale chci se jen ujistit, že pověřený zvláštní agent ví o tom, že v úterý se snad má konat tiskovka.“ Bamesová přijala vzkaz a za malou chvíli volala zpět, že Parenti o tom ví a že Nancy Nelsonová, asistentka pověřeného zvláštního agenta, se konference zúčastní. Skeen se pak ještě ptal Wilsona, jenž také nic nevěděl a usoudil, že oba agenti byli opomenuti záměrně, asi kvůli jejich tvrdošíjnému úsilí zvrátit, a následně obejít rozhodnutí okresního návladního nestíhat trestně Moona, Realyvasqueze a Brusetta.

Během víkendu před tiskovou konferencí se cítil Skeen tak mizerně jako nikdy. Věděl, že se mu žije dobře. Miluje svou manželku Roxanne a cítí se s ní nesmírně šťastný.

Miluje její předčasně vyspělou dceru Emily. Mají krásný dům s bazénem na rozlehlém pozemku, odkud je nádherný výhled. Jeho syn a snacha, které miluje a výborně si s nimi rozumí, žijí v nedalekém Lake California. A rád si hraje se svým divokým rottweilerem Gretchen. Bolest v rameni z dávného zranění se trochu zhoršila a možná potřebuje operaci, ale žije s tím už dlouho a jeho pochmurné náladě to nepřidá. Trápí ho jen jedna věc. Systém trestního soudnictví, v nějž věří a jemuž obětoval dvacet let svého života, selhal.

Byl naprosto přesvědčený, že vláda má dostatek důkazů, aby lékaře usvědčila, a i kdyby se jim naskytla nějaká šance vyváznout, stále je tu jasná morální povinnost je stíhat, protože jejich přečiny jsou tak do nebe volající a tak dobře zdokumentované. I když nikdy explicitně neřekl, že selhání má na svědomí McGregor Scott, opakovaně se o něm vyjadřoval jako o „tom, kdo rozhoduje“.

Skeen také nešťastně přemítal o chybě FBI, že neinstalovali odposlouchávací zařízení u lékařů nebo zaměstnanců nemocnice během doby, kdy se připravovalo místopřísežné prohlášení, což by podstatně zvýšilo jejich šance na získání nezvratného důkazu o zločinném spolčení.

Přemýšlel, že s takovým důkazem by se dalo snadno ovlivnit rozhodnutí, zda usilovat o formální obvinění z trestného činu, nebo o to, co bylo nakonec učiněno a co on považoval za naprosto neuspokojivé, občanskoprávní vyrovnání.

Avšak za toto pochybení opravdu nebylo komu dávat vinu.

Existovaly nejméně dva pádné důvody, proč se nikdo nepokusil tajně nahrávat rozhovory se správci nemocnice.

Zaprvé, FBI by byla musela najít někoho, kdo je vhodně umístěný a zároveň ochotný nosit u sebe aparát. A když už by to byli udělali, nemohli od toho člověka očekávat, že povede všechny potřebné rozhovory zrovna během těch několika málo dnů, protože by to bylo příliš složité a příliš nápadné. Zadruhé, FBI vydedukovala, že s každým dnem zpoždění navíc se dalších pět pacientů podrobí nežádoucím výkonům, což byl dostatečný důvod neoddalovat realizaci povolení k domovní prohlídce.

S čím však nepočítali, byl fakt, že příprava a realizace povolení k domovní prohlídce zabere tři měsíce místo obvyklých několika dnů. Kdyby si byli uvědomili, že to potrvá tak dlouho, a kdyby byli našli někoho, kdo by nosil odposlouchávací zařízení během té doby, přemýšlel Skeen, věci by se vyvinuly možná úplně jinak. Ve světlejších okamžicích ale cítil hrdost na FBI, že neústupně usilovala o spravedlivé vyřešení případu do samého konce. A také se mu doslalo satisfakce v tom, že přispěl k ukončení nežádoucích výkonů.

Večer před plánovaným zveřejněním smlouvy nebyl dokument pořád ještě hotov. Ráno ještě stále zůstávaly nevyřešené otázky. Účastníci se však přesto domnívali, že konec je blízko, a souhlasili s tím, že předstoupí se zveřejněním. Úřad okresního prokurátora vydal tiskovou zprávu s tímto titulkem:

„LÉKAŘI

OBVINĚNÍ

Z

PROVÁDĚNÍ

NEŽÁDOUCÍCH SRDEČNÍCH OPERACÍ V REDDING

MEDICAL CENTER SOUHLASÍ SE ZAPLACENÍM

MILIONOVÉHO ODŠKODNÉHO MÍSTO OBVINĚNÍ Z

PODVODU A SOUHLASÍ S OMEZENÍM SVÝCH

PRAXÍ.“

V prvním řádku pod titulkem se píše: „Dohoda ponechává příslušným úřadům právo zrušit lékařům licence a vyloučit je z programu Medicare.“

Smlouvy podobného typu obsahují často v hojném množství rafinované výrazy a nepatrné únikové klauzule a tato nebyla výjimkou. Například, i když smlouva umožňovala zrušit lékařům licence a vyloučit je z programu Medicare, ani jedno neučinila. Místo toho ponechala lékařům právo vznést námitku proti jakémukoliv takovému kroku, kdyby jej vláda náhodou podnikla. To Skeena iritovalo ze všeho nejvíc, protože na schůzce ve Washingtonu, jíž se zúčastnil, všichni bezvýhradně souhlasili, že k žádné dohodě o vyrovnání nedojde, dokud v ní nebude zakotveno zrušení lékařských licencí pro ty, jichž se to týká. Jenže smlouva ve skutečnosti zakazovala Moonovi a Realyvasquezovi „provádět další srdeční zákroky nebo chirurgické výkony u pacientů pojišťoven Medicare, MediCal nebo TRICARE (pro zaměstnance americké armády)“. Toto ustanovení vážně omezovalo jejich způsobilost výnosně vykonávat jejich specializace.

Státní lékařská komora teď navíc měla volné ruce k podniknutí kroků k odebrání lékařských licencí. V případě Moona byl proces v plném proudu. V říjnu 2004 komora podala mnohem rozsáhlejší obvinění proti Moonovi, než bylo původní z roku 2003, ve věci, mimo jiné, „hrubé nedbalosti“ při stanovení diagnózy a při léčebném postupu v případě Corapiho. Prezident komory Dave Thornton řekl, že jako výsledek procesu očekává, že se Moon buď vzdá licence dobrovolně, nebo mu bude státem zrušena.

Naproti tomu v Realyvasquezově kauze došlo k zádrhelu hned na začátku, do značné míry kvůli stanovisku zástupce generálního prokurátora Boremana, že standardní péče v severní Kalifornii nepožaduje od chirurga, aby zpochybňoval

diagnostický

úsudek

doporučujícího

kardiologa, i když s ním nesouhlasí. Po dohodě Boreman prohlásil, že případ proti Realyvasquezovi zůstává otevřený, ale nebylo proti němu vzneseno žádné obvinění, jako tomu bylo u Moona.

Jak Moonovi, tak Realyvasquezovi byla udělena pokuta ve výši jeden milion čtyři sta tisíc dolarů. I když to nebyla zanedbatelná suma a pro vládu mohla představovat přijatelnou částku za ztráty, nedalo se čekat, že by nějak změnila životní styl jednoho či druhého lékaře. Kentu Brusettovi, jehož zdroje byly mnohem chudší, byla udělena pokuta ve výši dvou set padesáti tisíc dolarů s možností rozložení splátek na deset let. Protože Brusett neměl zákaz provozovat svou specializaci kardiochirurga u pacientů pojišťoven Medicare, MediCal nebo TRICARE, sousto ve výši pětadvaceti tisíc dolarů ročně ukousnuté z jeho příjmu se zdálo celkem bezvýznamné. Smlouva obsahovala také ustanovení, že lékaři včetně Moreno-Cabrala, jehož jméno ve smlouvě figurovalo, ale nebyl penalizován, „popírají odpovědnost a smlouva není přiznáním odpovědnosti, ani přiznáním viny ve smyslu porušení zákona účastnickými stranami“. Bhem několika dnů po zveřejnění chirurgové až na jednu výjimku rovněž souhlasili s urovnáním případů deliktů v mezích svého pojištění. Kevin Miller, chirurg, jenž operoval Paula Alexandreho a měl svou praxi v Coloradu, se na dohodě nepodílel. Soudce Halpin stanovil datum soudního přelíčení v případě Alexandreho na září 2006.

Pojišťovací společnost chirurgů zaplatila žalobcům jednadvacet milionů dolarů na konci února 2006.

Podle smluvních podmínek dohody o vyrovnání, jež měla stále některé nedořešené body, dostal Campbell čtyři miliony čtyři sta padesát sedm tisíc devět set třicet osm dolarů a Corapi se Zergou oba stejnou částku dva miliony sedm set dvanáct tisíc dvě stě osmdesát jeden dolar.

Přibližně půl milionu dolarů odešlo na účet státu Kalifornie.

Ten den, kdy byla zveřejněna dohoda o vyrovnání, vydali Realyvasquez se svým advokátem Malcolmem Segalem svou vlastní tiskovou zprávu. Stálo v ní, že pro trestní obvinění proti Realyvasquezovi nikdy neexistoval právní základ, a dodatek:

Poté, co se tři roky snaží obhájit proti neopodstatněnému

nepodloženému

obvinění,

doktor

Realyvasquez se rozhodl vyřešit občanský spor s Medicare a MediCal tím, že společnosti Medicare vyplatí odškodné podílem z poplatků obdržených za jím léčené pacienty.

Svým pojišťovacím společnostem také ponechal pravomoc urovnat zbývající občanskoprávní spory v Reddingu, nebo v nich pokračovat, aby mohl dotáhnout do konce zkreslené a neférové útoky vedené proti jeho kariéře chirurga.

V prohlášení se dále psalo, že Realyvasquez „prostě rezignoval na schopnost právního systému zajistit spravedlnost. Nemohu pokračovat v boji proti systému, jejž nezajímá pravda“. Ironií osudu byl Realyvasquez stejně rozčarovaný jako Mike Skeen ze systémových chyb a jejich důsledků.

Rozumí se samo sebou, že ne každý viděl závěr ve stejném světle jako Realyvasquez a Segal. Dougu Mudfordovi, třebaže spolu s kolegy sklidili miliony dolarů na poplatcích za civilní případy, se z toho dělalo fyzicky špatně. O dva dny později mi poslal e-mailem zprávu, v níž psal: „Ještě pořád jsem se nesmířil s tím, že okresnímu návladnímu trvalo tři roky, než přišel na to, že je příliš těžké soudně stíhat koronární případy; tři roky života všech těch klientů (těch žijících), kteří čekají na zprávy o obvinění.

Kdy bylo rozhodnuto o tom, že vzhledem k tomu, že malomyslný okresní návladní rozhodne nevznést obvinění z trestného činu, všichni doktoři jsou zproštěni obvinění za rozřezávání hrudních košů?“ Mudford pokračoval hořkým ironickým tónem o Realyvasquezovi a Moonovi.

Realyvasquezův mluvčí, píše dál, je zatraceně dobrý, protože Realyvasquezova sága dostala hrdinský nádech.

„Brzy vztyčíme na jeho počest sochu…“ Ne, počkejte, v tom už ho Moon překonal. Redding brzy odhalí sochu, kterou radnice přijala darem od Moona. Připomíná hromadu rakví, takže se zdá příznačná.

CW1 byla stejně tak naštvaná, emotivně rozhozená, a dala najevo ještě větší cynismus. Taky mi poslala e-mail, v němž stojí:

Nevím, jak začít, abych vám sdělila, jak strašně mě zklamalo rozhodnutí, že ani Moon, ani Realyvasquez nebudou trestně stíháni. A ještě horší je to, že Pat Campbell dostal čtyři a půl milionu a dál těm dvěma doporučoval pacienty navzdory svému tvrzení, že se pokouší učinit tomu přítrž. Mám pocit, že jsem udělala chybu, když jsem se snažila zachovat správně. Co jsem vlastně čekala? Měla jsem si najmout právníka, domáhat se nároku za whistleblowing, byla bych dostala ty peníze a mohla jsem si je užívat. Poselství všem těm rodinám a nám, kteří jsme se snažili to zastavit, zní: PROČ SE TÍM VZRUŠOVAT?

Systém je zkažený a to se zastavit nedá. Dokonce, i když jiným ublížíte, zmrzačíte je a zničíte další lidi kolem nich, můžete si žít jako v pohádce a nemusíte si dělat žádné starosti nebo znovu chodit do práce…, je mi z toho zle a jsem úplně otrávená… a pořád dokola přemýšlím, co mám sakra dělat, abych se z toho martyria dostala. Myslím, že splatím všechny půjčky, prodám dům a vydám se na cestu kolem světa. Třeba mi to pomůže najít klid.

Pokud jde o Pata Campbella, od něj jsem taky dostal e-mail. Píše v něm, že „doktoři si vykoupili cestu z vězení“, což, jak píše dál, „dodá jiným odvahu páchat zlo a chovat se protiprávně“. Dodává však: „Nehodlám vyjít na veřejnost a přilévat oleje do ohně. Svého hlavního cíle jsem dosáhl, Tenet a jeho spoluviníci už nebudou v Reddingu zneužívat pacienty pro svůj zisk (a zvýšení ega v případě Moona). A Ministerstvo spravedlnosti bylo donuceno vytáhnout nůž, který mi vrazilo do zad, což byl zajisté bonus navíc. Po zaplacení daní a soudních poplatků mi zůstane dost peněz, abych si mohl vybrat z více možností a nemusel si lámat hlavu výdaji na studium svých dětí. Myslím, že bych měl být za ta pozitiva vděčný.“

Joe Zerga řekl, že on i Corapi jsou s odškodněním spokojeni, nebo aspoň s finanční částkou, kterou obdrželi, a že jsou rádi, že už to mají za sebou. Podle Zergy měli jít doktoři do vězení a Campbell je v jeho očích zbabělec, nikoliv skutečný whistleblower. Ale vztek, který cítil na začátku, jako by se zmírnil. Corapi dál přinášel kázání o víkendech a přes týden se věnoval lovu a rybaření. Před dokončením této knihy přestal odpovídat na e-mailové zprávy a brát telefony. Zerga uvedl, že Corapi je už celou záležitostí tak unavený a otrávený, že se o ní s nikým nechce bavit.

Když bylo po všem, Michael Hirst, jenž seděl na vypůjčené židli u vypůjčeného psacího stolu ve své krabicemi přeplněné kanceláři v budově společnosti Wells Fargo, řekl, že je přesvědčený, že v těchto případech „byly prováděny zbytečné operační zákroky“. Podle jeho názoru vedla Moona a Realyvasqueze k jejich jednání nenasytnost, ale nejen to, šlo jim taky o „moc a nadvládu“. Uvedl, že na „zapojení firem do zdravotní péče pohlíží velice skepticky“, hlavně proto, že ho zneklidňují „rozhodnutí učiněná lékaři poznamenanými honbou za ziskem“.

Hirstovy obavy ohledně přílišné horlivosti za ziskem a jejího upřednostňování před zájmy pacienta zdaleka nebyly plané. Když lékaři připustí, aby si je firma zavázala, jako se stalo v případě Moona a Realyvasqueze, kteří byli zavázáni Tenetu výměnou za šesticiferné honoráře a výhody v podobě snadného přístupu k nemocničním letadlům, stávají se jejich podmínky srovnatelné s vedením firmy. Proto nikoho nepřekvapí, že ti méně zásadoví z nich profesionální a právní závazky vůči pacientům flákají, zatímco aktivně prosazují své vlastní a firemní finanční zájmy.

V posledních desetiletích se stalo mnohem snazší se takového jednání beztrestně dopouštět, především ve specializacích, jako je kardiologie, kde díky rychlému technickému pokroku rapidně vzrostly možnosti léčby. Příliš agresivní metody včetně využívání nejnovějších a nejméně vyzkoušených druhů léčebných strategií mohou přinášet obrovské tržby při současném vynechání pečlivého vzájemného dohledu, protože ostatní lékaři ještě nejsou s novými přístroji obeznámeni. Téměř jistě právě o to šlo v případě Moonova využívání IVUS. Stanovoval nenormální diagnózy, proti nimž se místní kardiologové nemohli snadno postavit, ačkoli prohlašoval, že má před sebou několikeré příklady velmi vzácných postižení jako například spontánní arteriální disekce. Moonovo využívání IVUS zároveň usnadňovalo Realyvasquezovi provádět operaci bypassu u pacientů, jejichž diagnózu nemohl osobně ověř it.

Po svém posledním možném pokusu poslat Moona a Realyvasqueze do vězení začal Mike Skeen usilovat o to, aby hodil poslední tři roky za hlavu, ale nedařilo se mu to.

Jako vždycky, když o problému hovořil, mluvil tichým hlasem, ale jeho smutek nebo vážnost se nedaly zpochybnit.

„Lidé se mě ptají,“ začal, „jak se k tomu postavím a jestli hodlám v tom pokračovat. Nemůžu, protože jsem pevně přesvědčený, že to, co se mělo udělat, to správné –, se neudělalo. Pořád tomu věřím. Pro mě osobně je to nespravedlnost a cítím velmi silně, že byly spáchány odporné zločiny a lidem to prošlo, a to mě vždycky naplňuje hořkostí. Trochu si dělám starosti o doktora Brusetta. Podle mého názoru, jak vyplývá z vyšetřování, jsem si jist, že věděl, co se děje, a účastnil se toho; je to poměrně mladý člověk a myslím si, že bude v praxi pokračovat, a to mě zneklidňuje. Myslím si, že mnoho lidí se mnou bude souhlasit, když řeknu, že kauza skončila, ale nebyla vyřešena.“

A pokud jde o vcelku neangažované občany Reddingu, ty, kteří nepatří ani k lékařům, ani k pacientům, je těžké říct, co si myslí. Jak se případ vlekl, mnoho z nich jako by se o něj přestalo zajímat. Novinový titulek v Record Searchlight den po zveřejnění informace o dohodě hlásal: DOHODA O

VYPOŘÁDÁNÍ

VYVOLÁVÁ

U

OBYVATELŮ

SMÍŠENÉ POCITY. Ačkoliv Skeen nezjišťoval, co si většina lidí myslí, měl stejný názor.

„Kdybyste provedli průzkum veřejného mínění,“ řekl, pravděpodobně byste skončili se stejnými čísly, jaká jste měli na začátku. Padesát procent dotázaných se domnívalo, že jsou lékaři perzekuováni a mají zničenou kariéru, a zbylých padesát procent se poškrábalo za uchem a řeklo: „No, víte co, asi se to fakt dělo.“

Pokud jde o lékaře, ti neustále trvali na své nevině.

Souhlas k dohodě o vypořádání v listopadu 2005

nepodepsali, s nejvyšší pravděpodobností proto, že neobsahovala neotřesitelnou záruku, že stát Kalifornie je nebude soudně stíhat. Kvůli absenci jejich podpisů jim jejich advokáti ještě pořád nedovolili se mnou mluvit, takže jsem udělal následující věc. Dvanáctého ledna 2006 pozdě odpoledne jsem zašel na návštěvu k Maje Sandbergové, cévní chiruržce, jež pracovala s Realyvasquezem a udržovala s ním blízký osobní vztah, do ordinace naproti Redding Medical Center, kterou spolu sdíleli. Prostory byly matně osvětlené a s výjimkou dvou mladých žen za přepážkou recepce byly prázdné, stejně jako vždy při mých předchozích

návštěvách.

Sandbergová,

jež

se

s

Realyvasquezem znala dvacet let, se měla vrátit každou chvíli, jen co vyzvedne dcerku ze školy. Nečekal jsem dlouho, když vtom se za přepážkou recepce objevil muž, přešel ke mně a s nepatrným, ale mazaným úsměvem se zeptal:

„Vy jste pan Klaidman?“ Než jsem stačil odpovědět, pokračoval: „Já jsem Fidel Realyvasquez.“

Viděl jsem ho poprvé, ale poznal jsem ho podle fotografií. Taky jsem se usmál a řekl jsem: „Vím, kdo jste. Těší mě, že vás konečně poznávám.“

Stáli jsme a několik minut jsme si povídali, většinou o mém krátkém telefonním rozhovoru s ním někdy v létě v roce 2003. Říkal, že by si se mnou moc rád popovídal, ale jeho advokáti mu to zakázali. Potom, když zmařil mé minimální naděje, dodal, že je mu pořád bráněno, aby se o případu bavil. Za chvíli vešla dovnitř Sandbergová a já jsem si až v tom okamžiku uvědomil, že ho musela o mé návštěvě informovat. Přišel jsem mimo jiné proto, abych se Sandbergové zeptal, jestli výpověď pod přísahou Franka Sebata přesně popisuje Realyvasquezovy obavy z výkonu operací

na

základě

Moonovy

diagnózy

podle

intravaskulárního ultrazvuku. Nebyl jsem si jistý, proč se Realyvasquez rozhodl ke mně přijít. Chtěl mě jen vidět na vlastní oči; nebo chtěl, abych viděl já jeho, abych ho posuzoval s větším soucitem, nebo se prostě chtěl aspoň nějakým omezeným způsobem ospravedlnit? Ať byl důvod jeho příchodu jakýkoliv, chtěl jsem setkání s ním maximálně využít a nechtěl jsem ho odradit příliš útočnými otázkami.

Pověděl jsem Realyvasquezovi, o čem chci diskutovat se Sandbergovou a položil jsem důraz na jeho osobu. Potom jsem se nabídl, že přečtu stručný úryvek, který jsem napsal o znepokojení primáře jednotek intenzivní péče Franka Sebata kvůli tomu, že Moon posílá pacienty k Realyvasquezovi na operaci bypassu na základě chybně stanovené diagnózy po vyšetření intravaskulárním ultrazvukem. Oba souhlasili, že si vyslechnou několik odstavců a poskytnou mi k nim své komentáře. Všichni tři jsme kráčeli úzkou chodbou do ordinace Sandbergové. Posadila se ke stolu osvětlenému zezadu odpoledním sluncem, jehož paprsky pronikaly dovnitř oknem za jejími zády; já jsem si sedl na pohovku naproti ní a Realyvasquez se opřel o zeď mimo dosah slunečních paprsků. Četl jsem zprávu opírající se o Sebatovu výpověď, popsanou v kapitole 15. Realyvasquez poslouchal, ale k tomu, jestli se události odehrály tak, jak jsou popsány, se nevyjádřil. Sa
ndbergová řekla, že si na rozhovor, jak jej vylíčil Sebat, nevzpomíná, ale na přímou otázku, zda popírá, že k němu došlo, odpověděla, že to udělat nemůže.

Potom jsem se zeptal Realyvasqueze, jestli mu nedělalo potíže provádět operace bypassu u pacientů, na jejichž angiogramech nebyly patrné tromby vyžadující chirurgický zákrok. Odpověděl, že nikoliv, protože si byl jistý, že měření průtoku krve, jež prováděl při operaci s nejdokonalejšími a nejmodernějšími přístroji, mu potvrdilo, že provádí obchvat překážky způsobující omezení průtoku.

Načež se pustil do rozvláčné, vysoce odborné přednášky o tom, proč ho zmíněné testy o nutnosti bypassu přesvědčily.

Mně však připadaly fyzikální zákonitosti o hydrodynamice, jichž se Realyvasquez dovolával, poněkud matoucí. Navíc znalci na straně prokurátora, znalci žalobců a nezávislí experti, s nimiž jsem věc konzultoval, nepovažovali dřívější verzi tohoto vysvětlení za přesvědčivou.

Slunce už zapadlo a Realyvasquez tam stál asi hodinu. Z

jeho stále více obranného tónu jsem začal usuzovat, že je čas odejít. Poděkoval jsem mu, že si na mě udělal čas, a společně jsme vyšli do chodby. Sandbergová se odebrala k nějaké práci a já jsem s Realyvasquezem zůstal na chvíli o samotě. Zeptal jsem se ho, co dělal v posledních měsících a jaké má plány do budoucna. Řekl mi, že trávil čas se svými dětmi a dohlížel na stavbu domu na pobřeží. Potom jsem se ho zeptal, jestli se chystá pokračovat v lékařské praxi, až se dojde k definitivní dohodě. Bez zaváhání a jako by se už neodvolatelně rozhodl, odpověděl: „V životě už nechci vidět žádného pacienta.“

Přibližně ve stejnou dobu jsem se pokoušel zastihnout Chae Moona přes jeho advokáty, ale nejevili ochotu mu rozhovor se mnou povolit. Nakonec jeden z jeho advokátů zaměřených na trestní právo, Matt Jacobs, řekl, že kdyby někdy došlo k definitivní dohodě, zeptal by se Moona, jestli by byl ochotný poskytnout rozhovor. Pokud je mi známo, Moon dál hraje pravidelně golf v Riverview Country Clubu.

A s účinností od března 2006 obdrželi oba lékaři od plánovací komise okresu Shasta povolení rozparcelovat své pozemky a postavit na nich domy na prodej.

V květnu státní lékařská komora konečně podala žalobu proti Realyvasquezovi, v níž ho viní z hrubé nedbalosti ve třech případech včetně Zony Martinové. V obžalobě se žádá, aby jeho licence byla pozastavena nebo zrušena, což vzhledem k tomu, co řekl, že už se nechce medicíně dál věnovat –, vyznívá jako bezzubý trest.

V každém jednotlivém případě uvádí spis konkrétní obvinění, že Realyvasquez neprovedl nezávislé posouzení, zda je u pacienta chirurgický zákrok nutný. Zdá se, že nakonec přece jen zvítězil rozum: námitka zástupce generálního prokurátora Stephena Boremana, že v severní Kalifornii má chirurg volný prostor bezmyšlenkovitě vykonávat

navržený

postup

podle

doporučujícího

kardiologa, byla konečně zrušena.

V červnu 2006, tváří v tvář hrozbě civilních žalob ze strany federální vlády, lékaři nakonec smlouvu o dohodě na vypořádání podepsali. Trvalo však ještě skoro dva týdny, než došlo k definitivnímu uzavření smlouvy, protože John Corapi, jehož podpis nesměl chybět, odjel na lov medvědů do kanadských lesů.

A než uplynul měsíc, Tenet dosáhl toho, oč usiloval od samého začátku, komplexní dohody o urovnání všech nároků mezi společností a vládou Spojených států. Částka přesahovala devět set milionů dolarů, ale platba byla rozvržena na čtyři roky podle „platební schopnosti společnosti“. Zdaleka největší položka ve výši sedm set dvacet pět milionů dolarů plus úrok šla na urovnání všech požadavků týkajících se nepřiměřených plateb za pobyt v nemocnici. Do zbývající částky se promítlo odškodnění za různé formy předražování a pokuty za nezákonné finanční vztahy, jako například výplata provizí lékařům za odesílání pacientů společnosti Medicare do nemocnic Tenetu.

Předseda představenstva společnosti Tenet Trevor Fetter prohlásil, že jeho firma „se cítí pokořená tím, co se stalo“, a připustil, že „před rokem 2003 došlo v jejím řízení k chybám“. Fetter uvedl, že reformy jsou v plném proudu. A stejně jako po skandálu s psychiatrickými léčebnami koncem osmdesátých a na počátku devadesátých let společnost znovu nechala schválit od americké vlády směrnici o bezúhonnosti. Co tohle všechno znamená?

Představuje vypořádání, a to už podruhé, nákladovou položku? Nebo dojde ve firemní kultuře konečně ke skutečné změně? Přežije firma? Vezmeme-li v úvahu nedávnou minulost Tenetu, asi bude nejlepší počkat, co přinese budoucnost.

Fakt, že jsem si nemohl promluvit s Moonem a na rozhovor s Realyvasquezem jsem měl jen velmi málo času, práci na této knize značně ztížil. Nebyl to ale ochromující nedostatek. Nezabránil mi v utvoření názoru, podle mého soudu dobře uváženého, založeného na tříletém úsilí věnovaném dotazování, rozhovorům a hledání, jak by se dalo závěrům v Reddingu porozumět.

Stěžejní otázka zní: proč po více než tříletém vyšetřování, během kterého bylo nashromážděno úchvatné množství důkazů proti nim, ani Moon, ani Realyvasquez nebyli zažalováni nebo usvědčeni ze spáchání trestného činu? Bylo dosaženo spravedlnosti, nebo selhala kvůli rozhodnutí federální vlády nepostavit je před soud? Měl některý z nich nebo měli oba jít do vězení? Bylo spravedlnosti učiněno zadost v případě Shirley Wootenové, která trpěla a zemřela v důsledku nežádoucí operace, v případě jejího manžela Boba a jejích synů Shannon a Kevina, kteří předčasně ztratili manželku a matku? A co Zona Martinová, jež se následkem operace skoro nemůže pohnout, a její dcera Donna a vnuk Donald, kteří obětovali své životy výhradně péči o ni? A Paul Alexandre, jenž žije s neustálou bolestí a nemůže pracovat nebo se věnovat chytání lososů, svému největšímu zdroji radosti? A co jeho žena Janeen, kter á se o něj musí starat a vydržovat ho?

Písemné důkazy, k nimž mi byl umožněn přístup, zahrnovaly lékařské záznamy a svědecké výpovědi soudních znalců na straně obžaloby i obhajoby. Přesvědčily mne, že velká část zákroků, o něž se v těchto kauzách vedl spor, byla zbytečná. Těžší je samozřejmě odpověď na otázku, zda se na tyto přečiny, o nichž jsem přesvědčen, že byly těmito lékaři spáchány, má pohlížet jako na zneužití lékařské péče a důvěry pacienta, nebo zda zakládají skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Mám velmi intenzivní pocit, že o této otázce měla rozhodovat porota. Nevěřím tomu, že jediný vládní soudní znalec, jenž vyjádřil nesouhlas s mnoha jinými, mohl zhatit trestní stíhání postavené na cenném souboru přesvědčivých důkazů.

Mimo to, kdo ví, co dalšího mohlo ještě vyjít najevo u soudu? Například Matt Jacobs, jeden z týmu Moonových advokátů zaměřených na trestní právo, a asistentka okresního prokurátora Laura Ferrisová drželi v tajnosti neuvěřitelný fakt, že znalci, které si najali na Moonovu obhajobu, klasifikovali zhruba polovinu angiogramů a intravaskulárních ultrazvukových vyšetření provedených Moonem jako nežádoucích. Z toho vyplývá, že na základě posudků soudních znalců obhajoby Realyvasquez provedl chirurgický zákrok u významného procenta těchto pacientů zbytečně. Je politováníhodné, ale nikoliv překvapivé, že Jacobs tuto informaci poskytl asistentce okresního prokurátora až poté, co od trestního stíhání proti Moonovi a Realyvasquezovi bylo upuštěno a byla zveřejněna zpráva o dohodě o vyrovnání.

Advertisements